HTO komentáře u knih

Nakoukl jsem před dávnými lety spolužákovi H. (dnes význačnému dramatikovi) přes rameno a čtu:

„V současném moderním myšlení rozeznáváme tři základní směry, totiž: šejdrem, hyčmo a šrekom:
teze: chybami se člověk učí.
antiteze: žádný učený z nebe nespadl.
synteze: kdo chybuje, je učený, přijde do nebe a nespadne.
(než profesor stačil dokončit, sezobl ho dlask)"

A i po těch dlouhých letech je tahle knížka pořád stejně skvělá.

11 27.07.2012

Jeden z nejlepších příkladů opravdu zábavné knihy, který znám. Je vidět, že Resnick se učil psát na space operách, ale tím, že tato je moderní, je radost ji číst. Nedělá si hlavu s vědou, která pohání lodě, se sociologií odlišných kultur, ale prostě píše dobrodružnou knížku, která by před sto lety mohla být kovbojkou. Vysoce doporučeno: přenese vás do jiného světa, jehož atmosféra a bohatství detailů, nápadů a postav ve vás zůstane pro všechny další chvíle, kdy se budete chtít cítit vědeckofantasticky.

Skvělý překlad Pavla Medka, ale redakční práce odbytá, což u Winstonů nebývalo zvykem: opravdu hodně překlepů. – Často se autorům doporučuje, aby pořád neuvozovali přímou řeč slovem „řekl". To Resnickovi, který píše s náramným gustem (jistě i proto je to tak báječná knížka) nikdo říkat nemusí. Vypisuji ze tří stránek dialogu: oslovila ho, konstatoval, upozornil ji, vysvětlovala, ujišťoval ji, odpověděl, přikývla, zavrtěl hlavou, oznámila, přikývl, uvítala ho, ujistila ho, opravil ji, přesvědčovala ho, přikývl bezvýrazně, připustila zamyšleně, namítl, odpověděla s úsměvem, vysvětlovala, kontrovala, zeptal se, opáčila, – a konečně: řekl (hurá!).

Přečetl jsem teď Santiaga znovu, zase na jeden zátah, a i po devatenácti letech si pamatuju úvodní čtyřverší: „Giles Sans Pitié už viděl mnoho hvězd, / má oči jestřába a ocelovou pěst. / Vypije galon na jediný hlt / a na všech cestách provází ho smrt." – – Hoho!

11 21.07.2012

Možná nejlepší příklad skvělého Asimovova psaní: stylu, který působí naprosto přirozeně – a je strašně těžké tak psát. Nepostradatelné pro příznivce SF vůbec, nejen pro čtenáře velkého doktora Asimova. Čte se to samo, ať už Asimov píše o mládí, stáří, přátelích, věcech, které má rád, nebo věcech, které rád nemá. Knihu jsem četl několikrát a vždy ji přečetl na jeden zátah. Přesto se ale nemůžu ubránit trochu rozpačitému pocitu. Nevadí mi Asimovovo ego, které většinou jeho nadhled s přehledem vyvažuje, ani jeho názory (ostatně s většinou souhlasím), ale mám pocit, že ta kniha je trochu „studená": možná je to jeho racionalismem a jakousi jistotou, že má ve všem pravdu. Je to můj osobní názor, samozřejmě, ale dávám přednost tomu, když někdo pořád hledá („Vím, že nic nevím"); a jakkoliv inteligentní a chytrý Asimov je, mám pocit – bylo to už řečeno – že na rozdíl od autobiografických knih některých jiných spisovatelů tady schází to, že náhle ucítíte moudrost.

Výpisek: „Celá tahle záležitost vede k zajímavé otázce. Rozhodně jsem měl talent pro veřejné vystupování, který ve mně poměrně dlouhou dobu musel být latentně skrytý. Nenaskytla se prostě vhodná příležitost, při níž bych ho uplatnil. Když se mi ve věku sedmadvaceti let první taková příležitost naskytla, přednášel jsem s dostatečnou sebejistotou a zvládl jsem to.

Co kdyby se mi byla podobná příležitost naskytla dřív? V jakém věku bych byl dokázal bez problémů přednést dobrý projev? To samozřejmě nevím. A co kdyby se mi podobná příležitost naskytla až mnohem později – nebo vůbec nikdy? Mohl jsem snad prožít celý svůj život a zemřít, aniž bych věděl, že jsem vynikající řečník?

Možná ano.

A to mě vede k dalším úvahám. Mám snad ještě nějaké jiné nadání, jehož uplatnění by pro mne bylo zábavné a užitečné, které jsem ale nikdy neměl příležitost vyzkoušet? To nevím.

A to se mimochodem týká každého. Kdo ví, jaká nevyužitá kapacita je skryta mezi obrovskými masami lidstva a o co všechno přicházíme jen proto, že se tato kapacita nikdy prakticky neuplatní?"

11 21.07.2012

Výborná knížka. Stejně jako ve Válce Severu proti Jihu autor na obzvlášť exponovaných místech používá s vynikajícím účinkem vyprávění v přítomném čase. Plná krutosti a obžaloby bílého muže, který káže vodu a pije víno; a situace Indiánů se v jejich vlastní zemi nelepší dodnes! Mimochodem, autor píše – a nakladatelství jeho přání respektuje – slovo Indián s velkým I. Nové, aktualizované vydání přináší řadu nových informací, třeba o bitvě u Little Big Hornu. Jako člověk své generace jsem nezažil knihy, kde by byli Indiáni špatní a běloši dobří, vyrostl jsem na revizionistické literatuře, i tak je ale nutno ocenit snahu o vyváženější, nečernobílý pohled (nakolik je ovšem možno diskutovat o tom, jaké měli kdy běloši – civilizovaní křesťané! – právo na to, aby Indiánům ukradli jejich zemi): novinkou pro mne bylo (i když je to vlastně logické), že Indiáni měli mnohem lepší výzbroj než tehdejší americká armáda a byli samozřejmě lepšími bojovníky celkově. – – Pokud znáte písničku myslím od Michala Tučného, tady se dozvíte, kdo to byl Jim Bridger a proč Custer (což je jeden z nejhnusnějších pitomců, o kterých jsem kdy četl) neposlouchal slova varovná.

Výpisek: Cochise, náčelník Apačů, na smrtelné posteli rozmlouvá se svým bílým přítelem Tomem Jeffordsem: „Myslíš, že se ještě někdy setkáme?", šeptá Apač. „Nevím", odpovídá Jeffords po pravdě. „Co si o tom myslíš ty?" Téměř na odchodu slyší Cochisovo vyznání víry. „Dobří přátelé by se měli někde setkat."

11 01.05.2012

Po sedmi dnech na škole v přírodě jsem měl takový „absťák“ po čtení, že jsem si poprvé vzal knihu i do vany – první díl Tekumseha. Stále zůstává, spolu s druhým dílem, mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Výborně napsaná knížka, podložená studiem historických pramenů, se sugestivními ilustracemi. A děsivě smutná – mezi dobrodružnými knihami je málo knih, v nichž je tolik zničených životů – a nejhorší je, že tohle není žádná fikce. Obsahuje mimo jiné i autentický Loganův nářek. – A tak jediné, co se od doby napsání změnilo k lepšímu (nevím, jak to říct lépe), je to, že Logan už má sochu (což je mu asi hodně platné), a že Cornstalkovo indiánské jméno už je známo: šavansky Hokoleskwa, také Colesqua, Keigh-tugh-qua a Wynepuechsika.


„Loganův nářek“, přečtený lordem Dunmorem v roce 1774 při mírových jednáních po válce o Kentucky:

„Traperovi, který ho mým jménem vyhledal, prohlásil náčelník Kajugů:

Jestliže někdo z bílých mužů někdy vstoupil hladový do Loganovy chaty, a Logan mu nedal najíst, jestliže přišel promrzlý a nahý, a Logan mu neposkytl oděv, vyzývám takového muže, aby to veřejně dosvědčil. Za vaší poslední dlouhé a krvavé války s Pontiakem zůstal Logan nečinně sedět ve své chatě a pokoušel se sjednat mír. Moje láska k bílým byla tak veliká, že lidé z mého kmene si na mě ukazovali prstem, když jsem šel kolem, a říkali: 'Logan je přítel našich nepřátel.' Věřil jsem, že budu moci žít s vámi až do smrti v míru, ale surovost jednoho člověka tomu zabránila. Na pokyn plukovníka Cresapa zavraždil ten člověk letos na jaře chladnokrevně a bez jakéhokoli důvodu všechny Loganovy příbuzné, neušetřil ani ženy a děti. Už ani krůpěj mé krve neproudí v žilách lidské bytosti. To volalo o pomstu. Hledal jsem ji, mnoho lidí jsem zabil, mohl bych tedy být spokojen. Těším se z plodů míru jen proto, že prospívají mé vlasti. Ale ať si nikdo nemyslí, že moje radost z míru pramení ze strachu. Logan nikdy nevěděl, co je strach, neuhne ze své cesty jen proto, aby si zachránil život. Proč by měl také žít? Cožpak je ještě někdo na světě, kdo by pro Logana truchlil? Takový člověk už není.“

Jilm, pod nímž tato slova zazněla, stále stojí.

11 10.03.2012

(SPOILER) Myslím, že Solaris je jeden z největších románů 20. století.

Pokud jste ji ještě nečetli, nečtěte to, co je za touhle větou, a anglický překlad, který je hanba! dělaný z francouzského.


Nie wiedziałem nic, trwając w niewzruszonej wierze, że nie minął czas okrutnych cudów.

Nevěděl jsem, setrvávaje v neochvějné víře, že ještě neminul čas krutých zázraků.

I knew nothing, and I persisted in the faith that the time of cruel miracles was not past.

Ich wußte nichts, und so verharrte ich im unerschütterlichen Glauben, die Zeit der grausamen Wunder sei noch nicht um.

Не знаю. но я твердо верил, что не прошло время жестоких чудес.

Chissà, ma persistevo nella fede irremovibile che l'epoca dei miracoli crudeli non fosse ancora finita.

No sabía nada, y me empecinaba en creer que el tiempo de los milagros crueles aún no había terminado.

Nem tudok semmit, de rendíthetetlenül hiszem, hogy a kegyetlen csodák ideje nem múlt el.

Hiçbir şei bilmiyordum ama amansiz mucizeler çağının hâlâ geçmediği inancında direniyordum.

Не знаех нищо, но твърдо вярвах, че не е минало времето на ужасните чудеса.

En tiennyt mitään, ja uskoin edelleen, että julmien ihmeiden aika ei vielä ollut ohi.

Román, který následoval po Dni trifidů. A Wyndham zas předběhl svou dobu. V reakci na zběsilost vesmírných oper věnuje velkou péči charakterizaci a psychologii svých hrdinů, kteří jsou prostě normálními lidmi, do jejichž života zasáhne katastrofa, ne supermany; k tomu jsou nádherně angličtí. Phyllis a Mike připomínají jak své předchůdce ze Dne trifidů, tak své následovníky z Midwichských kukaček. Navíc Wyndham zkoumá, co se stane, když dojde k narušení biosféry, jejíž jsme podle něj nedílnou součástí – tady jde opět o boj o planetu. A Wyndham znovu nezaostává za H. G. Wellsem. Občas si vzpomenu na esej, v níž se psalo o tom, že milovníci SF mají výhodu v tom, že jsou na katastrofy „zvyklí" z knih, které čtou. V tomhle románu najdete pořádnou katastrofu, kterou Wyndham, jak je jeho zvykem, skvěle analyzuje. A není to veselé čtení. V dnešní době je navíc téma tohoto konkrétního románu naneštěstí znovu aktuální – totiž zvýšení hladiny moří, jakkoliv za ním nestojí mimozemšťané. Doufejme, že Wyndham byl příliš pesimistický, co se týká schopnosti lidstva zareagovat až tehdy, kdy má na krku nůž – i když i v tom, že lidstvo nakonec přece jen nakonec zareaguje, je vlastně optimismus.

Jako puntičkář si neodpustím poznámku, že český překlad obsahuje dost chyb a vynechávek – hlavně to druhé je mi těžko pochopitelné. Některé zeměpisné názvy zůstaly nepřeložené a myslím, že některé anglické míry šlo přepočíst na metrickou soustavu. Dva konkrétní příklady: nevím, proč je doktorovo obočí přirovnáváno k Brežněvovi (v roce 1953), když originál mluví o tom, že obočí má doktor jako rohožky, a na úplném začátku se nedivím dámě, která neslyšela o požáru na St Elmo, protože St. Elmo's Fire znamená česky Eliášův oheň. Pokud byste to chtěli apačsky, je to kisniri-bizarce-ko, plamínky Velkého Ducha – jak vás poučí Vinnetou v Duchu Llana Estacada. Každopádně, knihu velmi doporučuji.

11 23.02.2012

Nu, Classic, toto nakladatelství mnoha názvů, se zase jednou vyznamenalo – hanba člověka fackuje, když vidí takovýto nepřeložený název knihy. Kdyby se snad někdo divil, cože za Phlebase to má být considerováno, je to narážka na Pustinu T. S. Eliota, verš z její IV. části Smrt utopením – v českém překladu J. Valji „pomysli na Fléba“.

Ještě štěstí, že toto nebyla první Banksova kniha přeložená do češtiny – i když Iainu M. Banksovi ve SF komunitě ublížit stihla.

Moje hodnocení je čistě emocionální. Už u Bleskových portrétů jsem se s autorem, který je od sedmdesátých let konzervativcem hodně rozcházel, ale tam to vyvážily jiné věci, mimo jiné to, že jsem je četl souběžně s Malými dějinami katolické církve od Künga. V přítomné knize se samozřejmě nachází velké množství inspirativních postřehů, ale číst před Velikonocemi a po zprávách o tom, jak se polský kněz modlí za smrt papeže Františka a jiní polští kněží papeži vytýkají přílišnou skromnost to, co kopíruju níže, to na mě bylo prostě trochu moc a trochu se zahanbením přiznávám, že jsem si říkal Ne nadarmo autorovi v Británii přezdívají Looneybins Johnson.

„A není mimochodem nic špatného na tom, když má církevní vládce materiální prostředky k tomu, aby ohromil své světské protějšky.“

„Katolickému panovníkovi z jednoho západoafrického státu bylo jednou velmi silně vytýkáno, že ve svém hlavním městě dal postavit obrovskou katedrálu, která byla jen o málo menší, než je samotná Svatopetrská bazilika. Měl přece použít prostředků na chudé, na jejichž nedostatek si jeho země opravdu nemůže stěžovat! Ale chudí v západní Africe se možná z tohoto nesmírného díla radují. Podle toho, co jsem se dočetl a co jsem vypozoroval v dějinách, chudí katedrály milují, vždycky je milovali a budou milovat. Katedrála je něco, kam může chudý člověk přijít a co může sdílet s Bohem. Wordsworth zdůraznil, že chudák se dokáže právě tak těšit z krásy a dávat ji ve svém hodnotovém žebříčku na přední místo jako ten, kdo je bohatý. Proč by se chudáci v západní Africe, kterým zbývá pomalu už jen jejich národní hrdost, nemohli klidně radovat z toho, když vidí, jak jejich zemička dokáže postavit katedrálu tak velkou, jako je největší katedrála v Evropě? Proč by se nemohli radovat z toho, že černý Afričan může zaplatit svou daň všemohoucímu Bohu stejně velkoryse jako běloch ze Západu?“

10 05.04.2018

Verunka kdysi při hře “Město, jméno, zvíře, věc” napsala jako věc “ententýky bílých psíků”. V tom okamžiku si zahrádka, na které jsme hráli, omotala okolo krku letní šálu a začala se zenově smát.

Poznal jsem ji, když měla asi osm let – tehdy mi začala říkat Ohryzku – a o několik let později jsem objevil její ohromný talent k výtvarnému umění; vyvinula si jedinečnou metodu, jejíž tajemství nechce nikomu prozradit, metodu, která umocňuje její vidění světa, toho rejdiště bytůstek, které jsou „hodné zejtra“ (což Jácíček není, stejně jako Pú, velepoesie?), a mezi něž patří i yetti žonglující na voze vejci, kterého znám z rukopisu – nedětinský, ač dětský. Málo je takových, kteří dokáží psát o tématech dospělých náladou vidění dětského, a proto snad jistým způsobem ještě závažnějšího: Madynka od Lindgrenové, výsostně něžná knížka, končí „Vyprávěj o strašidlech a o vrahovi a o válce.“; tu zase obvyklé vlaštovky na drátech počítají „zadávené písně“, a snad i ta „Alice“ na str. 19 je trhlinou mezi dětstvím a vzděláním, které ovšem jediné dovoluje návrat k bodu, z nějž jsme vyšli.

Veroničina metoda je zvláštní – báseň, v níž je jediné sloveso, není výjimkou (na str. 41 jedno sloveso v 7 řádcích). Taková poetika nutně kreslí (znovu: Veronika je i výtvarnice) svět jaksi ne-jistý; nejde o čítankové okrašlování světa, ale o jeho vždy novou konstrukci, kde se běžné pojmy a zření stávají neběžnými, ať už vynecháváním sloves nebo nejasným podmětem (str. 30), střídáním časů (minulý a přítomný na str. 58), neobvyklou vazbou („slunečnice se unáší krajinou“); vyšinutí z vazby à la Einstein a jeho „Střepy skleněného žlutého lampiónu řinčely na hlas nějaké ženské.“ je tu vůbec oblíbeno, ale vždy je to vyšinutí kataraktické), nejistým hybatelem dějů („asi lupa jí nakreslila“), anebo nejistotou jevu („možná je měsíc modrý“, „Tančí bílý páv?“; v časopisecky otištěné básni „V potůčku není vidět“ pak plná polovina prvních osmi řádků začíná nejistotou nebo otázkou). Abych se vrátil k tématu dětství – první oddíl, Šalvějový háj, začíná i končí básní, v níž vystupuje matka: do lesa vstupující a pak jej opouštějící. Nelze zde nezmínit ještě jednou bytosti, jež knihou procházejí – tak hned v první básni jsou to „ženky“, na str. 22 arcipohádkové „vlasy paní tulipání“, na straně 69 pak nevídané „Elfí mládě“, výraz ještě umocněný následnou aliterací „paprskem povleklo prstenec pramene“, a opět v první básni i múzy. Tedy opět dva světy, sjednocené jedinečným viděním.

A dvojřádkové básně (např. str. 23, 26, 34…), které člověkem zacloumají v úměře ke své délce nepřímé – pro názornost ta ze strany 34: „Poslyš! // Našel bych v tobě i pár sněhových perutí“.

Světelný střep je procházka kamenným lesem – na všechny strany trčí divé kusy ostré, divné horniny – krystaly tak ostré, až máte strach, že zbloudíte, nebo se alespoň zbytečně pořežete – ale ne, nepořežete (střep!) se zbytečně – když projdete skrz, seznáte, že se díváte (Světelný!) na drúzu: vidíte nejen jednotlivé krystaly, krásné samy o sobě, ale i celek, v nějž se skládají, a ten je nejen ještě krásnější, ale i skutečné objevy přinášející.

Když si zvětšíte Veroničinu fotografii, zjistíte, že má v pravém oku modrou krajinu. A do ní, do krajiny kdesi za rohem, který je tak nesamozřejmě blízko, vás zve tahle knížka.

10 07.04.2017

Od profesora Machovce jsem četl (během krátké doby) nejprve Ježíše pro moderního člověka, který se mi velice líbil, potom Svatého Augustina, který mě nadchnul – navíc to byla snad první kniha, v níž se za socialismu u nás psalo o náboženství krásně, s porozuměním a hloubkou a tím to byla vlastně kniha revoluční – a potom jsem sáhl po Novotomismu. Dobře, že až nakonec, jinak bych se možná k těm druhým pro znechucení nedostal. Tohle je hrozná kniha, bez porozumění a bez jakékoliv snahy o ně, je to propagandistický žvást, který je přímo lokajský. Br. Vyhněte se jí obloukem, ale rozhodně si přečtěte autorovy jiné knihy.

10 12.01.2017

Paul Celan je pro mne básníkem z nejzásadnějších. Proto jsem se — byv navíc v celanovské náladě díky rozhovorům o něm při příležitosti 46. výročí jeho smrti a díky vynikající, vynikající knize Čas srdce — opravdu hrozně těšil. O to víc jsem byl zklamán, ba rozesmutněn. Kdyby šla hodnotit pouze levá polovina knihy, kde jsou originály, bylo by to pět z nejjasnějších, ale překlad tuto knihu a s ní i tuto příležitost poznat Celana z jeho sbírek zničil. Je neopravitelný; proč byl vydán, je mi záhadou. Celan, tento tvůrce krystalů a mág slov, je zde přeložen tak, že by se za to styděl i intoxikovaný lumírovec.

Jeden příklad za všechny, z jedné z klíčových Celanových básní Těsna: verš „Gras, auseinandergeschrieben“, tedy „Tráva, odsebeodpsaná“ (v Kunderově i Malého překladu „Tráva, rozepsaná“) je přeložen „Horizont bylinný, inkoustem leptaný“ (!!).

Byl jsem touhle knihou tak nadšený, že jsem ji přečetl i v originále. Inu, i já míval bohatýrské dny! Doporučil jsem ji i svému drahému anglickému příteli, milovníku a prodejci knih Henrymu Coningsbymu, který byl nadšen poněkud míň. Jeho recenzi – pozor, spoilery – sem s jeho dovolením překládám:

„Zápletka Ságy o Volsunzích pojednává ponejvíce o různých členech rodiny Volsungů, kteří dělají ošklivé věci těm, kdo je urazili. Jednou za čas se objeví Ódin ve svém oblíbeném převleku za jednookého poutníka, hlavně proto, aby navrhl další geniální způsoby zabíjení lidí, a jednou, bez zřejmého důvodu, aby roztříštil meč krále Sigmunda svým oštěpem. Zlomený meč je znovu zkut Reginem pro Sigmundova syna Sigurda a je pak tak mocný, že rozetne kovadlinu. To je teda vážně meč za všechny peníze, zachichotá se Sigurd, teď sejmu draka. Hele, Regine, znáš nějaký draky? No, vece Regin, je tu Fafnir, který nebyl vždycky drak, býval to můj bratr. Nevím, či se to počítá? Někde začít musím, dí Sigurd. Vykope příkop, takže Fafnira, když se nad ním plazí (člověk se nemůže zbavit dojmu, že Fafnir asi v dračí škole moc dlouho nepobyl), bodne do srdce. Vynoří se Ódin a řekne mu, aby vykopal jiný příkop, aby nebyl zlit krví. Sigurd, který nezná strach, a zcela určitě nezná žádné hygienické a bezpečnostní předpisy, se krve tak jako tak napije a výsledkem je, že umí mluvit s ptáky. Nazdar, ptáci, říká. Musíš zabít Regina, odpovídají. Zabít, zabít, zabít! Ach, a pak se tam taky píše o prstenu – náš vypraveč se nemůže tak úplně dobrat toho, proč je ten prsten tak důležitý, ale naštěstí ani nemusí, protože to za něj důkladně udělali Wagner v Prstenu Nibelungově a Tolkien v tom, jak se to jmenuje... Všichni to znáte, to s Orlandem Bloomem na obalu. Četl by někdo kromě fanoušků Wagnera a Tolkiena Volsungaságu pro zábavu? Velmi o tom pochybuju. Je pošetilé spojovat velké stáří s velkou hodnotou – mistrovské dílo z knihy nedělá černá obálka edice Penguin Classic. Jsou to jednoduché příběhy pro jednoduché časy a těžko si představit něco vzdálenějšího bohatství a komplexnosti Vergilia a Homéra. Pokud chcete rozdíl mezi klasickou a norskou mytologií v kostce, vizte vlky. V římské tradici vlčice kojí Romula a Rema. Ve Volsungasáze vlk sežere všechny Sigmundovy bratry (dané do klády jakýmsi pomýleným králem, který se rozhodl jednou provždy s těmi otravnými Volsungy skoncovat) a chystá se sezřat i Sigmunda, který mu ovšem svými zuby vyrve jazyk. Založí potom město a civilizaci, která dobude svět? Samozřejmě že ne: zabije královy děti, sluhy, krále samotného, a nakonec ještě pro dobrou míru spálí jeho palác. Všechno je to neuvěřitelně nechutné. Člověk si dovede představit, proč se tohle líbilo alkohulvátovi jako byl Wagner, ale co v tom pro všechno na světě viděl Tolkien?“

10 27.02.2014

Jedna z nejlepších současných básní, které jsem četl:


Pečuj o to cos budoval
I když to byl omyl
Pečuj o to co miluješ
I když –

Přinejhorším
Mezi rozedněním a probuzením
Je otvor v realitě

Tudy lze vystrčit palec
A ucítit

Jiný vítr

10 08.02.2014

„Á, Sherlock Holmes! Vy ste měl obchod se psema. Nou? Antoušek ňák nebo ne, počkejte, já vím už – Pes Baskervillský!“

Skvělá kniha, u níž našince může potěšit i to, že „jak to bylo doopravdy“ vám v Případu baskervillského psa poví Ludvík Souček.

Brilantní, fascinující, nezapomenutelné a přesto opakované čtení zasluhující! Psychologické, básnivé, otevřené, inspirující k průzkumu mnoha témat. Kolik otázek jen na téma mrhání talentem ve vás tahle kniha probudí... Myslím na Leonarda da Vinciho umírajícího se slovy „Prohřešil jsem se proti Bohu a lidstvu, protože moje dílo nedosáhlo té kvality, jaké mělo.“. Co by pak měl říkat „normální člověk“... – Mistrovský překlad Petra Kotrleho.

Výpisek (láska na první pohled s touto pasáží má už skoro dvacet let): „Úžas: starý Schiele je mystik, extatik! Po mrzutosti ani památky. Žádná temná luteránská mstivost. Tohle je ryzí budhismus: Schiele stojí v bohaté prsti svých polí, opřený o motyku, nohy zabořené, a rozmlouvá s vesmírem. Bůh proudí do jeho duše. Dotýká se jednoty všech věcí. Nebe, stromy, země, slunce, rostliny, potok, hmyz, ptáci – všechno je jedno, část bezešvého celku a Schiele s tím souzní v dokonalé harmonii. Jak je to možné? Jak může tak mrzoutský, nepřístupný člověk ve svých hlubinách chovat takovou extázi? Raduj se s ním! Je plný vjemů. Ptačí zpěv, sluneční paprsky, vůně květin a hrud rozorané půdy, šelest zelených, ostrolistých obilných stébel, stružka potu stékající po zarudlé, vrásčité šíji, zakřivení planety, hebký ukvapený obrys měsíce v úplňku – ten muž je v objetí tisíce radostí. David s ním jeho rozkoš sdílí. V duchu pokleká, s úctou a bázní. Svět je mocný chorál. Schiele se probírá ze strnulosti, zvedá motyku a nechává ji dopadnout; pevné svaly se napínají, kov se zarývá do země a všechno je, jak má být, všechno se podřizuje božskému záměru. Takhle tráví Schiele své dny? Je takové štěstí vůbec možné? David s úžasem zjišťuje, že oči se mu plní slzami. Tento prostý, úzkoprsý muž žije v každodenní milosti.“

10 01.05.2013

Výpisek pro všechny, kteří mají rádi Kelty a k němu pár dalších informací odjinud: „Ve stejnou dobu Dne D commandos z 1. brigády zvláštních služeb brigádního generála lorda Lovata pronikli přes Coleville až k řece Orne, kde se v odpoledních hodinách spojili s výsadkáři britské 6. vzdušné výsadkové divize. Ti už třináct hodin hájili dobytá postavení kolem mostů přes Orne a nyní nevěřili svým očím při pohledu na blížící se oddíl commandos v zelených baretech, v jehož čele kráčel lord Lovat se svým osobním dudákem vyhrávajícím jako na přehlídce. Přitom se ze všech stran ozývala střelba a němečtí odstřelovači měli silnici na mušce.“ – –

Generál Simon Christopher Joseph Fraser, 17. Lord Lovat DSO, MC, TD (1911–1995), 25. náčelník klanu Fraserů, byl muž, který se, věren tisícileté tradici svého rodu, jako commando už narodil. Své muže podrobil náročnému výcviku na Skotské vysočině, kde k tréninku patřily nejen tradiční běhy na strašlivé vzdálenosti, ale i umění živit se trávou a lov na jelena – jak lord podotkl, „mezi jelenem a Němcem je jediný rozdíl – Němec se pak nedá sníst". Když přišel čas vylodění, jako by se vrátila dávná historie. Lord vypochodoval na pobřeží se starou vinčestrovkou přes rameno, s bílým rolákem s vyšitým „Lovat" na límci pod battledresem, a navzdory zákazu, pocházejícímu ze ztrát mezi dudáky za první světové války, se svým osobním dudákem Billem Millinem po boku, a jednadvacetiletý Millin hrál na pláži SWORD "Hielan’ Laddie" a "The Road to the Isles". Tehdy vznikla i nejznámější fotka lorda Lovata (vepředu u pláže vpravo; 6. 6. 1944, 8:40). Bill Millin nejblíž vpravo: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Landing_on_Queen_Red_Beach,_Sword_Area.jpg Probojovali se k 6. vzdušné výsadkové divizi a přestože podle legendy lord řekl: „Omlouvám se, máme dvě a půl minuty zpoždění", ve skutečnosti velitel výsadkářů řekl lordu Lovatovi: „Doktor Livingstone, předpokládám." Inu, anglický humor, keltské šílenství. Dudák Bill Millin všechno ve zdraví přežil a hrál na lordově pohřbu o 51 let později.

10 04.04.2013

V recenzi na jednu knihu haiku českého autora píše Nykos: „Kdysi na škole nám zadával Michal Koleček seminární práci ze současného umění: „Minimální rozsah práce jsou dvě haiku. Ale musí to být dobrá haiku.“ Nikdo si na to netroufl (a to studenti architektury patří určitě k nejdrzejším).“ – Tak tady máte samá dobrá haiku. A pokud vás tato knížka zaujme (což je téměř jisté), můžete pokračovat třeba touto: http://www.databazeknih.cz/knihy/chram-plny-kvetu-98063

10 25.03.2013

Nádherná, nádherná knížka pro děti od nesmrtelného Jacquese-Yvese Cousteaua. I když je určena nejmenším, koupil jsem si ji i další tři knížky z této edice (Klokani, Tuleni, Tučňáci), protože je to Cousteau, protože ty knihy jsou tak krásné, protože mají francouzskou eleganci (viz. „Živoucí legenda!“ v anotaci – stejný jiskřivý duch najdete třeba v Goscinnyho Mikulášovi) a konečně, který obdivovatel velitele Calypso by odolal tomu, že na hřbetě! má každý svazek jako emblém uprostřed fotku červené Cousteauovy čepice? To je tak krásné jako to, že dnes je první březnový den. Nechte se tou krásou prostoupit!

10 01.03.2013

Naprosto fenomenální. Upřímně řečeno, protože Mikuláš patří k mým největším láskám, měl jsem trochu obavy, jestli příběhy z pozůstalosti (a v případě pozdějších svazků publikované pouze časopisecky) budou stejně dobré jako ty, které už tak dlouho znám. Hluboce se Goscinnyho géniu omlouvám! Tahle kniha má jedinou chybu, ale i ta je komplimentem: je moc krátká. Naštěstí je k dispozici kvartet dalších svazků. Takže se dočkáte například více příhod se sousedem Durdou.

Výpisek – „Ostatně až budeš starší, pochopíš, že u žen se člověk nemá pokoušet něco pochopit.“ Tatínek někdy říkává takové věci, které vůbec nic neznamenají, jen tak pro legraci.

10 22.11.2012