InaPražáková komentáře u knih

Nepoznávám Potoka a není mi jasné, s jakým úmyslem tuhle sbírku psal. Povídky pro druhý stupeň do hodin občanské výchovy k podpoření vědomí, že s ošklivými zážitky se děti mají svěřovat dospělým, a v rámci výchovy k patriotismu? Přitom to vlastně není špatně napsané, jen špatně vymyšlené.
6 povídek, které jsou všechny vystavěné na (nezaslouženém) trápení čerstvě náctiletých, které se naneštěstí projevuje skoro pokaždé jako klišé a úplně pokaždé obsahuje značné množství patosu. S tím souvisí, že se v rovné polovině povídek objevuje veterán z Vietnamu jako ultrakladný symbol buď mužnosti (Max) nebo citlivosti (Zebra), případně obojího najednou (Nava). Problémy, které hrdiny potkávají, často vznikají u rodičů, kteří jsou sobečtí a vůči dětem hluší a slepí, přitom jaksi bez příčiny - to by se dalo pochopit, pokud by to byl jen pohled mladistvých, ale podání ukazuje, že je to realita. Řešení se vlastně ani nedostaví - jednou příběh končí řečnickou otázkou "a co teď s tím?" (Bubu), jednou to má být snad happyend, ale přes účast na společné události zůstala rodina stejně uzavřená v individuálním vnímání jako předtím, naopak, i přes to všechno zůstali symbolicky na opačných stranách sálu, jen si pohodili místa. To mi přišlo jako vůbec nejsmutnější konec.
Příliš často jsem měla pocit, že se mám dojmout za tři, dva, jedna... Nemocná miminka; statečné týrané děti, které pronášejí hrdinné proslovy jako z příručky, aby je mohli o stránku dál zahubit zlí dospělí; pieta u pomníku padlým hrdinům.
Zápletky jsou špatně z víc příčin, jak praví klasik, pokud v prvním jednání visí na stěně puška, musí se z ní nejpozději ve třetím jednání vystřelit. Tady se nestřílí, byť se puškou mává (co že to zažil Navin otec jsem se nedozvěděla), a naopak se střílí z pušky, kterou někdo ke konci třetího jednání výtáhl zpoza opony (Isabela se musí objevit u sestry v pokoji, tak se najednou vynoří tábor, na který se už zítra odjíždí a musí se na něj sbalit věci - rodiče byli tak zaměstnaní sebou navzájem, že na to asi zapomněli).
Pořád to má krásný jazyk a přesně vystižené vnitřní pochody mladistvých, ale ty kulisy, ty byly špatné. Vlastně to ani není na pořádné tři hvězdičky, jen za ty hezké obraty a výstižně popsanou atmosféru zaokrouhluju nahoru.

VELKÝ SPOILER, protože bych chtěla konzultaci od někoho, kdo to četl.
Je Isabela opravdu lesbická romance dvou nanejvýš patnáctiletých, nebo jste to vnímali jako pouze přátelskou paralelu vztahu jejich rodičů?

2 26.02.2020

Příběh je i na málo stránkách hutný dost, hlavně je ale kniha plná úvah o možnostech vyrovnání se s nacismem, o pocitu viny a studu, a jakou paseku můžou způsobit. Schlink se hodně ptá, ale nedává jednoznačné odpovědi a i u citlivých témat zůstává umírněný, což je velmi příjemné. Navíc jednoduše formuluje pocity, se kterými se do určité míry potkává každý, ale bývá problém je vyjádřit, namátkou: láska k rodičům je přirozená, ale nezaplétá děti přece jen do jejich viny, není to schvalování? A není odsudek té viny jen umytí si rukou a pohodlný důvod, proč je nebrat vážně? Dá se zároveň jednoznačně odsuzovat vina i chápat viník? A smí se mluvit o tom, třeba s odsudkem, před čím by se mělo v hanbě mlčet, není každé mluvení jen rozmělňování?
Stejně opatrně vytvořil Schlink i postavu Hanny, ani ji nehájí, ani nezatracuje, ale přes všechny sympatie, které ve mě vzbuzovala (a které vzbuzovat má), je dobré mít na paměti jeho zdůraznění, že je vždycky rozdíl mezi vězni a vězniteli. Četla jsem Předčítače v dobrou dobu, intelektuálně i citově jsem si přišla na své.

11 25.02.2020

Stručný a srozumitelný náhled do konce doby bronzové od rozkvětu všech středomořských států po jejich rychlý úpadek. Hledání jeho příčiny přehledně shrnuje všechny publikované teorie, aniž některou preferuje, ostatně se neustále připomíná, že průzkum nalezišť pořád pokračuje a občas ukáže opodstatněná i dříve přehlížená domněnka.
Téma je nesmírně zajímavé, ale bylo to na mě stručné až příliš - zajímavosti nadhozené jednou větou, letmo zmíněné vědecké spory mě vždycky zaujaly, ale hledat jsem si je musela jinde a zdaleka ne vždycky našla. Což není chyba knihy, jen jsem se s její stroze faktickou strukturou čtenářsky trochu míjela. V doslovu autor píše, že by časem mohlo vzniknout rozšířené vydání. Budu doufat, že k tomu dojde a že se třeba dočkám i českého překladu, protože bych stála o knihu s nejméně dvojnásobným počtem stran.

8 24.02.2020

Možná byla chyba, že jsem četla vydání z r. 1983, ale nadšení z (upraveného, porevolučního vydání) publikace o Rukopisech se neopakovalo. Souhrn známých fakt o okolnostech požáru ND je podrobný, přehledný a srozumitelný, nechybí experimentální část. Vlastní autorovy hypotézy o viníkovi se bohužel neměly o co opřít, protože krom soudního procesu s odsouzenými zámečníky se většina oficiální dokumentace ztratila a ostatní prameny si odporují, takže je to fantazírování na hodně volných základech.
Ivanov nemohl zrekonstruovat pravděpodobný průběh, pomohl si proto důrazem na emotivní stránku událostí a obšírně popisuje historii česko-německých konfliktů a národnostních antipatií v Praze, z níž bez reálných podkladů odvozuje německou vinu na požáru - jedno, kdo a jak to způsobil, ale jistě to byl Němec. Jakkoliv je německý viník možný, třeba i pravděpodobný, emotivní argumentace a protiněmecké narážky, zdůrazňování německých provokací a omlouvání českých v celém textu překračují míru objektivity, kterou by novinář měl dodržovat. Třeba to v roce stoletého výročí znovuotevření ND muselo být, třeba to v druhém vydání není tak patrné. Přesto jde o poctivý souhrn všech poznatků na jednom místě, což u populárně historického textu úplně stačí.

1 20.02.2020

Pokračování Vyvolených se ještě hlouběji zabývá teologií a etikou, na druhou stranu je dějovější, až akční (místy trochu mnohomluvně, Potok je vynikající spisovatel, ale přeci jen silnější v popisu myšlenek než akce). Ke konfliktu tradiční a moderní ortodoxie se přidává ještě světštější pojetí judaismu jako tradice, která nepotřebuje víru v zázraky z Tóry. Přesto Potok jako vždy nad všechnu věrouku cení soucit, toleranci a odvahu odpouštět a dopřeje je i těm, u kterých by se to nejmíň čekalo. Jeho postavy ubližují sobě i ostatním, ale nikdy ze zášti, jen ze strachu, osamocení nebo zoufalství, a jsou v tom lidské a pochopitelné.
Místo konce války se teď v pozadí odehrává šílení mccarthismu a přetváření americké židovské komunity pod vlivem přicházejících přeživších z Evropy, kteří často umí najít smysl života jen v tom, že udrží své náboženství na světě nezměněné za každou cenu. Také je to příběh o vztazích rodičů a dětí a především o síle slova - zlými slovy se nejvíc ubližuje a jedině slovy se léčí.

Vzhledem ke sporu, zda se smí významově upravovat náboženské texty na základě gramatických znalostí, který se vine celou knihou a je jedním z jejích vrcholů, mi přijde velmi případné, že v mém výtisku někdo propiskou opravil překlepy a hrubky.

4 18.02.2020

Důvěrné nahlédnutí do světa židovské ortodoxie, jak chasidské, ultraotodoxní, tak té, které by se dnes řeklo moderní ortodoxie, v době, kdy se stoupenci všech proudů vyrovnávali se skutečností holokaustu a vzniku státu Izrael, přičemž druhé bylo pro některé stejně problematické jako první. Šíři postojů k okolnímu dění ilustrují dvě rodiny a chlapec, který se narodil v jiném světě, než pro který má vlohy, a pohybuje se proto po tenké hranici mezi dvěma druhy zatracení, ztrátou rodiny a ztrátou sebe sama. Pro Potoka typicky je kniha plná soucitných lidí (jakkoliv se jejich láska někdy projevuje prapodivně) a vposledku moudrých rozhodnutí, která smiřují obě tradice.
Od prvního čtení před lety jsem zapomněla, jak zvláštní strukturu Vyvolení mají: Reuven se něco dozví nebo udělá, řekne to otci, ten se vyjádří, Reuven jeho komentář přetlumočí někomu jinému a s odpovědí jde znovu za otcem. Reuvenův otec, v podstatě duchovní ideál člověka, je moudrý komentátor - ostatně komentáře Talmudu jsou důležité téma knihy a otec je jejich znalec. To ale neznamená, že by postavy jen pronášely repliky, naopak, Potokovo umění přibližovat prostředí a vytvářet životné lidi s realistickými vnitřními konflikty mě nepřestává okouzlovat.

11 14.02.2020

Je to pomalé čtení, jeden den popsaný 240 stranách musí být, ale postupně jsem se včetla a velice mi to vyhovovalo. Vysoce dramatická scéna, u které se místo rychlých zvratů věnuje čas detailům, pohledům, fyzickým reakcím několika osob je ve výsledku působivější, alespoň mně se některé detaily usadily pevně v paměti. K tomu McEwan pokládá složité etické otázky (co ospravedlňuje válku? smí lékař využít nebo zneužít své znalosti na svou obranu?) a odpovědi probírá ze všech možných úhlů. Je to důrazná obrana uvážlivosti a rozumu, stejně jako Perownova vnitřní chvála západní civilizace s její technikou, zdravotní péčí a demokracií je racionalistický protiklad masovému podléhání emocím a intelektuálnímu sebemrskačství.
Sobota je portrét člověka, který je rozumný, usedlý, láskyplný, neochvějně poctivý, a přitom není nudný, naopak lidský a, jakkoliv honosně to zní, obdivuhodný.

Vzpomněla jsem si při čtení na Barnesovo Vědomí konce, filosofování a pomalost je základ obou knih, ale McEwan je mnohem méně okázalý a povznesený, srozumitelnější, jeho skoro obyčejný den u mě předčí Barnesovu do extrému stupňovanou kontroverzní zápletku.

8 11.02.2020

Na Plukovníku Švecovi je dnes nejzajímavější reakce, jakou vzbudil u současníků, boj o to, jestli se smí ukazovat i (dočasně) zoufalí, vyčerpaní a letargičtí legionáři, nebo je to proti dobrému mravu. Text hry je záměrně tendenční, což je jeho snad nejmenší problém, především ale nesmírně patetický, deklamační, šroubovaný, příliš dlouhý - šustí papírem k neučtení. Nespočetné reprízy v době prvního uvedení svědčí jedině o tom, že je kýč odjakživa komerčně vděčný.
Na druhou stranu publikace Národního divadla, která krom plného znění hry obsahuje i několik odborných statí historických i literárněhistorických, stojí za přečtení.

1 05.02.2020

Učňovské školy se moc nemění, vždycky tam skončí ti, které jinde nechtějí, se kterými se nepočítá a na které není systém připravený, a stáhnou s sebou i těch pár snaživých nebo talentovaných. Ukázky pokusů o práci s takovou partou jsou věrné a zajímavé, ale řešení se vlastně neukáže - tedy obecně platné, úspěch v knize stojí na nadlidsky zdatném, nezlomném sympaťákovi, který si z rány nic nedělá a i v nakládačce od žáků si umí najít klad. Od ukázek psychologie smečky a paradoxů vztahu učitele k žákovi ve třídě a mimo ni, od typologie učitelů problémových škol přechází Hunter volně k akčním, napínavým pasážím, místy i vztahovým mikrodramatům, která ale spíš mají udržet čtenáře u knihy a pro děj nejsou zvlášť podstatná. V celku je to zábavná a čtivá směs, přes vážná témata nijak komplikovaná.

6 03.02.2020

Způsobem podání milá, optimistická, mírně humorná knížka, obsahem hodně smutná a plná špatných konců. Docela dlouho jsem si na tu dvojakost zvykala, pořád jako bych chvíli viděla autorovýma očima soudržnost, lásku a hudbu všude kolem a chvíli se cítila nepohodlně, že takhle krátce přejít něčí neštěstí mi brání si ho spoluprožít.
I vývoj příběhu se zvláštně láme, ne že by nebyl realistický, ale v první části si vybírá idylickou, poetickou, skoro pohádkovou část života na ostrově, později pořád víc převažují neštěstí - která se stávala a stávají, jen snad ne v té míře. Díky autorově nadhledu a občasnému moralizování (jakoby šlo trochu jen o exemplum) ale kniha pořád vyznívá nadějeplně.

Mimochodem, k Heinesenovi mě přivedla kombinace čtenářské výzvy (dánský autor) a doporučení od smazenaryba v diskusi, které se časově sešly. Nebýt toho, Heinesena bych nikdy neobjevila, resp. nepřečetla - překlad jakéhosi vesnického románu vydaný v Československu v cenzurou sešněrovaných 50. letech. Je dobré se občas nebát inspirace i z ne úplně známých zdrojů (smazenaryba snad promine :-)) a mimo obvyklé čtenářské škatulky.

4 01.02.2020

Výborné ztvárnění maloměsta se všemi jeho typickými obyvateli. I okrajové postavy mají hloubku a vývoj, u hlavních je pak psychologická drobnokresba místy dojímavá, místy až odpudivá, ale především zcela realistická. Tragédie se odehrává v prostředí, které všechno umenšuje, proměňuje v klep a posměšek, kde se místo soucitu projevuje pokrytecké pohoršení, kde přinejlepším na dramata není čas, protože je pořád co dělat i bez nich. V tom je velká výmluvnost a působivost románu. Jediné, co mi občas zaskřípalo, jsou na můj vkus trochu vykonstruovaná zastavení Štěpčiny křížové cesty od posměšků pro její nezávislost po rozpad rodiny a uměle budované paradoxy. Havlíček je pečlivý konstruktér, občas až moc, ale to je jen malá nedokonalost.

9 28.01.2020

Je znát, že značnou část povídek napsal Kučera mezi 16 a 18 lety. Zvlášť starší povídky by udělaly radost vyprávěné naživo kamarádům, ale na papíře působí toporně. Po první, nejstarší povídce, kde hlavním zdrojem humoru byl kontrast češtiny pana Broučka (pro ten účel vybaveného neuvěřitelnou mírou nechápavosti) a silně slangového a vulgárního projevu mladých huličů, jsem knihu málem odložila, naštěstí to dál bylo lepší. Textíky jsou si podobné, plné jednoduchých jazykových hříček a více či méně nečekaných paradoxních zvratů v ději. Lehká zábava na jedno přečtení, o "skvělém dárku pro bohemisty", jak se navrhuje níže, bych pochybovala.

1 24.01.2020

Kniha o hledání smyslu života a víry po návratu z koncentračního tábora. Fischl prostřednictvím soudce, který už nesoudí ani vnitřně, a spíš přemýšlí, než se poddává emocím, předestírá filosofické otázky, které si museli navrátilci odžít. Někdo žil jen pro pomstu - a našel Boha, jiný Boha ztratil - a zjistil, že na tom nezáleží. Dvorní šašci nejsou silně dějová novela, ale ani suchopárná esej, spíš vyprávění o věcech lidských podané s velkým pochopením pro slabosti a pochyby, a vlastně na závěr optimistické.

7 21.01.2020

Z knih jižanských autorů získávám pocit, že typická jižanská žena je krásná a šílená. A ani ne vždy jižanských, velmi podobnou situaci popsala Judith Guest v Obyčejných lidech (natolik se to podobá Styronovi, že se jím buď musela inspirovat, nebo opravdu Američanky od 30. do 80. let trpěly stejnou neurózou).

Ulehni v temnotách je jeden z obrazů rodiny, která navenek udržuje zdání normálnosti a křečovitě absolvuje obvyklé společenské povinnosti, přestože se vinou citově chladné, perfekcionistické matky fakticky rozpadla a pohromadě ji drží právě jen to úsilí udělat dojem. V sugestivně vylíčeném prostředí virginské přírody, horkého léta a extatické náboženské slavnosti se postupně rekonstruuje duševní rozklad několika lidí, kteří tak dlouho nedokázali přiměřeně projevovat emoce nebo se nechtěli vzdát svého pohodlí, až došli příliš daleko a cesta ven je už příliš složitá. Miltonův a Peytonin přístup je přes všechnu nedospělost, vzdorovitost a vzájemnou nezdravou závislost pochopitelný vzhledem k jejich osobní historii, klíčová postava matky se odhaluje postupně, jak se Heleniny nálady a požadavky stávají časem extrémnějšími, přesto mi přišlo, že je nejméně pochopitelná. Snad jde o výsledek své doby a výchovy v kombinaci s nesmírnou umanutostí, ve které se stále víc uzavírala.
Styron uměl výborně popsat nestandardní vnímání i projevy, Peytoniny halucinace a Heleniny sny jsou na hraně uvěřitelnosti, ale děsivě živé. Celkově je to velice nepříjemná kniha, drtivě depresivní. Ačkoliv si všichni Loftisovi byli vědomi, že je s nimi něco špatně, nechtěli se pokusit o změnu, aby nemuseli přiznat, že dělají chybu a jejich přístup se nedá udržet. Napsané je to ale výborně, zvlášť mě nadchly vybroušené dialogy, v nichž se nejvíc projevuje, jak vzájemně odlišné, od reality odtržené pohledy postavy mají.

Představa, že ženský úděl je starat se o štěstí rodiny, zhmotněné v materiálním dostatku a společenské úrovni, byl až do nedávné doby obvyklý. Styronova nestvůrně vykreslená představa, že když se obětuji pro rodinu, tak je přece spravedlivé, aby byla rodina taková, jakou si ji vysním, a svět mi dal sám od sebe všechno, po čem toužím, je vlastně logické dovedení takového přístupu do důsledků.

5 17.01.2020

Ukázka obyčejného života jaký byl a jaký je. Případně jaký bude. Tlusťoch Bowling je obyčejný, nesympatický pojišťovák, a z té perspektivy se strefuje do svých malicherných, omezených spoluobčanů a kritizuje mizernou dobu typizovaných dvojdomků a všeobecné honby za výdělkem. Georgie Bowling ale taky kdysi žil na venkově, aniž si to uvědomoval obklopený přírodou a lidmi, kteří si byli jistí svým místem na světě. Konec starých časů ale není jediné téma, byť zabírá hodně prostoru. Už tady popisuje Orwell dvě minuty nenávisti (i když to nejsou zrovna dvě minuty), hromadné provolávání hesel a vyhlídky na obří portréty a gumové obušky.
Ve výsledku vlastně smířená kniha, Bowling si přizná, že minulost se nevrátí a budoucnost ho nemine, ale zůstává vědomí, že bude jedině hůř. Díky tomu, že vypráví jeden z mnoha, příliš se nelišící od ostatních, je navíc text zvlášť naléhavý.

9 08.01.2020

Vzhledem k názvu a anotaci jsem čekala vědeckou studii. Ta to není. Pokud ale nežádám seriózní odbornou práci, je to kniha zajímavá a hodí se pro rozšíření vědomostí. Stručný přehled fenoménu nemrtvých bytostí způsobujících újmu živým (upíři, vlkodlaci, mory, v menším i různé regionální folklorní entity) mi přišel relativně nejlepší, prolínání různě pojmenovaných podobných bytostí a jejich srovnání napříč Evropou se zdá být dobře podložené a každopádně je zajímavé. Výběr z historických záznamů o upírech už působí náhodně a chybí mu hlubší kontext (např. nejstarší středoevropská zmínka o upírech údajně pochází z r. 745. V poznámce je citace dotčené věty, v bibliografii odkaz na publikaci, kde se věta cituje, ale originální zdroj se v knize najít nedá). Stručný přehled reakcí církevních a úředních představitelů na upírské procesy je na tom podobně, tři delší texty autor trochu přiblíží, další pouze cituje, jiné jen letmo zmíní. Maiello je místy k jiným výzkumníkům v oboru dost příkrý, přitom nesrovnává dva provedené výzkumy, jen má jiný názor - ale to jen potvrzuje, že se Vampyrismus musí brát jako populárně naučný text.
Náhled do různých mytologií a popis provázanosti bytostí, které vzájemně odlišilo a silně přetvořilo až umění v 19. a 20. století, je dobrý, milovníci Drakuly a jiných moderních variant se asi podiví, jak upíři vypadali ještě v 18. století, ale celkově to není na víc než tři hvězdy.

3 07.01.2020

Vyrozumění je výborná zábava i jen v tištěné podobě, ale na jevišti to musí být skvost. Mlčící zavaděč jazyka Kubš, pantomima s doutníky a hlavně nezapomenout na minimax - je to plné gagů, přitom chytrá a promyšlená satira. Kolegyně vedoucí je mimochodem ztělesněním korporátního zaměstnance, výtvarná aktualizace do podoby openspacu by fungovala bez problémů.

4 05.01.2020

Krátké nahlédnutí do života obyčejného člověka v diktatuře, ani by to nemuselo být salazarovské Portugalsko, situace byla podobná i Československu o 20 let později nebo v jiných totalitních režimech. Vzpomněla jsem si na Moc bezmocných, Pereirovy malé a čím dál tím větší činy lidské slušnosti a odvahy k upřímnosti při srážce člověka s režimem by ji mohly ilustrovat. Navíc je příběh opřený o nečekaně kompaktní směs odkazů na literaturu, katolickou věrouku a (tehdy) současnou psychologii. Všechno už bylo napsáno, zbývá uvést teorii do praxe.
Vzhledem k neustálému znejisťování čtenáře přehršlí "prý" a "tvrdí Pereira", jsem čekala, že se na konci objeví vypravěč, posluchač příběhu. Ale není důležité, kdo vypráví, spíš mi to nakonec přijde jako posun k pohádkám: Byla prý jedna diktatura a v ní jeden novinář, jak tvrdí. Líbí se mi ten posun a celkově je to příjemné čtení, přese všechno optimistické a nadějné.

4 04.01.2020

Válečných románů i vězeňské literatury je hodně. Král Krysa je ale bohatší o různá přidaná témata: národnostní a řečové rozdíly, kvůli nimž se Američan s Britem málem pohádají, protože se nejsou schopni dorozumět na jemnější, emocionální úrovni jazyka, a jejichž přejímání se stane jedním ze symbolů snahy o spojení dvou odlišných povah. Sociální nerovnosti různě kompenzované - člověk nízkého původu může ostatním imponovat bohatstvím jako Král, nebo kariérou a snahou se připodobnit honoraci jako Grey, přitom gentlemani uzavření ve vlastní společnosti se nakonec v projevech tolik neliší od Marlowa, který se stýká i s těmi, kdo mu nejsou rovni. Stejně důkladná ukázka různých druhů sexuálních travestií, různého vývoje názorů na to, co je morální. Nakonec je zajímavější sociologická než historická rovina románu.
Závěr živě ukazuje obtíže návratu do světa, který ostatní považují za normální, a mrazí z něj. Jednak obecně a napodruhé ještě z ironických momentek nad dlouho zadržovanými dopisy a z osudu Seana, který se ne vlastní vinou neměl k čemu a s kým vrátit.

13 02.01.2020

Orální historie má svoje nevýhody - mluvčí mívá sklon se prezentovat jako důležitější, úspěšnější, víc v právu než ve skutečnosti, na druhou stranu se to dá často rozpoznat a připočítat spíš k osobní psychologii než historii. Forma autentického vyprávění přepsaného do třetí osoby tomu dala paradoxně spíš vyniknout, jakoby ze zdánlivě objektivnějšího vyprávění víc vyčnívalo, co už je opravdu k neuvěření (ale nebylo toho moc, co jsem odfiltrovala jako přehánění, kromě závěrečného příběhu Renaty, jejíž vztahové konflikty působily extrémně jednostranně podané).
Dobře vybrané, zajímavé vypravěčky a různorodé vyznění (některé své slečnovství považují za chybu, jiné se s ním smířily, tajná jeptiška Marcela si ho vybrala a neměla důvod litovat) dělají knihu zajímavou a pestrou. Malé osobní dějiny na pozadí velkých, to je zase výhoda orální historie, a protože mě období socialismu zajímá a odehrávala se v něm alespoň část života všech žen, byl to pro mě další zajímavý zdroj informací.
Jedině škoda, že se v anotaci deklarovaný "ambiciózní projekt, který představuje nový přístup k psanému textu, fotografii, knižnímu designu i produkci", nedočkal lepší redakce. Například vytrvalé psaní "Pacem interis" svědčí o nedůsledném a ve zpracovávaném tématu se nedovzdělavším přepisovateli.

5 29.12.2019