huhuhu komentáře u knih
Depresivní knihy mám ráda, ale tohle bylo i pro mě těžké čtení. Tolik negativních emocí, prázdnoty, únavy, samoty, bezútěšnosti... Obzvláště dobře napsané byly Mathildiny části, autorka skvěle ukázala, jak se z úspěšné a sebevědomé ženy může stát (vinou šikany na pracovišti) úplná psychická troska. Happyend se pochopitelně nekonal, ale i to, že Thibault v sobě našel sílu odejít z nefunkčního vztahu a Mathilda nakonec dala v práci výpověď a zabránila tak tomu, aby ji šéf nadále psychicky deptal, hodnotím jako pozitivní kroky, které se snad časem přetaví v něco dobrého.
Když jsem knihu začala číst, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Velice mě zaujalo vyprávění o Orkově dětství a dospívání, o tom, jak se už jako kluk dostal k biologii i duchovnímu životu. Stejně fascinující bylo vyprávění o Antarktidě. Je pravda, že v knize jsou i "hluchá" místa, kde se čtenář může cítit trochu "mimo", vzniklá tím, že rozhovor probíhá mezi dvěma přáteli, kteří se velmi dobře znají. Ale i tak dávám pět hvězdiček, protože čtení o Orkově životě i názorech je neskutečně obohacující.
Mistrně napsané povídky, které svou tajemností, nejednoznačností a neukončeností jitří čtenářovu fantazii. Všechny (až na poslední, která je hodně specifická) se odehrávají v izraelské vesnici Tel Ilan. Postavy přecházejí z jednoho příběhu do druhého, všechny se znají a setkávají. Žijí své obyčejné a navenek nudné životy, které ale skrývají své třinácté komnaty plné traumat a existenciálních úzkostí. Povídky rozhodně překračují realitu izraelského venkova a lze v nich vidět obecné lidské vlastnosti, zklamání, strach, bolesti, noční můry, pocit osamocení a odcizení. Sice se nedozvíme, co se odehrávalo jen v mysli postav a jak to bylo ve skutečnosti, ani nezjistíme, jak to všechno dopadlo, ale ta úžasně vykreslená atmosféra ve čtenáři ještě dlouho zůstane.
Od Báry Šťastné jsem už četla "Jak jsem sebrala odvahu" a musím říct, že "Dobrá tak akorát" se mi líbila ještě o chlup víc. Je pravda, že některé věci se opakovaly, ale tomu se asi nejde vyhnout, když autorka čerpá především z vlastního života.
Líbí se mi Bářina upřímnost, se kterou píše o vlastních chybách, nedostatcích a selháních, baví mě její sebeironie a nadsázka, jako třeba ve větě: "Nejhorší spolujezdec ze všech lidí na planetě - a počítám v to i všechny sériové vrahy a totalitní diktátory - je bezpochyby vlastní manžel." Ve spoustě věcí jsem se našla (viz třeba zrovna kapitolka o řízení auta), mnohokrát jsem se pobavila (třeba při čtení o tom, co jeden z partnerů říká a co ten druhý slyší), leccos pro mě bylo inspirativní.
Zkrátka příjemné oddychové čtení, vhodné i na cesty, do MHD apod. Zaručeně zlepší náladu a možná i motivuje k nějaké té drobné změně. Třeba k uvědomění si, že nemusíme být dokonalé a že stačí, když jsme dobré tak akorát.
Moc zajímavá kniha rozhovorů s fyzioterapeutem Pavlem Kolářem, který je nejen velkou kapacitou ve svém oboru, ale zároveň je to i velice moudrý člověk.
Fyzioterapii a vůbec vše, co souvisí s pohybem, dokáže přiblížit i naprostému laikovi, a to zajímavě a srozumitelně, i když odborné terminologii se rozhodně nevyhýbá. Používá ale hodně názorných příkladů ze své praxe, takže i člověk, který doteď o tomto tématu nic moc nevěděl, se chytne.
Hlavní myšlenka, kterou jsem si odnesla, je asi ta, že je nutné na tělo nahlížet jako na celek, kde všechno se vším souvisí. Když nás bolí záda, nemusí být příčina vůbec v těch zádech, možných příčin je celá řada (včetně těch psychických). Zajímavé byly i náhledy do vrcholového sportu, kde záleží na každé maličkosti, a například o něco delší hokejka/jiné boty/jinak nabroušené brusle/jiné sedlo u kola může mít nejen obrovský vliv na výkon, ale třeba i dalekosáhlé zdravotní následky.
Také autorka podle mého názoru odvedla skvělou práci, před rozhovorem toho musela spoustu nastudovat a bylo vidět, že se dobře orientuje. Ráda si přečtu i její knihu rozhovorů s psychiatrem R. Honzákem.
Pro mě je P. Kubíček světec. Během čtení jsem litovala, že jsem neměla to štěstí tohoto vzácného a neuvěřitelného člověka poznat osobně. Takže moc díky autorce, která mi (nám) setkání s ním zprostředkovala. V knize je tolik moudrosti a životní inspirace, že se k ní člověk může znovu a znovu vracet.
Kniha samozřejmě trpí nejrůznějšími nešvary typickými pro literaturu 19. st.: především průhlednost a předvídatelnost děje (pro tehdejší čtenáře to nebylo tak průhledné?), přehnaná sentimentalita (lidi pořád vzdychají, omdlévají...), přehnané hodnocení některých postav (když je někdo kladný, tak je většinou až dokonalý a nemá žádnou chybičku), nerealističnost některých jevů (Frantina, která žila celé dětství a dospívání mimo civilizaci a nikdy nebyla na statku, se stala okamžitě dokonalou selkou jen díky tomu, že o hospodaření slyšela vyprávět) atd. Ale to nemění nic na tom, že kniha je čtivá a plná zajímavých myšlenek. Ráda čtu o tehdejším životě na venkově, o tom, jak lidé přemýšleli, jak žili v sepětí s přírodou, a v neposlední řadě se mi líbí tehdejší jazyk.
Silný, poutavý a čtivý příběh, skvělá psychologie postav, smutné a depresivní čtení.
Ačkoliv se děj odehrává hlavně v 70. a 80. letech 20. st. v Americe, pro mě je příběh v mnohém aktuální a vlastně nadčasový, už jen svými tématy: rasová diskriminace a nezapadání "jiných" do většinové společnosti, otázky slaďování kariéry a rodiny u žen, odvaha žít svůj život namísto naplňování očekávání druhých lidí, problematika výchovy v rodině... A především to, jak destruktivní mohou být různá rodinná tajemství, nevyjádřené touhy a pocity, mlčení o tom podstatném.
Každá postava mě něčím zaujala: Paradoxně nejvíce destruktivní bylo podle mě pro rodinu chování bílé Američanky Marilyn, která si s sebou na rozdíl od ostatních nenesla trauma v podobě "jiného" (asijského) vzhledu: především upřednostňováním jednoho dítěte na úkor ostatních a promítáním vlastních tužeb a představ do dítěte (příklady z fyziky k snídani mě dostávaly!). Nevýhodou u Lydie bylo to, že byla extrémně poslušná a vždy se vším souhlasila, i když se jí to ve skutečnosti příčilo. U Jamese mě zaujalo, jak byl přesvědčen, že Marilyn je opustila kvůli tomu, že je Asiat, i když to s tím ve skutečnosti vůbec nesouviselo, ale on už bral jako samozřejmost, že to každému musí vadit... Nejvíc líto mi bylo přehlížené a neviditelné Hanny. Zaujal mě i Jack - hlavně když se ukázalo, že i on je vlastně "jiný".
Kniha ve mně bude ještě dlouho doznívat a rozhodně ji doporučuji!
Pavel mi hrozně připomínal Pavla ze Selskýho baroka. Taky je to takový ztroskotanec, který má svoji životní vášeň, miluje jihočeskou krajinu a přírodu, svoji svobodu, ztroskotá mu vztah s manželkou, má špatný vztah s bratrem a celkově je ve vztazích dost naivní a důvěřivý...
Jinak oceňuji neotřelý námět, hledání vltavínů mě dost zaujalo, i když kameny mě ve skutečnosti vlastně vůbec nezajímají. :)
K přečtení Sophiiny volby je potřeba hodně času a trpělivosti a zvlášť pasáže, které se netýkají Sophiina příběhu, ale dost nezajímavého a pasivního vypravěče Stinga, jsou na můj vkus zbytečně podrobné a rozvleklé. Ale Sophiin příběh jde až na dřeň, autor čtenáře nešetří, otázka dobra a zla (a s tím související viny) je zde nahlížena ze všech možných úhlů pohledu a čtenář navíc dlouho tuší, že vše nevyhnutelně směřuje k Sophiině poslední volbě.
V dětství mě kniha nenadchla a nic jsem si z ní nezapamatovala, možná jsem ji četla ve špatném věku. Je pravda, že pro samostatné čtení dítětem je asi celkem náročná. Ale teď při společném čtení se syny (9 a 6 let) jsme si to užili, já i kluci.
2. díl Aristokratky plynule navazuje na 1. díl a děj probíhá v podstatě ve stejném duchu, takže moc nevím, proč je to rozdělené do dvou (útlých) knih (a pak ještě do dalších). Kdyby to bylo v celku, neměla bych pak tolik zmatky v těch dílech. Ač jsem se snažila číst je po sobě, stejně jsem si nakonec omylem místo 3. dílu půjčila 4. díl... :-)
Výborně napsaný román s uvěřitelnými postavami a věrohodnými dialogy. I když se dotýká událostí, které znám velmi dobře z evangelií, přistihla jsem se, že jsem napjatá, jak bude příběh (i ten biblický) pokračovat. :-) Líbilo se mi, jak autor domýšlí to, co v Bibli přímo není (nebo ani nemůže být), jeho "doplňky" jsou v duchu evangelijního příběhu a skvěle do něj zapadají. Kniha zároveň pěkně ukazuje život v Ježíšově době, hlavně vztahy mezi Židy a Římany, ale i mezi různými skupinami Židů. Čtivá, obohacující kniha, vhodná určitě nejen pro věřící.
Smutné, melancholické čtení o Švédce Marianne, která se usadila na Novém Zélandu. Příběh odkrývá její traumatickou minulost, ukazuje dramatickou současnost a předjímá nadějeplnou budoucnost.
Téma holocaustu zpracované z trochu jiného úhlu pohledu, než s čím jsem se zatím v literatuře setkala. Autorka se zaměřila na osud jednoho z Wintonových dětí, zajímavý byl i pohled na život v Terezíně očima hudebníků. Příběh je dojemný, dobře se čte a krutosti byly naštěstí trochu upozaděny (o vyhlazovacích táborech se dozvídáme jen z doslechu). Akorát tam na mě bylo až moc náhodných setkání, což příběh činilo méně uvěřitelným.
Pro mě to bylo velmi smutné čtení o tom, jak ti, kteří mají lesy na starost, je většinou vlastně nejvíc plundrují, protože jim vůbec nejde o stromy a lesy jako takové, ale v první řadě o vlastní zisk (tedy těžit co nejvíce dřeva). Třeba nad zmínkou o tom, jak německé společnosti těží dřevo v dosud nedotčených oblastech rumunských Karpat, mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Zároveň kniha vede k zamyšlení nad tím, co je vlastně opravdu ekologické, protože leccos z toho, co se jako ekologické obvykle prezentuje, může být ve skutečnosti pro přírodu mnohem horší než to, co jsme dosud vnímali jako škodlivé... Naštěstí autor zařadil i optimistickou závěrečnou kapitolu o tom, že příroda si nakonec sama poradí, pokud jí tedy dáme šanci a necháme ji na pokoji...
Knihu jsem si zcela náhodně vybrala v knihovně, když jsem hledala nějaké čtivo v angličtině. Vůbec jsem tedy netušila, že se jedná o pokračování světového bestselleru, a nic moc jsem (kromě procvičení angličtiny) neočekávala. O to víc jsem byla překvapena, a to hlavně fascinujícími dialogy a skvělým vylíčením sebemenších pocitů. Děj sám o sobě by byl vcelku banální, možná kýčovitý, možná málo uvěřitelný, ale díky stylu kniha přináší zajímavý čtenářský zážitek.
Náš pětiletý syn byl z pohádek o Šroubkovi a Matičce nadšený, takže nemůžu nedat pět hvězdiček, i když já sama mám výhrady ke grafické podobě textu (chybějící interpunkce, chybně psané uvozovky apod.). A magnetodynamicko-motoricko-senzorická ruka měla také úspěch. :-)
Fenomén "bohyňování" je bezesporu zajímavý a je dobře, že jej mnozí podrobně popsali dříve, než zanikl. Kniha J. Jílka je takovým souborem všeho, co se o bohyních ví. Téma se probírá z různých úhlů pohledu a pohledem různých lidí (nechybí ani setkání bohyní se spisovateli A. Kutinovou nebo A. Jiráskem), což je největší předností, ale zároveň i slabinou celé knihy. Slabinou proto, že všechny podstatné informace se dozvíte už na začátku, a pak se to všechno vlastně jenom opakuje a nic nového nepřijde.
Není to lehké ani radostné čtení, ale stojí za to. Dlouho jsem se do knihy nemohla začíst, ale asi od poloviny jsem se naopak nemohla odtrhnout.
Nejdřív mi vyprávění o nejrůznějších kuriózních postavičkách žijících v jedné ulici asociovalo Povídky malostranské. Ale postupně do textu začíná pronikat prožitá zkušenost hrůz holokaustu i blížící se šestidenní válka (r. 1967) …
Kromě osudu postav je kniha plná filozofických úvah týkajících se smyslu života a víry v Boha. A přese všechno, co Židy potkalo, z ní čiší obrovská láska k životu.