Hwaelos
komentáře u knih
Aargh! #17
Tomáš Prokůpek
Slabší kousek, který drží nad vodou hlavně (tradičně) skvělá publicistika. Komiksy, které stojí za zmínku: Berger, Šlajch, Černý, Kučerovský.
Normální lidi
Sally Rooney
Je to zajímavé - dočetl jsem jen v několikadenním odstupu za sebou Rudišův Konec punku v Helsinkách a Sally Rooney. Obě knížky mají společnou jistou civilnost i to, že pojednávají o nějakým způsobem poškozených lidech. Obě jsou to taky konverzačky, kde jsou nekonečné dialogy hlavním zprostředkovatelem děje. Zatímco však věty Rudišových hrdinů míří k čemukoli jinému, než je nitro postav, u Ronneyové je sebepitvání v zásadě klíčovou strategií vyprávění. Sedly mi oba přístupy. Rudiš je sympatický tím, jak umí do plkání o všednodenních banalitách ukrýt komplexitu lidského prožívání. Normální lidi dokáží na druhé straně vystihnout věčné míjení se v tom, co jeden člověk svým jednáním sleduje a co ten druhý slyší. Jakkoli není formát, kdy každou kapitolu nazíráme prizmatem jednoho z hrdinů, dnes už příliš originální, Rooneyová ho vytěžuje skvěle. Ono míjení se - a tedy i oprávněný dojem, že každý člověk je uvnitř světem sám pro sebe - ostatně neplatí jen pro vztah postava-postava, ale i pro vztah externalizovaný, mezi postavou a čtenářem. Ani na konci si tak čtenář nemůže být zcela jistý, jestli podstatě vnitřních problémů postav rozumí, stejně jako zůstává lehkým mystériem i povaha jejich vztahu.
Prstýnek z kopřivy
Pavel Čech
Pavel Čech není kdovíjaký básník. Alespoň pokud jde o formální rovinu, pohybují se básně Prstýnku z kopřivy na úrovni zkušenějšího přispěvatele na Písmákovi. Řekl bych, že by se sám takovém hodnocení nezvpěčoval. Přesto po citu dokáže v některých básních vyhmátnout onu obtížně uchopitelnou esenci poezie, která tkví v schopnosti vyslovit nějaký životní pocit neočekávaným způsobem. A když k tomu přidá ještě neoddiskutovalně originální monotypy, které jsou mnohem víc než jen výtvarným doprovodem, snadno mu čtenář odpustí, že nešplhá na piedestal takového Skácela nebo Radka Malého.
Když jedné zimní noci cestující
Italo Calvino
Nekompromisní postmoderna, která neustále záměrně odepírá čtenáři hlavní příběhový fetiš: finále. Ale za to mu poskytuje lahůdku v podobě neustále do sebe vnořovaných příběhů, kde v každé vrstvě znovu a znovu ustavuje instanci vypravěče, autora, čtenáře a postavy. Přidejte k tomu porci výživného, sofistikovaného humoru a okořeňte si mixem kulturních aluzí. Calvino buduje kompozici svého románu jako matematický model ve stylu Oulipa, ale zároveň jde o milostný dopis možnostem literatury - nebo možná by bylo lépe říct: možnostem čtení. Jen samotná kapitola "Z deníku Silase Flaneryho" je tak fantastickým esejem o autorství a čtenářství, že by si zasloužila pět hvězd - a podobně i borgesovská kapitola o zrcadlech "Tam, kde se linie protínají".
Operace Zásnuby
Tom King
Na Kingovi je zajímavé, že v čem je nejsilnější často plní úlohu toho, kde je trochu směšný a over the top. Jeho dialogy se dají považovat spíš za obdobu myšlenkových bublin - to, o čem hrdinové obvykle niterně uvažují, se v jeho batmanovské řadě obvykle objevuje v podobě dialogu. Je to trochu nezvyklý přístup, ale samo o sobě to nevadí. Směšné to je hlavně proto, že se o tom hrdinové obvykle nebaví u šálku kafe, ale při rvačce (viz rozhovor Cat a Talii, nebo Batmana a Supermana s jejich partnerkami). Stejně tak se to dá ilustrovat na tom, jak mluví Batman o Supermanových kvalitách a naopak Superman o jeho. Když se to v příběhu objeví poprvé, je to boží - když to srovnávání se čtu už po druhé (na společném čtyřrande), už je to zase spíš přestřelené. Je to zkrátka otázka míry, kterou King nemá, protože se podobně jako čtenář opájí vlastním umem.
Pořád je to ale v mainstreamu zatraceně originální čtivo, byť mám pochopení pro skalní fandy Báti, kteří musejí mít pocit, že jim někdo ukradl jejich hrdinu pro úplně jiný žánr.
Deus Ex Machina
James Tynion IV
Tynionova řada si v rámci Znovuzrození drží stále solidní zábavnost. Určitou náplastí na obří množství side-kicků je celková koncepce, kdy je vždy jeden z dílů zaměřený na právě jednu z vedlejších postav batmanovského univerza. Pravdou je, že s klasickým temným rytířem už to nemá moc co dělat (a upřímně řečeno, zajímalo by mě, jestli si někdo v DC láme hlavu s propojeností řad v rámci fikčního světa - protože Kingova verze Batmana rozhodně nevypadá, že by s těmito side-kicky nějak kalkulovala). Gotham je víc kosmopolitní metropole mrakodrapů než ponurá novogotická čtvrť a samotný charakter hrdiny je úplně z jiného těsta, než na co jsou dlouhodobí batmanovští fandové zvyklí, ale potud, pokud je autor schopný vybudovat relativně zajímavý a dobře napsaný příběh, mě osobně to zase tolik netrápí.
Noir
David Hine
Solidní 3,5 hvězdy. Hine přináší zajímavý take na galérku Spideyho parťáků i protivníků (zdaleka největší pobavení jsem cítil u detektiva DeWolfa). Příběhy jsou mnohem drsnější a zemitější, než jsem vůbec u Marvelu očekával. Se zabíjením se tady rozhodně moc cavyků nedělá. Atmosféra je i díky Sapolského kresbě velmi slušná a vypravěč používá i některé standardní prvky z noirových filmů, jako jsou žánrově laděné vnitřní monology. I přes to všechno mám ale pocit, že ani jeden z příběhů není natolik silný, že by mi utkvěl v hlavě víc než na týden.
Bizarní povídky
Olga Tokarczuk
První setkání s Tokarczukovou bylo... inu bizarní. Její spisovatelský talent je nesporný. To, jak dokáže vysoustružit z jazyka dokonale přesnou a neokoukanou větu, je naprosto unikátní. Přesto zůstávám jako čtenář jaksi nespokojený. Jednotlivé příběhy toho nechávají nakousnutého a nezodpovězeného až moc. Zejména delší povídky jsou často vystavěné jako krátké detektivní příběhy (pátrání po původu transplantovaného srdce nebo zjisťování smyslu experimentování na dětech v Hoře všech svatých, ale jde i o průzkum fungování světa - jako v Návštěvě a Kalendáři lidských svátků), ovšem bez toho, aby měl čtenář šanci nakouknout za oponu a dostat alespoň nějakou odpověď. I proto mi nejvíce sedly krátší, spíše existenciálně laděné kusy: Pravdivý příběh, Švy, Zavařeniny.
Essex County
Jeff Lemire
Komiksový majstrštyk, přinášející zážitek, podobný dávné četbě Thompsonova Pod dekou. Lemire vypráví nejsilněji v náznacích, v tichu panelů beze slov. Naopak tam, kde se neudrží a je zbytečně doslovný (několik pasáží poslední části, věnované pečovatelce), trochu kazí čtenářskou radost z možnosti interpretovat si události po svém.
Osip míří na jih
Marie Iljašenko
Opravdu neobyčejná prvotina, která snad trpí jen jednou slabinou: skládá se z částí, které spolu jen minimálně komunikují. Ale všechny jsou samy o sobě výborné. Svorníkem jsou jim jihovýchodní země - Balkán, Kavkaz a v první půli vlastně i Polsko. Bílá místa a Danziger Zeitung spíše jen naznačí směr a styl, ale v jednotlivých básních se skrývá neobyčejná síla. Po hruškovsku umí zastavit probíhající moment, všimnout si detailu a ornamentu a nakonec báseň uzemnit silnou pointou ("Jen polský řidič, který tě veze k hranicím / se ještě rétoricky ptá: ach, proč je v našem sexu / takový přebytek duchovnosti?").
Metaforika a milostné ladění oddílu Bohové těch míst zase upomenou na neuchopitelná univerza raných Wernischových sbírek. Čtenář tu cítí, že mu zůstává leccos zatajeno, a jde tak o nejprivátnější část sbírky. A absolutním vrcholem je pak finální oddíl Osip míří na jih, který čtenáře nasaje, už v půli ho přiměje podvolit se proudu řeči a obrazů propojujících pražská nábřeží s dalekou Arménií, vzdát se snahy dešifrovat a na konci ho vyplivne s chutí přečíst si básně znovu. Iljašenko tady postupuje podobným způsobem jako ve svých stochastických sbírkách 70. let Emil Juliš. Rozdíl tkví ovšem v tom, že básnířka nepostupuje mechanicky, ale podobně jako Juliš stříhá jednotlivé obrazy, které znovu na švech spojuje, aby jim přikládala nové významy.
Hovězí srdce
Michal Šanda
Klasická šandovina, v níž do sebe co dvojstránku naráží milostná báseň o hovězím a neosobní, mnohamluvný popis jatek, převzatý ze starého Ottova slovníku. Ve světě konceptualismu poměrně klasický přístup, ale okořenený peprnou dávkou humoru.
Pohyblivý svátek
Ernest Hemingway
Jak píše v doslovu Škvorecký, vlastně o memoáry nejde. Jsou to črty. Sice se v knížce mihne vícero známých lidí, ale pokud doufáte, že se dočtete něco zajímavého ze života Steinové nebo Fitzgeralda, jste na špatné adrese. Hemingwayův ležérní styl psaní mi seděl a u mnoha pasáží jsem se pobaveně usmíval, ale být jeho kámoš, asi bych tu publikaci vnímal jako kudlu do zad. Je to příjemná záležitost od (pravděpodobně) trochu nepříjemného chlapíka, ale nic víc. Pokud jde o Pohyblivý svátek, tak ten z Hemingwaye velkého spisovatele nedělá.
Batman: Bílý rytíř
Sean Murphy (p)
Tohle je nad očekávání výborná věc. Pozoruhodná vlastnost příběhů z Elseworldu, kterou jsem si teprve při čtení téhle knížky uvědomil, je, že velká část kouzla tkví v porovnávání s fikční encyklopedií kontinua. To není ani náhodou výtka. Bílý rytíř je výborně napsaný a svou zdánlivou "realističností" nastoluje zajímavé otázky (z nichž nejzajímavější je: "Jakto, že to Batmanovi v DC kontinuu prochází?" - Ani policajti nemůžou při zatýkání vymlátit z viníka duši. Kdo ručí u superhrdinů za presumpci neviny?). Ale faktem je, že pokud bychom neměli odlišnosti knížek z Elseworldů s čím srovnávat a nemohli zažívat čtenářskou radost z hledání odlišností oproti kanonické verzi, zbyl by tak nějak ok příběh. A právě odlišnosti jsou u Bílého rytíře mimořádně zajímavé a skvěle vykreslené.
Wolverine: Zrození
Paul Jenkins
Průměrná, hezky nakreslená pohádka, která kdyby nevznikla, nic by se nestalo.
Muž, který stvořil sám sebe
Dan Slott
Je super, že Slott aktualizoval Iron Mana pro dnešní dobu tím, že vyšel z toho, čím se od ostatních supráků odlišuje. Velký Íčko ve svém světě řeší to, co budeme brzy řešit v našem: práva UI a zneužitelnost inteligentních systémů. Je to zajímavý a místy i vtipný. Co tomu chybí, je prostor. Jen v prvních pěti sešitech máme až tři potenciální záporáky, všechno se řeší obříma zkratkama a na dvou stranách se toho odehraje tolik, co by vystačilo aspoň na sešit. Čímž samozřejmě trpí jakejkoli vývoj postavy. Ale popkorn je to zatím zábavnej, uvidíme, co bude dál...
Pavučina
Brian Azzarello
Tohle mě hodně bavilo, ačkoli nejde o součást kánonu (možná právě proto). Zvláštní je, že Ennisův příspěvek, který zabírá polovinu svazku, je vlastně nejslabší částí. Povídka Tisíc je prostě průměrná vyprávěnka s hororovým twisty, kterou pohřbívá amatérsky působící McCreova kresba s bizarním koloringem. Ty čtyři hvězdy jsou hlavně za "The Last Shoot" od Azzarella (přirovnání ke zpomaleně sledované autonehodě je tu na místě - a povídka laděním hodně připomíná atmosféru filmu Wrestler) a především za "Double Shots" od Zimmermana a Seana Phillipse. Ron Zimmerman buduje atmosféru fakt chytře. Strašně by mě bavilo číst víc takto civilně pojatých příběhů, kde se padouši baví o svých prohrách a u toho komentují, která superhrdinka má hezčí zadek. Ostatně už kdysi jsem k jedné knížce o Spider-Manovi psal, že by mě víc bavilo číst o Peteru Parkerovi než o Spider-Manovi. Jenže autor nekončí jen u toho - a na konci příběhu odpálí bombu s rozuzlením, kdože je ten tajemný chlápek, který se ukrýval ve stínu krempy klobouku. Víc takových svazků!
Silk
Dan Slott
Pokud máte dvanáctiletou dceru, klidně jí to pořiďte. Myslím, že ji to bude bavit - a odpustí tomu i hroznou kresbu. Mně bohužel dvanáct není.
Válka vtipů a hádanek
Tom King
Pokud se z tohohle čísla nestane nadčasová klasika, tak už nevím, z čeho by měla. Přiznám se, že když jsem přečetl první díl Kingovy řady, byl jsem tak zklamanej, že jsem už neměl vůbec chuť pokračovat. Dokonce i oproti slabším dílům Snyderova New52 runu to bylo podprůměrný čtivo. Ale kamarád mě přesvědčil, abych dal Kingovi ještě jednu šanci, že se to zvedne. A měl zatracenou pravdu!
Tom King v tomhle díle ukázal, že nejen umí skvěle psát, ale nebojí se narušit věčné Batmanovo status quo. Co to znamená? Autor záměrně ničí auru drsňáckého temného mstitele, který v sobě potlačuje lidskou, zranitelnou stránku. Typický Batman si ženy drží zásadně od těla a neprojevuje k nim téměř žádné emoce. A hlavně dokáže vždycky všechno vyřešit - prostě rozplete záhadu a zbuší padoucha. A tady máme najednou lidského Báťu, který chodí s klukama na oběd (sic pracovní, ale chová se tam jako člověk - viz minulý díl), který má o sobě pochybnosti, který se dokáže bezhlavě zamilovat a chce se ženit. A zároveň taky Batmana, kterému přerostla situace v ulicích úplně přes hlavu a jako superhrdina ji prostě neumí vyřešit. Smrt malého kluka, kterého nedokázal zachránit, ho viditelně deptá. A nakonec potřebuje pomoc od jiných, úplně obyčejných lidí (Kite Man).
Způsob vyprávění je žrádlo samo o sobě - nejenže je příběh sám o sobě retrospektivou, ale i ta retrospektiva není uspořádaná chronologicky - a vypravěč nám toho navíc spoustu zatajuje a mění nám i perspekivy. A sladká tečka nakonec - King dokázal z Riddlera udělat opravdu áčkového padoucha, který si i Jokera (v úplně novém, skvělém pojetí) vodí na provázku jak nic. Fakt se těším na další díly!
Já jsem zhouba
Tom King
Poměrně přímočará záležitost, kde se většinu doby Bane proboxovává Arkhamem, aby se dostal k Batmanovi a Psycho Piratetovi. Některé části příběhu jsou brané tak z rychlíku (jak Bane pochytal batman family? co se vlastně dělo v mezičase s Gotham Girl a Piratem), že to ve mně vzbuzuje podezření, že se musely odehrát v jiných sériích (pokud ne, tak je to docela úlet). Psychologizující rovina, kde se paralelně odehrávají osudy dospívajícího Batmana a Banea je docela fajn. Nijak zářně napsaná, ale líbí se mi ta odvaha touhle cestou vykročit. Vůbec nejlepší na tomhle svazku je speciální číslo se Swamp Thingem připojené na konec. Sice s řadou nijak nesouvisí, ale je bravurně napsané a vypráví provokativně jen v náznacích, takže si toho čtenář musí spoustu domýšlet. Tohle v mainstreamu člověk nepotká moc často.
A la these
Roman Rops-Tůma
Tohle se těžko hodnotí. Jak vyčítat sbírce, že je v ní příliš mnoho slovního balastu, pokud je samotná její existence postavená na tematizaci slovního balastu, reklamních frází, politických floskulí...? Jisté je jedno: Rops nevěří, že "ano, bude líp". Jeho básnický subjekt má nihilistickou povahu. Ví, že materiálně už líp je, ale že sociálně a hodnotově je to průser, kterej se bude v době, kdy mají všichni s klávesnicí svoji pravdu, jenom zvětšovat.
Tohle není poezie, tohle je verbální útok na pozdní kapitalismus. Ale dost možná je právě tohle poezie pro současnost. Žádné krásno, žádné estetično. Jen zvratky jazyka internetových diskuzí a marketingových hesel. A za nimi prázdnota jako černota na přebalu, z něhož se příznačně šklebí smrtka s klaunským nosem. Protože ani smrt už nemá žádnou vážnost a žádnou hloubku: "sledujte jak se tváří lidi / když sedí před televizí / když tůrují motory čekají / na zelenou když řídí když konečně! / o něčem rozhodují // volant a důstojný škleb / zaživa pohřbených // vynásobte zrcadla kamerovými systémy / a sledujte lidi."
Ropsova sbírka má občas až příliš volná stavidla svého flow, ale ve svých silných momentech dovede vystihnout podstatu současnosti líp než jakýkoli vyumělkovaný verš.
