JakeTheDog komentáře u knih

Podlé mého existují knihy, které jsou nadčasové a nadžánrové, knihy které překonávají jakékoli škatulky. Jednou z nich je určitě i Na východ od ráje

U knih je pro mne jeden z nejvýraznějších "prvků", který odlišuje dobré a špatné spisovatele to, do jaké míry dokáží "oživit" své postavy. Na literatuře mne především fascinuje to, jak někdo dokáže vytvořit ze změti písmenek "živé, uvěřitelné bytosti", se kterými dokáži prožívat stejně jako s opravdovými lidmi .Steinbeck musel být výborný pozorovatel a znalec lidské povahy, protože v oživování literární postav těžko najít Steinbeckovi konkurenci.

Na východ od ráje je kniha o boji dobra se zlem, který probíhá v každém z nás, o vnitřních rozporech člověka. Kniha plná životní moudrosti. Těžko spočítat okamžiky, kdy jsem knihu během čtení na chvíli odložil a "prožíval". Věřím, že v každém něco zanechá

28 16.04.2019

Úžasná kniha, nejlepší, nejsilnější kniha co jsem v životě četl a přesto bych jí doporučil málokomu . Popis děje je, myslím si, v tomto případě naprosto zbytečný, děj je zde podružný, rozhodně to není kniha pro lidi , kterým jde v knihách především o příběh, takovým lidem zůstane Stepní vlk dost pravděpodobně nepochopen.
Stepní vlk je především o myšlenkách , emocích , kniha se pro plné docenění nesmí jenom "tupě" číst, ale prožít, občas během čtení na chvíli odložit a vstřebávat
Kniha pro pomatené, ne pro všechny.... :) . Pro lidi , kteří se cítí jako plaší, samotářští stepní vlci , nepatřící do současné doby a přece v ní žijící . To jsou lidé, kterým knížku doporučuji.
Rozhodně nesouhlasím, že jde čistě o depresivní četbu, mé pocity po dočtení byli různé, ale ne depresivní :) . Jeden kamarád mi řekl, že je to podle něj oslava a ospravedlnění "sebevraždy" , já knížku vnímám naopak jako uctění života. Tohle samo o sobě je podle mého dost vypovídající :)

20 23.09.2018

To si tak myslíte, že už máte něco přečtené, jen tak něco vás nepřekvapí... A pak přijde Virginia Woolf... :)

Virginia Woolf byla nepochybně úžasně vnímavý a citlivý člověk. Kniha o vnitřních myšlenkách pocitech, často nesdělitelných, nevyjádřitelných, rozporuplných. Kniha a myšlenky v ní jsou jako vlny, rostou, mění se, navzájem se prolínají, občas klidně plynou, občas bouří a naráží.

Pohledem do nitra porůznu se střídajících postav se odvíjí děj knihy, který je spíše podružný a sleduje jeden den života jedné rodiny. V polovině se kniha posouvá o několik let a v poslední části opět sleduje jeden den po změnách, které se mezitím udály.

Virginia Woolf dokáže úžasně proniknout do vnitřního světa a skvěle vystihuje takové to těžce sdělitelné "něco", bytí, podstatu. Jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, těším se na další čtení. :)

Dorian Gray je velice krásný mladík, kterému změní život jedno  jednoduché poznání. Tím je uvědomění, že je jeho krása konečná a pomíjivá. Stejně jako nádherná květina, která brzy uvadne. Pro Doriana, který vnímá vzhled jako největší hodnotu, je toto uvědomění skličující. V tomto ho utvrzuje i jeho přítel Harry, který má na Doriana zničující vliv. Dorian si přeje, aby místo něj stárla jeho podobizna a on tak získal věcné mládí. Toto přání se Dorianovi nečekaně vyplní, přestává stárnout a jeho podobizna se stává odrazem jeho vlastního svědomí. Dorian začíná žít neřízeným, vášnivým a bezohledným životem. Každý jeho špatný skutek se ovšem otiskuje do portrétu, který se stává stále ohyzdnějším.

Obraz Doriana Graye je mnohovrstevnatý román, který mě naprosto uchvátil množstvím významů, myšlenek a pocitů. Oscar Wilde postupně rozvíjí úvahy nad krásou, nad jejím významem ve společnosti, nad samotnou její podstatou a zároveň nad její, na první pohled úchvatnou skořápkou, která ale může obalovat odporný, zkažený vnitřek. Dalšími výraznými tématy jsou síla vlivu na druhé lidí, lidské svědomí, vášně a intenzivní smyslové prožitky. Celá kniha je svým způsobem rozborem povrchnosti, marnivosti, bezohlednosti a sobectví. Každá stránka v sobě ukrývá myšlenky a skryté významy. Obraz Doriana Graye je jedna z knih, které podněcují k dlouhému přemýšlení.

Na stylu knihy je znát, že byl Oscar Wilde především básník. Celé vyprávění je na mnoha místech silně poetické a obsahuje mnoho velice krásných, popisných pasáží, které byla radost číst i opakovaně. V knize je také velké množství symbolů a metafor. Nejvýraznější je samotná podobizna, která představuje rozkladádající se Dorianovo svědomí. Obraz Doriana Graye určitě není jednoduché čtení a vyžaduje velkou dávku soustředění. Hlavně kvůli velkému množství myšlenek, skrytých významů a propracovanému stylu. Občas je fajn knížku odložit a jenom vstřebávat. "Pomalému" čtenáři se určitě odmění.

Obraz Doriana Graye je opravdu úžasná knížka, kterou řadím mezi ty nejlepší klasiky, které jsem kdy četl. Jedna z těch knížek, které opravdu zasáhnou a zůstanou v hlavě dlouho po dočtení.

Hodnocení 5/5

13 19.10.2023

Jacobsen maluje nádherný portrét rodiny žijící na opuštěném ostrově. Poetický popis přežití v těžkých životních podmínkách a propojení rodiny ve vztahu k sobě navzájem a k ostrovu na kterém žijí. Hlavní síla knihy je ve stylu jakým je psaná, ten je na první pohled poměrně strohý a i při popisu přírody se drží poměrně "při zemi" , mezi řádky se ale odehrává plno emocí, které i díky své nevyřčenosti mají o to větší sílu zasáhnout (nikdy jsem nic podobného nečetl) . Styl je stejně jemný jako brutální, obnažený, čistý a prosáklý kontemplativními pasážemi. Děj je v tomto případě naprosto podružný, celá kniha je především o emocích. Ideální pro čtenáře, kteří také žijí na svých osobních ostrovech , podobně jako postavy v knize :)

13 27.04.2022

Kniha řešící rasismus, nenaplněné ambice, (ne)komunikace mezi lidmi. V řešení témat jde kniha do hloubky a mimo jiné ukazuje, že všechny výše jmenovaná témata spojuje jeden společný problém, předsudky.  Předsudky ovládají každého člověka a kniha toto skvěle ukazuje . Rasismus není jenom otevřená nenávist a věci, které člověk nevnímá jako podstatné ke sdělení můžou přerůst do obludných rozměrů a mít fatální následky. Člověku nezbývá než komunikace.

"Vše co jsme si nikdy neřekli", ale není pouze o řešení sociálních témat , je to skvěle napsaná kniha, přístupná, zároveň hluboká , psaná lehkým čtivým jazykem . Jedna z knih, která věřím dokáže každému člověku předat nějakou hodnotnou myšlenku.

13 12.08.2021

Barbora má téměř vše co vždy chtěla. Má hodného manžela, který jí nadevše miluje, společně mají tři dcery a jednoho syna. Snad jen peníze se místy nedostávají tak jak by chtěli a proto začíná chodit do uhelných dolů společně s otcem i 14letý syn. Šťastný život je ale nečekaně přerušen obrovským neštěstím. Tím je výbuch v uhelných štolách, během kterého zemřelo 235 lidí. Neštěstí postihne i Barboru, které v šachtě zemře manžel i syn. Barbora ovšem nemůže dlouho truchlit, protože se musí postarat o své dcery.

Karin Lednická před námi otevírá rodovou ságu, která začíná důlním neštěstím v roce 1894 a končí první světovou válkou a následným Československo - Polským konfliktem. Autorka bere reálné historické události a lidské osudy, které přepisuje do přístupného a čtivého románu. Zaměřuje se především na postavy a děj vypráví jejich perspektivou. Postav se střídá několik a každá odkrývá trochu jiný pohled na život a tehdejší společnost. Zmínil bych především postavu Julky, skrz kterou je znázorněna počínající ženská emancipace v konzervativní a nábožensky založené společnosti. Z mého pohledu ale kniha klouže spíše po povrchu a připadá mi, jako kdyby se v rámci přístupnosti bála jít v tématech více do hloubky. To platí například pro historické události, které nejsou hlouběji rozebrané. Velká část textu je věnovaná vnitřním myšlenkám postav, které jsou povětšinou zjednodušené a částo popisují pocity, které vyplývají z kontextu. I po emoční stránce na mě kniha působí, že se snaží dojmout, ale pouze do určité "bezpečné" míry.

To samé se týká i stylu celé knihy. Ten je primárně čtivý, nenáročný a celý text na mě působí jako taková promyšlená sázka na jistotu, bez většího zapojení kreativity.

Karin Lednická dle mého názoru napsala knihu, která se snaží být primárně přístupná co největšímu počtu čtenářů. Tento přístup je naprosto v pořádku a chápu vysoká hodnocení knihy. Pro mě ovšem nepřináší nic, co bych nečetl u jiných autorů (mimo skvěle zvolené historické zasazení). Šikmý kostel je pro mne dobrým, ale nijak vyčnívajícím čtenářským zážitkem.

Hodnocení 2,5/5

12 06.06.2023

Knížka je rozhodně pro úzkou skupinu čtenářů. Knížka psaná osamělým, citlivým člověkem pro jiné citlivé lidi, podle mého důvod rozporuplného hodnocení. Osud tažných ptáků rozhodně není pro "rozumově" laděného čtenáře, který v knihách hledá složitý děj, zvraty, akci.... Nic takového kniha nenabízí a proto zůstane takovému člověku dost pravděpodobně nepochopena. Osud tažných ptáků je pro "emočně" laděného čtenáře, který vyhledává emoce, myšlenky, poetické popisy přírody a krásný jazyk.
Je silná citlivost prokletím nebo darem ? To ať si každý citlivý člověk zhodnotí sám, já už mám v tomto naštěstí jasno .... :)

12 19.03.2020

John Irving - Pravidla moštárny

Homer Wells je sirotkem, který tráví celé mladí v sirotčinci vedeným hodným, ale zároveň striktním doktorem Wilburem Larchem. Ten je hlavním správcem sirotčince, provádí porody a zároveň pomáhá ženám, které o dítě nestojí a je tak jedním z mála doktorů, kteří v té době tajně provádějí potraty (kniha se odehrává v první polovině 20. století). Dobrosrdečný Homer Wells také není obyčejným sirotkem. Je nejstarším chovancem v zařízení a pomáhá s jeho chodem. Homer také projevuje velký talent a stává se z něj skvělý porodník. Mezi ním a doktorem Larchem vzniká silné rodičovské pouto. Larch ho proto začne vychovávat jako svého nástupce. Vše se ovšem změní, když do sirotčince přijede mladý pár, který Homera odveze na jejich rodinný jablečný sad, kde Homer objeví nový způsob života.

Hlavní tématem knihy je možnost volby, s čímž se v knize pojí především otázka provádění potratů. Wilbur Larch se setká s několika ženami trpícími nechtěným těhotenstvím. Také je dobře seznámen s těžkými osudy nechtěných dětí. Ukončení těhotenství je pro něj tedy další způsob, jak pomoci lidem v nesnázi. Kniha toto téma podává lehkou, poučnou formou a vyzdvihuje možnost svobodné volby každého člověka. Možnost volby ovšem není zobrazena pouze na tomto příkladu, ale je spojovacím tématem celé knihy.

Hlavní předností knihy je styl Johna Irvinga a emoce, které je svým psaním schopen předat. "Pravidla moštárny" jsou kombinací laskavého humoru s dojemným lidským příběhem o lásce a hledání štěstí. Knížka dokáže být i smutná, ale i tyto pasáže zpracovává s nadhledem, který ve mně probouzel pocit příjemné, hřejivé melancholie a dojetí.

Kniha má ovšem i svá negativa. Je na ní znát určitou schématičnost vyprávění a také předvídatelnost, díky které je od první poloviny jasné, jakým směrem se bude příběh dál ubírat. Některým čtenářům by mohla vadit i klišé a určitá sentimentalita

"Pravidla moštárny" jsou krásným a emotivním příběhem, který doporučuji každému, kdo hledá odpočinkovou knihu, která zároveň není banální, je krásně napsaná a předává i nějaké myšlenky. Já si čtení i přes některé výhrady užil a k Irvingovi se někdy znovu rád vrátím :)

Hodnocení 4/5

11 12.04.2023

Tahle knížka má pro mne obrovskou hodnotu. Je to knížka, která mne přivedla k četbě, poté, co jsem se na střední škole (díky povinná četbo ! ) zařekl, že už nikdy nic nepřečtu.... Knížku mi doporučila kamarádka, s tím, že by se mi mohla líbit, i když nečtu . Měla pravdu :) .
Děj je zde nepodstatný a velice jednoduchý, . Mladý kluk Toru se zamiluje do Naoko, přítelkyně svého kamaráda , který spáchal sebevraždu . Naoko je ovšem velice uzavřená a trpí depresemi. Netřeba vědět více ....
Kniha je o velice melancholické a smutné atmosféře ,nešťastné lásce a především propracovaných postavách. Ztotožnil jsem se s Toruem , "zamiloval" se do tiché, uzavřené, krásné Naoko . Každá postava v knize je něčím zajímavá .
Nejraději mám část, kdy Toru poprvé navštíví sanatorium .Reiko hrající na kytaru Norwegian Woods při západu slunce je nezapomenutelná :) .

11 23.09.2018

Bezejmenný muž se probouzí na okraji jednoho Islandského fjordu. Neví kde je a co se děje. Je bez vzpomínek a nikoho nezná, ani sám sebe. Potkává se hrstkou obyvatel fjordu a zjišťuje, že ho někteří dobře znají. On na ně ale nemá žádné vzpomínky, jen mlhavý pocit, že miloval jednu ženu. Má také časté záblesky, při kterých se zastaví čas a před očima se mu odehrává život současných, ale i dávno minulých obyvatel fjordu. Všechny je spojuje jedna věc, touha po lásce, která je jako prudké světlo v mnohdy temném životě na izolovaném severu.

Stefánsson přináší komplexní příběh tvořený mnoha propojenými liniemi. Seznamuje nás s postavami, které žijí a nebo kdysi žily na severu Islandu. Prostřednictvím jejich životů se otevírá úžasný příběh o lidských pocitech, touhách a především lásce a volbě. Je lepší následovat magnetickou střelku srdce a nebo raději spoléhat na rozum? Knížka je také o hledání životního světla ve chvílích, kdy se člověk cítí obklopený tmou. Autor vybízí, aby se život žil, nejen přežíval a to i přes to, že se v životě nedá vyhnout smutku. A možná, že jen díky němu chápeme hodnotu štěstí.

Nikdo nedokáže psát o lidských pocitech, touhách a lásce tak krásně a zároveň výstižně jako Stefánsson. Jeho příběhy jsou vyjímečné v tom, že čtenáři ukazují na čem v životě nejvíc záleží. Jeho obrazotvorný styl na pomezí prózy a poezie je naprosto úžasný. Se slovy doslova kouzlí a celému vyprávění dodává magický nádech. Svým stylem nechává čtenáře zapomenout na svět kolem sebe a prožít úžasnou pouť lidskými osudy. Knížka dokáže být klidná, téměř až nehybná. Zároveň ale i bouřlivá, zasněně melancholická a ohromně emotivní.

Věřím, že má hodně čtenářů spisovatele, u kterého cítí, že jeho knížky promlouvají přímo k němu, že se dotýkají něčeho hluboce osobního v něm samém. Já mám takové spisovatele dva. První je Herman Hesse a druhým je právě Stefánsson.

Tohle je ta knížka, kterou budu doporučovat každému. Knížka, na kterou nezapomenu a budu si v ní číst, když mi nebude zrovna nejlépe a budu potřebovat povzbudit. Knížka, která vystihuje lidskou duši a smysl života, tak jak ho chci sám žít...

Hodnocení 5/5

10 17.08.2023

Emile Zola - Zabiják

Gervaisa je dvacetiletá dívka, která se společně s přítelem Lantierem a jejich dětmi stěhují do Paříže za lepším životem. V Paříži se jim ovšem nedaří a Lantier po nějaké chvíli Gervaisu opouští. Ta se ovšem nevzdá, poctivě pracuje a daří se jí uživit sebe i děti. Po nějaké době se seznámí s Coupeem, se kterým se rychle ožení a po svatbě žijí slušným, spokojeným životem. Narodí se jim dcera, Gervaisa si pronajímá obchůdek a začíná si plnit vlastní sny. Štěstí je ovšem vrtkavé a spadnout na dno je velice jednoduché.

Jedním z hlavních důvodů pádu většiny postav je alkohol.Ten je způsobem, jak snáze přijímat tvrdou realitu chudého, dělnického života v Paříži na počátku druhé poloviny 19. století. Napříč dělnickou třídou tak vzniká začarovaný kruh, ze kterého je téměř nemožné uniknout.

Hlavním tématem je způsob, jakým člověka ovlivňuje prostředí ve kterém žije. V Zabijákovi je to především společenské postavení. Zola předkládá myšlenku, že je lidský osud předem dán faktory, které ho ovlivňují už od narození a určují i jeho budoucí život. Toto postihuje všechny postavy v románu. Ty se snaží žít spořádaným životem, který je ale narušován vnějšími vlivy. Celá tato filosofie souvisí s determinismem, který předpokládá, že je vývoj celého světa předem dán

Zola popisuje pád člověka, který přijde o naději a sebeúctu. Především díky nim je člověk schopný projít různými těžkostmi. Bez nich se rychle zlomí, rezignuje a upadá na dno.

Naturalistické popisy dnes nepřekvapí jako v době vydání. V současné literatuře jsou zobrazené větší krutosti. I přesto se Zolovi povedlo vytvořit fascinující naturalistický román, který svojí intenzitou předčí i mnohá současná, explicitnější díla. Kniha buduje atmosféru především popisy. Zola měl výborný cit pro popis věcí a situací tak, aby se čtenář co nejvíce vžil. Využívá například kontrasty, díky kterým vyniká všeprostupující úpadek. Čtení je také velice emotivní. Bylo smutné pozorovat postavy, které žily spokojeným životem a následně zažily pád na naprosté dno.Především poslední třetina je velice intenzivní a znepokující.

Zabiják je velice poutavou knihou se stále aktuálním přesahem, která má co říct i dnes.

4/5

10 01.05.2023

Sedím v zakouřeným baru, mám už něco upito, noc se už dávno přehoupla přes půlnoc. Chystám se jít domů, ale najednou si vedle mě přisedne "někdo, něco... " a začne vykládat svoje životní příběhy a pochybný životní moudra. Je mi jasný, že polovina všeho co říká je silně přibarvená a polovina naprosto vymyšlená... Všechno to ale říká energicky, zajímavě, s lehkou dávkou šílenství a silný melancholie na pozadí. V baru hraje přepálená hudba a z kouře (jsem samozřejmě nekuřák) se mi motá hlava. Sedím dál, piju a všechno mu to naprosto žeru a říkám si "týýý vole!!! ".

Knížka o skupině melancholických lidí plných rozporů, kteří neví co se životem. Nenávidí měšťáky a přitom jimy samy jsou. Hrají si na tuláky, chtějí žít nevázaný život, myslí si, že tak mu dají smysl... zároveň ale potřebují mít jistotu teplýho místečka, do kterýho se můžou vrátit , když se jim zasteskne po pohodlí... Životní problémy řeší tak, že je přehlíží a pro svoje okolí jsou jedním velkým neštěstím. Bohužel jim rozumím... a to víc než by mi bylo milé.

10 28.03.2020

Zemi postihla katastrofa, která vyhubila většinu života. Zůstala jen hrstka lidí, kteří z posledních sil živoří na zbědované pustině. Z lidí se stali bojácní, častěji však krutí tvorové, neštítící se ani těch nejohavnějších činů. Tímto vyprahlým světem putuje bezejmenný muž a jeho malý syn. Jejich cesta vede na jih k moři, kde doufají v lepší život. Oba ale tuší, že je jejich cesta honbou za falešnou nadějí. Vždy je však lepší mít nějaký cíl, obzvlášť v pustině, která okamžitě láme lidské životy, jakmile projeví jen trochu slabosti.

Cesta je kniha o hledání smyslu existence ve světě, který nabízí jen zmar a neštěstí. Je lepší z takového světa dobrovolně odejít, nebo by se měl člověk snažit do posledních sil? K čemu je vlastně taková snaha, když se ze štěstí stal jen vyprázdněný výraz bez skutečného prožitku a svět je jen nekonečná černota? Bezejmenný hlavní hrdina nachází důvod k životu ve svém synovi, který je pro něj poslední hnací silou. Jejich prostřednictvím kniha vypovídá o sisyfovské snaze udržet malý kousek dobra ve světě plném šíleného zla.

Právě tento vztah otce a syna dělá z knihy ohromně dojemné a poutavé čtení. V kontrastu k všudypřítomné hrůze a zmaru se v knize objevují i hezké okamžiky stojící právě na jejich silném, láskyplném vztahu. Tento vztah z knihy činí opravdu velmi působivé a dojemné dílo. Je to totiž právě láska, která oběma protagonistům pomáhá překonat i tu největší pustinu.

Cormacův styl je v Cestě výrazně jiný než v jeho předchozích knihách. Je znatelně jednodušší a čtenářsky mnohem snáze pochopitelný. Cormac je zde strohý a používá především krátké, úderné věty. Tímto způsobem ale skvěle dokresluje atmosféru mrtvého světa. I dialogy otce a syna jsou extrémně strohé, což jen umocňuje emoce skryté pod povrchem. Cesta je kniha, která dokáže člověka naprosto rozložit a zanechat ho emočně vyčerpaného. Obsahuje také několik velmi nepříjemných výjevů, které se čtenáři vryjí do paměti. Nic však není samoúčelné, vše má svůj symbolický význam.

Cesta není nejlepší Cormacovou knihou. Nemá takovou hloubku ani stylovou vytříbenost jeho starších děl. Je to však jeho nejemotivnější kniha, která symbolicky uzavírá celé jeho dílo.

4/5

9 28.11.2024

Kniha nás zavádí do Povolžské oblasti v Rusku, kde  v letech 1921-1922 zuřil hladomor způsobený především následky první světové války, ruské revoluce, nedostatečné úrody  a násilné kolektivizace.

V této době dostává mladý voják Dějev za úkol odvést vlakem 500 hladovějícih sirotků do téměř 3000 kilometrů vzdáleného, hladomorem méně zasaženého města Samarkand. Okolo Samrkandu vzniká spousta legend, které z něj vytvářejí symbol blahobytu. K Dejevovi je přiřazena komisařka Bílá, která je kvůli své chladnosti, přímosti a zdánlivé krutosti pravým opakem soucitného Dějeva. Vlak vyráží na cestu v improvizovaných podmínkách, bez zásob a kvalifikovaného personálu.

Po cestě míjí zdcecimovanou krajinu plnou opuštěných domů, vesnic a lesů bez jediného zvířete. Všude jsou roztroušeni hladoví a umírající lidé, včetně podvyživených a opuštěných dětí.  Autorka tak vytváří naprosto pohlcující post-apokalyptickou atmosféru rozloženého světa.  Utrpení  zobrazuje realisticky, ale nepouští se do naturalistických popisů a vytváří tak velice tíživé a nezapomenutelné scény.

Guzel Jachina napsala výborné postavy. Ty se vzájemně liší a jediné, co je spojuje, je touha převézt co nejvíce živých dětí. Všechny postavy se snaží vytvářet "dobro" . Každá z nich ovšem přistupuje k dobru  jiným způsobem, čímž vzniká jedno z hlavních témat knih. Tím je zamyšlení nad tím co znamená "dobro". Například Dějev dělá vše proto, aby zajistil dětem jídlo, často to ale znamená násilné odnětí jídla zbídačeným sedlákům.

Guzel Jachina v knize střídá popisy reálií dané doby (autorka studovala archivy) s krásnými a silně poetickými momenty. Těmi, stejně jako v případě předchozí knihy "Děti Volhy", evokuje lehce pohádkovou atmosféru, která vytváří velice funkční kontrast k zobrazeným útrapám. Výsledkem je absolutně pohlcující čtenářský zážitek.

Vlak do Samarkandu působí velice intenzivní emoce a věřím, že bude pro většinu čtenářů nezapomenutelným zážitkem, který ale může být na někoho až příliš intenzivní.

9 14.11.2022

To se takhle setká absurdismus "Moru" od Alberta Camuse, sarkasmus "Smrtholky" Lucie Faulerové grotesknost "A uzřela oslice anděla" od Nicka Cavea a vznikne z toho letošní vítěz Magnesii litery za prózu "Destrukce od Stanislava Bilera"

Kniha vypráví o učiteli, který před složitostí světa utíká na venkov, kde hledá řád a jistotu. Místo toho ale dostává místo, které prochází neodvratným rozkladem (destrukcí) a spěje k zániku.

Kniha na příkladu jedné nejmenované české vesnice řeší témata , jako je například klimatická krize, politická neschopnost a nečinnost, vykořisťování, nefunkčnost školního systému, přehlížení problémů a jejich záměrné neřešení. Na pozadí toho všeho se nachází hlavní hrdina procházejí existenciální krizí, snažící se pochopit absurdnost světa .

To vše v naprosto groteskním světě, kde je na problémy poukázáno zdůrazněním stereotypů, které jsou záměrně vyhnány do úplných extrémů. Kniha je plná sarkasmus a černočerného humoru, který může být pro spoustu lidí silně za hranou. Mezi tím vším se kupodivu nachází i spousta krásných poetických chvilek.

Tahle šílená směsice kupodivu funguje naprosto dokonale a pro mě osobně je to jedna z nejlepších českých knížek za posledních několik let.

9 01.05.2022

Květa Legátová - Želary

Želary jsou malou, zapadlou vesnicí, kdesi v pohraničí za doby protektorátu. Lidé zde stále žijí poměrně tradičním způsobem, a výdobytky moderní doby jsou pro ně zatím jen mlhavými představami něčeho, co je vzdálené běžnému životu. V tomto prostředí se odehrává cyklus osmi propojených povídek. První stránky mohou ve čtenáři vyvolat frustraci z množství postav a zdánlivě nesouvisejících příběhů. Kniha na začátku působí jako hromada rozházených, nesourodých střepů. S každou další částí se ale střepy začínají spojovat a na konci do sebe všechny těsně zapadnou. Celý výsledný obraz je takovou mozaikou různých mikropříběhů, bez jedné hlavní linie.

Květa Legátová ukazuje život v těžkých podmínkách malé a poměrně chudé vesnice. Zobrazuje lidské osudy v krajních situacích a odhaluje lidskou povahu až na úplnou dřeň, bez jakýchkoli příkras. Autorka na takto obnažených lidských příbězích zobrazuje to, na čem v životě nejvíce záleží. Její hluboké lidské příběhy jsou plné citů, něhy, ale také krutosti a nespravedlnosti. Může to znít trochu jako klišé, ale kniha je plná autentické lidové moudrosti. Vše působí tak upřímně, že je zjevné, že autorka čerpala z vlastních životních zkušeností a celou knihu si sama prožila.

Autorčin nádherný a velmi poetický styl mě okamžitě uhranul. Každá stránka je plná citlivých a krásných popisů přírody a lidských pocitů. Kniha dokáže být krásně jemná, doslova až zasněná. Zároveň ale umí být i poměrně krutá a celé knize dominuje spíše pochmurná atmosféra. Před očima jsem měl během čtení především obraz vesnice v listopadovém, zataženém a sychravém počasí.

Želary ale dle mého názoru nejsou pro každého čtenáře. Pro mnoho lidí může být překážkou zmíněná roztříštěnost příběhů a absence hlavní dějové linie. Autorka také pracuje s nedořečeností, mnoho důležitých informací pouze naznačuje a je na samotném čtenáři, aby se dopátral pravdy. Také se často střídají časové linie a to i v rámci jednoho příběhu. Želary tedy vyžadují velkou pozornost. Proto je doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, kterým nevadí experimentování s formou a mají oblibu v poeticky laděné próze.

Hodnocení 4/5

8 13.01.2024

Jana si během svých osmnácti let života prošla mnohými útrapami. Během druhé světové v.lky ji zemřeli oba rodiče a jen díky své pevné vůli se o sebe dokázala postarat. Po konci v.lky se na ní zdánlivě usmálo štěstí. Adoptoval si ji zabezpečený a bezdětný pár. Jana je nadšená, i přes těžké okolnosti jejího dospívání jí nezmizala radost ze života a se svými novými rodiči Robertem a Karolínou zažívá druhé dětství. Postupem času ale začíná zjišťovat, že vše není tak ideální, jak se jí na první pohled zdálo a před očima se jí rozplývá sen o novém, šťastném životě.

Jarmila Glazarová ve svém psychologické románu ukazuje manželský vztah naprosto rozdílných povah, který je na jedné straně tvořen fanatickou závislostí a na druhé straně soucitem. Karolína je kvůli své závislosti slepá sama k sobě a žije v sebeklamu. To se týká i jejího vztahu k Robertovi, který vnímá jako dokonalý a odmítá si připustit cokoli jiného. Robert ke Karolíně cítí soucit a nechce jí ublížit. Zároveň ale postrádá naplnění a svůj smutek potlačuje nekonečnou prací. V této doslovné pasti se ocitá citlivá Jana, na kterou dopadá obrovská tíha.

Vlčí jáma není dějových román. Zaměřuje se na vcelice hluboký psychologický rozbor postav. Detailně popisuje jejich vývoj, který směřuje k naprosté citové vyprázdněnosti. Jedná se o pomalou proměnu, dějící se mezi lidmi, kteří k sobě chtějí cítit lásku, ale kvůli rozdílným povahám to není možné. V knize se postupně rozvíjí temná a velice tíživá atmosféra, která každou další stránkou nabývá na síle. Postupně se z četby stává pochmurný zážitek plný sílící b.znaděje.

Styl knihy je doslova úžasný. Jarmila Glazarová používá velice poetický jazyk, kterým přidává na síle už tak výrazným emocím. Autorka dokáže popsat nádhery lesů, luk a svěžího jarního počasí. Zároveň ale dokáže popsat intenzivní b.znaděj a citové strádání. To vše s takovou silou, se kterou jsem se setkal jen u malé hrstky jiných autorů.

Vlčí jáma je výjimečná knížka, kterou budu ještě velmi dlouho vstřebávat. Doporučuji ji především čtenářům, kteří hledají poetický styl, intenzivní psychologický rozbor postav a silné emoce.

Hodnocení 5/5

8 29.08.2023

Jón Kalman Stefánsson - Ráj a peklo

"Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako součást všedního dne?"

Jaké to je být rybářem na širém moři, které znamená živobytí a smrt zároveň? Jaké to je hledat radost, štěstí a smysl života na "okraji světa", který je rájem i peklem zároveň? A jaké to je přijít o jediného blízkého člověka a ztratit tak smysl bytí?

Kniha sleduje skupinu rybářů žijících sezónně v jedné malé rybářské osadě. Zaměřuje se především na Bárdura a jeho kamaráda. Oba se od ostatních rybářů liší svojí láskou k poezii, citlivostí a svými životními sny. Každý z rybářů má jiný přístup k životu a své štěstí hledá jinde. Všechny však spojuje potřeba životního cíle, bez kterého život ztrácí svůj smysl.

Ráj a peklo je tak především knihou o hledání štěstí, radosti a smyslu života na místě, na kterém musí člověk doslova každý den bojovat o přežití. Rájem a peklem je moře, které přináší obživu a zároveň strach o život, nebo také samotný Island, který nabízí nádhernou přírodu a zároveň kruté a život ohrožující bouře. Kniha se zabývá životem, znázorňuje jeho neúprosnou konečnost a vybízí k jeho radostnému prožívání. Vše má v sobě jak světlo (štěstí), tak tmu (neštěstí), štěstí ani neštěstí  (symbolizované polárním dnem a nocí) netrvá věcně a jen jen na člověku samotném jak na život pohlíží.

Kniha je psaná nádherným, silně poetickým jazykem a buduje emočně silné, doslova až úchvatné scény prosycené atmosférou nádherné a proměnlivé islandské přírody. Už dlouho jsem při čtení necítil tak intenzivní emoční pohlcení. Zažíval jsem širokou škálu pocitů a doslovně jsem prožíval ráj i peklo spolu s postavami. Kniha tak o pocitech a myšlenkách nejen píše, ale nechává je čtenáře i intenzivně prožívat.

Kniha je doslova jako ráj a peklo a je na každém čtenáři jak ji bude vnímat. Pro mne je především oslavou života, který se ale nedá žít bez občasných těžkých okamžiků.

Knihu řadím mezi to nejlepší co jsem kdy četl. Hodnocení 5/5

8 14.11.2022

Sara Baume spolu s Herman Hessem a Virginii Wolf tvoří trojici mých nejoblíbenějších spisovatelů. Obzvlášť Vyšlapaná Čára má pro mne velký význam a řadím ji mezi nejvýznamnější knížky v mém životě.

Nejedná se o dějový román - jde spíše o meditativní čtení a zkoumání křehké psychiky Frankie, osamělé bývalé studentky umění ve věku 26 let , která začne procházet životní krizí způsobenou životním vyhořením, spojenou s depresivními epizodami , díky kterým nemůže pokračovat v zažitém životě a proto se stěhuje k rodičům . Frankie přesvědčuje rodiče, aby jí umožnili přestěhovat se do domu její zemřelé babičky, kde se následně snaží opětovně najít svou identitu a překlenout období deprese.

Každá kapitola má jméno zvířete, které odkazují na fotografický projekt, ve kterém Frankie fotografuje mrtvá zvířata, která našla a která ji symbolizují vlastní rozpad- tyto fotografie se objevují i v textu a jde o autentické fotografie samotné autorky.

Kniha tématicky řeší především hledání sebe sama v současném komplikovaném světě, nenaplnění životních ambicí, neschopnost život uchopit za "správný konec" a otevřeně přibližuje opuštěnost způsobenou pocitem "nezapadnutí do současného světa" a úzkost s tím spojenou. Autorka jde až překvapivě hluboko v popisech pocitů a otevírá autentický pohled do lidské psychiky, pro kterou se svět postupně stává mlhou a každý další den je bolestnější. Velice intimní kniha psaná úžasně lehkým, poetický jazykem, který mi neustále připomíná eleganci Virginie Wolf, kterou napadobuje i proudem vědomí, který taktéž ve stylu Virginie Wolf není chronologický, ale plynule, stejně jako lidská myšlenka skáče v různých časových rovinách.

"Takže je to nějak tak, že já se cítím ve své kůži docela dobře, ale zároveň vím, že ta moje kůže neodpovídá představě ostatních lidí o tom, jak by se měl život žít "

8 02.05.2022