Isew komentáře u knih
Skvělý i druhý díl. Tohle je historický román podle mého gusta. Věrně vykreslená doba. Husitské války byly pohromou pro tuto zemi. Jakákoliv válka je zlo. A ještě když proti sobě bojují lidé, kteří ještě před pár lety byli přáteli. Budu hodnotit stejně jako první díl, i když ten se mi líbil více. Uznávám, že to bylo jen tím, že situace v království nebyla tak vyhrocená, jako v předvečer husitských válek. Historická analogie s neschopným a alkoholickým panovníkem na trůně byla až mrazivá. Vím, že třetí díl bude ještě hutnější, neboť se naplno rozpoutají husitské války, ale těším se. Mám jen jedinou výhradu. Pražská defenestrace byla velmi odbyta. Byla to významná událost, která měla přímý vliv na smrt Václava IV. Čekala bych, že se jí bude autor věnovat mnohem více.
Nevěděla jsem, že těsně po válce existovala elitní internátní škola v Poděbradech. Že v ní studovalo mnoho budoucích slavných (Forman, Passer, Klemens, Havel) i neslavných (bratři Mašínové). To, jak byla rozprášena tato elitní škola komunisty, mě utvrdilo v tom, že naše republika není a dlouho nebude konkurenceschopná v rámci Evropy ani světa. Ti, kteří vynikají jsou vypuzeni (1620, 1948, 1968) a nebo dobrovolně opouštějí tuto kotlinku (po roce 1989), protože jejich výjimečnost je potlačována v rámci zažitého principu průměrnosti. Kdo je průměrný, je úspěšný. Kdo je nadprůměrný, tak jsou mu házeny klacky pod nohy. A není to jen případ této elitní skupinky dětí z Koleje Jiřího z Poděbrad. Bohužel tento princip přetrvává a je mi z něj dost smutno. A i když tato kniha přinesla zajímavou (i když velmi strohou) sondu do tehdejšího uspořádání elitní školy, přesto ve mě zůstal nepříjemný smutek. Právě proto, že to není smyšlený, ale reálný příběh.
Nečetla jsem anotaci a nevím, proč jsem si myslela, že tato kniha bude exkurzí po prvorepublikových vykřičených domech. Nebyla, ale tak úplně jsem se nespletla. Dříve se četl Dekameron, teď protože je doba jednodušší, stačí si vzít tuto knížku. To co bylo v Dekameronu cudně naznačováno, tady máte naturalisticky. Mokrý sen puberťáka. Slova, slova, soulož, slova, slova, vulgarismus, myslí na soulož, slova slova, nevěra .... Ač jsem podobný ročník jako autor, tak takové zkušenosti opravdu nemám. A jak jsem za to ráda. Vlastně je to přehlídka naprosto promarněných životů, které ovládá pouze sexuální pud. Opravdu šťastného člověka v této knize nenajdete. A jako třešnička na dortu jsou sebevražedné myšlenkové pochody psa, reinkarnovaného holuba a reinkarnované žížaly. Snad jako jednu z mála přínosných informací z této knihy považuji to, jak autor popsal estébácké praktiky za komunismu, a to, jak STB ničila lidské životy.
Četla jsem ji jako asi dvacetiletá a měla jsem z této knihy velmi negativní pocity. Zkusila jsem to po dvaceti letech a dojem je snad ještě horší. Tolik nesympatických postav v jedné knize. Vlastně tam nebyl nikdo, kdo by byl alespoň trochu normální. V takovém prostředí bych žít nechtěla. Vůbec nechápu, jak někoho Heatcliff může fascinovat. Romantický a rozervaný hrdina? To tedy ani omylem. Sebestředný a sobecký fracek, který se vrátil na Větrnou hůrku jen kvůli pomstě. Nevím, asi to za dalších dvacet let už zkoušet nebudu a zůstanu u toho, že vůbec nechápu, proč je tohle tak opěvovaná kniha v amerických učebních osnovách.
Před několika lety jsem měla tu čest se s knihou seznámit poprvé. Detaily mi neutkvěly, jen pocit ohromení. Něčeho, co jsem nečekala a co si chci znovu zopakovat. Nyní jsem se ke knize dostala znovu a ačkoli mě neohromila jako poprvé, jsem ráda, že jsem si ji přečetla. I když konec mnoho vysvětlil, stále ve mně rezonuje mnoho otázek. Do medových koláčů se přece na vrch cukr nedává. Ty už přece sladké jsou a tyhle tak divně voní, po hořkých mandlích...
V poslední době jsem neměla moc štěstí na knížky. Tato mi to v plné míře vynahradila. Není to standardní kniha, kde se necháte vláčet dějem a nepřemýšlíte o tom, co bude dál. Tady jsem přemýšlela téměř od počátku. Proč si Augustus vybral právě Hazel Grace, když na první pohled bylo zřejmé, že je smrtelně nemocná? Proč i předtím chodil se smrtelně nemocnou holkou? Má nějakou úchylku? Napsal Císařský neduh opravdu Van Houten? Proč se Van Houten chová, tak jak se chová? Skončí kniha taky v polovině věty? Posedlost Hazel Císařským neduhem chápu, taky jsem v jejím věku chtěla znát odpovědi na naprosto nepodstatné věci. Zkrátka se mi kniha tak nějak trefila do rozpoložení a ani filosofické pasáže, které byly tak nepravděpodobné pro 17ti letého kluka, mi vůbec nevadily.
Film jsem neviděla a ani nechci. Nemám ráda, když mi někdo jiný vytváří svět, který mám už vytvořený ve svých představách. Kniha byla strhující. Poslouchala jsem ji jako audioknihu. Nevěděla jsem, co od ní čekat, ale takovou nálož jsem vážně nečekala. Od první kapitoly mě chytla a nemohla jsem se odpoutat. Skvělé.
Agatha Christie je zkrátka špička svého oboru. Píše tak, že nenudí ani chvilku. Čtenář musí být pořád ve střehu, aby mu neuniklaly šikovně schované náznaky. Vyhýbá se zbytečným popisům. Čte se opravdu moc dobře.
Po Selském baroku a Zlodějích zelených koní, to bylo mé třetí setkání s autorem. A dostavilo se velké zklamání. Hlavní hrdinka je sebestředná, nesympatická postava, které bych se v reálném životě vyhnula velkým obloukem. Zrušili vesnice kvůli stavbě jaderné elektrárny. Nebylo to poprvé ani naposled. Kolik vesnic bylo zatopeno kvůli stavbě přehrad, kolik kvůli těžbě nerostných surovin a další kvůli jiným nekončícím lidským potřebám. A demonstrovala by kvůli tomu hlavní hrdinka? Asi těžko. Ale tady jde přece o její chalupu. Připomínala mi děcko, které leží před hračkářstvím, řve, kope nožičkama a dožaduje se hračky. U ní nešlo o to, že se stavěla elektrárna, jí šlo o to, že jí berou něco jejího. Sice vystudovala, ale protože nemohla učit ve vysněné jednotřídce, tak nebude učit vůbec. Zajímala se o to, jak je elektrárna stavěná, jestli je bezpečná a nebo opravdu stavěli druhý Černobyl? Zajímala se o ty tisíce dětí i dospělých na severu, kteří kvůli uhelným elektrárnám byli nemocní a dýchali nebezpečně zamořený vzduch? Ale hlavně, že si mohla rozsvítit. Přišla o chalupu, byl jí dán náhradní byt. Tragédie největší. Divím se, že s ní ten její kluk vydržel tak dlouho.
Příběh se vlekl, nechtělo se mi to ani dočíst.
Mé první seznámení s Arto Paasilinnem. Hned úvodní věty naznačily, že mě čeká úžasná jízda. Celá kniha je skvělá. Paasilinna vypráví stylem, který mi vyhovuje. Vtipný, ironický, absurdní, psaný s lehkostí. Náhoda svedla dohromady lidi, kteří by se ve skutečném životě asi nesešli. A já s potěšením sledovala jejich společné soužití. Les oběšených lišek je pro mě výjimečná kniha i tím, že kdykoli se dostanu do sauny, okamžitě se mi vybaví. Je to můj saunový evergreen. Finská mentalita se mi hodně zamlouvá. I ve velmi nehostinných podmínkách, při nedostatku základního vybavení, si neodepřou jedinou věc - saunu. Jo, bavilo mě to moc a moc.
Velmi oceňuji míchání různých časových období. Sledování příběhu v době, kdy se odehrával a o 130 let později, bylo velmi neobvyklé. Zajímavé téma, které je podáno velmi čtivě. Oceňuji i to, že vyšetřovatel nebyl policista, ale historik.
Doposud jsem měla možnost se seznámit s Nebezpečnými známostmi v podobě divadelní hry Christophera Hamptona. Když jsme měla možnost vyposlechnout si celou knihu, říkala jsem si, že obsah znám a nic mi to nedá. Omyl. I když je román psán v dopisech, vykresluje všechny postavy plasticky, vysvětluje jejich motivace i zvrácené touhy a manipulativní snahy. Pocit nadřazenosti a schopnost manipulace markýzy de Merteuil vedla k nevyhnutelnému konci, který byl zvládnutý excelentně. Divadelní hra má své kouzlo, ale určitě dejte šanci i předloze.
Mrazivé, manipulativní, psychopatické, morbidní. V líbivých větách je ukryto zlo, které se postupně prodírá na povrch.
"Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel..."
Byla jsem velmi překvapena koncem, který byl mnohem temnější než v seriálu. Někde jsem četla, že se plánovaly i další dva díly z období po válce. Škoda, že na ně nedošlo.
Napínavá a dramaticky dobře vystavěná detektivka. Jen mě trochu zaráží, že ačkoli na případu pracovala policie, případ rozlouskla mladá a nezkušená novinářka. Ale proč ne, je to fikce a tak to beru. Je to jen jediná výtka jinak velmi dobré knihy. Pachatel byl pro mě obrovským překvapením. Ani jsem o něj v mysli nezavadila.
Závist je opravu hodně špatná vlastnost. Někomu dokáže změnit život od základu. Čekala jsem víc. Střídání časových rovin a postupné odhalování minulosti bylo hezké, ale něco tomu přece jen chybělo.
Málokdy se mi stane, že nechci, aby kniha skončila, ale pokračovala dál a dál. Tohle byl ten případ. Velmi čtivá kniha, která dokáže překvapit. Rodinné ságy mohou být rozvláčné a nudné a nebo strhující. Toto byl ten druhý případ. A připomínka mistra Hanče potěšila. Doporučuji.
První ze série knih s Adamem Dalglieshem nás zavede do padesátých let minulého století, do rodiny, která se odmítá smířit s novými pořádky. Neoblíbená služebná, která miluje tajemství a hraní si s lidmi, je zavražděna. Chvíli mi trvalo zorientovat se v množství postav. To je ale asi jediná výtka. Klasická detektivka, která se obejde bez hektolitrů krve a zbytečného tlačení na pilu. Agatha Christie je královna a P.D. James ji obstojně šlape na paty.
Mám ráda Vídeň. Její atmosféra je velmi podobná Praze. Procházky po tomto krásném městě s hlavním hrdinou, a to ať už při sledování jakéhosi malého, neštovicemi zjizveného gruzínce pravým jménem Džugašvili, který se zdál našemu hlavnímu hrdinovi naprosto bezvýznamný a neškodný, nebo při vyšetřování podivné sebevraždy, či při čekání na špióna, byly velmi příjemné. Četba dobových novin jen podtrhla atmosféru starého mocnářství. Kvitovala jsem objevení se i zuřivého reportéra Egona Ervina Kische, kterého rozčílila prohra jeho oblíbeného fotbalového klubu, a který se zarputilostí, věren své přezdívce, pustil po stopě. Vůbec se to v knize hemžilo známými jmény, ale nebylo to rušivé. Věděla jsem, že v cizině pobýval Lenin, ale informace o tom, že i Stalin se před válkou pohyboval mimo Rusko a byl v hledáčku policie, byla pro mě zcela nová.
Jeden z mých středoškolských restů. Kdysi nám učitelka češtiny vyzradila kompletní děj (což nebylo poprvé a cítím to jako velký problém výuky literatury. Učitel by měl děti namotivovat a navnadit, aby si knihu přečetli a ne je odradit, jak se to mockrát stalo mě.). Ale zpátky k této knize. Věděla jsem tedy, co mě čeká. Jenže pouhé sdělení obsahu neobsáhne tu tíživou atmosféru, ten pocit postupného propadání se a čekání na vysvobození v podobě pozvání k transportu. Ladislav Fuks byl mistr ve vykreslení psychologie postav.