Hwaelos komentáře u knih

Přiznám se, že jsem váhal mezi 3-4 hvězdami. Čistě po stránce stylu to žádné literární veledílo není, ale měřítkem běžné mainstreamové produkce Chobskyho novela vyniká. Daří se jí totiž vystihnout drobnokresbu postav čistě odrazem řeči, témat, která řeší, a především v jemných nuancích jednání a situací. Což je o to větší úspěch, že není čtenář přímo svědkem událostí, ale dozvídá se o nich až ex post skrze síto vypravěčovy paměti - protože autor zvolil formu epistolárního románu, tedy textu psaného formou dopisů. Je to dobře zvolený formát, protože Chobskymu umožňuje množství informací zatajovat, resp. k nim odkazovat pouze v náznacích, čímž buduje čtenářské očekávání (patrně nejzajímavějším příkladem je tajemstvím opředená smrt tety Helen, která je vysvětlena až v polovici novely, nebo důvod Charlieho úzkostí, kde si pozorný čtenář v průběhu děje může všimnout jisté zdráhavosti vypravěče mluvit o obsahu seancí u psychologa, aby mělo závěrečné odhalení větší působivost). Vlastně mi na celé novele vadí především jedna věc: Charlie má podle všeho být mimořádně vyspělý teenager a schopný mladý literát, zatímco svým jednáním i stylem, jímž ono jednání popisuje, nepůsobí ani tak na šestnáct, jako spíš na dvanáct. Jakkoli to lze částečně ospravedlnit traumatem z dětství, nezdá se mi to jako vysvětlení uspokojivé.

1 22.09.2024

Je vidět, že Žamboch své hrdiny pořád umí, protože jsem většinu knížky přečetl na jeden zátah. Dělení na tři příběhové linie mi přišlo fajn, byť na můj vkus jsou všechny tři příběhy až moc přímočaré a prakticky úplně chybí politikaření nebo nějaká detektivní linka, které by dali vyprávění nějaké další vrstvy. V zásadě tak jde o různé variace na naháněčku. Ale tu jednu hvězdu ubírám hlavně za hodně zmatené finále Baklyho příběhu, ve kterém příliš nešlo se orientovat. Občas jsem si nebyl jistý, na které z lodí vlastně Bakly je, ani co zrovna dělají jeho spolubojovníci (pan Lasička a piráti jakoby najednou z vyprávění zmizeli).

Trochu doufám, že jak se podle všech náznaků blížíme k finálnímu střetu Impéria a Koniášova panství, budou další knížky víc prorostlé politikou a špionážními prvky.

3 20.03.2024

Jeden z nejlepších marvelovských eventů vůbec. Nick Spencer se nebojí trochy krve a sprostých slov, dokáže výborně proplétat množství zápletek, aby vytvořil věrohodný politický thriller, umí psát dobré slovní přestřelky - a především dali v Marvelu téhle události dost prostoru. Těch deset sešitů je opravdu naplněných po okraj zvraty a pěknými momenty. Úplné finále už trochu kulhá na jednu nohu (vážně si nemyslím, že bylo nutné, aby si hodná a zlá verze Cpt. Ameriky dávali po hubě), ale dojem to tak moc nekazí. Věc, která Secret Empire pozvedá nad úroveň kvalitního popcornu, je to, jak moc motivy knihy čerpají ze současnosti. Spencer si dělá na jedné straně srandu z přebujelých konspiračních teorií, na straně druhé vztyčuje varovný prst před mámivým přeludem silného vůdce, který zajistí pořádek (v opozici vůči pomalé a partikulární zájmy sledující demokracii). Ostatně i happy end je nakonec poněkud deziluzivní s ohledem na to, co zůstalo v myslích mnohých lidí spokojených se stavem věcí. Korunu tomu nasazuje Beastův proslov v závěru: "Svět oslavuje. Porazili a svrhli vládu fašistů, ale nechtějí rozumět, že mutanti pod ní žili vždycky."

1 07.09.2023

Nečekaně výborná záležitost - a skvěle odvyprávěná. (-drobný spoiler-) Jediné, co komiksu podkopává nohy, je bizarní zdůvodnění Batmanova rozhodnutí poprvé zabít. Tomu jsem nevěřil ani na okamžik. Ale na Seana Murphyho si budu muset začítá dávat pozor.

04.05.2023

První díl, který jen okázale šlape vodu. Detektivní ladění předchozích dobrodružství tu téměř absentuje. Jiskření mezi Jurijem a Mravenou chybí taky. A nadto to vypadá, že už nejsou ani žádná zásadnější tajemství ve fungování fikčního světa, které by čtenář mohl objevovat.

12.04.2023

DMZ je opravdu výborná komiksová série - trochu netradičně - politická skrz naskrz. Dalo by se vlastně i říct, že (ačkoliv jde o sci-fi) jde o mnohem aktuálnější téma, než v době, kdy ji Wood psal. Spojené státy totiž nebyly před deseti roky tak silně polarizované, jako jsou dnes. Jediným smutným mementem českého vydání je pochopitelně neuzavřenost příběhu, daná neschopností nakladatele ji v Česku prosadit. Jdu shánět anglické vydání dalších dílů.

26.10.2022

Musím říct, že mě tenhle titul bavil a zhltnul jsem ho asi za 14 dnů. To je dobrá vizitka. Cool je zasazení a použitej jazyk. Vzhledem k tomu, že se vypráví z první osoby a vypravěčem je dávnej hoper, naprosto sedí obecná čeština, kterou je děj zprostředkovaný. Polovina nultejch let zase evokuje určitou nostalgii, navíc ještě spojenou s reálnýma vzpomínkama na českej rap té doby (nebo dob dřívějších). Byť mě drobně iritovala doslovnost, s jakou bylo "nutné" vysvětlit každej jeden pojem téhle subkultury, vč. těch nejzákladnějších (bitch, fejm, gangsta...). Tohle na mě působilo tak nějak školometsky a - možná se pletu - ale nějak mi nepřipadá pravděpodobný, že tuhle knížku otevřou lidi starší 45 let, kteří by mohli tápat nad užitým lexikem. Ale hlavní důvod průměrnýho hodnocení je jinej. Hrozně mě bavily vzpomínací pasáže a vlastně bych výrazně víc ocenil, kdyby byl děj orientovanej na Dexterovo srovnávání se s dávnejma událostma u psychologa. Jenže cca od druhé půlky se knížka překlopí spíš v detektivku - a ona detektivní rovina není moc dobrá. Je přinejmenším průměrná. Typově sedí Malej NY k prvnímu dílu Milénia od Stiega Larssona: "vyšetřuje" se tu dávná událost, která má ale nebezpečnou důsažnost i do současnosti. Ale ono "vyšetřování" je v uvozovkách úplně správně, protože ani jeden z hlavních aktérů pátrání neoplývá velkou intelektuální kapacitou, takže spíš než Blomkvista a Salanderovou připomínají Káťu a Škubánka. Čtenář je sice napnutej, kdo za tím vším stojí, ale samotné rozplétání stop je děsná nuda, protože je to spíš motání se v kruhu emocionálně zabarvenejch úvah prostýho Franty Vopršálka.

1 18.10.2022

Docela jsem váhal mezi 3 a 4 hvězdami. Nakonec rozhodl časový rozmach, který tomu Aaron dal skrze střídání dějových linií. Ale stejně je to škoda a do značné míry promarněná příležitost. První půlka Zabijáka bohů je totiž opravdu výborná. Gorr jako záporák působí fakt epicky, protože převážně sledujeme jeho hotové dílo, když Thor nachází jednoho mrtvého boha za druhým. Jenže pak to přijde... postupný team-up tří Thorů, který za 1. působí jako děsná obezlička a za 2. kopírují v podstatě takřka dokonale závěr (rovněž Aaronovy) Války říší. Ale to všechno bych mu asi odpustil, kdyby finále rozhodlo něco jiného než "budeme do něj mlátit kladivy tak dlouho, dokud nepadne". Pořád je to slušné čtení, které stokrát předčí aktuální film, ale nic legendárního na tom nespatřuju.

3 12.10.2022

Bez debat jeden z nejlepších superhrdinských komiksů, který u nás kdy vyšel. Snad i proto, že ona superhrdinskost je zde upozaděná na úkor jiných témat: co je to rodina a co jsme pro ni schopní udělat, jaké jsou hranice vědomí a lidství (v posthumanistickém pojetí). Ovšem paradoxně druhou půlku komiksu lze pořádně docenit jen, pokud je čtenář seznámený s historií Avengers (resp. s různými podobami Visionova originu a vztahu s Wandou). Kingovo psaní je fenomenální: dialogy jsou životné, repetetivní monology vybízejí k velmi pozornému čtení a scénář skvěle doplňuje bravurní paneláž, na které by se dala vyučovat komiksová scenáristika. Až mě zaráží, že takhle syrová, neakční a filozofující věc mohla v Marvelu vyjít. V DC by to patrně spadlo někam do Black Labelu, tedy mimo kánon.

4 03.10.2022

Devadesátky by si určitě kvalitní zpracování zasloužily (a do nějaké míry se to povedlo minimálně Kmenům 90'), ale tohle není ten případ. Jistě, knížka umožňuje nostalgicky se dojímat nad různými symboly doby od tamagoči až po Nagano, ale jde jen o jejich připomínku na pár řádků, než se jede zase dál. Pokud jste devadesátky zažili a nemáte alzheimera, informační hodnota knížky pro vás bude blízká nule. Ze vzpomínkové letargie vás vytrhnou tak maximálně dva-tři informačně hodnotné texty z pera dobových aktérů (např. Slávek Boura vyprávějící o tom, jak šíleně vznikaly nové pořady na Nově).

4 20.09.2022

Mašek v tomhle díle opravdu zaválel. Napětí by se dalo krájet a jednotlivé příběhové linie se rozbíhají a spojují v napínavý celek. Jedinou drobnou vadou na kráse je fakt, že Osohova kresba je výrazně schematičtější. Mnozí si u prvního dílu stěžovali na ztrátu orientace v postavách a nepřehlednost děje. Považuju to za lazy reading. Osoha čtenáře nutí číst pozorně, interpretovat detaily a hraje si výborně i s rozvržením panelů, kde nabývá významu i šířka škarpy. To sice platí i pro druhý díl, ale zároveň je znát, že je linka mnohem jednodušší, pozadí méně prokreslené a výtvarný celek tím mírně trpí. Přičítám to trochu objemu druhého dílu, ale stejně je to škoda.

2 26.05.2022

Průměrný scénář, slušná kresba, mizerné dialogy. Blacksad/Grandville pro nenáročné.

30.03.2022

Dvojka Iron Mana je všechno, po čem může fanoušek mainstreamového komiksu toužit. V pouhých 11 sešitech zvládl Slott představit tři úplně odlišné padouchy a asi deset vedlejších postav s různými motivacemi, k nimž máte šanci si získat vztah. Vybudoval příběh, který se v této knize větví do x paralelních linií, a přestože v nich všechny ty hlavní i vedlejší postavy účinkují, nikdy neztratíte přehled. Je tady spousta akce, ale pořád nemáte pocit, že jde primárně o ni. Dialogy jsou chytře napsané, děj pořád odsýpá a je to protkané i pasážemi, které akcentují velmi současná témata (jak přistupovat k etice a právům umělé inteligence, vznik a potenciální nebezpečí metaverz atd.). Zkrátka je to v zásadě dokonalá zábava a kdyby se podle ní natočil film, byl by to patrně nejlepší projekt MCU od Infinity War.

Pozor - je to popkorn. Není třeba čekat dalšího Bendisova Daredevila, ale měřeno mainstreamovým superhrdinským čtivem tomu prostě není, co vytknout. Což bych mimochodem zrovna od ironmanovské řady nikdy nečekal.

02.02.2022

Jsem příjemně překvapený. Poslední roky je Joker natolik přehypovanou postavou, že o ni člověk zakopává prakticky pořád. Hodně autorů (prominentně v čele se S. Snyderem) přijalo za svou Moorovu tezi, že Joker Batmana definuje (a naopak). Původní myšlenka je samozřejmě originální, ale když je opakovaná do zblbnutí, svoji přitažlivost poněkud ztrácí. Prvním varováním pro mě bylo, že Johns vychází ze stejné premisy, druhým výstražným signálem pro mě byla samotná zápletka. Říkal jsem si: "Fakt? To už neumíme vymyslet nic originálnějšího, než z jednoho záporáka udělat tři?" Ale autorovi se magickým způsobem podařilo nesklouznout k šablonovitosti. A to i přesto, že pracuje s nejznámějšími a nejkanoničtějšími motivy (umlácení Jasona Todda, postřelení Barbary Gordon a ano, dojde i na smrt Bruceových rodičů). Dialogy jsou skvělé, příběh má akurátní tempo, atmosféra je hutná a všechno podtrhuje famózní Fabokova kresba, která upomíná na Bolandovu slavnou devítipanelovou kompozici a používá ji znamenitě.

4 03.12.2021

Bylo to fajn, ale Abnett umí líp. Tak by se daly dojmy shrnout. Dokázal ze záporáka Orma udělat relativně plastickou osobnost, to cením. Stejně jako fakt, že politická rovina měla mírně navrch nad akcí. Problematické jsou pro mě dialogy. Je tak trochu pravidlem, že jinozemské postavy promlouvají v mainstreamových komiksech pateticky a neživotně, jakoby se s nimi autoři neuměli vypořádat a polidštit je. Pro Abnetta tohle pravidlo neplatí. Jeho postavy třeba ve Strážcích galaxie jsou ne-lidé z masa a kostí. Proto nerozumím tomu, proč musejí právě Atlanťané pořád mluvit způsobem, jakým jsme nechávali svoje postavy promlouvat v Dračím doupěti na základce: nabubřele, honosně... Ještě horší ale je, že omílají pořád dokola to stejné: povinnost vs. spokojený život. Kdyby se tam ten rozpor objevil 2x nebo 3x, asi v pohodě, ale prakticky každý rozhovor mezi Merou a Ormem tohle omílá do zblbnutí. Jako jednohubka fajn, ale z hlavy se Mera vytratí tak do měsíce.

2 24.11.2021

Jakkoli se mi variace na Lumetovo drámo zamlouvá, provedení už tak slavné není. Weeksova kresba tomu hodně přidává - atmosféricky i stylově. Čemu se ale těžko věří, jsou Bruceovy monology. Nejdřív zmlátí záporáka a pak sám sebe obviňuje, že užívá nepřiměřené násilí? Bylo by to zkousnutelné, kdyby se chystal seknout se superhrdinskou kariérou, což ale očividně nehodlá (soudě podle navazujících sešitů). Motivace hlavní postavy tady jednoduše nedává smysl. Druhý příběh s KGBeastem je spíš jednoduchá mlátička, byť atmosféricky vykreslená. Paradoxně nejlepší je vložený sešit s Dickem Graysonem, který se snaží rozptýlit svého mentora, který ale zase trochu zabíjí zoufalá Wagnerova kresba.

1 22.11.2021

Kde jsou ty doby, kdy povídka z koniášovsko-baklyovského cyklu znamenala dobrý příběh sám o sobě. Většina toho, co je v nové knížce otištěno, je prostě jen více či méně dobře popsaná řezničina bez jakýchkoli důsledků. Bakly přijde, Bakly zmasakruje, Bakly jde dál. Jedinou výjimku tvoří Návrat zabijáka, kde můžeme sledovat jednak trochu komplexnější pokus o příběh, jednak jde o stěžejní bod motivace stárnoucího (z čtenářského pohledu "současného") Baklyho, tj. navázání spolupráce s Koniášem. U Holýma rukama a Anděla bez slitování můžeme alespoň doufat, že se Cveng, Wing nebo malý Tomáš objeví v nějaké budoucí roli, jakkoli samostatné povídky (původně kolibří novelky) nestojí za mnoho.

Zdaleka největší smutek ale mám z toho, že svazek shrnuje 4 už starší povídky a pouze jednu novou - a paradoxně je právě ta nová nejhorší, protože nepřináší nic nového a nemá vůbec žádnou důsažnost pro budoucí vývoj ságy.

20.09.2021

To, jakým způsobem Kováčová zachází s jazykem, je unikátní. Její univerzum je si v lecčems podobné s ranými sbírkami Ivana Wernische, ale je mnohem neprostupnější. Čtenář nemá mnoho vodítek, jak text uchopovat, pokud se nechce jenom nechat nést obrazotvorností. Skutečně je to trochu jako bloudit lesem. Hlavním problémem je způsob odkazování: ve sbírce se často střídá ich forma a ženská er forma, aniž by bylo patrné, jestli odkazují ke stejnému lyrickému subjektu. Viz např. "Všude v ní kameny / a zmije. / Plná křížů je. / Nemohla pojmout tolik smrti. // Lže. // Soumračné třepotání rozsvícených mušinek / rozháním vlažnými pohyby zápěstí." Obrazy "starého světa" jsou však v některých pasážích mimořádně silné a už kvůli nim stojí za to se sbírkou prokousat.

"Nos zvednutý jako při větření.
Na houpačce vedle ní Bůh
uvolňuje místo
pro něco ještě většího."

"Ten starej chlap řekl,
že smutek je něco vrozenýho,
řekl: 'Daň za to, že jsme hlubší'.
Asi to myslel dobře."

"Byla jsem zasutá do té prsti,
horkou noc jsem chtěla odkopat,
ale ona na mě padala,
jako mrzáček škobrtala o moje tělo..."

"Kdyby věděl, kde má začít, řekl by jí to
všechno, ale nevěděl, a tak neřekl nic, jen
otevřel ústa, kdyby se to náhodou chtělo
vyslovit samo."

14.09.2021

Podle názvu se to může jevit jako praktická příručka, který učí pracovníky být asertivní ve vyjednávání, ale jde spíše o sžíravý satirický pohled na práci v korporátech. Něco, co by napsal Kafka, kdyby měl smysl pro humor. :) Pérec zvolil literární postup, který se snaží vyčerpat všechny možnosti, které můžou při plnění relativně banálního úkolu nastat. Oceňuju, že knížka má na předsádce i přehledný vývojový diagram, který tomu dodává další level ironického nadhledu. Vřele doporučuju!

1 14.08.2021

Vynikající záležitost, v níž se povedlo skloubit dohromady niterné vyprávění o ztrátě s aktuální společenskou problematikou. Drnasovi se podařilo velice věrohodně vykreslit alternativní svět konspirací, akcelerovaný sociálními sítěmi, v němž žije stále víc lidí. Pro lidi, kteří sdílejí představu o tzv. "velké lži" (pojem pocházející původně z Mein Kamfu, nedávno trefně aktualizovaný Timothy Snyderem), se stává cokoli potvrzením jejich názoru: může jít o drobnou nesrovnalost v nějaké kauze, ale i o pokus o racionální nabourání jejich paradigmatu fakty. Právě v tomhle světě se ocitá přítel zemřelé, když se pokouší pochopit něco, co se rozumově pojmout nedá. Neméně fascinující je, že ačkoli je titulem knihy jméno postavy, samotná Sabrina je ve vyprávění pouze lakunou, tj. mezerou v příběhu, která zůstane nezaplněná. V knize se prakticky neobjeví a ačkoli se děj točí kolem její smrti, čtenář se o ní dozvídá překvapivě málo a v zásadě o její příběh nejde. Ocenit se musí i špičková vizuální stránka. Drnasův minimalistický styl je fascinující zejm. v tom, jak pracuje s pravidelnou mřížkou a prázdným prostorem, který se stává echem prázdnoty uvnitř postav.

1 12.08.2021