Inugoya komentáře u knih

Komixy mám ráda a tenhle ve mně zanechal hluboký dojem.

Kuřimskou kauzu jsem nijak podrobně nesledovala, takže nevím, kolik z informací uvedených v příběhu jsou fakta a kolik dílo fantazie, každopádně všechno to do sebe zapadalo a dávalo to hluboký smysl.
Člověk si tak nějak uvědomí syrovost toho, jak hluboká ta králičí nora vlastně je, a jací... chtěla jsem napsat lidé, ale příčí se mi to... jaké stvůry žijí mezi námi, a možná hned vedle nás. A my nic netušíme.

Komix je také velmi zajímavý střídáním různých výtvarných stylů a celkově jeho zpracování hodnotím velmi pozitivně.

Může tak být obohacujícím čtením i pro všechny, kteří se kauzou ani sektami nezabývají, protože materiálu k zamyšlení o životě je tam i tak víc než dost.

Doporučuji.

5 07.09.2023

Co bych tak ke knize napsala.

Trvalo mi se začíst, protože první tři čtvrtiny mě vůbec nebavily. Pořád jsem čekala, že se to nějak rozjede nebo se něco zajímavého stane a ono pořád nic.

Poslední čtvrtina se oproti tomu rozjela natolik zběsilým tempem, že mě přesvědčila k tomu, abych si chtěla přečíst i pokračování.

Obecně mi to ale přijde takové nemastné - neslané, s hrdiny se člověk špatně ztotožňuje, nikdo mu není vyloženě sympatický, tak není moc komu fandit.
Když k tomu přidám divné erotické scény, kopce zbytečných mrtvol a absence děje po většinu knihy, tak si to prostě víc hvězd nezaslouží.
Náctileté holky to ale možná budou vidět jinak. :)

5 01.09.2023

Tahle kniha si rozhodně zaslouží velkou pozornost.
Až mě překvapuje, jak málo hodnocení tu má.

Autor se zabývá případy spontánního uzdravení z chronických a terminálních diagnóz více než 17 let. Za tu dobu se ve stovkách příběhů pokusil najít "recept na zázračné uzdravení".

Nakonec zjistil, že neexistuje univerzální návod platný pro všechny, přesto však srozumitelným způsobem nabízí "ingredience", z kterých si lze namíchat vlastní koktejl uzdravení.

Kniha Uzdravte se sami je kniha o naději a o povzbuzení hledání vlastní cesty a převzetí zodpovědnosti za své zdraví.

"S diagnózou jsem se smířila, s prognózou však nikoliv." je citát z knihy od jedné ženy, které se to podařilo a zcela se uzdravila z Bechtěrevovy nemoci.

Dnes je to i moje mantra.
Pokud se chci uzdravit, musím se zbavit svého starého já a nechat ho zemřít.

Tohle ostatně tvrdí i Joe Dispenza a možná i Jan Vojáček (ale od něj jsem zatím nic nečetla).

Můžeme pro sebe udělat opravdu mnoho, jen se nesmíme bát si za tím jít.

Vřele doporučuji.

5 02.08.2023

Na zmínku o knize jsem narazila díky poslechu besedy autorky s Jaroslavem Duškem a hned jsem věděla, že si ji chci přečíst, i když je určena spíš mladším čtenářům.

Autorka totiž navázala kontakt s tím, co jsme kdysi uměli přirozeně a byli toho součástí - s duší lesa. I když sama nemám podobné schopnosti "zaříkávačky zvířat", vím velmi dobře, o čem paní Králová hovoří a cítím stejné napojení a úctu k přírodě jako ona.

Při čtení knihy jsem však nedokázala být úplně objektivní. Měla jsem celou dobu na paměti to, co zaznělo na besedě: že hlavní hrdinka je vlastně samotná autorka a kniha je v podstatě autobiografií. Takže občas mi přišlo, že holčička působí až příliš "dospěle".

Celkové kouzlo knihy to však neumenšuje: bohaté ilustrace, zajímavosti ze světa přírody, odkazy na další materiály na internetu, kapitoly dlouhé "tak akorát", sympatičtí hrdinové.. toho všeho je tam vrchovatě.

Za sebe bych si přála, aby autorka podobnou knihu napsala i pro dospělé čtenáře a nebála se u toho "odvázat"; děti mají totiž napojení na přírodu zachované, zatímco dospělí už ho často poztráceli a nebylo by na škodu jim ho znova pomoci připomenout.

Sama vím, že to může být docela výzva: ve světě, který je hodně materialistický nebo přehnaně spirituální, se "obyčejné" věci jako je les moc nenosí a nebudí velkou pozornost. A přitom by mohly mít pro náš život nepoměrně větší přínos, než otevírání třetího oka, čtení Akášy nebo hrabání se v rodových liniích.

Pokud toužíte proniknout do samé podstaty bytí a smyslu života, vřele doporučuji zmiňovanou debatu z DušeK a také tuto knihu. Když se do jejích řádků pozorně začtete, můžete začít smysl života objevovat sami i bez drahých terapií.

5 30.12.2022

Už to není ono.

Touhle jedinou větou by se dal shrnout dojem z celé knihy.

Už to tu někdo zmiňoval a nevím, jestli i tento díl série překládala stejná osoba jako ty předchozí, ale vypadá to, jako by to psal někdo úplně jiný. Taky si nepamatuju, že by předtím postavy používaly takové množství vulgarit, jako jich je naseto skoro v každé větě, kterou v téhle knize pronesou.

Kapitolou samou o sobě jsou sexuální scény. Kanec Cassian má (jak jinak) velkého ptáka, který se do Nesty snad nevejde, ale přitom vejde (jak jinak) naprosto do každého otvoru, který je mu schopná nabídnout a to i několikrát za sebou. Taky se dozvídáme, že tyto dvě postavy to nejspíš nepřehání s hygienou, když chuť pohlaví toho druhého cítí na jazyku ještě několik dní poté. A tak se, podle svých slov, proš*kají přes téměř 700 stran, aby si uvědomily, že existuje i něco jako milování. Třebaže jsou druh a družka, což (na rozdíl od všech ostatních družných dvojic, které to věděly hned) zjistili až poté, co si řekli, že se mají rádi.
Ehm.

Dál se knize dá vytknout následující:
1) Postavy jsou ploché, nezajímavé a to včetně našich oblíbenců z předchozích dílů. Vlastně tam jenom jsou, něco občas prohodí, a pak zase někde něco dělají. A vám je v podstatě jedno, co.

2) Skvělé jiskření, kvůli kterým jsme si zamilovali původní knihy natolik, že jsme byli ochotni odpustit i slabší místa, taky úplně zmizelo. Feyre a Rhysovi jste to věřili. Sakra, přiznávám, že jsem jí chvílemi Rhyse dokonce záviděla, protože jsem sama nikdy nic takového nezažila.
Ale mezi Nestou a Cassianem to neprobíhá ani vzdáleně. Takže jim to závěrečné "miluju tě" prostě věřit nemůžu. Ona má hezký zadek a prsa, on svaly a žalud, a v posteli jim to klape. A tak do dali dohromady.

3) Děj - vlastně se tam nic moc neděje a to, co se tam děje, je druhořadé a nevýznamné. A taky rychle odbité. a to včetně temných, klíčových a náročných momentů.
Jednání hlavní padoušice taky postrádá logiku. Ale to asi nevadí, když hlavním motivem knihy je přirážení. Ten zbytek je prostě vycpávka.

4) Absence korektora. Těch chyb je tam fakt hodně a některé jsou vyloženě hloupé.

Stojí za to si to přese všechno přečíst?

Jednoznačně ano, pokud jste jako Nesta.
Vím, že ji spousta lidí nemá rádo, ale za mě byla ze všech těch tří sester jediná zajímavá. Možná proto, že mě občas požírá moje vlastní temnota, dokážu pochopit motivy jejího jednání a držím jí palce. Každopádně nikdy nebyla tak nesnesitelně dokonalá jako Feyre nebo věčně křehoučká jako Elain. Aspoň teda do konce tohoto dílu.

Scéna u jezera je asi nejsilnější moment celé knihy. Ukazuje totiž, že sami sebe můžeme uzdravit jenom do určité míry, ale pak potřebujeme někoho dalšího, protože nic nenahradí sílu bezpodmínečného přijetí druhou osobou, která vidí naši temnotu a bídu, a přesto nás nesoudí, ani neopustí.
Maasová ve věnování napsala, že by všem Nestám tam venku přála, aby zdolaly svoji vlastní horu. Já bych každé přála jejich vlastního Cassiana.
Takže jo, Nesty tam venku, tohle si přečtěte. Třeba vám to pomůže zvednout hlavu a kráčet dál, i když toho Cassiana vedle sebe nemáte.

A vy ostatní: každý podle svého uvážení. Když od toho nečekáte tolik, jako od prvních třech dílů, je to vlastně docela fajn.

5 15.09.2022

Ač určená širokému okruhu čtenářů, doopravdy ji docení pouze hrstka.
Nejvíc asi ti, kteří se rozhodli vykročit na kamenitou stezku rozplétání nitek toho, proč v životě tak klopýtají, a na ledaccos už přišli.
Věřím, že zpětně si svoje docenění najde, teď trochu předběhla svou dobu.
Ale doporučila bych ji rozhodně všem, kdo neměli jednoduché dětství.
Zmiňované "ezo" na konci jsou systematické konstelace, které opět dávají smysl jen tomu, kdo na své cestě ke štěstí vyzkoušel ledacos, a zjistil, že na pochopení a zpracování některých traumat je klasická psychoterapie krátká.
Autorkám děkuji za otevření tabuizovaného tématu.. vždyť každá matka přece chce pro svoje děti to nejlepší.. ale co když ne?

5 15.08.2020

Tento díl je rozhodně lepší, než předchozí.. ovšem jen do chvíle, kdy se začne řešit téma plesu. Potom se tam objevují scény, které jsou.. mírně řečeno, rozpačité, nebo bych spíš mohla napsat, ujeté (zoofil by nejspíš zaplesal). A celý dojem z knihy mi tak docela pokazily. Jestli to tímhle směrem pojede dál, tak nevím, nevím..
Rovněž urputná snaha otce Petra se konečně dozvědět, co se stalo s jeho ženou, od zhruba čtvrtiny knihy zcela vyšuměla a napínavost, kterou slibovala anotace, se tak nedostavila.
Zbytečných, nelogických a uspěchaných scén je tam jako obvykle dost. Celý školní rok prošumí tak, že si ho ani nevšimnete. Postavy spolu interagují jen málo (kromě dvou hlavních protagonistů, kterým jenom vyšší nařízení brání, aby na to každou volnou chvíli nevlítli), a jsou tam jaksi do počtu. Čtenář si tak nemá šanci vytvořit jakýkoliv vztah, ať už ke kladným, nebo k záporným stranám.
Palec nahoru dávám za zmínku o tématu menstruace, i když i to by zasloužilo poněkud lepší pojetí (a Rowanův postoj k této problematice spíš připomíná obsesivního gynekologa, než milujícího partnera).
Druhý palec nahoru za Goriás.
Autorka vytvořila fantastický svět s obrovským potenciálem, kterého ale bohužel nedokáže plně využít, a to je podle mě škoda.
Pět hvězd za to, že to bylo lepší, než dryády. Věřím, že cílovce mnou zmíněné nedostatky vadit nebudou.

5 03.08.2020

Na téhle knize jsem vyrostla a dodnes ji nejspíš nic nepřekonalo. I když mi první stránky přišly trochu nudné a zdlouhavé (kde nic, tu nic, sem tam blatouch), pak už to byla až do konce jedna velká jízda.
I když je to celé o králících, rozhodně to není žádná pohádka, a i smutné nebo špatné momenty jsou popsány čtivě a citlivě.
Králičí řeč a zkazky příjemně dotvářely důvěryhodnost celého světa.
Je to krásná, neprávem opomíjená kniha a moje celoživotní srdeční záležitost.

5 16.05.2020

Ech, no.. co napsat. Jak jsem byla nadšená ze série Pekelné stroje, tak dočíst tuhle trilogii stálo nadlidské úsilí. S každým dalším dílem větší a větší.
Sympatické a tajuplné prostředí nefilim se zvrhlo v politicky korektní, inkluzivní, přeslazenou šarádu, kde chyběl snad jen zoofil a pedofil, jinak tam bylo všechno. Co ale nechybělo byl patos a (samozřejmě) fantastický sex mezi zástupci všech politicky korektních skupin. Co rovněž nechybělo, byl rozvleklý, nudný děj, v němž ty skutečně zajímavé momenty naprosto zanikaly.
Počet nesympatických postav převážil nad těmi ostatními, a to dokonce i mezi tzv. představiteli dobra. S každou další kapitolou jsem měla chuť umlátit tu křehkou, všemi opečovávanou květinku Tiba (ve skutečnosti nesnesitelného a nesympatického spratka) tupým předmětem. Bohužel ho nikdo nedokázal odpravit za celé ty tři díly. Podobné krvežíznivé myšlenky mě napadaly u toho člověko-vílího grupáče, a přitom Kieran by byl tak zajímavá postava! A bohužel se taky zdá, že tahle na růžovo natřená, na krev a kost psaná hrůza bude mít další pokračování.
Kladný jeden bod dávám za Magnuse a za Jema, jediné dvě skutečně sympatické postavy. Fanouškům se omlouvám, ale za mě fakt odpad.

Výborná.
Spojuje v sobě několik hlubokých témat (vztah dcery s matkou, život uprchlíka, změna klimatu, život polární lišky), ale dělá to tak šikovně, že je to velmi nenásilné a spolu to tvoří moc hezký celek.
Grafické ztvárnění už je jen třešničkou na dortu.

Pro mě příjemná oddechovka, která mě také přinutila k zamyšlení.

4 17.04.2024

Četla jsem jako v pořadí třetí knížku od autorky.
To znamená, že jsem druhý díl Agnes četla dřív než tento.

Musím souhlasit s tím, že tenhle byl mnohem lepší, cesta po Zakázané hoře zajímavá, ale jinak... já nevím. Už jsem asi za fází, kdy na mě ezomoudra dělala hluboký dojem. A to prosím nemám nic vyřešeno ani vyharmonizováno, nemám dokonalý život a Mocnost se mnou fakt nemluví.

Taky mám alergii na dokonalost. Laila dokonalá, Ian dokonalej, Agnes dokonalá úplně nejvíc.
Zajímavé ale je, že v tom dokonalém světě Magrejů se najdou i takové situace, kdy dokonalá Laila je vlastně jenom pouhá náčelníkova služka (?), kdežto v druhém díle, kde jsem tuhle informaci neměla, mi připadalo, že je to celebrita té svojí původní vesnice.
Nehledě na to, že služkovství vůbec nezapadá do frikulínského konceptu daného světa.

Agnes je nevím kolik, ale rozhodně ne 11. Tipovala bych ji minimálně na 15 let (stejný ujetý pocit, jsem měla i v druhém díle, kdy bych řekla, že hrdinům je aspoň osmnáct). Nevím, jestli je to tím, že jsem nevyrostla v ezovesnici jako náčelnická dcera, ale v 11 jsem byla pořád spíš dítě a kluci v mém věku rozhodně neměli nabušené svaly (a to jsem ještě z generace, která neměla mobily a internet, takže jsme lítali po venku).
Moc tomu nepomáhají ani ilustrace, protože to, co je na nich, fakt není jedenáctiletá holka.

Z úkolů jsem měla smíšené pocity, některé se zbytečně vlekly (budu půl roku okopávat záhonky, jen abych zjistila, že mě to má bavit?), jiné utekly a byly o ničem (zjišťuju, že moje krása spočívá v učesaných vlasech, umytém těle a zašitých šatech, takže to udělám a frčím dál).

Setkání se smrtí je tam takové odbyté a konec iritoval nejen nereálností toho, aby jedenáctileté děcko vydrželo sprintovat bez přestávky dva dny v kuse, ale hlavně stále se opakujícími frázemi "je to pro moje dobroooooo".

Taky mi vrtá hlavou, kde se z ničeho nic vzal v druhém díle ten Adrian. Protože tady o něm nebyla ani zmínka, zato Kariho příchylnost (řeší vůbec čerstvě dvanáctiletej kluk holky?) přehlédnout nešla.



Závěrem se dá asi říct, že ze všech těch knížek je to autorčina asi ta nejlepší.
Hvězdu přidávám za ilustrace, které knihu příjemně oživily.

Lidem ujíždějícím na ezohype se to ale bezpochyby bude líbit od první stránky až do té poslední.
Těm, kdo jsou alergičtí na dokonalé dětské hrdiny (zatímco dospělí jsou tak trochu meh), se to asi zase tak moc líbit nebude. Ale když to vezmete jako pohádku s nadsázkou, tak je to vlastně celkem fajn.

4 21.03.2024

Mia píše stylem, který není úplně pro každého.

Ze stránek křičí její nemainstreamová povaha, a také to, že celý život hledá sebe a svoje místo ve světě (a nejspíš už navždy bude). Jistá prázdnota prožívání vnějšího života je tak nahrazena bohatým vnitřním světem a hlubokým rozjímáním.

Rozumím jí, jsem taky taková.

Už dříve jsem četla Miinu předchozí knihu "Ženy, které mi nedají spát", takže jsem tušila, co můžu očekávat od této.

A nezklamala mě.

Dílo je vlastně pátráním po historické postavě, o které není známo téměř nic. Mia se proto vydává do Japonska a snaží se skládat střípky tajuplné mozaiky života ženy, Sei Šónagon, která žila o tisíc let dříve.
Do toho vplétá svoje vlastní zažitky i zcela lidské slabosti (zahlcení, prokrastinaci).

Nakonec, stejně jako to bylo lehce naznačeno v jejím předchozím díle, mizí hranice mezi Miou a Sei, a Mia zjišťuje, že vždycky existoval ženy, které nebyly mainstreamové, nikam nezapadaly, a přesto žily (svým způsobem) neobyčejný život.

Změní se naše světské tápání ve chvíli, kdy to akceptujeme? Mio, jsi teď, deset let od napsání této knihy, alespoň trochu šťastná?

Kniha se tak nejspíš bude líbit především ženám, které nežijí průměrný život, nemají závratnou kariéru, nepodařilo se jim najít partnera a založit rodinu, připadají si v tom samy, trápí je to a hledají nějaký smysl své existence.

Doporučila bych ji také všem složitým duším s alespoň elementárním zájmem o historii, cestování nebo Japonsko.

4 27.02.2024

Původní románovou předlohu jsem nečetla, a marně přemýšlím, co napsat ke komixu.

Rozum mi zůstává stát, čeho jsou schopní někteří lidé vůči jiným lidským bytostem, když sami přestanou být lidmi.
Jak se to stane?
Proč to v sobě všichni pořád máme?

Na to komix samozřejmě odpověď nedá.
Je to spíš výpověď o časech a skutcích, které by neměly být zapomenuty, ale měly by sloužit jako varovný vztyčený prst do budoucna.

Víc k tomu asi nejsem schopná napsat, přiznávám, že už jsem unavená ze všeho toho násilí a neštěstí, které se na nás poslední roky valí ze všech stran, a kniha v tomto směru chvilkový únik neposkytla.

Přesto je to zajímavý počin a jsem ráda, že to mělo relativně dobrý konec.
Tak dobrý, jak jen to vzhledem k obsahu díla šlo.

4 10.01.2024

Ech.

Skoro se bojím něco napsat.
Začátek se slibně rozjel, konec byl opět narvaný akcí, odhaleními (i když některé věci člověku docvakly už dávno) a nutí vás k tomu číst dál.

Což je nejspíš velmi účelové, protože to, co je nacpáno mezi cca prvními a posledními sto stranami je, slušně řečeno vata.

Upřímně řečno je to spíš kombinace nudy a hromady nechutných s*aček.

Casteel a Poppy se ušklebují nad Povznesenými, ale přitom jejich jedinou reakcí na emočně vypjaté události je soulož.
Odsuzují pití krve, ale hádejte, co u té soulože dělají? Ano, hryzají se. Do prsou. A to způsobuje nekonečné orgasmy. Mňamka.
Takže jestli u toho vedou nějaké pro děj důležité konverzace, já to nevím. Od druhé takové scény v knize jsem to začala přeskakovat.

Jinak mám tušení, že brzo s nima půjde do trojky i Kieran. Je fakt k smíchu, že Casteel chce zabít Emila za to, že se usmívá na Poppy, ale že ji Kieran téměř osahává, to mu fakt neva. A jí zjevně taky ne.

Dále se mi hrubě nelíbilo, jak se Casteel chová ke svým rodičům. Že stojí na straně své ženy, to je celkem sympatické. Ale způsob, jakým to dělá, je na přesdr*ku.
Kdyby ho týrali, tak prosím.
Ale zjevně netýrali a on je navíc roky neviděl.

"Ahoj mami, dvacet let jsem tě neviděl a mám tě rád, ale jestli se křivě podíváš na Poppy, tak ti zlámu krk, nevadí?"

Kniha navíc dostála současnému trendu: hustorkutopřísnej týpek si nabrnkne holku, která se postupně z nemožného káčátka transformuje v bohyni. A sice se tam pořád mele něco o rovnoprávnosti, ale z každého slova křičí, jak Poppy stojí vysoko nad Casteelem, který je pro ni ochoten obětovat všechno.

Ústřední páreček rozmazlených smradů nám tak zprivilegovatěl, a klidně spálí celou zemi na prach ve jménu svých sobeckých zájmů.

Ale abych to jenom nekritizovala:
* Palec nahoru za draky ( i když mám bohužel tušení, že mi to nadšení v příštím díle zhořkne).
* A druhý palec nahoru za Wilhelmínu. Mám totiž trošku pocit, jestli to není easter egg odkazující na Will Vandomovou z Witch (Colynsová x Colins... náhoda?)
* Třetí palec za bohy, ti se zdají alespoň malinko zajímaví.

Jestli budu číst dál?
Jo, zajímá mě, jak je to s Malikem doopravdy.

Ale už teď se psychicky připravuju na nekonečný proud facepalmů. A nechutných sexuálních scén, které s láskou nemají absolutně nic společného.

4 03.12.2023

Z knihy mám rozporuplné pocity.

Měla jsem problémy se začíst a velké množství indických výrazů tomu moc nepomáhalo (nechci každý význam muset dohledávat někde na konci ve slovníčku).

Taky mě zklamal tragický konec jedné z vedlejších postav, který mi přišel poněkud zbytečný.

Vlastně mi vrtá hlavou, proč tam mnohé ty postavy vůbec byly, když jim nebyl věnovaný prakticky žádný prostor, kromě drobné kapitoly, kdy našly svůj knižní seznam.

Námět sám o sobě je dobrý, ale nějak to úplně nevyšlo a slibovaný zázrak potkal asi jenom hlavní postavu pana P.
Potenciál každopádně zůstal nevyužit.
Celé to v konečném důsledku působí spíš náročně a smutně, ale pokud si u čtení rádi popláčete, směle do toho.

4 04.10.2023

Krásně a citlivě podaná knížka o tématu deprese, s kterou se v mnohém ztotožňuji, a vidím v ní odraz svého vlastního příběhu.

Snad jen s tím rozdílem, že nemám skvělého manžela a Kognitivně-Behaviorální terapie mně osobně vůbec nepomohla. Ale to je možná tím, že moje potíže pramení z chronického posttraumatického syndromu.

V každém případě mi ale kniha byla jemný pošťouchnutím k tomu, abych míň naslouchala svým vlastním vnitřním poháněčům a kritikům, a inspirovala mě, abych si v životě hledala cestičky, na kterých mi bude dobře.
Bez ohledu na to, jak malé budou.

Doporučuji.

4 24.07.2023

(SPOILER) Kurandera... moudrá a mystická žena s léčitelskými schopnostmi, pro které postoupila dlouhý a náročný výcvik... a to jen proto, aby k sobě konečně uvázala toxickýho chlapa, který se k ní celou dobu chová jako k onuci.

Ano, ženství je v současné době v krizi. Žádná z nás neví, co to vlastně znamená, být ženou (a mnohdy to ani nevědí ty, které tvrdí, že to vědí). Co víme, je to, že jsme dlouhodobě vyčerpané a obecně nespokojené ve vztazích i v životě.
A tak hledáme, jestli by to nešlo i jinak. Chodíme na ženské kruhy, oblékáme sukně a blbneme s bohyňováním, a to všechno v iluzorní touze, že díky tomu konečně skončíme v dokonalém partnerství s vědomým mužem.

Kantu, hlavní hrdinka knihy, má na rozdíl od průměrné Evropanky velké štěstí: žije tam, kde se vyskytuje mnoho moudrých lidí, propojených s tajným věděním a samotnou přírodou.
A tak, když se zamiluje do grázla, který ji jenom využívá, rozhodne se s jejich pomocí podstoupit tvrdý trénink, aby ho konečně dostala.

Takže vstoupí do učení k moudrému muži Condorimu (asi jediná sympatická postava v celé knize) a moudré ženě Maru (další členka sesterství "učím-se-tajnou-nauku-abych-získala-vztah-s-hajzlíkem").
A protože je krásná a dobře rostlá (potřebujeme to připomínat asi tak v každé druhé větě) a plná energie, tak nakonec překoná všechny zkoušky, a poté, co se znova (!) vyspí se svým celoživotním proutníkem, tak konečně (!) zjišťuje, co už víme celou dobu: že on ji má jen jako hračku.
Takže se s ním pro jistotu vyspí ještě jednou, napumpuje do něj Kundalini a on díky tomu pochopí, co je láska a od té chvíle ji uhání až do skonání světa.
Happy end.

Přemýšlím, co o knize vlastně vůbec napsat. Otevřela jsem ji, protože se otázkou svého ženství zabývám, a byla hojně doporučována. Bohužel styl psaní je podivný, hlavní hrdinka na zabití a prvních dvě stě stran naprosto zbytečných, a to včetně řídkých rad na cestě k opravdovému ženství (ano, díky, jedu hned příštím vlakem do And a budu sahat na hady, abych se osvítila).

Potom následuje i konkrétní popis několika technik (těžko říct, jestli jsou k něčemu, nemohu posoudit) a ultra trapný konec, který jsem uvedla výše.

Jedna hvězda je za téma, druhá za občasnou moudrost či zajímavou myšlenku a třetí za Condoriho.

Čtivo lze doporučit asi jenom ženám, které si na této tematice ulítávají.
Nudit to bude ty, které mají rády dobrý milostný román.
A pro ty, které se zabývají otázkou svého ženství, to není příliš užitečná kniha a měly by se poohlédnout jinde.

4 03.04.2023

Ve světě, kde existují kříženci vlků a upírů, existují také dvě skupiny lidí. Ti, kdo křížencům pomáhají a ti, kdo je loví a zabíjejí. A někdy se tyhle dvě skupiny sejdou v jedné rodině...

Autorka vytvořila svět, který nápadně připomíná míchanici mezi Stmíváním a Underworldem.
A tak asi nepřekvapí, když řeknu, že hlavní hrdina je vlkodlačí kříženec, alfa samec (doslova) Jared a hlavní hrdinka Sarai kost (obalená masem). To, že se do sebe zamilují, a musí překonávat překážky a odpor okolí, to asi taky nikoho nepřekvapí.

Co už by ale překvapit mohlo (pokud teda máte pubertu dávno za sebou), jsou vnitřní motivy a pochody všech zúčastněných, u kterých nevíte, jestli rvát vlasy sobě nebo jim.

Jared je neuvěřitelná drama queen (teda king) a Sarai za ním rozhodně nezůstává pozadu. A tak můžete na jedné stránce být svědkem následujících pochodů:

ON: "Aaah, miluju ji, jsme si souzeni, jsem tak šťastný. Ach nene, to si nezasloužím, jsem stvůra, musím pryč, abych ji chránil. Tak ahoj, Sarai, chvíle s tebou byly ty nejlepší v mém životě, ale teď jdu pryč."

ONA: "Aah, miluju tě, lásko mého života, jsi tak neuvěřitelně statečný (a sexy). Tak mi prostě řekni, kdo ti tak ublížil. Neřekneš? Ty srabe! Tak si jdi!"

A podobné vnitřně/vnější monology vyplňují přibližně 2/3 knihy, což jste schopni překousnout zhruba prvních deset stran. Pak už vás to začne vytáčet.

Možná proto, že navlas stejné "vtipné" chování se odehrává i v případě Jaredovy zesnulé přítelkyně, o níž máte regulerně pocit, že je to jeho bejvalka, s kterou akorát nespal (i když Jared se bude celou dobu dušovat, že to rozhodně tak není).

A nesmím zapomenout ani na Sarainy rodiče. Taťka pomáhá (? nepochopila jsem, v čem ta jeho pomoc jako spočívá) křížencům ve svém centru (takže mu asi nevadí?), ale když zjistí, že láska jeho života je taky kříženec, tak dramaticky odchází a už ji nikdy nechce ani vidět.

Celou dobu jsem měla pocit, že sleduju přehlídku toxických vztahů nedospělých děcek v tělech dospělých lidí.

Nevím, kolik dílů autorka plánuje, ale pokud měly být dva, knížce by slušelo výrazné proškrtání myšlenkových pochodů (ano, fakt se nám nemusí pořád dokola opakovat, že Jared ji miluje, ale musí odejít, fakt jsme to pochopili napoprvé), okořeněné špetkou dospělejšího jednání všech hrdinů. A klidně by z toho pak mohla vzniknout jediná, zajímavá a čtivá kniha.
Protože potenciál to má, jak ostatně píše komentující pode mnou: Nebylo to nejhorší, nebýt toho šíleného balastu.

Komu bych doporučila? Všem, kteří kdysi ujížděli na Stmívání a teď si chtějí nostalgicky zamáčknout slzu. A taky všem, kteří si libují v dramatickém myšlenkovém guláši, který se míchá pořád dokola.

Ty ostatní by to, obávám se, asi mohlo nudit..

(PS: Jednu hvězdu extra dávám za poznámku o černých krajkových kalhotkách. Protože to je rozhodně druh prádla, v kterém se normálně chodí běhat. Pokud teda fakt běhat chodíte, místo toho abyste stalkovali svůj potenciální objekt zájmu, na který se chystáte vrhnout.
Ale to jsem odbočila: hvězda je za to, že mě to fakt upřímně rozesmálo.)

4 15.02.2023

Nejsem si jistá, komu je kniha vlastně určena. Dospívajícím? Nebo nám, dospělým?

Příběh o krásné princezně zavřené do truhly času je totiž znepokojivě přesným odrazem současné doby, která je postavená na kultu mládí, vyhýbání se nepohodlí, touze ovládat druhé skrze klam a lži, na honbě za nesmyslnými cíly bez ohledu na následky a zoufalé snaze přechytračit Život sám.

Nese taky podstatné poselství: že to, jak žijeme, máme zcela ve svých rukou - stejně jako naši budoucnost (a budoucnost planety).

Dvě linie vyprávění, dystopická a pohádková, se jemně prolínají a logicky doplňují a jistá předvídatelnost některých momentů vůbec neruší.
Jediné, co mi přišlo nezodpovězené, je, jak fungovala Kárího truhla, ale možná to neví ani sám autor.

Knížku kažopádně můžu s klidným svědomím doporučit i dospělým, kterým by mohla připomenout, co je v životě skutečně důležité.

4 06.01.2023

Pokud máte psa (nebo jakékoliv jiné zvíře), možná vás už mnohokrát napadlo, co si o nás, lidech, asi myslí.

To se nejspíš nikdy nedozvíme, ale kniha je bravurní sondou toho, co by se jim mohlo honit hlavou, když pozorují naše životy a naše konání.

Příběh vyprávěný očima švýcarského ovčáka Ariho se překvapivě dotýká všech aktuálních společenských i pejskařských témat (pandemie, válka na Ukrajině, hyperkorektnost, protivní sousedi, mnohdy nesmyslný způsob života ve městě, petardy na Silvestra, to, jak se (ne)chováme ke psům...) a věrně odráží českou mentalitu (neumím si představit, že by podobné dílo vzniklo třeba v Německu nebo USA).

V mnoha směrech se mnou vyprávění rezonuje (taky jsem introvert, taky momentálně žiju v panelákovém lese a je mi rozhodně lépe někde v přírodě), a i když jsem se usmála jen jednou (ale to je nejspíš tím, že jsem před dvěma týdny přišla o svého psího parťáka Oriho, takže mi do smíchu moc není), jsem moc ráda, že se mi knížka do ruky dostala, protože ji vnímám jako malé pošťouchnutí novým směrem na mé vlastní životní cestě.

Oceňuji také propojení s projektem Jezevčíci v nouzi; ostatně, sama jsem knihu objevila na charitativním bazárku Domova pro psí seniory Knihánkov.

Doporučuju jako oddechovku pro dospělé čtenáře, kterým je blízké nekomplikované vyprávění a satira. Nebudete litovat. :)

4 29.12.2022