Inutihar komentáře u knih
Když jsem to před nějakými skoro třiceti lety četl poprvé, tak jsem nečekal, že příběh o technologických korporacích, sítích a umělé inteligenci ovládajících svět bude až tak moc blízko realitě, jak se z pohledu počátku roku 2025 zdá. Temná může být naše budoucnost.
Sbírka všelijakých historek z ranku "námořnické latiny". Pokud jste četli nějaká jiná díla středověké (nejen) arabské prózy, dovedete si zhruba představit, jakým jazykem i jakým literárním stylem jsou příběhy v knize podávány. Ovšem na rozdíl od mnoha poněkud rozvláčných cestopisů (zdravím Mas'údího) či extra natahovaných příběhů z knihy Tisíce a jedné noci to při četbě odsýpá docela rychle, protože jednotlivé historky jsou velmi krátké, někdy dokonce jen odstavec či dva, takže by pravděpodobně byly čitelné i pro roztěkanou tiktokovou generaci.
Vůbec jsem netušil, že se to celé technicky vzato odehrává v Číně, i když je to samozřejmě plné reálií středověkého arabského světa. Jen není nikdy vysvětleno, proč zrovna fracek jako Ala'addín je ten vyvolený, co bez práce získá koláče. Ale ony ty bizarní příběhy z knihy Tísíce a jedné noci, které se u nás mylně označují za pohádky, jsou opravdu z jiného světa.
Divoké, vtipné i smutné příhody z různých částí Balkánu a Středomoří, které prožil jak autor sám, tak různí jeho přátelé, známí i kamarádi z Mokré čtvrti, se kterými se během svých cest potkal. Přístavy a hory na Balkáně, řecké kláštery, turecká vězení i města v poušti. Tropické choroby, paraziti, lupiči i smrt. Magické období pár let po první světové válce, kdy starý svět ještě úplně neskončil a moderní ještě úplně nezačal. Cestování, ze kterého by dnešní travelblogerky, které bez smartphonu netrefí ani na záchod, revaly od hrozy.
Tato kniha se v podstatě nedá rozumně ohodnotit a ani moc číst.
Je to naprosto bizarní propagandistické čtení (a jako propaganda je na plný počet hvězdiček), knižní vydání reportáže, která vycházela původně na pokračování v sobotní příloze Rudého Práva. Četba je to jen pro otrlé milovníky literárních kuriozit a možná odborné zájemců o komunistickou propagandu.
Po úvodních téměř hagiografických pasážích o dětství, škole a rozhlasové a divadelní kariéře je Mynařík svým komunistickým přítelem Honzou (z nezkaženého jádra strany a rozvědky) zverbován a v září 1968 vyráží s dalšími posrpnovými emigranty přes Vídeň do Mnichova a začne pracovat ve Svobodné Evropě. A Svobodná Evropa a americké tajné služby můžou za všechno, co se v Československu odehrálo mezi lety 1963-68 (ale když Minařík uviděl sovětské tanky, tak poznal, že země je zachráněna). V každém emigrantovi, kterého pak v Mnichově (či kdekoliv jinde) Minařík potkává, odhaluje agenta CIA nebo Izraele, zároveň jsou všichni emigranti vlastizrádní alkoholici, násilníci, podvodníci, zbabělci a všechno dělají jen pro peníze. Zahraniční zaměstnanci Svobodné Evropy jakbysmet a českoslovenští disidenti, zejména bývalí straničtí a vládní kádři jako Dubček s Mlynářem, jsou k tomu na nejlepší cestě. A nebohý Minařík, nezkažený komunistický superhrdina, je jen s největším odporem nucen žít mezi těmito lidmi na prohnilém válkychtivém Západě a oporou mu je jen četba Rudého Práva a jiných československých tiskovin, které se mu daří sehnat a kde vidí, jak socialistická vlast prosperuje.
Fakt je, že u mnoha pasážích jsem se smál nahlas, protože ta komunistická propaganda a ten "správný" pohled na rok 1968, emigraci a Svobodnou Evropu jsou tam tlačeny tak na sílu, že to místy působí až jako parodie. Skoro jsem si říkal, jestli to autor myslel vážně, nebo zkoušel, co mu ještě tiskový dohled zkousne. Na druhou stranu to dost nudilo, protože to neustálé odhalování agentů v každém člověku, kterého Minařík potkal, se dost opakovalo, stejně tak neustálé vychvalování jeho superschopností a komunistické morálky.
A většina těch zásadních důkazů, které jsou v knize představeny (a některé i přefoceny) jsou nicneříkající obecná memoranda a citace z různých soukromých dokumentů, kde se dá mnohdy pochybovat o jejich pravosti.
Sbírka propagandistických reportáží a přepsaných rozhovorů o hrdinném kapitánů Czechowiczovi, agentu polské tajné služby, který odhalil nekalé rejdy západních ideodiverzních špionážních centrál skrytých za vysíláním rádia Svobodná Evropa. S úžasným normalizačním doslovem o tom, jak pravicové žurnalistické elementy v ČSSR ohrožovaly socialismus, ale naštěstí jsme s nimi v roce 1968 zatočili a do budoucnosti se poučili.
Reportáže samotné jsou nudící, protože jsou skoro všechny stejné a jen v některých se objeví něco zajímavého. Čteno s odstupem je to celé mementem divně zvrácené doby, naprosto bizarní až nepochopitelné a zároveň strašlivé i komické.
Docela příjemné literární překvapení. Povídky ve sbírce jsou z velké části čtenářsky vděčné, vtipné, mnohdy s nečekanými pointami, některé absurdní v kafkovském stylu, jiné snové či magicky realistické, některé hrající si se specifiky malého pobaltského národa, jiné naopak naprosto univerzální. Určitě bych si od některých autorů rád přečetl více knih.
Jako je to docela dobré. Ale to, že kniha takového tematického rozsahu nemá jmenný a místní rejstřík, je obrovský problém. Cokoliv v ní hledat je peklo a to i s ohledem na její uspořádání, které je poněkud divoké a neuspořádané, skáče tematicky i časově, názvy kapitol jsou neintuitivní a někde se mi zdá, že vazba na téma knihy je více než volná.
Obsahově jsem narazil na několik interpretačně sporných míst, ale pokud nejste experty na téma, neznáte knihy z bibliografie na konci či nemáte stejně posedlé kamarády v Pobaltí a na Ukrajině, tak na to asi nepřijdete.
Oceňuji obrázky, mnohé jsou docela raritní a určitě se budou hodit modelářům, kteří se na tato menší letectva zaměřují. Jen ten až mytický západoukrajinský Fokker D.VII z Vinnycje, jehož fotku hledám už několik let, tam taky není.
Ruku na srdce, od sovětské knihy o válce pro mládež, vydané poprvé v roce 1944, lze jen těžko očekávat něco jiného než epické hrdinství a patriotickou propagandu. Jako "husákovo dítě" jsem také kult rudoarmějců a oslav sovětského vítězství nad fašismem zažil, takže si dovedu představit, že kdybych to četl tehdy, jako školák, tak bych ten válečný patos vnímal jinak než nyní. Dnešnímu mladému čtenáři to nemá moc co nabídnout. A jako dospělý čtenář si spíše užiju fakt, že jsem četl vydání z roku 1959, které bylo zřejmě to poslední české, kde se ještě naplno vychvaloval Stalin, protože nahlédnutí do digitální knihovny mi potvrdilo, že v pozdějších vydáních už byly všechny (v některých místech až mystické) zmínky o Stalinovi z textu odstraněny. I to staví knihu do trochu jiného světla, jako dokumentu doby, ideologie i toho, že ani sovětská kniha neuteče cenzuře.
Složitosti života v české vesnici ve Volyni za války očima dospívající dívky. Pro mě velké překvapení. Byť mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na poněkud neučesaný autorčin styl, nakonec jsem to četl prakticky jedním dechem. Mnohé situace mi připomínaly válečné vzpomínky mých vesnických babiček, které byly stejná generace a které zažily věci, jaké si asi ani neumíme představit. Zároveň znám některé původně české vesnice ukrajinské Volyně a viděl jsem tamní hřbitovy s českými jmény a uvědomil si, že ten poválečný odchod Volyňáků do Československa musel být pro mnohé z nich velmi náročným rozhodnutím.
V knize prakticky není dobová ideologie a chválení sovětské armády. Vzhledem k rodinné historii autorky to není úplně překvapivé, ovšem s ohledem na dobu vydání v bezčasí normalizace si to zmínku zaslouží.
Některé povídky jsou tak strašlivě utahané, že jsem měl problém je dočíst. Což je asi škoda, protože jinak je to hraní si se žánrovými očekáváními mnohdy docela vtipné.
Další kniha, podle které jsem se někdy na počátku 90. let zkoušel domluvit se svým počítačem.
Podle tohoto jsem se někdy kolem roku 1991 učil programovat. Jen ty optimalizace ukázkových programů a rutinek z basicu IQ151, který byl pro tuto knihu zvolen, do basicu ZX Spectra, které jsem měl, mi jaké dítěti moc nešly.
Velmi vtipně psaná historie ponorek, hloubkových rekordů a podmořského výzkumu s úžasnými ilustracemi Kamila Lhotáka.
Jako dítě jsem to začínal číst opakovaně a opakovaně jsem to nedočítal. Moc mě to nebavilo a děj se na rozdíl od mnoha jiných verenovek (a to i mnohem tlustějších) hodně táhl. Nakonec jsem to nějak dal, ale ten děj bych asi už dohromady nedal. Zlatý Nemo nebo Robur.
Absolutní kult. Asi jako velká část čtenářů mám mnohá říkadla i jiné pasáže uložené v paměti dodnes. Jen ten svištící svisle visící svišť mě pořád mate.
Řezal jsem se smíchy u všech tří povídek. Zejména skvěle beztvaré univerzální typy byrokratů z Gradova jsou tak výborně charakterizovany, že se to dá prakticky beze změny číst jako satira středního managementu jakéhokoliv soudobého korporátu nebo státní správy kdekoliv a kdykoliv jinde.
Na začátku autoři odsoudí americké knihy jako neobjektivní a nezdrojované a následně sami neuvedou jediný zdroj, odkud jsou přebrány rozsáhlé citace, vzpomínky či postřehy, kterých je kniha plná. Různé zajímavé informace jsou pak prolévány omáčkou ruské propagandy, takže mnohá tvrzení (zejména pak "vyvracení mýtů" na konci), je třeba číst velmi kriticky a korigovat z dalších zdrojů.
Oceňuji obsažené fotografie a ilustrace, tam jsou i věci, které jsem doposud neznal.
Docela mě překvapilo, že i tak velký duch jako Feynman je tak trochu fachidiot a nehodlá připustit, že i v jiných oborech, zejména těch nepřírodovědných, mohou existovat lidé, co něco umí. Nebo prostě možná jen ty momenty, kde narazil, nepsal do této knihy.