Hyaenodon komentáře u knih
První byl film. Nadšení z Falca, strach z Bažin smutku, pláč nad utonutím filmové Artaxe. Pak jsem se někdy v patnácti dostal ke knize a možná ji ani nedočetl, už nevím. Teď jsem si ji koupil a šňupl si jedním dechem. Nádherné podobenství o vědomí si odpovědnosti, ale i o neochotě vzdát se moci. A bezpočet neskutečných míst - poušť Goab, důl na těžbu lidských zapomenutých snů, Město starých císařů... Nádhera.
Nádherná čeština. Po letech jsem se k této klasice vrátil a jazykem jsem byl uchvácen.
Pohodová oddechovka, (ne)sympatické postavy, příběh trochu předvídatelný. Čtyři hvězdy jsou možná nadsazené, ale při čtení jsem se bavil...
Po "Šumavských samotářích" jsem se na tuto knížku velmi těšil. Všichni zpovídaní lidé to mají nějak srovnané, dohromady nic nepotřebují (a co ano, to si obstarají) a vesměs je život v "normální společnosti" dráždí. Nevím proč, ale část mi jich přišla nějak "vyšinutá" - a to i v rámci samotářské vyšinutosti. To není odsudek, jen pocit. Kniha byla super, u pána s vytřaskou nebo u lidí se psy jsem se výborně bavil, bratr Anděl už mi ale nesedl a vysloveně na jiné vlně byla paní z posledního rozhovoru. Ale i tak jsem si rozhovory užil a třeba se dočkáme i třetího pokračování.
Mazec. Autorka má v předmluvě pravdu. Zatímco se o ukrajinských obětech obecně "tuší", o těch běloruských se mlčí...
Zajímavé myšlenky, dost možná i pravdivé, ale psané (pro mě) obtížně srozumitelným, zbytečně vědeckým jazykem - měl jsem s tím dost co dělat...
Na Islandu jsem byl dvakrát. Oblast, kde autor vyrůstal, je dnes celkem normální, "civilizovaná" oblast ostrova. Projeli jsme ale i řídce osídlené oblasti včetně Západních fjordů nebo Duhových hor a jejich atmosféru Thórdarson popsal mistrovsky. Skoro mu závidím, že měl dětství právě takové a ne jako já, kdy se za okny bytu míhaly troleje tramvají.
Velmi potřebná kniha. Upřímně, i díky ní vím o Ukrajině alespoň něco stran její historie. Těžištěm knihy je samozřejmě hladomor, o kterém se tak nějak ví, ale málokdo si ho dokáže blíže představit. Brzy se vrhnu na další autorčiny tituly.
Poezii moc nemusím. K této sbírce jsem se po letech vrátil a stále mě dokázala pobavit svou aktuálností. Plánuji si občerstvit i další Macharova díla, tak jsem zvědav, zda si zopakuji prvotní nadšení.
Podruhé přečteno s odstupem téměř dvaceti let a podruhé jsem se nechával unášet neskutečnou fantazií autora. Naprostá pecka a moje srdcovka.
Čekal jsem nějakou nezakrytou kritiku petrohradské společnosti a dostal jsem místy až magické příběhy, které by se mohly odehrávat i jinde než v Petrohradě. Nos a Portrét u mě vedou, Plášť a Něvská třída - lepší průměr, Kočár a Bláznovy zápisky byly slabší. Ale i tak jsem si knížku velmi užil.
Mám-li komentovat tuto knihu, nejsem v jednoduché situaci. Na stranu jednu jde o historicky cenný pohled do myšlení vzdělaného Angličana 16. století, který si uvědomoval nedostatky své doby (úvahy o zločinnosti a trestech), na stranu druhou jakožto člověk zaživší komunismus nemohu s Morem souhlasit téměř v ničem, co se týká Utopie...
Vůbec jsem tu knihu neznal (myslím obsah), takže o to příjemnější překvapení.
Kniha mě rozhodně neurazila, ale ani nijak zásadně neoslovila. Zdařilý průměr; nadprůměrný je jazyk, metafory a přirovnání, podprůměrný je samotný příběh, který smutně plyne k ničemu. Ale stejně je McEwan (snad kromě Betonové zahrady) moje srdcovka.
Naprostá pecka. Po asi 15 letech jsem se ke knize vrátil a zase mě nezklamala - zejména druhá část knihy, po sňatku s Madeleine, je prvotřídní.
Nějak nevím. Slibný rozjezd, pak se to zadrhne, závěr knihy mi přišel uspěchaný, jako kdyby autor užuž chtěl skončil. Ale určitě pořád lepší průměr.
"Je lepší říkat vlastní lži než cizí pravdy." A vize společnosti ničené asijským bacilem, jak ji prožívá Raskolnikov při nemoci v táboře - nechápu, jak to mohl Dostojevský vymyslet (dnes by stačilo otevřít okno, nebo pustit televizi).
Velmi zajímavé téma. Jen by možná neškodilo osudy pomníků - hlavně těch odstraněných - trochu víc rozvést. Ale i tak super knížka.
První díl se mi líbil - hlavně celková uvěřitelnost příběhu a přesah do čínské Kulturní revoluce. Druhý díl, se vzorně spolupracujícím lidstvem - no, dejme tomu, ale už jsem tomu moc nevěřil. Třetí díl je už podle mě slátanina, kdy měl autor smlouvu, ale ne nápad (i když pohádky byly pěkné). Nelogičnosti se vrší jedna na druhou, je načata spousta cest, ale žádná pořádně využita. Hlavní hrdinka se chová jako taková čínská verze Sophie Zawistowské - co rozhodnutí, to chyba... A že Trisolarani chtějí napřed lidstvo zničit úplně, pak v Austrálii částečně, pak se na to vykašlou, zprostředkují hlavní hrdince a její platonické lásce dálkový hovor, ale zároveň neporadí, jak se zachránit, aby potom hlavním hrdin... přeživším postavili záchranný vesmír, který pak tito zase opustí, protože jim to řeknou nějací überufoni... Uff... Zklamání.
Příjemné, úsměvné a hlavně pravdivé povídání o Islandu. A ano, je návykový (Island). :D