Jacck komentáře u knih
Duchovní literatura je plná braku. Adžán Čá je jeden z drahokamů v kupce toho braku.
"Mnozí z těch, kteří mne přicházejí navštívit, mají ve společnosti vysoké postavení. Jsou mezi nimi obchodníci, učitelé, různí technici i vládní úředníci. Jejich mysl je plná různých názorů na různé věci. Jsou příliš chytří na to, aby naslouchali druhým.
Je to podobné sklenici vody. Pokud je sklenice naplněna špinavou vodou, je k ničemu. Až když vylijeme onu starou vodu, sklenice může být užitečná. Proto musíte i vy vyprázdnit svou mysl od názorů; teprve pak budete schopni vidět. Naše praxe totiž překračuje chytrost i hloupost. Dokud si myslíte, že jste chytří, bohatí, důležití, nebo odborníci na buddhismus, pak si zakrýváte pravdu o ne-jáství. Vše, co uvidíte, bude „já“ a „moje“. Ale celý buddhismus je o tom, jak své „já“ nechat být.
Kdo je příliš chytrý, nikdy se ničemu nenaučí. Proto se nejdříve musíte zbavit té své chytrosti – vyprázdnit tu svou „sklenici“."
Perfektní kniha (i s druhým dílem) pro lidi jako já, kteří na střední škole nesnášeli dějepis, a na stará kolena si chtějí doplnit vzdělání. Ideální číst to třeba s Vondruškou.
vykradený Krišnamurti a jiní duchovní autoři. Dokonce i jméno si milý Ulrich Tolle vypůjčil od Mistra Eckharta (středověký mystik). Nemyslím si že jeho metoda "buď v přítomném okamžiku" bude na někoho dlouhodobě fungovat. jistě, když to člověk přečte poprvé, tak jej to stimuluje a chvíli to vypadá zajímavě. Odložte však knihu a za měsíc budete tam kde jste byli, pokud se tedy nebudete stimuovat další četbou Tolleho nebo webů o něm. Navíc milý Ulrich si z duchovna udělal solidní byznys, stačí se podívat na jeho web, kde se platí za zaregistrování, jeho přednášky stojí tisíce euro. K čemu asi tak osvícený guru bez ega potřebuje tolik peněz a majetků? Přečtěte si raději něco od Krišnamurtiho, kde se Ulrich stejně docela dost inspiroval.
Dám 3 hvězdy, protože pro určité lidi tato kniha může znamenat určitý vstup do duchovna a je dobře napsaná a některé myšlenky (i když je Ulrich ukradl) nejsou špatné. Nemyslím si však, že Ulrich je osvícený. Buď klame sebe a tím i druhé, nebo zcela cynicky klame jen ty druhé za účelem zisku.
Klasika žánru scifi. Užil jsem si celou tetralogii (Ocelové jeskyně, Nahé slunce, Roboti úsvitu, Roboti a impérium) a za celou sérii dávám jasných pět hvězd. Země je přelidněná a lidé žijí v obrovských ocelových městech (proto ocelové jeskyně). Naproti tomu vesmířané, tj. bývalí kolonisté ze země, co žijí na jiných planetách, mají dost prostoru, dokázali se zbavit nemocí, prodloužit lidský život. Elijáš Baley je detektivem na zemi. Poté co je zavražděn jeden vesmířan na zemi, je pověřen vyšetřováním. Partnerem v tomto vyšetřování se mu stává robot Daneel Olivaw. Vypátráním pachatele končí první díl. V knize je skvělě zpracovaný vztah mezi Elijášem a Daneelem, kdy od počátečního odmítání robotů se z nich stanou přátelé. Další díly se pak odehrávají na planetách kolonistů, kde Asimov popisuje jiné formy uspořádání společnosti. Celé dílo je nadčasové a nejde na něm vůbec vidět, že bylo psáno před mnoha desetiletími.
Tohle bylo docela dobré. Můj první Kundera. Proč toužíme být nesmrtelní a jak se dá nesrmtelnosti dosáhnout? Jaký je rozdíl mezi malou a velkou nesmrtelností? Co když naopak dáváme přednost tomu, abychom byli vymazáni a nezapamatováni? Kniha o tom, jak vnímáme sami sebe, jak nás vnímají druzí, jak se druhým snažíme vnucovat a prezentovat sebe sama atd. Je těžké nějak smysluplně popsat Kunderův román. Je to takové napůl filosofování protkané volným příběhem několika osob, spousta sexu, milostné trojuhelníky, hluboká psychologie postav. Je tam dějová linka v minulosti týkající se Goetha a Betiny, která se skrze Goetha chtěla stát nesmrtelnost a chtěla kontrolovat co se o něm bude vyprávět po jeho smrti. Ústředním tématem románu je však skutečně nesmrtelnost, taková že i po své smrti žijeme ve vzpomínkách druhých
Toto je dle mého nejslabší ze 4 knihy Kantosu Hyperionu. Děj se posune o 270 let do budoucnosti a hlavním hrdinou je Raul Endymion, jehož úkolem je ochraňovat 11-ti letou dívku Aeneu, která je vyvolenou a je potomkem kybrida Johna Keatse a jedné z původních poutníků ke Štírovi Brawne Lamii. Celý děj se skládá z toho, že putují branami (přenašeči) z jedné planety na druhou a všude je honí Pax (budoucí katolická církev) a Technojádro (umělé inteligence). Děj je slabý a hlavní hrdina celkem nesympatický.
Skupina sedmi poutníků Hegemonie (hvězdné říše lidstva ve 27. století) putuje na okrajovou planetu Hyperion, aby se setkali se Štírem, tajemnou nevyzpytatelnou bytostí, a cestou si vzájemně vypráví příběhy, které je na tu cestu přivedly. Musím říct, že tato anotace mne od knihy odrazovala, protože moc nemám rád povídkové knihy, ale dobře že jsem knihu nakonec přečetl. První díl Hyperionu patří možná do top10 scifi knih, jaké jsem kdy přečetl. Úžasný svět, úžasná autorova fantasie, výborné postavy, všechny příběhy jsou zajímavé a zapadají do sebe. Kniha končí pěkný cliffhangerem, kdy poutníci vstoupí do Údolí časových hrobek.
Neuromancer je stežejní dílo kyberpunku a časem získal kultovní status. Je zajímavé, jak svěže dílo působí i dnes, přestože bylo napsáno v roce 1984 a zabývalo se technologiemi, které tenkrát byly v plenkách (internet). Samotné slovo cyberprostor pochází tuším z této knihy. Stejně tak kniha předpovídá nástup globalizace, nadvládu mocných korporací, rozvoj umělé inteligence, kyberimplantáty, virtuální reality, orbitální stanice ovládané umělými inteligencemi atd. Popis kriminálních slumů Tokya taky nemá chybu, neony z 80. let, všudypřítomné drogy, virtuální reality...
Po přečtení komentářů níže a stížností na překlady jsem knihu četl anglicky a chápu, že přeložit něco takového je dost těžké - spousta novotvarů, používání slangu atd. Obtížné je taky sledovat přeskakování děje a tendenci autora nevysvětlovat nové technologie nebo pojmy, prostě je na čtenáří, aby si sám dovodil, o co se jedná.
Kultovní je už první věta, kerou neuromancer začíná: "The sky above the port was the color of television, tuned to a dead channel...."
Zajímalo by mě, pro jaké cílové publikum Twain tuto novelu psal. Na jedné straně se to tváří jako pohádka, na druhé straně to je založeno na přesných historických reáliích a obsahuje to popisy středověké spravedlnosti jako popravy a mučení. Myslím si, že je to spíš psáno pro dospělé a je to možná satira světské spravedlnosti? Těžko říct, co a komu tím Twain chtěl sdělit. Každopádně se to četlo dobře
Neslané nemastné. V době svého vzniku to muselo být revoluční, z dnešního pohledu to působí naivně. Kosmický mikroorganismus co zabíjí lidi v řádu sekund tím, že jim srazí všechnu krev v těle, a navíc jej výbuch jaderné bomby nezahubí, ale naopak podpoří jeho růst? Děj to nemá žádný pořádný, polovinu knihy tvoří popisy lékařských procedur a výzkumných zařízení, a konec deus ex machina.
Tak jsem tento čtenářský Mount Everest taky po asi 6-ti týdnech zdolal a své dojmy jsem popsal v blogu
https://www.databazeknih.cz/blog/joyceuv-odysseus-8853
Podle mého názoru to není žádný "kreténský interpretační a desinterpretační labyrint" jak to nazval čtenář níže. Ta kniha dle mého nemá žádné skryté hluboké smysly ukryté za kryptickými náznaky a pokud je tam člověk bude hledat, tak pak knihu nebude chápat. Ta kniha je spíš o hravosti, básnickosti, zvukomalebnosti jazyka. Je to takový impresionisický pokus popsat lidské vědomí a prožívání do nejposlednější myšlenky a emoce.
Pro všechny milovníky záhad ve style Dänikena. Souček byl fenonemální osobnost s fotografickou pamětí. Na konci života zmizel beze stopy, proslýchá se, že jej unesli mimozemštané :-)
tyto klasiky mají něco do sebe. Romantický román, kde je všechno přepáleno do černobíla - klaďas Jean Valjean, přísný Javert, lidské hyeny Thénardierovi, čistá láska Cosetty a Maria. Je to skvěle napsaná pohádka pro dospělé, navíc odehrávající se ve Francii na počátku 19. století, kdy začínala industrializace
Autobiografická kniha. Drsný život lidí, kteří se stali otroky heroinu. Jedna z knih, která člověku po přečtení uvízne v paměti na celý život.
Feynmanův pokus vysvětlit laikům jednu z nejhlubších, nejtěžších a taky nejkrásnějších teorií, jaká kdy byla vytvořena - teorii kvantové elektrodynamiky, za kterou Feynman dostal nobelovu cenu a která popisuje veškerou elektřinu, magnetismus i světlo na kvantové úrovni. Většina populárně naučných knih nestojí za moc, protože dodávají laikům iluzi pochopení a nejdou vůbec do hloubky, nejdou k podstatě daných jevů a pohybují se pouze po povrchu. Místo vysvětlování fyziky zaplácávají stránky historií, životopisy vědců a tisíckrát přežvýkanými anekdotami. Toto není taková kniha. Feynman se opravdu snaží vysvětlit skutečnou podstatu kvantové teorie světla. Jde mu o fyziku a nic jiného.
Na střední škole, na internátě, ještě před existencí internetu a volně dostupné pornografie, jsme to četli jako erotickou literaturu. Kniha je však víc než to. Je to živelné líčení bohémského života naprosto nonkomformního člověka. Sonda do života umělce, bohéma.
Nejlepší román od Kinga a nejlepší hororová kniha, jakou jsem doposud četl
Jsem dlouhodobý student Krišnamurtiho učení. Krišnamurti je jedním mála tzv. guru, který skutečně mohl být osvícený podobně jako třeba Buddha, Kristus atd. Za ta léta jsem toho od něj spoustu přečetl a spoustu i přeložil. Tato jeho knížečka je považována za vstup či seznámení se s jeho učením. Nejsem schopen se vyjádřit ke kvalitě překladu, protože jeho díla jsem četl vždy jen anglicky a kvalita spousty jeho překladů mi přišla pochybná. "Freedom from the known" je přeloženo jako Volnost, která neví. Toto už je na můj vkus docela volný překlad, na druhou stranu chápu, že přeložit to doslovně by neznělo moc dobře. Každopádně doporučuju každému se zájmem o duchovno, a nejen toto, ale cokoliv od Krišnamurtiho
Tato kniha byla slabší než první díl Hyperionu, proto jen 4 hvězdy. Celou první půlku knihy se postavy motají kolem časových hrobek, ale přibližně od druhé poloviny kniha nabere spád - Technojádro, válka s vyvrženci, cesty napříč časem z budoucnosti, podzemní tajemné labyrinty, kruciformy. Osobně bych nejspíš doporučil tady čtení Kantos Hyperionu ukončit a s dalšími dvěma knihami nepokračovat.
Můj druhý román od Stephensona (po Snow Crash) a opět z toho mám trochu smíšené pocity. Na jednu stranu obdivuju jeho úžasnou fantasii a vizi budoucího světa pod vlivem nanotechnologické revoluce, na druhou stranu mi tam vadí míchání určitých prvků minulosti s budoucnosti. Tak jako v Snow Crash do toho zapletl sumerskou mytologii, tak tady do toho zapletl viktoriánskou kulturu Anglie. Zápletka i připomíná román od Charlese Dickense, kdy malé děvčátko z chudých slumů náhodou získá jistou čítanku/učebnici ovládanou umělou inteligencí, a pod jejím vlivem se dostane až na samý vrchol matrixu. Stephenson samozřejmě řeší o filosofická a sociální témata a zamýšlí se nad možnými formami budoucích společností. Takže celkové dojem - bylo to dobré, ale něco mi ten výsledný dojem trochu kazilo.