Iljič komentáře u knih
Kniha objevena díky doporučení mého oblíbeného zpěváka. A při čtení jsem si uvědomil, že jsem s bráchou prožil fakt skvěly dětství, akorát už uběhlo tolik času, že na to člověk zapomíná.
U autorů, kteří byli zbožňováni ve své době, dochází k následnému zatracení, ale pokud jsou opravdu kvalitní, přijde další vlna znovuobjevení díla, na které Jirásek teprve čeká. A tato kniha je z jeho nejčtivějších děl. A samozřejmě není pro vyznavače moderního pojetí historie (husité/Češi - lapkové, křižáci/Němci - hrdinové).
Krásný a optimistický pohled na život a velké poučení, že se sklenkou vína se dá překonat vše... Teda pokud tě nepřekoná ta sklenka (ale o tom jsou zas jiné knihy).
Upřímně, nebýt zavřených knihoven, nedočetl bych ji. A zároveň jsem rád, že byly zavřeny. Kniha je o smíření a pochopení se svými rodiči. A kdo z nás tímto neprošel?
A pro mě nové informace o vzniku izraelského státu a velmi vyrovnaný pohled na problémy s tím spojené.
Pro mě tu byl nejzajímavější pohled na to, jak těžce se vyrovnávali nacisté s prohrou války. Na to, co Němci museli překonat a s čím se potýkají dodnes (a že to nebylo hned).
Možná bych víc prožíval příběh Leni v současnosti, když mám dítě.
Už chápu, proč ho tolik lidí nesnášelo (nebál se mluvit nepopulární pravdu, kterou ostatní neviděli nebo nechtěli vidět). Měl skvělý odhad na lidi, u kterých se to projevilo širší veřejnosti až časem (Havel, Klaus, Zeman,...). Zajímalo by mě, co by říkal na lidi, kteří si ho berou v dnešní době do huby. A líbil se mi objektivní pohled Miloše Čermáka, který se nebál pokládat nepříjemné otázky a nebál se odhalit jeho slabší stránky.
Na autorovi oceňuji, že šel tak trochu proti proudu a že chtěl předat svůj optimistický /ne však naivní/ pohled lidem v dost těžké osobní situaci. Zároveň by mě zajímal jeho názor na dnešní dobu po covidové krizi a při probíhající válce na Ukrajině; jestli by mu zůstal i nadále stejně optimistický pohled. Zároveň vzniká otázka, proč se nálada lidstva, a to zvlášť v té bohatší části obyvatelstva planety, ocitá v naprosté deziluzi a skepsi. A další otázka, proč se to pravidelně opakuje, jen v dnešním světě v globálních rozměrech.
Autorovi nejde upřít určitou předvídavost. Částečně s ním i souhlasím s tím, že je Evropa ohrožena přistěhovalectvím ze zemí třetího světa, což se v posledních letech i potvrdilo, ale způsob jakým autor psal o přistěhovalcích, byl tak urážlivý, že urážel i mně, typického árijce. A to jsem na vlastní oči viděl problematické čtvrti v Belgii, Francii.. a znám dobře Paříž, která se postupně mění v hlavní město Afriky. Ale vykreslovat přistěhovalce bez špetky humanismu na úrovni horší jak zvířata, je trochu přes čáru.
(SPOILER) Konečně kniha od Hosseiniho s pozitivním koncem. Je jasny, že to myslel dobře a určitě tímto závěrem oslovil spoustu příznivců některých populistických stran. Jen by to chtělo pokračování…
Holt u některých zemí platí pravidlo: Kdo uteče, vyhraje. A neplatí to jen pro Afgánistán.
Je hořce komické číst si dřívější komentáře o tom, jak se z průběhů zvláštních osvobozeneckých operací v bývalých zemích Jugoslávie je potřeba poučit, aby se historie neopakovala, když zrovna probíhá další osvobozující válka na Ukrajině. Jediné poučení, které mi z toho vyplývá, je to, že je lidstvo nepoučitelné.
Autor je mistr v popisu přírodních zákonů, které skvěle vykresluje u hrdinů zvířecí říše, které se skvěle doplňují s popisem nemilosrdné přírody. Proto odděluju jeho knihy o zvířatech (jako je tato) a o lidech, kde mě uplatňování podobných nietzscheovských principů nesedí.
(SPOILER) Je pravda, že práce má člověka bavit, ale nic se nemá přehánět...
Přestože se můj pohled na indiány v průběhu času odidealizoval, protože sem pochopil, že v každé společnosti (i v té indiánské) jsou stejné typy lidí, je zajímavé číst o tom, na jakých základech se vybudovala západní civilizace. Mám rád Rudého oblaka a Cochize a nechápu Sedícího býka a Geronima.
Jak napsal Havel : Umělec, který je schopen nechat umění - aspoň na čas - plavat, je nakonec i jako umělec zajímavější, než ten, který dokáže umění cokoli obětovat - ten posléze obětuje i to umění, protože ho zbaví smyslu... Umělec nejsem a obrázkům nerozumím, ale díky této knize jsem pochopil, že jsou lidé, kteří jsou schopni umění zbavit smyslu, přestože se nesmazatelně zapsali do historie galerií.
Aby člověk v dnešní době dokázal šokovat, musí napsat opravdu pořádnou prasárnu. Otázka je, jestli je potřeba pořád posouvat hranice. A můj dojem je, že je to jediný smysl této knihy.
Aneb revoluce požírá své děti.
Hodnotit lidi z této doby, je strašně těžky, protože se mohlo klidně stát, že být na opačné straně, budou obvinění taky zavírat oči nad tím, co se děje jejich kamarádům /viz Slánský/, nebo po prozření či zavržení se z nich stanou disidenti.
Kniha dobře vysvětlila, proč byli ochotni papouškovat vymyšleny sebeobviňující udání a to, že ti kteří od začátku věděli, jak to funguje, ihned spolupracovali. A samozřejmě je tu vysvětleny i to, z které země tyto metody dorazily.
Díky této knize jsem konečně pochopil víru v katolicismus. Vlastně jde spíš o filozofii než o náboženství.
"Je možné, že se objeví nějaký romský Erben nebo romská Němcová a pokusí se o novou psanou literaturu na základě lidových pohádek. Ale to už nebudou romské pohádky v původním slova smyslu. A tak by bylo škoda, kdyby se romské pohádky, toto poeticky neobratné, intenzivní, procítěně naivní umění, nechaly odejít do hrobu i se svými vypravěči."
Ze závěru předmluvy autorky.
Úžasná, čtivá kniha. Jen mě v druhé polovině knihy neseděl pořád dokola se opakující pohled autora na výklad historie, se kterým sice souhlasím (dějiny neutváří jednotlivci, ale společnost, která dosadí jí vyhovujícího vládce - aneb kdyby nebyl Hitler, společnost by vyprodukovala někoho podobného) , ale ubíralo to na spádu děje.