Inutihar komentáře u knih
"Mlčím. V takových případech vždy zaujímám osvědčenou politiku aktivní neutrality. Mlčení si lze vyložit jako souhlas, ale kdyby došlo na věc, vždycky můžu tvrdit, že jsem mlčel."
Mechanismy moci a lidské povahy zůstávají stejné za každého společenského systému.
Absolutní utopie. Nejvíc mě fascinovala ta nebetyčná epičnost jednotlivých postav, kdy každé jejich slovo, každý čin působily, jako by se v nich rozhodovalo o budoucnosti lidské civilizace a celého vesmíru. Chvílemi to bavilo, chvílemi to nudilo, chvílemi to bylo absurdní. Bohužel to ale zbavovalo postavy jakékoliv lidskosti a uvěřitelnosti.
Příběh střetu svobodomyslných horalů s panskou mocí jako podobenství o Ukrajincích usilujících o nezávislost. Klasické dílo od jednoho z nejslavnějších ukrajinských autorů.
Vtipné i hořké, hororové a fantaskní, ale i realistické příběhy ze života navazující na to nejlepší z povídkové tradice ruského a ukrajinského písemnictví. Byť se kniha jmenuje Povídky, jsou ve výboru zahrnuty i dvě rozsáhlejší novely a to Stíny zapomenutých předků ze života zakarpatských Huculů, literární předloha slavného filmu Sergeje Paradžanova, a Fata Morgana o reakci na revoluční rok 1905 na ukrajinské vesnici.
Asi bych to nevolil jaké první knihu od Conrada, ale je výborná. Doporučuji číst nejlépe za horkého letního dne.
Někde Steve dost tlačil na pilu, aby to bylo "vtipné". Škoda. Kresby Marka Douši geniální.
Pavel umí psát výborně, což dokazuje i v Dukle. Problém mám v tom, že s odstupem cca 60 let je ta knížka zajímavá asi jen pro pamětníky a zájemce o historii české kopané. Medailonky z velké části dávno mrtvých fotbalistů a trenérů jsem přeskákal, postřehy z USA a zahraničních cest odolaly zubu času poněkud lépe.
Vtipné a nadčasové postřehy ze Sládkovy cesty po Americe z konce 60. let 19. století. Určitě doporučuji.
Začátek mě nadchl, ale závěr mi přišel vysloveně odfláknutý.
Taky mě to donutilo dohledat si pár odkazovaných textů. I když bych nějaké osobnosti přidal a jiné zase vynechal...
Můj základní text pro zkoušku z moderních dějin. To už je let...
Kniha se snaží nabídnou revizionistický pohled na izraelskou historii, částečně v tradici izraelské "nové historie". Hirstovy interpretace jsou ale velmi často zjednodušující či nepřesné, český překlad nejvíce postižená místa díky poznámkám překladatele koriguje. Autorův antiamerikanismus navíc sráží některé části knihy na úroveň politického pamfletu.
Reprezentativní výbor ukrajinské poezie od Kotljarevského až po poválečné oslavně budovatelské básně. Poučenějšímu čtenáři sice budou některé důležitá jména chybět (hlavně meziválečná ukrajinská avantgarda, resp. "rozstřílené obrození") a mnohé nové (tedy těsně poválečné) básně jsou evidentně zařazeny spíše pro svoji angažovanost než pro uměleckou kvalitu. Obojí ale chápu jako daň době vzniku. Zejména první polovina knihy je však dodnes použitelná jako velmi solidní úvod do klasické a obrozenecké ukrajinské poezie, tím spíše, že žádná jiná novější souhrnná antologie v češtině (doposud) neexistuje.
Já jsem zklamán a je mi to líto. V knize je přiznáno, že to je vydána z pozůstalosti, proto si myslím, že o to víc se měl editor rukopisům věnovat a část překladových textů, které jsou evidentně ve velmi pracovních verzích, do knihy vůbec nezařazovat. V části o dějinách jsou také informace, které jsou novějším bádáním podstatně revidovány a které by si přinejmenším zasloužily komentáře v poznámce. I sama struktura knihy působí poněkud zmateně. Škoda.
Škoda, že jsem si ten doslov nepřečetl dříve... Taky rok vydání mě mohl varovat. Čekal jsem výbor klasiků a dostal jsem... no, něco jiného. Přestože kniha obsahuje některá velká jména ukrajinské literatury (Oles Hončar, Ostap Vyšňa), jedná se o výbor povídek a literárních reportáží vzniklých především v období Stalinovy vlády v SSSR a tedy i na sovětské Ukrajině. Povídky tak reflektují zejména předválečný útlak Ukrajinců Poláky, druhou světovou válku a německou okupaci a také poválečné ukrajinské budovatelské nadšení. I přesto, že se jedná převážně o socialistický realismus (a někdy - jako např. u Jaroslava Halana - čistou propagandu), talent mnohým autorům upřít nelze a některé povídky o válce jsou skutečně výborné. Knihu samotnou tak považuji spíš dokument doby než literární požitek, nicméně jsem rád, že jsem to přečetl.
S odstupem let je zajímavé sledovat životní dráhy některých v knize představených spisovatelů, kteří se z budovatelů stali protisovětskými disidenty.
Pro česko/slovenské čtenáře může být nejzajímavější dílko Marie jde bosa od Olexandra Ilčenka, kde formou literární reportáže líčí Ilčenko situaci na Zakarpatské Ukrajině a radostné dojmy tamních obyvatel těsně poté, co došlo k jejímu připojení k Sovětskému svazu a kde není vůbec žádná zmínka o tom, že to před tím bylo Československo.
Škoda, že je uruguayská literatura tak trochu ve stínu ostatních latinskoamerických velikánů, Benedetti je výborný autor a Montevidejci ukazují, jak široký stylový záběr měl.
Nevím, jestli bych to nazval zrovna pohádky, protože některé příběhy jsou docela drsné. Ale děti to nejspíš budou vnímat úplně jinak než dospělý.
Čínská propaganda o hrdinných komunistických partyzánech za druhé světové války. Chvílemi tak absurdní, že jsem se smál nahlas. Kniha byla zamýšlena nejen ideologicky výchovně, ale i jako jakási učebnice vojenské taktiky. Ale je to zároveň velmi těžce čitelné a nezáživné a trvalo mi dlouho, než jsem se tím prokousal. Jak v komentářích uvádí překladatelka, přestože spolupracovala s vojenským poradcem, je tam hodně "ztraceno v překladu". Protože historický i kulturně-jazykový kontext čínského odboje proti Japoncům je na hony vzdálen středoevropské realitě, takže tu nečitelnost bych asi připsal na vrub i tomuto.
Mimochodem, autor knihy byl v roce 1958 v rámci Maova boje proti intelektuálům odsouzen za pravicovou úchylku a poslán do pracovního tábora.
Mé první setkání s ukrajinskou literaturou jinou než poezií či povídkou. Trochu sociopatický hlavní hrdina mi sice k srdci nepřirostl, ale po literární stránce jsem nadmíru spokojen.