Hyaenodon komentáře u knih
Nádherný jazyk, Poláček prostě uměl. Jen mi knížka s přibývajícími stránkami přišla malinko na jedno brdo, ale jazyk to dokázal kompenzovat. Trošku mě také mrzí, že knížka spíš přestane, než skončí. Jinak jsem měl při čtení podobné mrazení, jako MrKrahujec. A scéna v závěru, kdy Michelup vychvaluje rozhlas? "Otočím kotoučkem a slyším řeč pana Hitlera. Chvilku poslouchám (...) Pane Hitlere, účetní Michelup vám bere slovo! Pan Hitler umlkne, jako když utne." Brr.
Naprostá klasika, s chutí jsem si ji připomněl. Století výzkumu Solaris - a nic nevíme, i když byly potištěny tuny papíru. Nádhera.
Naprostá klasika. Jaký malý Hyaenodon jsem je poslouchal z gramofonové desky.
Zamarovský prostě uměl a i díky němu jsem se začal zajímat o dějepis. Jeho adaptace původní předlohy je svižná a čtivá a myslím, že převedení do prózy (zejména vzhledem k fragmentaci původního textu) rozhodně příběhu neškodí. Lahůdka.
Je to neuvěřitelné. Hlavní hrdinka nám 95 % textu knihy líčí, jak hospodaří v horách, a člověk se nejen že nenudí, ale nemůže přestat číst. Jen tak mimochodem se dozvídáme i střípky z vypravěččina života plného odcizení a neustálého spěchu za něčím. I přes (možná malinko nedotažený) motiv tajemné zdi velmi uvěřitelný příběh.
Za obrovskou péči s pořádáním materiálů patří oběma autorům velké uznání. Pročítal jsem si všechny ty "spontánní rezoluce" a bylo mi fyzicky nevolno. Popisovanou dobu jsem nezažil, takže se neodvažuji soudit, jak moc se bylo možné tlaku strany a vlády vzepřít. Každopádně to jednotlivci dokázali. Škoda, že jich bylo tak málo...
Tak to bylo hodně ostrý. :) Osobně mi nejvíc sedl příběh Maxe Muta, Legenda o Ukazateli na křižovatkách cest a Dům na periferii, ale všechny povídky jsou super. Třetí autorova kniha a potřetí silný WTF pocit.
Za mě průměr. Některé pasáže byly podle mě až příliš dlouhé (novinařina), některé trochu moc krátké (ÚPK, zatčení, příprava procesu). Příjemný je jazyk knihy, který nenudil, ale celkově mě kniha nějak nenadchla. Londonovo Doznání mi přišlo poutavější.
Strašně nevyrovnaná kniha. První polovina, kdy sledujeme počátky kapely, pro mě byla čirým utrpením. Haldy postav, v první fázi ploší hlavní hrdinové, spousta názvů a jmen, které mi často nic neříkaly. Teprve zhruba od italské epizody nabrala kniha konečně spád. Ale co bylo záměrem autora, to netuším. Horologie je zde odsunuta do pro příběh nepodstatné vložky (potkáme Bolívara v další knize?) a pokud má jít o příběh kapely ve zlatých šedesátých, tak naopak až ruší. I když mi postavy ve druhé půlce knihy konečně přirostly k srdci, za mě u Mitchella průměr. Holt Nagano není každý den...
Nemůžu si pomoct. Knihu jsem dočetl před třemi dny a pořád se nějak nemohu zbavit pocitu, že se mi ve výsledku příliš nelíbila. Oproti velmi hutnému Druhému městu nebo nápady přecpané Cestě na jih na mě Města působí nesmírně řídce. První polovinu knihy se Adam pachtí za jakousi součástkou a musím se přiznat, že před odletem do New Yorku jsem už uvažoval, že knihu nedočtu. Jakmile se podařilo zachytit Oliviinu stopu, začalo se i příběh někam posouvat a závěr byl jako vždy snový, ale přišlo mi to celé trochu na sílu. Některé nápady či obrazy (nafukovací sochy, bojující roboti, neexistující spisovatelé) byly úžasné, jiné už za mě horší (král s písmeny, šílený stroj v Irsku). Iridius má pravdu, autor zde vykrádá sám sebe (neviditelní umělci byli v Prázdných ulicích, nevyjasněné rodinné vztahy naplněné nenávistí v Cestě na jih, zoufalí umělci tamtéž, víly nebo co to bylo na hausbótu již v povídkových cyklech). Kdyby to byla moje první Ajvazova kniha, asi bych hýkal nadšením, ale takto (šestá) na mě působí jako průměrné dílo.
Nějak nevím. Samotné příběhy se dají rozdělit v podstatě do dvou skupin - na veterány, kteří litují, že nejsou vnímáni jako hrdinové či trpí posttraumatickou poruchou, a matky, které přišly o syny. Jednotlivé příběhy jsou velmi působivé a nejvíc mě asi zaskočil neskutečný bordel, který byl v sovětské armádě na území Afgánistánu, ale i když jsem si dával mezi jednotlivými příběhy pauzu, stejně mi s ubývajícími stránkami přišly všechny na jedno brdo. Modlitba za Černobyl nebo Sólo pro dětský hlas mi v tomto přišly plastičtější a minimálně první kniha mě zasáhla velmi silně. Rozhodně jde o potřebnou knihu, ale za mě tři hvězdy.
Přečteno s odstupem asi šesti let a znovu úžasný zážitek. Nejvíc se mi asi líbil osud Fernandovy drátěné knihy, kde si každý našel, co se mu hodilo, ale nikdo ji vlastně nečetl...
(SPOILER) Knížka se čte hezky, ale trochu mi vadí nelogičnosti textu. Chlápek se pachtí možná roky se sčítáním a pak nechá jen tak kopii (kterou pracně napsal) na verandě, Olympia od šesti let vidí tvory, aniž by zešílela, ale řekne to Malorie až 15 stran před koncem knihy. Garyho smrt je divná a příliš optimistický konec shazuje knihu do průměru amerických filmů, kdy se nakonec objeví armáda a hlavní hrdinové zase mohou normálně žít... Nevím, no. Tři hvězdy za čtivost.
Tak nějak nevím. Kniha už svým rozsahem napovídá, že nepůjde o do hloubky propracovaný příběh, ale spíše o jakýsi nástřel a tak tomu (bohužel) i je. Děj mi utekl příliš rychle na to, abych si k nějaké postavě vypracoval hlubší vztah. Tři hvězdy za jazyk.
Že byl Jan Werich vynikající "vypravěč", vím už díky jiným jeho knihám. Knížka je to krásně nostalgická, ale rozhodně lehčí než třeba Korespondence V+W. Jediná výtka se týká toho, že text nepokračuje (proč asi?) návratem ze Spojených států a popisem toho, co se tu od roku 1945 dělo. Bylo by to jistě velmi poutavé a mrazivé čtení.
Pohodová oddychovka s nadčasovými popisy toho, jak to vypadá, když člověk dělá něco, co neumí, nebo když se setká s úřady. Přestože knížka vyšla před skoro čtyřiceti lety, dokázal Nepil přesně vystihnout lidské (amatérské) konání. Jelikož jsem chatař, který si na baráčku co chvíli něco doprasí a pak si to pochvaluje, tak jsem si knížku velmi užil. Tři hvězdy dávám za závěr knížky, protože kniha neskončí, ale prostě přestane...
Nádherná čeština. Po letech jsem se k této klasice vrátil a jazykem jsem byl uchvácen.
Na Islandu jsem byl dvakrát. Oblast, kde autor vyrůstal, je dnes celkem normální, "civilizovaná" oblast ostrova. Projeli jsme ale i řídce osídlené oblasti včetně Západních fjordů nebo Duhových hor a jejich atmosféru Thórdarson popsal mistrovsky. Skoro mu závidím, že měl dětství právě takové a ne jako já, kdy se za okny bytu míhaly troleje tramvají.
"Je lepší říkat vlastní lži než cizí pravdy." A vize společnosti ničené asijským bacilem, jak ji prožívá Raskolnikov při nemoci v táboře - nechápu, jak to mohl Dostojevský vymyslet (dnes by stačilo otevřít okno, nebo pustit televizi).
Líbil se mi jazyk knihy, ale celkově je na mě symbolika příběhu až moc symbolická. Prostě jsem to nepobral... :)