indyka komentáře u knih

Takhle si představuji ideální odpověď na větu "Řekněte mi něco o sobě."

Levé tušil, že z tohoto světa odejde a pomocí Autoportrétu na něm zanechal kus svojí mysli v nejsyrovější možné podobě. Bylo mi ctí Vás poznat, monsieur.

1 02.01.2021

Málokdy nedávám hvězdičky, ale dnes to bude ten případ. Autor si vylévá srdce, zpovídá se ze všeho špatného a umí čtenářem zacloumat - a přesto mám pocit, že mi spousta věcí unikla, jakoby mi kniha protekla mezi prsty. Přitom dílo je to bezesporu silné...prostě jsme s autorem nějak nebyli na stejné vlně.

Tohle jsem raději neměla napsat vůbec.

(Chabý děj, bezduché postavy, otravný styl.)

1 13.02.2020

Patřím k těm, co se těšili na pokračování Dej mi své jméno, ale zároveň se trochu báli, že to bude jen nastavovaná kaše.

U Samuelovy kapitoly jsem pochopila, co je to ten sequel - vezmeme postavy, které čtenáři milují, a nacpeme je do slabého příběhu, protože publikum si to stejně najde.

U Eliovy kapitoly se můj dojem vylepšil, zvlášť když od rozebírání lásky na cimprcampr, které tu už tolik nefunguje, se příběh posunul do "pátrací" části.

Až s Oliverovou částí to vše začíná dávat smysl jako celek - a v poslední kapitolce mě André Aciman opět dostal. Opět jsem se div nerozbrečela, já, cynická zlodcera. Příběh Elia a Olivera se dočkal důstojného zakončení, které si rozhodně zasloužil. Komu učarovalo Dej mi své jméno, i přes slabší začátek doporučuji dát knize šanci.

1 07.02.2020

Hvězdičky výjimečně nedávám. Fantasy je žánr naprosto mimo můj hledáček a Barva kouzel je teprve druhý pokus o rozšíření si obzorů.

Autorova fantazie je bezbřehá, překladatel se v tom neztratil, hlavní postavy jsou hezky napsané, sem tam se najde nějaký ten fórek a vlastně chápu, proč se to tolika lidem líbí. Ale sama jsem si musela čtení dávkovat a nešlo mi to úplně dobře, protože pro nefanouška fantasy je Barva kouzel jak rána pěstí. Intenzivní, napěchované.

(Mou nejoblíbenější postavou je jednoznačně Zavazadlo!)

Farame dal? Tuž jasne!
Humoru mi zde přišlo malinko méně než v předchozím díle, ale to vůbec nevadí, smích nahlas byl opět přítomen a to se počítá :-)
Ostravak je nestárnoucí klasika, nicméně návrat k jeho zápisům bohužel čtenáři připomíná, jak on sám je stárnoucí....a kolik už je to let po událostech popsaných v knize a po době, kdy byl Denik Ostravaka aktuální fenomén.

1 25.08.2019

Každou další přečtenou Kunderovou knihou roste můj obdiv k jeho genialitě. Tolik krásných, zajímavých myšlenek zabalených do přesně zvolených slov. Ano, někdy to dá práci držet s autorem krok, ale vůbec mi to nevadí - naopak, ráda se nechám unášet na hloubce textu, který nedokážu plně pochopit hned napoprvé. S žádným jiným autorem toto neprožívám.

Kniha smíchu a zapomnění svým názvem výmluvně prozrazuje svá hlavní témata - a já bych k nim doplnila ještě vyrovnání se s minulostí. S minulostí autora, postav, země. Od dob Směšných lásek (které jsou koncipovány podobně) autor lidsky vyzrál a je to z knihy patrné.

Milan Kundera je spolu se svým dílem naším národním pokladem, bez ohledu na to, jaké občanství má. Pro mě je to bezesporu autor světového formátu.

1 10.03.2019

Naivní? Rozhodně. Super? Já vlastně ani nevím...

Poprvé od doby, kdy hodnotím knihy zde na Databázi, nejsem schopná vymyslet a obhájit si hvězdičkové hodnocení. Ta kniha je neskutečně zvláštní. Někdy mi přišla geniální, někdy zase....jako nimrání se v maličkostech, které mě moc nebavilo. Dost záleželo i na konkrétních pasážích. A nikdo mi nevymluví, že do toho autor promítl dost sebe a dílo je jeho psychohygienou.

Jednoduše to nezvládnu uchopit. Kniha je to zajímavá, ale možná úplně nejsem na stejné vlně s tím, jak to autor myslel.

Narozdíl od ostatních čtenářů si nemyslím, že Matkina lze jen milovat či nenávidět. Já byla z Půlnočního deníku a Miluj ma ironicky unešená, Mexická vlna mě vůbec nebavila a Nie na ústa je v obdobném duchu jako první dvě jmenované, ale ten "wow efekt" už tu prostě není. Po prvních pár stránkách víte, v jakém duchu bude celá kniha.

A v jakém tedy? Je to cynické, někdy až moc pravdivé, občas trochu zvrhlé, často vtipné, semtam vážné - na odpočinkové čtení pro zlodcery mého charakteru jako dělané :-D Ale zároveň nic, na co bych po přečtení dlouho vzpomínala.

1 02.12.2018

Knihu mi kdysi doporučila paní z Ženevy, u které jsem přespávala. Byla z ní nadšená. No, já zpočátku nebyla. Tak rychlý obrat v tom, zda chce Pierre-Marie s Adeline komunikovat, mi přišel přitažený za vlasy a prvotní dlouhé emaily byly jen takové plkání o ničem. Ale jak jsem ráda, že jsem knihu neodložila!

Krásně vymyšlený příběh, postupně odhalovaný rychlostí přesně tak akorát. Nevšední forma vyprávění. Občas nějaký ten humor. Byla jsem příjemně překvapená.

Celkově bych to shrnula asi do slov "oddechovka, která není ani trochu blbá".

1 13.11.2018

Vzpomínám si na dávný mediální humbuk a řekla jsem si, že si knihu přečtu už proto, abych si na ni udělala vlastní názor (ano, přiznávám, chytli mě do marketingové pasti a nepustili).

Skandální to není ani trochu. Je to prostě neučesaná zpověď zamilované ženské, nic víc, nic míň. Nebýt Největšího Čecha, asi po tom neštěkne ani pes. Kolik je pravdy a kolik fikce, to už asi nezjistíme, v obou případech mi to vydání knihy přijde tak nějak....nefér. Ale autorka na sebe strhla pozornost a o to zřejmě šlo především.

Nutno ovšem dodat, že je to velmi oddechové čtení a zpříjemnilo mi pobyt v nemocnici - pro takové situace, kdy chcete číst něco, u čeho nemusíte zapojit hlavu, je to jako dělané.

1 07.11.2018

Kniha je soubojem mezi protiklady, mezi cukrem a solí, mezi příkopem v hlíně a návalem hlíny. Vykresluje bratry tak odlišně, jak jen je to možné, ale na rozdíl od nich si čtenář uvědomuje, že spolu sdílejí více než jen stařeckou mrzutost. Oba z bratrů žijí v tom, že vše bylo jejich a ten druhý mu to jen bral. Sdílí i hrdost, která jim nedovoluje umřít dříve, než ten druhý, a jediná věc, která oba doopravdy zajímá, je, zda ten druhý již zemřel.

Torgny Lindgren tímto dílem ukázal, že i těžký život v drsném, mrazivém kraji nemusí být příčinou nepokoje – protože ten pravý nepokoj si způsobujeme sami, svými činy a svým postojem. Je na místě zamyslet se, zda nenávist sama o sobě dokáže mezi lidmi vytvořit tak silné pouto. Možná byli Hadar s Olofem důkazem toho, jakou sílu může mít pravé bratrství.

(úryvky z mé recenze kdysi psané do školy)

1 30.12.2017

Kniha ve mně vzbudila nejen chuť podívat se na Kypr, ale i zvídavost ohledně kyperské historie a reálií, které jsem dosud neznala. Jenomže...děj plyne tak nějak odněkud nikam, mezi jednotlivými příhodami rodiny uběhl možná týden a možná půl roku, je to celé jako soupis příhod, u kterých nevíme, proč nám je autorka vlastně vypráví. Generační střety a střety kultur jsou popsány zajímavě a výstižně, hlavní hrdinka Anna je velmi uvěřitelná a pouští čtenáře hluboko do sebe - přesto se nemohu ubránit dojmu, že ze zajímavého námětu kyperských emigrantů v Anglii šlo vykřesat ještě o něco víc.

16.01.2025

Před několika lety jsem měla u hodnocení knih občas potřebu intelektuálnit, ale dnes už (si) dokážu s klidem přiznat, že některá díla nedokážu uchopit a patřičně vstřebat - tato kniha je pro mě první setkání s haiku, přišla jsem k tomu jako slepý k houslím a zrovna tak odcházím.
Nicméně to pro mě není první setkání s Petrem Soukupem a musím říct, že mě zaujala jeho velmi vážná stránka, pro něj ne úplně typická. Z textů sálá ubývající energie a smíření, i tak se ale našel prostor pro jemné hrátky se slovy. Zajímavé dílo, na které je třeba mít zrovna náladu.

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu jásat u moderní poezie, kdy se za báseň převléká i věta rozporcovaná Enterem.

U Erekce srdce jsou občas věty tak krátké, že ani nejdou porcovat - a je to skvělé! Má to vtip, má to nápad, má to hloubku, má to smysl. První dílo, co jsem od autora četla a zcela jistě ne poslední.

02.06.2024

Ale jo, občas to zarezonuje, neříkám, že ne. Ty pocity jsou velmi autentické. Nicméně ne všechno, co padne na papír v rámci terapie sebe sama, je poezie - ani když to rozsekáte Enterem a vytvoříte iluzi veršů.

Jako čtenářka, co si k poezii stále cestu hledá a co nemá potřebu se tvářit jako intelektuální znalec, z toho mám celkem rozporuplné pocity - silné pasáže s ryzím zoufalstvím, zmarem a rezignovaností jsou proloženy vatou typu "rozsekáme větu tlačítkem Enter a hned to vypadá víc umělecky". S některými myšlenkami rezonuji, s jinými méně, některé obraty si mě získaly a jiné ne. Brát toto dílo jako výpověď generace je za mě celkem nadnesené, ale něco to v sobě má a ráda zkusím další autorovu knihu.

"Co tím chce autor říci?" - ptala jsem se sama sebe v průběhu čtení a nejsem si jistá, že jsem na to přišla. Možná to, že se ve světě vlastně děje pořád totéž, jen v trochu jiných barvách, nebo to, že události kolem nás protékají a jsou nahrazovány vždy o den čerstvějšími...a možná něco, co se mi nepovedlo odhalit, bohužel.

09.08.2023

Poezii nerozumím, Kunderu miluju, a toto holt beru jako dílo, které je součástí jeho autorské a životní cesty.

Popravdě, vlastně mě baví sledovat vývoj osobnosti Milana Kundery v kontextu věku a dobových reálií. A to bez ohledu na básně - není o nich moc co říct a asi bylo řečeno vše.