HTO komentáře u knih

Naprosto klasický Souček! Dá se počítat na prstech: – fantastický styl, kterému se nevyrovná ani Ondřej Neff – Součkova obsedantní témata, tady konkrétně konec nacistického Německa a jeho tajné zbraně, což zpracoval i v knihách faktografických – bezstarostnost, která ve faktografických knihách vadí, je tady spíše roztomilá: šup, z Haggarda si vystřihneme pár obrázků, šup, ze jména Armorika uděláme záhadu – míchání fakt s fikcí, často v jedné větě, což je prostě senzační – Čechoslováci jezdící po světě kam se jim zachce a mluvící anglicky jako rodilí mluvčí – vlastní, dost originální názor na UFO...

Všechny Součkovy knihy stojí za přečtení, ale pokud jste od něj ještě nic nečetli, tohle je rozhodně jeden z nejlepších možných vstupů do fascinujícího hvozdu krále Ludvíka.

10 28.07.2012

Opravdový klenot, jako ostatně všechny knihy z této edice. Kromě úžasných mýtů je kniha jedinečná v tom, že je to, jak se píše v anotaci, bilingva. Obsahuje navíc lakotsko-český slovník a základní údaje o lakotštině. I když si někdo může říct „Na co je to dobré?", má to minimálně dvě výhody: zaprvé, zjistíte, proč ve filmech, kde se jí mluví, tolikrát zazní slovo škhé. To slovo znamená „prý, říká se" a užívá se na konci věty, když vypravěč mluví o něčem, co sám neviděl, ale pouze o tom slyšel. A v předchozí větě je obsažena i druhá výhoda: ve škole se učíme jazyky strukturou velmi podobné našemu, kdežto lakotština (stejně jako třeba čínština) vyžaduje úplně jiný způsob myšlení a tím pádem vám může takovýto jazyk jenom prospět, například tím, že dokáže ukázat věci z úhlu skutečně nečekaného.

Výpisek: „Za starých časů byli Lakotové ochotni udělat jakoukoli oběť ve jménu svých dětí. Dávali tím najevo svou lásku k nim a dělali tak sobě i dětem dobré jméno. Když člověk od někoho něco žádal a opravdu upřímně to chtěl, řekl: „Volám jméno tvého syna / tvé dcery / tvých dětí." Žádný správný rodič nedokázal takovou prosbu odmítnout." Ta prosba zní: Ničhíča čhažéwičhablata.

10 24.06.2012

Vynikající kniha! Protáhne vás světem dinosaurů skutečně komplexně. Začíná částí o lovcích dinosaurů, od prvních nálezů v moderní době (kde se dozvíte, že první dinosaur byl popsán pod jménem Šourek lidský a že se to jméno už nepoužívá), přes první skutečné objevitele jakými byli Buckland a Mantell, objevitele ze zlatého věku Marshe a Copea (než vstoupili na scénu, ze Severní Ameriky bylo známo 9 druhů dinosaurů. Oni sami objevili dalších 136!) nebo Nopscu, po současné hvězdy paleontologie jako Bakker a Sereno. Pokračuje nejdelší částí o vzniku dinosaurů (nezapomenutelné vylíčení homérského boje čtyř různých skupin živočichů o nadvládu nad planetou na začátku triasu) až po jejich zánik. A na konec jsou připojeny kapitoly o věcech dosud ne jasných: jaká mohla být příčina vyhynutí dinosaurů; o tom, zda někde mohli přežít dodnes (protože ing. Mareš je i kryptozoolog světového jména); otázky o teplokrevnosti a pod. (zapomeňte na klasické představy o dinosaurech jako tupých horách masa, i když Cesta do pravěku bude kouzelná vždycky), o vzniku ptáků, o tom, zda mohli vytvořit inteligentní druh (diskuse na toto téma se v současné době ubírají velmi zajímavým směrem: hledejte jméno Darren Naish), a konečně o možnosti klonování.

Kromě spousty krásných fotek knihu výborně ilustrovala Barbora Kyšková – zvláště její megalosaurus (to je ten známý občas jako Šourek lidský, když je někdo, jako třeba já, rejpal) je skutečně skvostný.

Dva výpisky:

Cope – který už v šesti letech napsal pojednání o vývoji zkostnatělých destiček v očním důlku ichtyosaura – pracoval v terénu i za siouxských válek, ale všechna setkání jeho expedice s Indiány proběhla v míru. „Při jedné příležitosti bavil Cope indiánské náčelníky tím, že si opakovaně vyndaval a nasazoval falešný chrup, což jeho návštěvníky uvádělo v takový úžas, že ho považovali za mocného kouzelníka."

Charles Hazelius Sternberg o Copeovi: „Jeho paměť i představivost byly mimořádné. Hodiny ke mně dokázal hovořit o systematickém pořádku živých i dávno zmizelých živočichů, nazývaje je nepřeberným množstvím vědeckých jmen. Ta jména jsem zapomněl v okamžiku, kdy jsem je slyšel, ale ten milující obdiv, který choval k zázrakům stvoření, měl na mne trvalý a hluboký účinek. Pokud jsem měl kdy pocit odporu k nějakému tvoru, ztratil jsem ho na základě vědomostí, které jsem získal od tohoto vynikajícího přírodovědce, který spatřoval krásu i v ještěrech a hadech. Věřil, a učil mě věřit, že je zločinem ničit život zlovolně, jakoukoli jeho formu."

10 22.03.2012

Každý se bojí času, ale čas se bojí pyramid. Koho zajímají pyramidy, tohle je jedna z nejlepších knih, po nichž lze sáhnout. Komplexní pohled nejen na pyramidy, ale i na dějiny egyptologie a Egypt vůbec, jak už to Zamarovský umí – ostatně stylisticky je Zamarovský snad ještě lepší než Ludvík Souček. K exkurzi po všech pyramidách se přidává (ve světové literatuře nekompletní) seznam Čechů v moderním výzkumu Egypta, a navíc je tady mimořádně zábavná poslední kapitola, na téma nesmyslů, které se nahromadily okolo Velké pyramidy.

Pár lákadel:

Na zcela nečekané potíže narazil v Egyptě Gaston Maspero, když mu přístavní celník odmítl propustit náklad mumií: protože nevěděl, podle které položky sazebníku jej proclít. Jednalo se o mrtvé krále z proslulého nálezu z Dér el-Bahrí, k němuž egyptology dovedl jistý Abd ar-Rasul, povoláním šéf kurenské rodiny vykradačů hrobů; těchto čtyřicet těl je nyní v Egyptském museu v Káhiře. Loď, která tam plula, "doprovázely stovky feláhů. Ženy s rozpuštěnými vlasy si pomazávaly tvář hlínou a jejich žalostný zpěv doléhal k nám z dálky, muži stříleli na počest mrtvých králů svých předků." Nakonec, po příslušném úplatku, se úředník uvolil proclít je podle položky, která se mu zdála nejpřiměřenější: jako sušené ryby. – – V ČSSR zase, když stavební podnik počítal náklady na vybudování pyramidy dnes, museli to udělat podle ceníku na přehrady, protože speciální ceníky na pyramidy u nás nemáme (což mne osobně mrzí, bylo by to hezké, ne?).

Sfinga zobrazuje faraona Chafrea věrně, "včetně širokých lícních kostí a odstávajících uší"; v pyramidě faraóna Pjopeje II., který vládl rekordních 94 či dokonce 99 let, je zase reliéf "jednoho chlapíka, jak leze o závod na stožár, kde je pověšena nějaká cena, snad rohlík nebo koláč".

Lem byl unikátní i jako humorista. Tyhle povídky jsou nejen neuvěřitelně zábavné, ale tak krutě satirické a kritické, že se divím, že tady vůbec mohly vyjít. Možná to bylo tím, že pod pláštíkem SF, stejně jako v dětské literatuře, prošlo leccos, co by v „normální“ beletrii nemělo šanci. – K zážitku z knihy přispívá úžasný, kongeniální překlad Františka Jungwirtha, který vyniká hlavně v povídce o Kalkulátorovi.

10 26.02.2012

(SPOILER) Myslím, že Solaris je jeden z největších románů 20. století.

Pokud jste ji ještě nečetli, nečtěte to, co je za touhle větou, a anglický překlad, který je hanba! dělaný z francouzského.


Nie wiedziałem nic, trwając w niewzruszonej wierze, że nie minął czas okrutnych cudów.

Nevěděl jsem, setrvávaje v neochvějné víře, že ještě neminul čas krutých zázraků.

I knew nothing, and I persisted in the faith that the time of cruel miracles was not past.

Ich wußte nichts, und so verharrte ich im unerschütterlichen Glauben, die Zeit der grausamen Wunder sei noch nicht um.

Не знаю. но я твердо верил, что не прошло время жестоких чудес.

Chissà, ma persistevo nella fede irremovibile che l'epoca dei miracoli crudeli non fosse ancora finita.

No sabía nada, y me empecinaba en creer que el tiempo de los milagros crueles aún no había terminado.

Nem tudok semmit, de rendíthetetlenül hiszem, hogy a kegyetlen csodák ideje nem múlt el.

Hiçbir şei bilmiyordum ama amansiz mucizeler çağının hâlâ geçmediği inancında direniyordum.

Не знаех нищо, но твърдо вярвах, че не е минало времето на ужасните чудеса.

En tiennyt mitään, ja uskoin edelleen, että julmien ihmeiden aika ei vielä ollut ohi.

Tahle kniha je pro velkou část SF tím, co jsou pro hudbu Beatles a pro humor Monty Pythoni. Zakoupena 6. 12. 1991 na Draconu. Ach, kde jsou časy Draconů a odeonské edice Poblitá hlava? Ale tahle knížka tady zůstane a je s přibývajícími léty čím dál lepší.

Překlad Jany Hollanové je úlitbou na oltáři češtiny a naše fonetická transkripce ještě zvýrazňuje komiku – Zafod Bíblbrox je pro mne mnohem lepší než Zaphod Beeblebrox.

10 07.02.2012

Připojuji se k chvále a doporučení. Japonská poesie je vynikající, a tohle je skutečně světový počin – vyjít poslední díl o týden dřív, byli jsme prvním národem, který má kompletní překlad, takto nás předběhli Francouzi. Antonín Líman by si zasloužil sochu.

Tahle krásná kniha obsahuje i kapitolu o bratrech Durrellech a je snad jediná na světě, v níž jsou fotografie všech domů, v nichž na Korfu bydleli.

10 29.12.2011

Elénium je něco jako Ve stínu pádišáha, až na to, že na Maye zdaleka nemá. Přesto se to čte samo. Až na občasné stylistické lapsy autora – na druhou stranu je třeba u tohoto nového vydání (nakladatelství Triton) vyzdvihnout vynikající překlad: skvěle zčeštěná jména! a krásné ilustrace – obzvláště potrpíte-li si na ňadra a na starce vypadající jako Jean Marais – vadí hlavně černobílost postav a až příliš supermanovský Sparhawk – jak byl poznamenal sirdár Beatty, u něj si člověk ani nedovede představit, že by měl průjem, natož prohrál. A skvělé je i to, že snad nejnapínavější částí knihy je konkláve volící nového arcipreláta; to by člověk u epické fantasy plné bojů, kouzel a trolů nečekal – ale to je nutno přičíst jí k dobru.

10 13.11.2011

Moje třetí nejoblíbenější kniha. Tak smutná. A tak plná světa, který kamsi mizí. Na jaře 1941 stál hrdý Albion sám a jeho páteří byly lodě, podporované loděmi bitevními – což jsou věci dnes už málem tak pohádkové jako obři z legend. A proti nim stála Kriegsmarine, tvořená z naprosté většiny mladými německými námořníky, s nimiž by v míru kterýkoliv Brit rád zašel na pivo. V téhle knize je všechno – osamocený ostrov, kde se na hosta, který v restauraci nedojedl jídlo, dovážené za takovou cenu (a nemluvíme o penězích), dívali s výčitkou; tragický HMS Hood, který se ze symbolu impéria, jenž desetiletí objížděl svět, ukazoval vlajkoslávu a jehož námořníci rozdávali dětem speciálně pro ně na lodi připravovanou zmrzlinu, změnil během vteřiny v ohnivý sloup, z kterého živí vyvázli tři lidé z 1418; důstojníci milující mořské ptáky a netušící, že přijdou o zrak; málem bláznivě starožitná letadla; chudáci Němci umírající v okamžiku, kdy si mysleli, že jsou zachráněni; vítězní Britové; suchý humor; patos; nepředstavitelná krutost války. To není literatura faktu, to je antická tragédie. A jak řekl „Ludo“ sám: „Už nikdy se to nestane. Ne takto.“

10 01.04.2011

„Kdokoli však přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý, a také básnické dílo rozumného zanikne před dílem šílících."

(Sókratés v dialogu Faidros; Platón, Faidros III, 245)

Musím ještě připsat, co se sice zdá samozřejmé, ale samozřejmé to vůbec není: za připomínku dík Jaroslavu Velinskému a jeho skvělému Případu Atlantis – jak vynikajícími spisovateli lidé jako Platón byli. Zkuste si představit, která z dnešních knih bude takto ke čtení a vlastně neustále aktuální v roce 4392... Pokrok... svého zubaře bych nevyměnil, ale srovnejte si kupříkladu úroveň řeckého a dnešního divadla.

10 15.03.2011

„Inspirace, co to je? Je to od slova inspiro, nadechnout se. Já nerad to slovo frekventuju, ale nemám jiné po ruce. Je to zázrak: mně se to za 43 let služby básnickému principu stalo pětkrát, nanejvýš šestkrát. Všechny ty stavy si pamatuju, tak pronikavé jsou ty zážitky... Jak bych se je pokusil charakterizovat? Tím, že je člověk jakoby zasažen nebo proniknut vnitřním hlasem. A ten člověk, který ho v sobě uslyší – to je zcela typické pro tu situaci, pro ten stav – ho musí okamžitě uposlechnout... Dále je to, co jsem řekl, vždycky provázeno dvěma věcmi: zmnožením povědomí života... Člověk, je-li živ a chodí a koná – většinou hloupě a úplně zbytečně – tak si to neuvědomuje, a když, tak velice vágně. Spousta životních chvil padá na starosti a sháňku, na negativní věci, které otravují a ukracují život. V případě zážitku inspirativovanosti – tak je to správně vysloveno! – všechno toto mizí a člověk nejen že žije, člověk jako by žil dvakrát, třikrát, pětkrát intenzivněji, než žil dosud svůj banální život. Existuje sloveso zachvátit, Rusům jsme říkali zachvátčiki, něčeho se chopit způsobem loupežným. Inspirace má rovněž i tuto vlastnost: ona se zmocní celého člověka tím nejkrásnějším způsobem, ale také způsobem loupežným a způsobem imperativním, to znamená rozkazovačným.

V případě Thanathey to bylo tak, že já jsem vstal prostě ráno z postele a poslední, co si pamatuju, jsou moje nahé nohy, které vsouvám do pantoflí – a už nic víc si nepamatuju... už to bylo ve mně... šest nebo sedm hodin jsem spal, pak jsem vstal a najednou se to zřítilo, nějaké duchovní těleso... Já jsem zasunul nohy do pantoflí, vstal jsem, už si nepamatuju, jestli jsem se umyl, jestli jsem se oholil, vyčistil si zuby, ty nejbanálnější záležitosti... ale pamatuji si určitě, že jsem šel na verandu, do stroje jsem zasunul kus papíru a začal jsem pracovat, okamžitě, a pracoval jsem nepřetržitě - bez jídla, bez pití, nevím, asi jsem kouřil při tom – sedm nebo osm hodin. Výsledek se dostavil. Měl jsem 481 veršů! Zcela hotovou skladbu, rozčleněnou do tří zpěvů a – což je vždycky velmi dobré znamení! – bylo tam minimálně korektur, tři čtyři škrty, naprosté minimum... a důležité je datum: znělo a bylo 14. května 1967!"

Ivan Diviš, televizní interview

9 20.05.2017

„Diskutují o záležitostech univerzity, vyřizují výborovou agendu. Debatují o svém bádání, radí se o jednotlivých studentech a tak podobně.“
Bohužel právě v té chvíli řekl poblíž sedící profesor egyptologie dokonale slyšitelně svému sousedovi: „Dobsone, jak ti letos jdou tulipány?“

9 18.04.2014

Kniha se mi hrozně líbila, od jednotlivých žen, které byly každá jiná, po obecné, vlastně dost smutné postřehy. A toto mě neuvěřitelně pobavilo:

Joe Washington stál u okna. „Hele, koukej, támhle přechází přes ulici William Burroughs. Má pokoj hned vedle tvýho. Čte zítra večer.“
Přešel jsem k oknu. Byl to skutečně Burroughs. Otočil jsem se a otevřel si nové pivo. Byli jsme ve druhém poschodí. Burroughs vyšel po schodech, minul moje okno a vešel dovnitř.
„Chceš se s ním seznámit?“ zeptal se Joe.
„Ne.“
„Já za ním na chvilku skočím.“ (...)

Joe Washington se vrátil. „Řekl jsem Burroughsovi, že jseš ve vedlejším pokoji. Říkám mu: 'Burroughsi, ve vedlejším pokoji je Henry Chinaski.' A on na to: 'Ale, opravdu?' Zeptal jsem se, jestli tě chce vidět. Odpověděl: 'Ne.'“

9 26.02.2014

Ze čtení jsem si odnesl tři poznatky: zaprvé, autorčino jméno se čte Nájou, nikoliv Ňo, jak mi bylo řečeno. Zadruhé, běloši na Novém Zélandu dávali svým dětem už v době autorčina dětství domorodá jména, a to je přece skvělé: Ngaio znamená „světlo nad vodami“. A konečně, slečna Marshová píše, opět v rozporu s tím, co jsem slyšel, dobré knihy. Navíc vaší pozornosti doporučuju výborný doslov.

9 06.11.2013

Výpisek – začátek kapitoly Veliký zlý vlk: „Vlk z Gubbia je natolik známý, že není třeba ho představovat. Je to nejméně zázračný zázrak ze všech Františkových zázraků. Největší zázrak by byl, kdyby vlk byl sežral Františka, protože neexistuje ani jediný příklad, že by nějaké zvíře bylo ublížilo tomu drobnému muži v hrubé kutně. Z důvodů, které nám zůstávají neznámy, ho celé zvířecí království respektovalo. Konstatujeme pouze, že ho zvířata milovala. Viděla na něm snad auru lásky, kterou naše oči nemohou rozeznat, která ale na ně působí a činí je šťastnými? Možná se jim jevila jako aureola, kterou vídáme na portrétech světců. Příkladů je mnoho. Jeden z nejslavnějších je příklad svatého Sergeje z Radoněže, jehož společníkem v lesích byl medvěd, s nímž se dělil o chléb. Nezapomínám také na lva svatého Jeronýma, který si trpělivě nechal vytahovat z tlapy trn, což bylo počátkem dlouhého přátelství mezi dvěma osobnostmi, s nimiž jak s jednou, tak s druhou bylo dost těžko vyjít.“

9 06.11.2013

Přečteno včera – a pro mne jedna z knih roku! Myšlenkově i stylově (jako vždy výborný překlad Petra Kotrleho) skvělé. Autor má schopnost psát tak, že si člověk hned řekne Jé, tohle je Wilson, podobně jako si řeknete třeba Jé, tohle musí být Jethro Tull; jinými slovy, je jedinečný, a to je moc dobře. A osobně jsem mu nesmírně vděčný za postavu Jasona a za následující slova o něm, která vložil do úst Diane:

„Když lidé pochopí, jak obrovský je vesmír a jak kratičký je lidský život, jejich srdce zvolá. Někdy je to výkřik radosti: myslím, že u Jasona to tak bylo; myslím, že právě to jsem na něm nechápala. Měl dar úcty. Ale pro většinu z nás je to výkřik hrůzy. Hrůzy z vyhynutí, hrůzy z bezvýznamnosti. Naše srdce volají. Možná na Boha, nebo možná proto, aby nebylo ticho.“

Dnes v noci jsem se nenadále probudil, a za oknem zářil Mars.

9 19.10.2013

Čajový dýchánek se mi moc líbil. Ať už si o knížce myslíte cokoliv, myslím, že je skvělá zábava porovnávat české (a další) překlady: tuším, že první dva pokusy o překlad Alenky obtížná místa vynechávaly (!). Když jsem se ptal anglického přítele na to, jak vyslovovat zde už v komentáři citovanou báseň o lysperných jezelenech (které ovšem díky geniální povídce Henryho Kuttnera znám víc jako chrudošivé boroly), řekl, že je to fuk, což mě taky potěšilo.

Přidávám výpisek ze znamenité knihy Hledač posvátných hub jako zajímavost: „V ,Houbách, Rusku a historii' zmiňují Wassonovi hned několik těchto iterárních předchůdců". Jedním z nich byl Lewis Carroll, jehož mistrovské dílo z roku 1865, Alenka v říši divů, obsahuje zajímavou pasáž, v níž hlavní protagonistka Alenka sní několik kousků houby, jež způsobí, že se Alenka střídavě scvrkává a zase roste. Wassonovi k tomu poznamenávají: „Veškeré další Alenčino zkreslené vidění, zmírněné laskavou ironií Carrollovy imaginace, si podržuje příchuť houbových halucinací. Není-liž něco tajemného na vnesení takovéto houby do Alenčina příběhu? Jak se stalo, že tichý oxfordský učenec ve chvíli, kdy posílal svoji panenku na cestu, připadl na prostředek tak důmyslný a zároveň z hlediska zasvěcených čtenářů tak nečestný? Nevydoloval snad tuto prazvláštní ukázku čarokrásného, ba dokonce hrůzu nahánějícího folklóru z nějaké hluboké studnice zpola reflektovaného lidového vědění? (Wassonová a Wasson 1957, str. 194–195)

Pravděpodobnost, že by byl Carroll čerpal z osobní zkušenosti s psychoaktivními houbami však Wassonovi odmítají. Naopak vyvíjejí hypotézu, že inspirace přišla z jiného zdroje: ze Střízlivého a prostého svědectví o britských houbách (A Plain and Easy Account of British Fungi, 1862) od Mordecaie Cookea. V této knize se totiž mluví o tom, co sami Wassonovi nazývají „hrůznými svědectvími o sibiřských muchomůrko-jedských Korjacích", kteří po pozření muchomůrky (Amanita muscaria) zažívají, vedle dalších psychoaktivních účinků, také „klamná vnímání rozměrů a vzdáleností".

Kupodivu Wassonovi zcela přešli jeden důležitý důkaz, který k jejich hypotéze výrazně přispívá. Nachází se na počátku té scény, kdy se Alenka setkává s kouzelnou houbou: „Poblíž rostla veliká houba, skoro tak veliká jako ona. Prohlédla si ji zespoda a z obou stran a napadlo ji, aby se ještě podívala, co je navrchu. Vystoupila na špičky a nakoukla přes okraj houby a tu se střetla s velkýma modrýma očima Houseňáka; seděl na houbě se založenýma rukama, klidně bafal z dlouhé fajfky a ničeho si nevšímal, ani Alenky.“

V době, kdy Wassonovi psali ,Houby, Rusko a historii' nevěděli ovšem o jiné, významnější knize Mordecaie Cookea, Sedm sester spánku (The Seven Sisters of Sleep, 1860), v níž se autor zaobírá sedmi hlavními druhy psychoaktivních látek. Objevují se mezi nimi i Amanita muscaria a konopí, které Carroll posléze vměstnal do jednoho působivého obrazu Houseňáka trůnícího na houbě s magickými vlastnostmi a bafajícího z fajfky.“

9 06.08.2013

Love story se mi líbila, ale tady měl autor, když už chtěl z nějakého důvodu napsat pokračování, víc škrtat. Abych byl úplně konkrétní, měl vyškrtnout všechno až na poslední dvě věty.