Inutihar
komentáře u knih
Moře v 300 otázkách a odpovědích
Vincent Albouy
Super knížka o mořích a oceánech a života okolo nich, optimalizována pro dotazy, které vás nebo vaše děti napadnou, pokud se procházíte po francouzském pobřeží Atlantiku nebo ve Středomoří. Jediné, co mi vadí, jsou fakt malá písmenka.
Mořská fauna a flóra
Antonín Altmann
Kniha, která má jedinou vadu - ačkoliv je plná živočichů i rostlin a všeho mezi nimi, nikdy tam nenajdu to, co jsem měl v nějaké přímořské restauraci zrovna k večeři.
Plování od základů k závodní technice
Rudolf Štorkán
Kniha s vestavěným přehrávačem videí. Je hodně zajímavé číst si, jak se psalo o plaveckých sportech a přípravě plavců před více než osmdesáti lety.
S Theodorem o hieroglyfech
Václav Loukota
Starou egyptštinu jsem se sice nakonec nenaučil, ale i tak jsem se dozvěděl mnoho zajímavého. Určitě doporučuji.
Bájesloví slovanské
Jan Hanuš Máchal
Počet spolehlivých pramenů ke slovanské mytologii je značně omezený a s výjimkou některých archeologických nálezů se už nijak významně nerozšiřuje. Takže i víc než sto let starý přehled od Máchala je v mnoha ohledech dostačující pro základní seznámení s tématem, i když ta knížečka samotná se nedá chápat moc jako odborná práce v dnešním slova smyslu, ale spíše jako spisek popularizační. A samozřejmě moderní literatura nabídne výrazně více perspektiv daných pokrokem v oblasti srovnávací mytologie pro ty, co téma skutečně zajímá.
Robinson Crusoe (převyprávění)
Josef Věromír Pleva
Jako dítě jsem samozřejmě Robinsona znal jen z této verze a četl opakovaně mnohokrát a hodně mě to bavilo a samozřejmě jsme si na Robinsony hráli. Ale také mi vrtalo hlavou, proč obrázkový příběh o Robinsonovi pro dětskou promítačku, který jsme měli doma, má momenty, které z knížky neznám. Teprve jako starší jsem pochopil, že ta knížka existuje i v jiné podobě, nepřevyprávěná pro děti, a po dalších mnoha letech jsem si ji přečetl. A pro děti je Pleva určitě přijatelnější, originál je zaměřený úplně jinak.
Dobrodružství kapitána Žvanilkina
Andrej Sergejevič Někrasov
Jako dítě na prvním stupni ZŠ jsem to četl opakovaně, ale jako dospělý jsem to už nezvládl, humor je příliš pro děti. Ale nevím, jestli by dnes Žvanilkin obstál v konkurenci Poseroutků a jemu podobných.
Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl 3, Základy středověku
Felix Tauer
Spolu s dílem č. 4 to byla klíčová kniha pro mé projití zkouškou ze středověkých dějin na FF MU. A je to pořád zajímavé čtení a i když dnešní studenti už mají dostupné množství modernějších syntéz, než jsem měl já před nějakými 25 lety, tak i tady můžou načerpat nějaké zajímavé postřehy. A samozřejmě, pro dějiny českého a československého dějepisectví to stále zůstane milník.
Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl 1, Světla východu a Hellady
Vincenc Lesný
Je lepší to číst spíše jako milník československé historiografie, v mnoha ohledech doposud nepřekonaný, psaný největšími tehdejšími kapacitami na dané epochy a oblasti.
Spousta věcí je už dávno překonána nebo korigována novějším bádáním a mnohé části úvodních kapitol o evoluci člověka a pravěku jsou z dnešního pohledu naprosto mimo, ale to je u skoro devadesát let staré odborné knížky pochopitelné. A díky kvalitnímu provedení to je krásný artefakt zasluhující čestné místo v knihovně.
Dějiny Německa
Helmut Müller
Není to špatné, ale zdá se mi, že pasáže o raně středověkých dějinách jsou možná zestručněné až příliš.
Budoucí lidstvo
Edward Bulwer (p)
Bizarně zábavný fantaskní kousek, založený na klasickém schématu "cesta do středu Země a ztracená civilizace". Bulwer popisuje podzemní říší jako prakticky ideální společenský model ve srovnání se zaostalými státy na povrchu země. A pak tam zmiňuje esoterickou pseudovědu, kterou český překladatel knihy (mystik a okultista Karel Weinfurter) komentuje a dále rozvíjí i v poznámkách pod čarou (v knize, kterou jsem četl já, si dokonce nějaký předchozí nespokojený čtenář k těmto poznámkám dopisoval tužkou rozezlené noticky typu "toto neexistuje!").
Za běžných okolností by to bylo asi zapomenuté dílko, známé jen v úzkém kruhu specificky naladěného čtenářstva obskurních brakových příběhů, referencí u jiných esoteriků a autorů dějin fantastiky. Jako naivní fantaskní příběh jsem to četl i já a docela se tím bavil. Nejvíce tím, jak Bulwer komentuje vysoké vzdělání i silná práva Gy-ei, neboli žen, jako jsou v místním jazyce nazývány, jejich schopnosti i přísně rozumový a formalizovaný systém výběru partnerů a to, jak se všichni umějí ovládat, aby to nakonec v posledních několika kapitolách naprosto postavil na hlavu skoro až ve stylu červené knihovny.
Jenže je zde ten Vril. A Jitro kouzelníků.
A množství "záhadologů" a konspiračních teorií, které se sice prakticky s nulovými doklady a důkazy, ale o to vehementněji vrilem zabývají. A německými nacisty. A létajícími talíři a tajnými základnami v arktických oblastech a na Měsíci a tak všelijak podobně. Koneckonců se tomu věnuje i Ludvík Souček v Případu Jantarové komnaty, pokud by vás zajímala čtenářsky vděčnější forma než jsou v lepším případě konspirační blogísky na internetu a v tom horším (neo)nacistická propaganda.
A není asi náhoda, že nové vydání knihy v Česku ve svém vydavatelství připravil Adam B. Bartoš, což si Bulwer fakt nezasloužil.
Berlín, Alexandrovo náměstí
Alfred Döblin
Četl jsem to déle, než jsem čekal. Není to lehké dovolenkové čtivo, ale kniha pro zkušené, poučené čtenáře. Valí se na vás proud textu, emocí, komentářů vypravěče k právě přečtenému nebo nadcházejícímu textu i zdánlivě nesouvisejících pasáží citujících dobové reklamy, politické pamflety, písničky, Bibli či novinové zprávy a působí zpočátku chaoticky, ale pokud na Döblinovu jazykovou hru přistoupíte, tak vás čeká úžasný ponor do bahna velkoměsta (a to mnohdy doslovný) a životních osudů lidí pinožících se na okraji společnosti i velkých událostí, které v hlavním městě Německa probíhají.
Prostě skvělé.
Rozhodně doporučuji si během čtení nebo po přečtení pustit klasický němý montážní snímek Berlín, symfonie velkoměsta (Berlin: Die Sinfonie der Großstadt), během jehož sledování můžete zažívat toto město téměř stejně, jako Döblinův Franc Biberkopf na svých potulkách.
Černý korsár
Emilio Salgari
Upřímně - je to brak. Děj i postavy z velké části zkušený čtenář odhadne během chvilky. Černý korzár i jeho druzi jsou v podstatě nesmrtelní superhrdinové. Všichni kladní hrdinové jsou extra čestní, i když třeba stojí proti sobě, všichni záporáci jsou proradní až na půdu. Salgari vrší jednu atrakci za druhou, jak ho to napadne, aniž by se nějak obtěžoval s logikou děje, kontextem, konzistencí chování postav, nebo realitou a když je třeba, tak zasáhne nějaký deus ex machina. Závěrečné kapitoly už v podstatě vůbec nedávají smysl, pokud nad ním začnete přemýšlet a ten úplný závěr... No, opravdu WTF.
Ale zas je pravda, že mi skoro až tekly slzy od smíchu, když jsem to četl. Pokud jste to nečetli jako děti, tak se to asi nedá číst jinak, než ironicky.
Rok zázraků: Svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze
Timothy Garton Ash
Četl jsem to nové vydání, se závěrečným esejem, v anglické verzi, protože jsem tehdy netušil, že vyjde znovu česky. Vynikající zachycení ducha doby, neotřelý pohled z vnějšku i jako historický pramen pro další bádání. Doporučuji číst třeba jako doprovod k poněkud vědecky suchému Sukovi a jeho Labyrintu revoluce, který by možná také zasloužil nové, aktualizované vydání.
Ze závěrečného eseje ovšem poněkud mrazí. A po pěti letech od vydání jsou některé rozdíly ještě výraznější.
Zdivočelá země / Aukce
Jiří Stránský
Příliš mnoho postav navíc. To je asi první, co mě napadne, kdybych měl Zdivočelou zemi charakterizovat.
Příběh sám o sobě zajímavý a napínavý, zachycující velmi komplikovanou dobu i místo, ale utápí se v tom, že je strašlivě přelidněný postavami, které si pár dní po dočtení vlastně ani nepamatuji. Taky úplně neocením Maděrův až fetišistický vztah ke koním a dost mě mátlo, jak moc se relativně elitní voják a jeho kamarád policista (v utajení?) chovali v mnoha situacích naivně či neschopně.
Druhá část (Aukce) se svým nechronologickým řazením byla ještě mnohem zmatenější než první. Stránský najednou zaplnil už tak dost přelidněný příběh desítkami dalších postav, z velké části dětí a vnuků původních hrdinů, že se v tom prakticky nedá orientovat bez toho, aby si čtenář nemusel dělat nějaká genealogická schémata. Při každé (velmi časté) otázce "a to je zase kdo?" mi neustále vyskakovalo na mysl Sklepácké srovnání Bible a Sekory. Nakonec jsem poněkud rezignoval, "soudobé" části přeskočil a četl prvně ty "historické". Ty "soudobé" jsem pak dočetl až poté, kdy jsem ta jména začal trochu vnímat. Takové problémy s postavami jsem snad u žádné jiné knížky neměl.
Asi jsem rád, že jsem to přečetl, ale ten způsob jak je to napsáno, je zejména v Aukci naprosto strašlivý.
Dějiny všesvazové komunistické strany (bolševiků)
kolektiv autorů
Dávám tomu plný počet, ale jen proto, že krystaličtější příklad dobové komunistické (stalinistické) propagandy a "přepisování dějiny" zřejmě neexistuje. A ten dobový jazyk, kterým se účtuje s nepřáteli Strany a Stalina, ten je samozřejmě nedostižný.
Pročítal jsem to v návaznosti na četbu Rybakových Dětí z Arbatu a Třicátého pátého, které se odehrávají za velkých čistek, ale které zároveň popisují, jak se upravovaly dějiny ruské a sovětské revoluce od úplných začátků, aby byl zdůrazněn význam soudruha Stalina a vymazáni soudruzi, kteří se mu vzepřeli. A výsledkem jsou právě Dějiny VKS(b) v "kanonické" verzi z roku 1938, kdy už jsou všichni obojetníci a opozičníci jako trockisté, bucharinovci, zinovjevovci a jim podobní Stalinem spolehlivě zlikvidováni.
Neuvěřitelné, že se toto vyučovalo na VŠ a dělaly se z toho zkoušky.
Třicátý pátý a další roky
Anatolij Naumovič Rybakov
Oproti Dětem Arbatu mnohem více soustředěné na Stalina a lidi okolo něj a organizaci velkých stranických čistek. Hrdinové a hrdinky první knihy se zde objevují méně až okrajově, což mi trochu vadilo, protože pohled na běžné životy v děsivě době a různé mechanismy vyrovnávání se s tím, co se okolo děje, mě zajímaly. Ale i těch pár kapitol stálo za to a číst si, jak systém efektivně pohlcuje divadelního kritika Vadima ukazovalo na zrůdnost doby opravdu dobře. Na druhé straně i pohled do Stalinova myšlení a do zákulisí příprav politických procesů, výslechů, manipulace a vydírání, byť beletrický, ale založený na skutečnosti, je naprosto fascinující a obstál by i sám za sebe. Faktické dodatky, doplňující kontext ohledně čistek a poprav politiků a straníků a vykonavatelů Stalinovy vůle a členů jejich rodin, už čtenáře jen utvrzuje v tom, že ta země a doba byla naprosto vyšinutá.
Bohužel se v posledních letech zdá, že současné Rusko směřuje k nějaké její nové verzi :-(
Další díly česky nevyšly, ale snad je seženu v nějaké z řečí, kterými vládnu.
PS: pro ten správný dobový kontext doporučuji projít si Dějiny VKS(b), zejména pasáže, jak Strana zatočila s bucharinovskými obojetníky a trockistickými škůdci a vrahy. To je naprosto mrazivá četba.
Děti Arbatu
Anatolij Naumovič Rybakov
Mechanismy moci, které umí semlít každého, bez ohledu na to, jestli je k systému konformní, nebo se jakýmkoliv způsobem vymyká. Nesvoboda, manipulace, paranoia, udávání. Systém a společnost z našeho dnešního pohledu naprosto vyšinuté, ale zároveň v tom lidé žijí své běžné životy a řeší obyčejné lidské starosti. Uniknout se tomu nedá. Někdo toho využívá, někdo to ignoruje, někdo to schystá naplno. Jen sem tam nějaký náznak, vzpomínka či osoba připomenou, že existoval a může existovat i jiný svět.
Paralelní linie se Stalinem a jeho spolupracovníky, která mě za začátku připadala trochu navíc, je nakonec výborná a čím více reálné postavy sovětských vůdců a historii vznikajícího SSSR znáte, tím je zajímavější. Mimochodem, slavný výrok připisovaný Stalinovi „Smrt řeší všechny problémy. Kde není člověk, není ani problém“ se poprvé doložitelně objevuje až v této knize.
Četl jsem to jedním dechem a pořád se mi nechtělo věřit, že to česky vyšlo ještě před revolucí (i když tedy český doslov se to ještě snaží ideově správně vysvětlit). Škoda, že některé postavy nebo dějové line vyznívají trochu do ztracena a i ten relativně náhlý konec působí, jako by v knize něco chybělo, byť jsem si vědom, že to Rybakov plánoval a psal jako vícedílnou ságu.
Pro chápání novodobého Ruska naprosto zásadní kniha.
Tatér z Osvětimi
Heather Morris
Profesionálně vytvořený produkt. Nic víc.
Nezaujalo mě to, styl, jakým je to psáno, mi neseděl, působil sterilně a vyprázdněně. Děj samotný, zejména ke konci, zkušenějšího čtenáře znalého historických reálií střední Evropy na konci druhé světové války nutí přemýšlet nad tím, co vše z reálného příběhu hlavního hrdiny mohlo být zatajeno.
Přečtěte si raději něco od Lustiga nebo Borowského.
Rozloučení s Marií
Tadeusz Borowski
"Vrátil jsem se s míčem na hřiště a kopl ho do rohu. Mezi autem a rohem bylo za mými zády nahnáno do plynu tři tisíce lidí."
Peklo. Málokterá novodobá kniha o holokaustu se dokáže rovnat Borowského povídkám sepsaným a vydaným těsně po válce. Mnohokrát jsem to musel odložit, abych vydýchal, co jsem zrovna četl, ale zároveň jsem se nebyl schopen odtrhnout, protože Borowski píše skutečně výborně. Nijak se přitom nesoustředí na ty hrozivé scény, který má s holokaustem čtenář (či divák) spojeny a násilnou a tragickou skutečnost zdánlivě vnímáme jen někde na pozadí. Jenže do relativně banálního popisu běžného dne, kde Borowski píše třeba jak se hrdina, autorovo alter ego, někde snaží šmelit se stavebním materiálem, nebo se poflakuje s krumpáčem, aby ho dozorce neviděl, pak vloží jednu syrovou scénku nebo třeba i jedinou větu, která vás prostě uzemní a připomene, že zde není normální nic, že holokaust a koncentrační tábory a okupace Polska byly čisté zlo a nelze před nimi uniknout.
Trochu pozitivnějšího pohledu na svět čtenář dočká snad až v poslední části knihy, ve sbírce (mikro)povídek či črt Kamenný svět, kde je schováno několik kousků, odehrávajících se po válce, u kterých se čtenář i zasměje.
Mimochodem, jednu z událostí popisovaných v povídkové sbírce Kamenný svět zná český čtenář ze zpracování Arnošta Lustiga jako Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou.
