Hwaelos komentáře u knih
Přiložená povídka je o kus lepší než vcelku nezajímavý komiks. Je tomu tak protože je celá psaná optikou hlavního (anti)hrdiny, čímž nechává čtenáře víc tápat v tom, jestli je hlavní hrdina hajzl a zrůda každým coulem, jejíž vypravěčské hledisko je pokroucené bolestínskou povahou, nebo zda nějaké polehčující okolnosti pro své jednání má (nevíme, zda je jeho brácha skutečně milenec jeho holky atd.). Komiks tuhle interpretační nejistotu spolehlivě zplošťuje. Čím dál tím víc si potvrzuju, že čím bombastičtější anotaci CC vytvoří, tím horší je výsledek...
Přiznám se, že na začátku jsem měl trochu problém s clipartovou kresbou, která mi trochu připomínala powerpointové prezentace z devadesátých let. Ve skutečnosti jde ale o poctu staré reklamní grafice - jak je nám také v novele nepřímo přiznáno. A já si na to nakonec zvykl a vcelku se mi to zalíbilo. Parker má atmosféru, která by se dala krájet na nudličky a jen tak uždibovat, takže pokračování by bylo určitě záhodno. Pokud jsem měl nějaké výhrady na konci, snad jedině trochu přímočarý děj (tak odlišný od mistra žánru Chandlera), ale to už jen tak rýpám.
U téhle série je to pořád stejné. Příběhy balancující na hraně nudy, z nichž občas vykoukne nějaká ta pozoruhodná jednohubka. V téhle knize je jí prostřední příběh, kreslený Ponticellim, který se obešel bez jediného slova a bez tradiční batmanocentrické perspektivy.
Přesně takhle by podle mého měl vypadat ideální superhrdinský komiksový mainstream: příběh, kde se jde snadno napojit na postavy a ty mají nějaké lidské kvality. V Young Avengers je sice taky dost velkých střetů, ale hlavně těžiště spočívá na vcelku obyčejném příběhu několika postav a na prokreslování jejich vzájemných vztahů v rámci dobře napsaných dialogů. Není to vyprávění o epické záchraně světa, ale o vině a odpuštění, o touze někam patřit a o síle rodinného pouta. I padouši jsou najednou vícerozměrní a s nějakou komplexnější psychikou. Jediné, co je otravné, je snaha neustále přepisovat historii, čímž se vytrácí už tak dost slabá důsledkovost. Je to trochu neúcta vůči autorům původních zásadních momentů (smrt několika Avengerů z rukou Scarlet Witch a důsažnost událostí Klanu M).
Samotný nápad tohohle marvelovského eventu není vůbec zlý. V prvním díle, kde se měl onen "strach" z názvu budovat, to ale moc nefungovalo. V druhém díle už je jasné, že minimálně obavy o osud světa jsou opodstatněné, jenže hula-hop - problém je rychle vyřešen dodávkou zbraní z Asgardu. Pokud to bylo tak snadné, tak to dělá z Odina největšího vola mytologie. Pár dobrých momentů se najde, ale jsou to ty veskrze méně nápadné - Iron Man se poprvé po dlouhé době napije, Spidey hází po porážce flintu do žita a jde za tetou May... Blbé je, že moc nefunguje vyznění těch okázalejších otřesů, jako je smrt Buckyho (důvodem možná je, že se hned vzápětí odhalí, že vlastně mrtvej není, tak nacopak se dojímat, že?). Samotný strach je jako průměrná filmová marvelovka - hodně pompy a efektů, uvěřitelné ohrožení světa, ale jen nakonec jen průměrný a zapomentutelný výsledek.
Přiznávám, že anotace, podle které se Waid snaží do Daredevila dostat trochu optimismu, mě lehce vystrašila (laťka Bendise a Millera je prostě vysoko), ale překvapivě to celkem funguje.
Na skvělou jedničku to pár bodů ztrácí. Příběh je temný a dobře vybudovaný, Maleevova kresba skvělá, i když se s ní tolik neexperimentuje jako v případě prvního svazku. Dojde i na nějaké zásadní zvraty (Matt Murdock se nechá prohlásit novým Kingpinem? Skvělý nápad!), ale několik dialogů je lehce dada a přemýšlím, co jimi chtěl autor říct (nebo je to chybka v překladu?).
První povídku, resp. výsek z šedesátkové týmovky, která byla už přetištěna v celistvosti UKK, bych si klidně odpustil. Na Busiekově materiálu o Ultronovi je zase vidět, že ji psal autor ze staré školy. Dialogy jsou neživotné a charaktery ploché a kresba se hemží citoslovci vepisovanými přímo do panelů. V kombinaci s moderní kresbou je to anachronismus par excellence.
Zmateně a zkratkovitě vyprávěný komiks plný vypravěčských klišé. Jediné pozitivní na celé knížce je doslov.
Příznačná naivita a zbytečná doslovnost, typické pro starší marvelovské komiksy, jsou přítomny i zde. Přesto vyprávění oplývá značnou nápaditostí ve splétání různých dějových linek a místy mu dokonce nechybí i trocha filozofického přesahu.
Hodně příjemná záležitost. Superman je konečně podán civilně, víc jako člověk než nad-člověk. Střetnutí s padouchem z vedlejší planety snad ani nebylo nezbytné, ale zásadně nerušilo a spíš sloužilo příběhu. Rád si přečtu pokračování, bude-li. Ale mám pocit, že (nešťastná) strategie BBartu je spíš vykopávat do světa nové věci, než pokračovat v tom, co bylo nakousnuto.
"Ty máš nejmíň, co mluvit. Jsi členem čtyřiceti správních rad." - "V devětatřiceti jsme spolu." - "Prosím, aby bylo konstatováno, že Brutus a Flavius se vzájemně obviňují z prospěchářství, ale žádný z nich svoji vinu nepopírá." - "Mlč, ty kradeš taky!" - "A ty snad ne? Máš tři velkostatky." - "Já nemám nic!" - "Protože jsi je přepsal na svoji ženu." - "Ale nedal jsem si je odepsat z daně jako ty."
"Zbavíte-li Caesara vojska a rozpustíte-li jeho legie, co si počnete s legionáři?" - "Dáme jim trafiky!" - "Bude tedy armáda mrzutých trafikantů."
Je neuvěřitelné, jak je ta hra dneska aktuální...
Kniha je volně dostupná ke čtení zde: https://issuu.com/nvbes/docs/2010_divadlo_v_netradi_n_m_prostoru/237
All Star Western s Jonahem Hexem má dobrou atmosféru, kterou ale sráží na zem epizodická struktura, daná zřejmě vydáváním po sešitech. Jednotlivé příběhy nejsou řádně dopovězeny, některé drobné linky se prostě ztratí v průběhu a vyšumí a čtenář se jenom ptá, co se stalo se spiknutím uctívačů Kaina, poté, co se Hex vypořádá s jedním z jejich členů apod.
Uznávám, že za tohle tak docela Johns nemůže (ačkoli si pořád myslím, že je vlastně jen řemeslníkem bez invence), ale krom toho, že si dá známá hašteřivá trojička po tlamě (a umře jeden superhrdina, kterého stejně nikdo nezná), vlastně v knize nic není. Johnsova chyba to není, protože jde o několik sešitů vytržených z proudu série, kde se věci rozehrávají na delší ploše. To platí sice pro většinu čísel UKK, ale málokde je to tak moc vidět...
Převyprávění Spider-Manova originu dopadlo vlastně nad očekávání dobře. Bendis dobře vybalancoval přihrávání nových prvků do starého známého příběhu a přidal na humoru i opravdovosti. A Bagley dodal kresbu, která je na první pohled cool pro teenagery, ale zároveň dobře pracuje s gradací a předáváním informací uvnitř panelu i mezi nimi.
Oceňuju humor (ve slovních výměnách robotů), poměrně nápaditou Giménezovu kresbu a použitý styl rámcového vyprávění, v němž se jednotlivé prvky vždy znovu navracejí v různých obměnách. Jinak jsou pro mě Metabaroni jen nafouklá bublina, v níž je křečovitost a osmdesátkovost vydávána za surrealismus a kde nebyl scenárista schopen napsat dialog, z něhož by nekrvácely oči. Jsou-li komiksy stále v hlavách mnoha lidí především četbou pro děti (a infantilní dospěláky), tituly jako tenhle k tomu velkou měrou přispívají - stačí jen srovnat (hloubku, styl a vrstevnatost) vrcholných děl literární nebo filmové sci-fi s tímhle (údajně) vrcholným výplodem evropského vědecko-fantastického komiksu.
Škoda toho Brubakerova námětu. To, z čeho by scenárista jako Miler (nebo i sám Brubaker) nejspíš udělal komorní, psychologicky prokreslený příběh o tom, jak je snadné podlehnout vábení plíživého zla v podobě brutálního trestání zločinců pomocí policejního státu, vytvořil Andy Diggle rozbředlou vyprávěnku o asijských démonech, v níž má svůj štěk každý, na koho si vzpomenete (kompletní Defenders, část Avengers, Spider-Man, Elektra, Punisher, Ghost Rider, KingPin a spousta dalších). Přičemž větší část jejich angažmá není ani dovyprávěná a hrdinové se prostě jen vytratí ze stránky (Moon Knight a Ghost Rider například). Tyhle megatýmovky jsou možná atraktivní zábava pro teenagery, ale že by šlo o nějaký přelomový příběh, který by ospravedlňoval začlenění do výběrové řady Marvelu, to ani náhodou.
Mimořádně kvalitní scénář se skvělými přechody vnitřních monologů do dialogu. Bermejova kresba fantastická v práci s panely i s barevným tónováním. Jediné, co se tomu dá vytknout, je, že jde vlastně o krátký minipříběh bez většího rozmachu.
Bagleyho a Lafentova kresba mě ve svém zjednodušeném a disproporčním pojetí neusebrala, ale Bendisův scénář je dobrý. Perfektně vyvažuje komickou a tragickou rovinu. Jen je škoda, že se čtenář nedozví, jak na Spider-Manovu smrt zareagovali Avengers a zejm. Cap, kterému Spidey zachrání život.