ijcro komentáře u knih
Jako vždy skvělá detektivka ze staré školy čtyřicátých let, kdy Chase dokázal šedesáti tisíci slovy rozehrát vysokou partii na očekávané půdorysu příběhu. Rozhodně doporučuji.
Jen mám drobnou výtku k překladu, a to k používání afektových slov, která působí v kontextu poněkud rušivě (netuším, jak se dá vyvřískat celá věta nebo jak se vříská do obličeje...).
Já si dokonce myslím, že Gustav Krum vystihnul atmosféru svými strohými a přesto výstižnými pérovkami mnohem syrověji a opravdověji než jsou třeba téměř 'fotografické' ilustrace z Orientu od Zdeňka Buriana, namátkou třeba v knize "Pouští a prérií". ALE! Oba to byli velcí umělci a každý uměl vystihnout tu podstatu ze svého úhlu pohledu.
Doplňuji, protože jsem ještě zapomněl na vynikajícího ilustrátora Věnceslava Černého (kterého si jistě všichni pamatují jako malíře obrázků z knihy Starých pověstí českých od Jiráska), který ilustroval nejen Maye v ranných českých vydáních, ale i mnoho Vernových příběhů a spoustu dalších knih.
Poprvé jsem to četl z kompletního sebraného vydání z roku 1973, tohle je rozšířené o několik příběhů a hlavně z něj zmizeli soudruzi i soudružky a další reálsoc (nutno podotknout, že nedůsledně, korektor asi svou práci odfláknul, ale klobouk dolů mistrovi, je to kumšt převyprávět to do jiných reálií, i když nějaký ten diverzant zůstal). Rozhodně to za přečení stojí jako výborná oddechovka (však původní příběhy vycházely v nějakém časopise, tuším, že to byl snad Pionýr?) Supr!
Četl jsem to už kdysi dávno, snad hned po vydání. Dneska je podobných příběhů na trhu spousta, ale tehdy to byla v mých očích spíš rarita, s originálním příběhem, který by stál za to roztáhnout ho šířeji a prokreslit děj hlouběji (nebo ho dneska i převyprávět).
Dnešnímu namlsanému čtenáři se bude zdát příběh možná až příliš otevřený a takový spektroskopický, a tak bude hledat hlavně chyby. A pokud se k tomuto příběhu dostal jinou cestou, přes jiné, překladové autory, tak tuplem bude kritický už po přečtení první kapitoly.
Ale je to docela příjemný výlet do devadesátek, kdy se sem zvenku tlačila s vybroušenými diamanty i spousta braku, vydávaného za perly všehomíra. Někdo zkusí a zůstane, jiný zapíše "nedočteno" a pošle dál do knihobudky, kdoví...
Rabbitdogs na mě zapůsobilo jako zjevení. Dýchlo na mě jako Ikárie z devadesátek. Kdyby dílko vyšlo pod anglicky znějícím jménem, klidně bych to mohl považovat na klasickou americkou sci-fi se silným filosofickým přesahem.
Chybí tomu jen to americky optimistické zakončení, jelikož na konci je víc otázek než na začátku každé příběhové linky.
Text ale vyžaduje pečlivé čtení. I tak doporučuji.
Je to dobrý, dost dobrý! ++
Tohle není knížka pro každého, ale jen pro opravdové zájemce o programování v Delphi a některé pasáže jsou vpravdě nadčasové. Vyplatí se už jenom kvůli jediné kapitole - "Tvorba komponent". Výklad ocení každý vývojář komponentového software; přístupným jazykem a se spoustou praktických doporučení projde uživatel těmi nejtemnějšími zákoutími výroby komponenty dle nejrůznějších požadavků, jak na spolupráci s IDE, tak na co nejsnadnější instalaci v rámci balíčku. Bonusem plus je spousta kapitol pojednávajících o formálně správném návrhu robusní aplikace, ale též o práci se SOAP, XML, datasnap, websnap či návod, jak vytvořit vlastní serverovou aplikaci. + mnoho příkladů je i na přikládaném CD (vč. anglického originálu knihy).
Poměrně obsáhlá je i část věnující se modelu COM a programování nad jádrem Windows.
Závěrem mohu tuto knihu jenom doporučit nejen začátečníkům (i když pro ně bude asi příliš složitá) ale i pokročilejším programátorům, kteří by chtěli namísto aplikací tvořit třeba komponenty pro databázový svět či distribuované balíčky.
Dalo by se říct, že je to příběh silné vůle, vytrvalosti, odolnosti a umu na cestě k vrcholu a sebeuvědomnění sebe sama, jak jen žil a co dělal... akorát byl trochu geroj s neobyčejně vyvinutým šestým smyslem.
Poprvé jsem to přečetl s chutí, ale podruhé s odstupem let už to takové nebylo. I tak je to dobré čtení a pro Londona typické dílo.
K příběhu jsem se dostal obráceně, od historických postav, které si pan autor vypůjčil a mírně jejich životní dráhu ohnul k obrazu svému. Je to svým způsobem dobře napsaný dobrodružný příběh odplaty bez nějakého pozlátka, které tomuto typu příběhů nasadily pozdější hollywoodské filmy třicátých až šedesátých let (v Evropě třeba i ze studia DEFA) a stvořily tak pokroucený pohled na vyprchávající divoký západ. Dobrý náhled bez pozlátka je třeba povídkový film z poslední doby "Balada o Busteru Scruggsovi"
Příběh je všeobecně známý a v klíčových bodech stejný, který vede vždy ke stejnému, neodvratnému závěru. O to zajímavější by bylo sledovat osudy těch několika jedinců, kteří unikli žaláři či oprátce a jejich potomci se rozprchli do celého světa.
Příběh v knize je vyprávěn vcelku střízlivě a přihlédnu-li k době vzniku tak třídní hledisko zase tak moc nevyčnívá, i když i tady autor manipuluje se čtenářem a podsouvá mu víc názor druhé, vzbouřené strany.
Z dnešního pohledu je těžké soudit, která spravedlnost byla spravedlivější, každý vypravěč (a to i ve filmu) si mírně upravoval ohnisko pohledu, aby zároveň ospravedlnil a obhájil svůj postoj (a nemusel být zrovna vyhraněně třídní, stačilo jen ukázat, kdo je zlý a kdo je hodný, i když se i ten hodný musel taky zachovat aspoň na chvilku zle).
Možná proto bude navždy kapitán Bligh prototypem hrubého, násilnického velitele, který v lodnících neviděl nic víc nežli jen poslušné nástroje (což je možná vidění vzhůru od nižších společenských vrstev tehdejší doby, ale obecně se vrchnost chovala velmi podobně všude) a nebyla tím pádem vidět i druhá strana Blighova řemesla, kdy se víceméně snažil udržet pořádek a kázeň na lodi. Právě o takový konflikt jde, na jedné straně tuhá kázeň na lodi a na straně druhé konfrontována s bezstarostností a svobodou Tahiťanů.
Prostě Blight měl tu smůlu, že jeho posádka povstala v nevhodnou dobu, na nevhodném místě, a ještě ke všemu tento příběh vešel jako první ve všeobecnou známost, vyprávěný různými aktéry různě.
Jsou příběhy, které se dají číst různě - rychle, pomalu, pečlivě, zběžně... Tahle kniha je spíš pro pečlivější čtenáře, já ji četl dvakrát, aby se mi nepletly postavy (kdo s kým a za kolik). Někdy je prostě jen autorův záměr čtenáře zmást. Ale jinak dobré počteníčko. ;)
Příběhy ze staré dobré školy jsou kapku drsné, mají švih, nechybí jim osobitý druh humoru a hlavně dějové linky do sebe logicky zapadají jako skládačka. Doporučuji!
Velmi krásné pohádky, ale řekl bych, že spíš pro starší děti. Četl jsem je v nemocnici, to jsem byl v páté třídě, a některé z příběhů se mi díky tomu nesmazatelně vryly do paměti. Jsou to prostě pohádkové příběhy z jiného světa, z daleké země tam, za obzorem.
Četl jsem to jako dítě už strašně dávno, příběh vycházel časopisecky a tuším, že to ilustroval Jaroslav Malák. Moc se mi to líbilo, a nejen kvůli obrázkům. Jen nevím, co to už bylo za časopis... možná Ohníček nebo Mateřídouška? ... fakt nevím.
P.S. Moc se mi líbila ilustrace, kde pan Wonka obsluhoval stroj na čokoládová vajíčka a měl tam šest kmitajících rukou :)
Je to skvěle odvyprávěný příběh mého dětství. Jsou prostě příběhy, které chytnou za srdce a musí to být v tom správném věku. Dřív jsem četl Rahana a byl tak trochu ovlivněn jeho atmosférou v obrázcích, kterou jsem tak nějak podvědomě přenesl i na Džara. Možná je to jen díky náhledu do pravěku, možná jen vzdálené podobnosti charakterů... kdo ví. Ale četlo se to hezky :)
Knížka jako taková je supr (nejen proto, že na obálce je vlastně vyobrazen skoro náš pes)!
Pokud jdete po příběhu, všechny tři kapitoly mají svou lepší i horší část. Teprve v průběhu děje pochopíte, proč je Reginald zhroucená lidská troska, která se upnula na samotu a svého psa. Na počátku příběhu ho vidíme v tom nejhorším světle, jeho zbloudilá duše se musí rozhodnout, překonat svou fobii, aby se alespoň mohl „nějak“ postarat o sirotka, který se objeví před jeho dveřmi. Teprve tak konečně nachází to, co před léty ztratil a pomaličku dokáže překonávat démona v sobě v apokalypticky se drobícím společenství vystrašených lidí (nejsilnější je asi výjev ze sběrného tábora).
Lineker je prostě jen naturalisticky (s)prostý pes, který sleduje/komentuje děj z "druhé" strany; někdy jsou jeho úvahy vtipné, někdy nechutné, jindy jen naprostá vycpávka děje…
Kdyby jsou sice chyby ale… kdyby překladatel umírnil rádoby šokézní naturální výlevy (nejen Linekera), což by samozřejmě bylo možné, tak by se bez nějakého šumu snáze vyloupnul místy tragický, ale chytře podaný postapo příběh s vloženými flashbacky, který pak lze přečíst i se zatajeným dechem.
Dal bych plných plus, ale za tu samoúčelnou vulgárnost nedám :(
Je to závan nostalgie s velmi chytrým začleněním dějové linky do historických událostí. Karty jsou rozdány, jen se objevují noví nepřátelé tak, jak minulost dostihne hrdiny. Je to trošku jiné a s odstupem dvaceti let je i optika i motivace mušketýrů jiná. Díky propracovanému jazyku toto dílo rozhodně nestárne!
Kniha je téměř tak dobrá jako první díl, čtivá a taky dost deprimující v tom, jak popisuje postupně měnící se Tekumsehův svět, byť je to jen epizoda v procesu vzniku nového státu a postupně se proměňující společnosti, jak té původní, která se snaží udržet své tradice a pozice, tak té nové, která v tu chvíli netouží po ničem jiném než po "své", bílé společnosti v novém prostoru. Konfrontace dvou názorů, dvou světů, dvou pohledů - Tekumsehova a Boonova - je to prostě jiná conquista, kde už ani tak nejde o zlato jako o bytí či nebytí etnika.
Skvělá knížka se silným románovým příběhem, která dozajista patří do každé knihovny. Vždycky, když ji otevřu, uchvátí mě úžasné ilustrace. Dneska se už nic podobného ani nevidí. Četl jsem původní Vilímkovu verzi, v novějším vydání byla trochu jazykově upravena, přece jenom se čeština od roku 1925 změnila :)
Dávám plus a doporučuji
P.S.: S překvapením zjišťuji, že mnozí čtenáři zřejmě hledají v příběhu něco jiného než tam opravdu je bez ohledu na dobu, do které je tak silný příběh zasazený.
Je to naprostá klasika staré dobré drsné školy, která se čte úplně sama. Vřele doporučuji :)
Boříkovy příběhy vycházely v Ohníčku, který jsem jako děcko rád četl, nejen proto, jaké vylomeniny kluci prováděli, ale i proto, že epizodky byly krátké a dobře se četly (ó jé, a já musel číst zatraceně dlouho nahlas).
Dneska na to vzpomínám s nostalgií, protože se v té době objevovaly v podobných časopisech (Pionýr, ABC, Sedmička...) úplné perly a ilustrovali je nejlepší kreslíři a malíři své doby (rád vzpomínám na Steklačovy komiksové Mořské vlky a ďábelského doktora QQ s ilustracemi Věry Faltové na posledním listě Ohníčku). S nynějšími dětskými časopisy to asi nejde úplně srovnat, neboť jsou plné někdy zatraceně nevhodné reklamy, nevkusně se vtírající a mnohdy zabírající i třetinu rozsahu. Inu, to je dobou.
Nejlepší se mi asi zdá ta první kniha, ostatní jsou už odvar. Dávám plus a doporučuji