Jadla komentáře u knih

Když jsem dočetla, nemohla jsem téměř dýchat, jak jsem měla všechno sevřené smutkem. Nevím ani, co napsat dřív. Jestli je hroznější křivda, která nebyla nikdy odčiněna, nikdy potrestána, a dokonce nesměla být ani nahlas vyslovena. Jestli je strašnější to, že lidé, s nimiž se nakládá jako se zvířaty, začnou pochybovat, jestli jsou ještě vůbec lidé, a musí se o tom znovu přesvědčit.
"Proti sobě tu stojí dva ďáblové a oba chtějí vládnout peklu."

Čtu ji nepravidelně znovu a znovu. Po letech nebo i kratších úsecích se k ní stále vracím. Hlavní postava františkána Viléma mi je velmi blízká a období je pro mne nevyčerpatelnou studnicí zájmu.
U jiných knížek je opakované čtení jiné, stačí si připomenout první větu, zápletku, postavu a vím, můžu přeskočit odstavec a pokračovat. Tuhle čtu od začátku do konce pořád je něco nové, poutavé, přímo vybízí k novým myšlenkám. Vždycky mě znovu naplní vírou v pravdu, v nezbytnost hledání pravdy.
Jsem nadšenou čtenářkou detektivek. Málokterá je tak dobrá, aby ji stálo za to číst znovu. Ale Jméno růže pro mne není detektivkou. A popravdě mě zaráží, kolik čtenářů ji čte jako detektivku. Zápletka s vraždami a mrtvolami je vedlejší, je to jen prostředek pro vyjádření toho, co chtěl autor říci. A při každém dalším čtení je ta detektivní vrstva příběhu ta méně a méně podstatná, zajímavějším a podstatnějším se stává to ostatní sdělení.
Film mě dost zklamal, bohužel, čekala jsem asi příliš mnoho. Dobrá je ale i rozhlasová dramatizace, stojí za poslechnutí.

Četla jsem ji znova po letech letoucích. Tentokrát nahlas dětem večer před spaním. Syn ani nemohl vydržet ležet, jak napjatě poslouchal. I mladší dceři se příběh líbil. Hráli si pak na tlupu, jeskyni, křesání jiskřičky a předpokládám, že i na pád do propasti a lov nosorožce. Ale jsem raději, že toho jsem přímým svědkem nebyla.

Zase se mi při opětovném čtení pospojovaly střípky, které mi uvízly v hlavě při prvním čtení a knížka mě ani podruhé nezklamala. Ano, poznání minulosti už je dál, některé věci nahlížíme jinak, ale dítěti je nádherně a srozumitelně předložen každodenní zápas o přežití, dospívání chlapců v lovce, závislost člověka a lidstva na přírodě.

Syn si teď přeje, až vyroste, být Mamutíkem. Přeje si vidět štípání pazourku a aby zas byli mamuti. Já si přeju, aby jednou svým dětem mohl v klidu a bezpečí číst třeba právě Lovce mamutů.

26 29.08.2023

Ze všeho nejvíc bych řekla zajímavá. Zajímavá četba, musela jsem, plna dojmů, o samotářích všem doma vyprávět, až už mě nikdo nechtěl poslouchat. Byla jsem při čtení znovu a znovu a víc a víc ohromená, a to z různých příčin, jak malounko někomu stačí ke spokojenému životu a zachovanému duševnímu zdraví nebo naopak jak někdo může působit vyšinutě a nebýt tím v nejmenším znepokojen. Jak se mohou mít rádi, a mají, po letech těžkého života bratři, s jakým odevzdáním lze přijímat osud.
Nemyslím, že jde o nějakou propagaci samotářského stylu života, jak jsem četla v komentářích níže, nic tak povrchního. Ti lidé nejsou zajímaví jen proto, že jsou samotáři.

18 02.02.2021

Když jsem pozdě v noci dočetla, zůstala jsem oněmělá. Do rána se mi zdály sny, v nichž jsem viděla obrazy z knížky. Je nesmírně působivá, způsob vyprávění, zvolená slova, celý příběh předává strach, nedůvěru, váhání, osamělost, bezmoc. Vzepětí, kdy se národ jako zvíře zahnané do kouta, rozhodne k poslednímu skoku. Buď a nebo, už není co ztratit. To lpění agentů tajné policie na totální moci, i když se už systém sype, nikdy nepochopím, je to hrůzyplné.
Čtěte a pamatujte.

17 22.02.2023

Jako mladé děvče jsem ji četla s rozechvělým srdcem. Sirotek, podloudníci, zloděj koní, blata, všudypřítomná mlha a kouř z rašeliny. A albínský farář s bílými vlajícími vlasy a poníci a hrozící nebezpečí. Všechno, co má mít pořádný příběh, a ještě spoustu navíc. Srdeční záležitost.

13 24.03.2022

Četla jsem ji jako děvčátko, povinně nahlas jsme ji museli předčítat ve škole. Navzdory tomu ve mně zůstal silný dojem, dodnes si vybavuji některé obrazy, situace, momenty, i když možná nepřesně a přibarvené vlastní představivostí. Bylo mi moc líto babičky, kufr na půdě s nálepkou, poslouchání za gaučem, neustále přítomný pocit něčeho nesprávného, že to tak nemá být, ne a ne, jako malounko bodající osten. To se autorce opravdu povedlo.
Koupila jsem teď dceři knížku do ucha, budeme poslouchat.

13 10.05.2020

Dotýkala jsem se dědečků prsty, nejen očima. Fantastičtí a zároveň životní, staří a vrásčití a nádherní, chcete být v jejich společnosti.
Mému romantickému srdéčku chyběl aspoň jeden dědeček, kterého doma čeká babička, v zástěře a s bábovkou na stole.

12 30.03.2021

Jak to bylo, pohádko? Héééj rup, už ji nesem. Větší už tam neměli. Po trávě se nejlíp tráví. Vyprávím je dětem večer v posteli před spaním, potichu, někdy i několikrát dokola, a stejně se neomrzí. Tak je vyprávěla i maminka nám. A v srdci doufám a věřím, že je budou moje děti vyprávět těm svým. Větší poklonu snad ani nemohu vyjádřit.

Máme stařičké vydání po rodičích, kteří je zdědili ještě po někom, takže první pohádky máme v poněkud salátové podobě, ale prostředek knihy drží. Nevím ale, jak dlouho, protože čteme na vyžádání dcery každý den/večer. Pohádky jsou krásně ilustrované a přináší trochu toho strašidelného do dětské představivosti. Přiznám se, že jsem se jako správně pošahaná matka bála, že se malé budou třeba zdát zlé sny o lebkách, co jim ve tmě svítí oči, ale nic, naopak nadšení.

12 14.07.2017

Četla jsem kdysi jako dítě. Silně na mě zapůsobil, hodně jsem Tesákův osud prožívala. Ale už je to dávno.
Teď za mnou večer s prosíkem přišel syn, že mu babička četla strašně dobrodružnou a napínavou a krásnou knížku a že by ji chtěl číst dál a jestli jí máme. A že je vážně skvělá a jestli jí nemáme, mohli bychom si ji koupit anebo půjčit nejlépe ještě ten večer v knihovně a hlavně ji číst dál. Šlo o Bílého tesáka a doma jsme ho měli. Takže čteme. Má to jedinou nevýhodu, že děti nechtějí zavřít oči a spát, chtějí jen, abych četla dál a dál. Aleluja.

10 04.06.2024

Prožívala jsem knížku podobně. Spíš mě upoutala, zaujala, rezonovala mi v hlavě, než že bych mohla říci, že se mi prostě jen moc líbí. Je příliš niterná, aby se dala jednoduše shrnout.
A je také pravda, že má přesah i do mého života. Prvně v životě jsem na zahradě obrala květy divizen a sledovala, jak schnou, jak se suší. Také se častěji dívám pod nohy do trávy a nevidím jen trávu, znovu si připomínám jména, která jsem znala jako dítě, kontryhel, jitrocel, hluchavka. Je zvláštní, že knížka tak prostá dětinskosti, v řadě čtenářů vyvolává obrazy z dětství.

10 11.08.2016

Označení psychothriller mi přijde kapánek nadnesené, spíš prostě pořádná detektivka (což pokládám za lichotku).
Nemohla jsem se během čtení srovnat se slovem Listoň, připomíná mi příliš označení mimoň, bájná strašná postava na koni si v mých představách žádá důstojnější jméno, ale to je můj problém.

9 07.01.2024

Mame takové to maličké kapesní vydání. Už to se dětem nesmírně líbí, i ta nejmenší ho bez potíží vezme a donese kamkoli, většinou tedy ke mně a Čti. Je to úplně jednoduchý příběh, kluk, cesta do školy a klíč. Jestli někdy anděl tančil na špičce jehly, nemohla to být větší nádhera, než toto. Maličký prostor, ale je v něm tolik místa pro volně letící fantazii! Nic se neděje, ale přitom se toho možná stalo tak mnoho!
Když znovu a znovu pozorně čteme a prohlížíme další Čechovy knížky, potkáme se tu a tam s klíčem, s klukem a s novými možnostmi. Čtěte, nebudete litovat.

9 27.01.2022

Musím říci,že to je jedna z té hrstky,kterou má už navždy na dohmátnuti od postele. A otevírám ji ve dnech dobrých,skvělých,zlých i obyčejných,otvírám ji tu i onde,v noci i zvečera, a pokaždé je to silná infuze ryzího potěšení.

Jako holčička jsem ji milovala, mám ji připravenou i pro svou dcerku, až povyroste. Svěží vyprávění, zajímavé prostředí, svérázné postavy, opravdový příběh, ne didaktickými poučkami čpící konstrukt.

9 14.07.2017

No, potěš Pánbu. Strašně moc bych chtěla říct, že u nás by se to ve školách stát nemohlo, a věřit tomu. Ale taky mohlo. Některé děti dokážou být opravdu zlé, snad ani neví proč. Některé děti dokážou být neočekávaně statečné. Někteří rodiče jsou slepí. Vicentova situace je o to horší, že rodiče ho pošlou k psychoterapeutovi, který má zázračně vyresit všechny problémy, místo aby s ním prostě mluvili, tak, aby se on nebál mluvit s nimi.
Vím, že všichni nemohou být cílevědomí, sebevědomí, ale chtěla bych, aby si každé dítě mohlo s důvěrou říct Já jsem já. A nebojím se. A tahle knížka k tomu přispívá.

8 23.02.2023

Mám obzvlášť ráda obsáhlá vypravování, stovky stránek souvislého příběhu. Kdybych mohla cestovat časem, chtěla bych hned při druhé cestě vidět českou vesnici v 19. století. To tedy nemůžu, ale můžu si přečíst Jiráska a to je skoro, jako bych mohla.
Líbí se mi šíře příběhu, vyvážený poměr děje a popisu, věrohodné charaktery postav, zkrátka čtení hladí a hladí a záhy nekončí. Myslela jsem si, že se F.L. Věkovi hned tak něco nevyrovná, ale U nás mu zatím kráčí se ctí po boku.

Líbila se mi všudypřítomná metafora osmi hor. Také vzdor a pokora spojené v jediném životním osudu. I výstavba textu je skvělá, jako by bylo řečeno právě jen to, co je nezbytně třeba. Ale zůstal mi po přečtení takový smutný, nedokončený dojem.

8 27.02.2019

Okouzluje mě autorčin jazyk a způsob vyprávění. Postavy jsou zaťaté, strašně osamocené, málo spolu mluví. Celý příběh je pro mě až téměř přízračný, značně působivý. Svírá se mi srdce lítostí nad Miladou, Miluškou i doktorem. Chtěla bych pomoct Aničce a také poznat Jardu. A hnusí se mi reportér. A trochu i Uhlíř. A zajímá mě Hana. A ohrnuju nos nad mámou Gábiny a těmi jejími parťačkami, ani se tomu nedá snad říkat kamarádky.
Autorka dokáže vzbuzovat emoce!

8 14.08.2017