Hwaelos komentáře u knih

Pokud jste měli v dětství vztah k foglarovkám, tohle spolknete i s navijákem. Děj se odehrává v době po všech těch turbuletních příhodách ve Stínadlech a po známých epizodách komiksových Rychlých šípů. Červenáček to pořád tmelí, kreslí do Tam-Tamu a dochází poctivě na schůzky. Jenže kluci to začínají flákat. Rychlonožka jede místo výpravy přivydělat si na stavbu, Mirek si pořídí elegantnější oblečení a zvažuje, že začne hrát s kapelou a Jarka chodí s holkou do kina. Červenáčka to štve, ale to je taky tak všechno, co s tím může dělat. A tak začne vzpomínat na dívku, kterou potkal, když se kdysi vypravil sám do Stínadel (načež ho kluci krátce vyhodili z klubu).
Tohle je kapitola, kterou Foglar nikdy nemohl napsat: o konci dětství a bolestném přechodu k dospělosti... A Pavel Čech o tom vypráví umně v náznacích, vizuálních zkratkách a symbolech (předání jablka v zahradě). Tohle je rozhodně jeho nejlepší knížka od dob Pepíka Střechy.

6 15.10.2020

Zatím těžko soudit. Atmosféru to má, ale je to hodně pomalej rozjezd k dalším událostem...

Tohle je opravdu povedený kousek. Ze Slottova runu jsou zde jen první dva díly, které navnadí na další čtení (jestli se ho v češtině dočkáme, těžko říct, ale při Slottově současné popularitě to nemusí být úplně vyloučeno). Ale další sešity z Yostova týmového spin-offu se drží na překvapivě kvalitní úrovni (to u odvozených řad nebývá zvykem). Faktem sice je, že děj je poměrně epizodický - od následků klonové ságy se tu skáče k drobnějším příběhům - ale kupodivu to nevadí, protože zajímavý a nečernobílý charakter O. Octopuse to utáhne. Tady bych opravdu chtěl pokračování...

1 06.08.2020

Myšlenka i zápletka dobrá. Řemeslo hrozné. Dialogy jsou repetetivní a patetické a ani jedné z postav vůbec nevěřím, co říká (nebo jí v obrovské náloži bublin s vnitřními monology běží hlavou). Ani zvláštně karikaturní kresba mi k tomu nesedí, byť noirové laděná paleta barev se do téhle dystopie hodí. Schizofrenní kousek.

3 06.08.2020

Busiek umí přicházet s nečekanými nápady a přetvářet marvelovský svět do naprosto nečekaných poloh. Jednu věc ale neumí: psát. Jeho dialogy zní, jako by je napsal robot. Ukázal to už v Avengers: Na věky věků a ukazuje to i tady.

09.07.2020

Dojem, že po porážce Gepetta série přinejmenším stagnuje a nemá se kam vyvíjet, tenhle díl jenom umocnil. Ústřední problém se vyřešil zásahem "deus ex machina" a kdyby nebylo buffkinovské linky, jen těžko by se na Supertýmu hledalo vůbec něco pozitivního.

4 06.07.2020

Nejzvláštnější na tomhle svazku je, že ten starý (příšerně kolorovaný) béčkový příběh ze začátku 90. se vlastně vyrovná tomu novému. Samozřejmě - ani jedno není nic, o čem byste psali domů, ale obojí vcelku příjemně odsýpá a dovedu si představit, že na delší ploše by oba runy mohly být vlastně docela fajn.

1 27.06.2020

Bizarní je na tomhle NHM, že vlastně není o Milesovi, ale primárně o Peteru Parkerovi, ale jinak je to hodně příjemná záležitost. Superhrdinování tu moc není (Mysterio většinu času absentuje), ale je to fajn konverzačka s dobrou atmosférou, což v pohodě stačí.

2 15.06.2020

Bendisův run byl po Abnettovi a Lanningovi pořádnej sešup dolů, ale coby svižná jednohubka třetí volumko ještě pořád tak nějak fungovalo. Ačkoli k zapamatování na něm bohužel nic není. Čtvrtá řada nových Strážců jde ale prvním dílem po hlavě do zadele. Pomiňme, že o zformování tohohle týmu se toho moc nedozvíme, protože klíčové střípky jsou rozeseté jen v anglických vydáních (mezi série spadají Secret Wars). Horší je, že Bendis během let zapomněl, že příběhy jsou hlavně o postavách a jejich vývoji (a ne, změna týmu není vývoj charakteru) a o smysluplném příběhu. (Následují nějaké spoilery.)
Rozeberme si, jak to vypadá tady: objeví se Kreeská kočena, která se chce mstít za zničení Haly, vyklepe Strážce, ti na pár hodin utečou a nechají za sebou Gamoru, vrátí se, zmlátí kočenu a ta zmizí. Místo ní se objeví náhodnej týpek, jehož existenci musí vysvětlit Kitty retrospektivou (která je úplně zbytečná - i po ní je to náhodnej týpek) a toho Strážci vyklepou. Konec.

Co jsme se dozvěděli o postavách, milé děti? Mýval si zahláškuje, Star Lord je bezradnej (od začátku do konce), Ben si dá svoji hlášku o "držkové", Gamora je většinu času polomrtvá, Drax nechápe vtipy, Kitty tam nějak je, Venom tam spíš není a z Groota se stane malá rostlinka (protože film), aniž by to dostalo vlastní panel. Nikdo se nikam neposunul. Příběh tu nebyl, když pomineme, že Star Lord najednou není králem Spartaxu (a že mu to vydrželo dlouho). Jen spousta bezúčelné akce. Měl jsem se raději střelit do gruntonu, byla by to lepší výplň času.

13.06.2020

Po neslané nemastné první knize je tohle opravdu trefa do černýho. Aaronův Punisher je hodně komorní, soustředí se téměř výhradně na spor dvou hlavních postav a jde na dřeň (často doslova). Naopak, Dillon je zoufalá volba. Jednak se k tomuhle pojetí Punishera jeho cartoon styl vůbec nehodí, jednak mám pocit, že svou práci dost odflákl (oproti promakanému Preacherovi to vypadá, jako kdyby to kreslil jednou rukou a druhou žehlil při sledování Stepfordských paniček). Podobným dojmem rychlokvašky působí i Hollyngsworthův coloring. Ale navnadilo to k dalšímu čtení.

06.06.2020

Je to lepší než první a druhej díl, ale pořád to není žádná sláva. Série Transmetropolitan láká na dvě věci: satiru a humor. A ani v jednom moc neexceluje. Humor je postavenej na rádoby drsnejch macho, absurdních a sprostejch hláškách. V podstatě je ze stejnýho vrhu jako Ennisův Hitman. Jenže Ellis není Ennis - a hlášky, ani absurdně překombinované nadávky, mu nejdou zdaleka tak dobře.

A pak tu máme tu satirickou rovinu. TM je totiž bytostně politickej komiks. Setting je záměrně posunutej do blíže nespecifikované zdegenerované budoucnosti, ale je to jen kvůli tomu, aby mohl autor komentovat svoji současnost. Jenže satira je náročnej žánr a vyžaduje určitou rafinovanost, aby ty paralely fungovaly (tj. nutily čtenáře přemýšlet a bavily ho tím, že je dokáže odhalit). Jenže v tomhle směru jede Ellis na první dobrou. Společenskej komentář to je, ale žádnou hloubku nemá. Jeden příklad za všechny: Když Spider Jerusalem ukazuje reportérovi ghetto těch nejchudších, kteří politky nezajímají, protože nejsou voličská skupina, jde o pojmenování reálnýho stavu, ale pojmenování přímočarý, bez jakékoli přidané hodnoty.

TM ve výsledku působí jako typickej produkt devadesátek: přepjatej, přestřelenej, křečovitej, rádoby cool a povrchní. Určité zábavné momenty to má, ale jinak je to midcult. A přitom Warren Ellis není špatnej vypravěč, což dokazuje ve Fell, Moon Knightovi nebo Thunderbolts. Všechny jmenované příklady mají ostatně společné to, že naopak hrají na mnohem realističtější strunu, než bývá v žánru obvyklé (ať jde o noir nebo superhrdiny). V tom je možná jeho silná stránka.

1 31.05.2020

Kdyby nic jiného, jsou New Mutants hodně jiní, než obvyklé marvelovské týmovky. Příběh je o něco sevřenější, komornější a temnější. Čemuž samozřejmě výborně pomáhá Sienkiewiczova kresba. Jinak to ale nic převratného není, Claremont ukázal svoji sílu v jiných mutantských sériích.

26.05.2020

Noc před oslavou se jen obtížně srovnává s nějakou jinou knihou. Nejblíž k tomu má snad Foerovo Naprosto osvětleno. Obě knihy spojujeme jazyková brilance a velmi specifický autorský styl humoru, stejně jako nespolehlivý vypravěč. Ovšem Stanišičův styl narace je mnohem fragmentárnější a prvky magického realismu jsou tu přítomny v daleko větší míře. V panoptiku postav se zpočátku trochu obtížně orientuje, ale jakmile čtenář pronikne pod povrch, je čirá radost sledovat jejich osudy (“Cigára nebo kulka do hlavy, ještě se nerozhodl. V domácnosti Wilfrieda Schramma se nachází v průměru víc důvodů proti životu než proti kouření.”). Tahle knížka jednoznačně není určená čtenářům, kteří mají rádi doslovnost a uzavřené konce. Vršící se záhady (vloupání do informační kanceláře, sejmutí zvonů z věže, minulost a role Anny, pohnutky malířky Kranzové atd.), které pohánějí čtenářův zájem, jsou málokdy uspokojivě zodpovězeny a nechávají čtenáři velmi široké pole pro interpretaci. Pokud bych nakonec měl nějakou výhradu, je to snad pouze nevýrazný konec (člověk celou knihu čeká na oslavu, jako by šlo o zásadní bod zápletky, a nakonec se nic převratného neuděje). Přesto jsem nadšený, takhle zajímavou věc už jsem dlouho nedržel v rukách.

10.05.2020

V jednotlivých spojeních a metaforách (“miluju tě, miluješ mě, / dvorem noc s tepláky tanči / a plápolá”) je vzdáleně vypozorovatelná spřízněnost s vendryňsko-slívovským okruhem. Ale Kučerovi oproti např. Trojakovi chybí metafyzické zakotvení a epická obraznost. Jeho poezie je mnohem osobnější a jaksi ztišenější. Což s sebou nese i odvrácenou stránku: záznamy se podobají nejvíc básnickému deníku, který charakterizuje především všednost. Kučera tak málokdy čtenáře překvapí víc, než pouhým neobvyklým úhlem pohledu, ale silný je v evokaci a zpřítomnění pocitu, který najednou překvapeně vnímáme jako důvěrně známý:

Před třetí ze spánku
údery vytlučen jsem k sobě -
to budík svým kladivem
duní do dna dní.
Náhle je úzko.
Kuchyní za dveřmi
neslyšná hrůza rozlézá se,
pokličky hrncům nadzvíhá.

Naopak jiné výjevy mají natolik privátní povahu, že je prakticky nemožné jim uspokojivě porozumět. naštěstí těchto momentů není ve sbírce mnoho.

2 07.05.2020

Popravdě, čekal jsem, že bude Flashpoint spíš podivnej, překobinovanej bizár, jako bylo Flashovo Znovuzrození, případně, že si to ujede na nějakým megalomanským tripu, v němž se úplně ztratí příběh - jako v případě Krize na nekonečnu zemí. Ale vlastně je to dost v pohodě příběh se zajímavým settingem alternativní současnosti. Nic, kvůli čemu bych přešel moře po svejch, ale solidní 3,5 hvězdy bych tomu z fleku dal.

4 23.04.2020

Kdo by to byl řekl, že hvězdu navíc tomuhle booku zachrání konec proklínané Klonové ságy? Ústřední minisérie je totiž sice uzavřená, ale za celé čtyři sešity s v ní prakticky nic nestane a jedna zápletka se točí pořád v kruzích jak špína v kýblu. Finále druhé Klonové ságy je sice trochu otravné tím retkonováním, kde Norman Osborn obšírně vysvětluje svůj mistermind evil plan, ale aspoň to má trochu emocí, když nic jiného. Tohle byl spíš slabší kus...

2 30.03.2020

Byrne napsal (na osmdesátky) velmi dobrý a překvapivě dospělý kousek, kde se pro politické narážky a nějaký ten náznak erotiky nejde daleko. Pro Marvel jde navíc o dost nezvyklé uchopení série, kde se hodně skáče v čase dozadu a chybí jednotná týmová linka. Samostatná čísla se zpravidla věnují problémům jednotlivých členů týmu, které jsou jen volně propojené. Kdyby byl tohle pro NHM standard, nebylo by si nač stěžovat.

18.03.2020

Závěrečný sešit s Inhumans to trochu zachraňuje. Jinak je to tuctová záležitost s klasickým epizodickým dějem, kde jsou mladí hrdinové, snad vyjma (paradoxně nováčka) Night Trashera, úplně k nerozeznání.

19.02.2020

Překvapivě velmi dobré. Gruenwald téhle postavě rozumí a dokáže to předat čtenáři. V jeho rukou není Quasar jednorozměrným superhrdinským šmoulou, kterej vládne vesmírnejma silama, ale tak nějak normální chlápek s normálníma problémama (kterej má shodou okolností v kumbále zavřenou galaktickou entitu). Minusy má tahle série jen dva: 1) je to konec osmdesátek, takže padouši jsou taková legrační druhá liga, 2) děj je víceméně epizodickej, ale má to náběhy k většímu příběhu, kterej předpokládám v dalších sešitech přijde. Chtěl bych číst víc.

2 25.11.2019

Poslední dva sešity, když už se parta sehraje, jsou tříhvězdičkové a poměrně zábavné. Začátek je spíš epizodickej a úmornej.

20.11.2019