jan8470 komentáře u knih

Kvítek karmínový a bílý
(Ve skvělém překladu pana Viktora Janiše)
Příběh prostitutky Sugar odehrávající se ve viktoriánském Londýně.
V první řadě musím říct, že Michel Faber je brilantní vypravěč.
Na knize se mi líbil samozřejmě především vývoj a proměna Sugar (tedy její osobnosti) a také to, jak autor zručně provázal cesty a příběhy všech postav. Žádná není zbytečná, žádná není nevyužitá. Tomu říkám poctivé spisovatelské řemeslo. Stejně jako se Sugar však Michel Faber pracuje s ostatními postavami (William, jeho bratr Henry a v neposlední řadě Emmelína Foxová) jejichž pohnutky a charaktery jako zručný chirurg svým skalpelem postupně tkáň po tkáni ořezává až na kost. Tady není kladných hrdinů, protože doba je zlá a předsudky vládnou světu. Ze začátku mě trochu zarazila přílišná popisnost prostředí a (příliš mnoho slov), ale pak jsem se nechal strhnout příběhem a knihu si opravdu užil. Když jsem dočetl poslední stránku, uvědomil jsem si dokonce, že v poslední čtvrtině knihy má příběh takový spád, že i těch barvitých popisů které mnohého čtenáře mohou z počátku odradit znatelně ubylo. Zároveň si vážím autora který byť se považuje za ateistu, i když mohl, nesklouzl k zesměšnění katolického ani anglikánského náboženství. Kniha je často chválena za to jak přesně popisuje život ve viktoriánském Londýně a samozřejmě po právu.
Vlastně jsou jen dvě výhrady které k samotnému příběhu mám. Tou první je, že se mi nesmírně líbil začátek knihy, kdy je čtenář postaven do pozice voayera pozorujícího vše jakoby z dálky. Tento způsob vyprávění Faber záhy opustil. Chápu, že pro autora by bylo nesmírně náročné napsat příběh tímto stylem, ale přesto mi to bylo trochu líto. A samozřejmě mě moc mrzelo, že kniha skončila tak náhle a její finále bylo tak otevřené, že by se za to nemusel stydět ani scénárista soap opery.
Mnozí pak Faberovi vyčítají velký výskyt vulgárního a sprostého slovníku. Ale to je prostě hloupé. Kvítek je příběh prostitutky a sprostá mluva a sexuální narážky k tomu prostě patří.
K překladu: Pan Janiš na knize odvedl práci, za kterou by si zasloužil nejen tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna, ale i cenu Nejlepší překladatel roku.
Kvítek karmínový a bílý rozhodně není knihou pro každého. Nejen rozsahem 920 stran, ale také tématem prostituce. Přitom je to (jako většina opravdu dobrých příběhů) především vyprávění o lidech, jejich životech, touhách a strastech. 95%

18 15.07.2016

Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls. Autorka je fanynkou blackmetalu a je vidět že není jen pasivní posluchačkou. Probíráme se pestrou nabídkou jukeboxu, jednoho z posledních v Praze: "Mám tam dát Fear of the Dark, nebo Number of the Beast?" chce vědět Fakáč. "To je jako vybírat si mezi svíčkovou a vepřem knedlem zelem," kroutím hlavou. "Tak víš co? Já bych poprosil pořádnou flákotu. Vraž tam Run to the hills." "Jak je libo. Skvělá volba pane!" Za chvíli si prozpěvujeme:
White man came across the sea
He brought us pain and misery

Před časem jsem četl knihu Hendrixova kytara, která taky popisuje životní příběh kluka, který se jako bigbíťák snažil přežít v socialistickém Československu. Těžké duše na rozdíl od výše zmíněného románu popisují jeden rok v životě stárnoucího bílého muže který má rád metal, přesto mi jsou bližší než kniha Kateřiny Dubské.

13 14.03.2024

Tak to vidíte pánové. nemusíte nám věřit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Opět k vám budu upřímný..."
Staří známí přijíždějí do Prahy a za nimi přichází takřka bouřka biblických rozměrů.
Ale jsou opravdu tak známí?
Druhé setkání s trojicí Stein, Barbarič a Jaroš je skvělá detektivka z rudolfínské Prahy.
Proč jsem si knihu užil?
Skvělá vícevrstevná detektivní zápletka.
Moc hezké zapojení známých historických postav do příběhu.
Barvitě vylíčená Praha rudolfínské doby.
Juraj nám zase o kousek poodhalil osobní historii hlavních protagonistů.
A taky se člověk lecos dozví o geografii rudolfínské Prahy.
Proto nemůžu jinak, než Krev prvorozených doporučit ctěné čtenářské veřejnosti,
Smekám svůj širák a s pokorou se klaním.
A staří známí se s námi (doufám ne na dlouho) loučí a za nimi se nad Prahou vznáší zkáza takřka biblických rozměrů...

13 28.08.2015

Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnou mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls.

11 22.10.2024

Vysoce subjektivní čtenářské pocity. Rudý vrabčák- Naprosto skvělý špionážní akční příběh ve stylu filmů Krycí jméno U.N.C.L.E. nebo Atomic Blonde. Jenže podle Kotlety a ve světě Legie. Fakt mě to bavilo. Navíc jsou tam vesmírní punkáči.

11 06.07.2022

Hájíčkův vypravěčský styl je velice podobný způsobu, jakým vypráví své příběhy Kateřina Tučková.
Děj plyne zdánlivě pomalu jako tok řeky Nežárky v parném letním odpoledni. Ale vnímavý plavec (čtenář) vnímá ty temné proudy skrývající se nenápadně pod hladinou. A tady nemluvím jen o té dávný příběh, který genealog Straňanský postupně odkrývá. To je jen jeden z proudů, které Selský baroko skrývá. Druhým neméně temným proudem, je Straňaský a jeho minulost a tím třetím vesnice a její obyvatelé.
Musím přiznat, že Jiří Hájíček umí vyprávět a jediné, na co jsem si při četbě horko těžko zvykal, byl autorův filmový a místy až skoro násilný střih. Je zajímavé, že ačkoliv je příběh vyprávěn velice pozvolna, čtenář se nemá šanci nudit. Je to jako s tím horkým letním dnem. Podvědomě čekáte, že přijde bouřka. A i když ji vzdálené hřmění občas připomene, dokáže vás (až přijde) vyděsit k smrti. Takže i čtenář s hlavním hrdinou prostě zařve „Cože?“ A je překvapením bez sebe. Přitom všechno do sebe zapadá s precizností švýcarského strojku a žádná část soukolí nezaskřípe.
A poselství?
Jiří Hájíček, (Tak jako třeba Dominik Dán v knize Uzel) nám ukazuje, jakých zvěrstev se komunistický režim na lidech dopouštěl, ale na rozdíl od Dána nám ukazuje i druhou stanu mince. Po dočtení knihy jsem měl pocit, jako by nám autor chtěl říci. „Ne všechno bylo černobílé, ne všemu můžete rozumět, ne všechno musíte pochopit. A toho si vážím na Selském baroku možná více, než obrazu který nám o lidech na vesnici podává.

Jak jsem ke knize Stolek s citróny přistupoval skepticky (Můj bože povídky o stárnutí) a knihu jsem si koupil "jen" kvůli tomu že ji překládal mistr slova Viktor Janiš, ale jsem ve třech čtvrtinách knihy a musím říct, že se mi ty povídky líbí. Jsou hodně smutné, ale vážně strašně až nepříjemně trefné. Třeba Hygiena, jak já se strašně bojím že takhle dopadnu, nebo povídka Co ty všechno nevíš, jak moc moc mi to připomíná mou mámu. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Prostě Julian Barnes napsal a Viktor Janiš přeložil knihu která mě mile překvapila a rozhodně ji neváhám doporučit.
Ještě chci říct, že se mě více dotkly povídky o manželství Hygiena, Apetýt, Zahradní klec a Příběh Matse Israelssona. Protože přesně vystihují mé strachy ze stárnutí a života v manželství vůbec. Někdo si možná může myslet, že Stolek s citróny je čtení pro staré lidi nebo lidi se starým myšlením. Ale to je omyl. Tahle kniha je čtením pro lidi bez rozdílu věku, protože je o nás o lidech. Jediné co mě opravdu mrzí, že u každé povídky není krátký povídání o tom jak vznikla. Proč tuhle skvělou věc má Gaiman a Barnes ne?

10 27.08.2015

Aga navazuje přímo na Rudého vrabčáka. Rozhodně skvělé čtení- dozvíme se mnohem víc o Chanech. Ve finále je to mnohem vážnější příběh, než by se dalo čekat, ale rozhodně nepostrádá akci a humor.

9 28.11.2024

Vyhýbám se tomu, abych recenzoval knihy kamarádů nebo dobrých známých, takže ani u Sudetenlandu neudělám výjimku. Ale pár slov přeci jen napíšu. Spíš proto, abych si urovnal myšlenky.
Když mi Leoš ještě před vydáním knihy psal, že se mi Sudetenlad bude líbit, tak jsem si říkal, že jsem zvědav, jak téma sudetských Němců uchopí. Bez mučení přiznávám, že se mi knížka nejen líbila, ale zhltl jsem jí takřka na jeden zátah a to navzdory tomu, že jsem se ve spletitých vztazích Bittmanova klanu dost ztrácel a že mě v závěru knihy autor donutil zařvat, že ho nenávidím, praštit pěstí do stolu a začít vzteky brečet. Pak jsem se samozřejmě uklidnil a došel k závěru, že tenhle příběh nemohl skončit tak, že hrdina odjíždí s dívkou v sedle do západu slunce. Kdo Leoše znáte, nebo jste o něm alespoň četli, tak víte, že je jednou z jeho profesí žurnalistika, a na knize je to hodně vidět. Byť je příběh zasazen do alternativní minulosti (odsun Němců nebyl tak definitivní, jak ve skutečnosti byl), díky článkům z dobového tisku, a autorově znalosti období po roce 1989 velice věrohodně. Jestli ta alternativa byla nutná, to nevím. Detektivní zápletka tohohle druhu se pravděpodobně mohla udát i v pohraničí které bylo vysídleno úplně, jen by se nejspíš vše odehrálo dříve a asi trochu jinak, jak ukazuje například román Zdivočelá země. Ale to je vlastně fuk. Leoš v knize znovu otevírá (pokud kdy bylo toto téma uzavřené) téma křivd spáchaných při odsunu Němců po Druhé světové válce, nastiňuje jejich osudy v Socialistickém Československu a naznačuje, jak by se s nepokoji v Sudetech pravděpodobně vypořádala tehdejší posametová vláda. Ale to je jen jedna z linek knihy. Tou druhou (alespoň myslím) je zamyšlení nad tím, jak moc nás ovlivňuje historie a jak těžké může být se s ní vyrovnat. Mě osobně kniha oslovila natolik, že jsem si k Benešovým dekretům a celé problematice poválečného odsunu začal dohledávat odborné publikace.

9 25.11.2024

Těžké duše
Johaness má nakročeno k padesátce, za sebou ošklivý rozvod, a ve střídavé péči dceru která jak už náctiletá děvčata bývají, hledá samu sebe, což je pro tatíka fakt dost na ránu. Prošel si vším možným, včetně sexuálního harašení, jehož cejch si na sobě stále nese. Živí se vyklízením bytů a svůj volný čas věnuje návštěvám Alzheimerem stižené matky a sebelítostnými stavy. Ale se životem je potřeba se porvat. Naštěstí má náš hrdina partu kamarádů, kteří s ním sdílí lásku k heavy metalu. Jsou to sice taky životní ztroskotanci, kteří současný svět přestávají chápat, ale když se Johaness šťastnou náhodou dostane k elektrické kytaře, pokusí se spolu s ním vzkřísit k životu metalovou kapelu, se kterou kdysi v mládí s nadšením vystupovali.
Tolik k anotaci. Ke knize samotné řeknu, že je smutná, místy dost depresivní a mnohdy až křehce dojemná, jako sám život. Je vidět, že autorka není jen životní teoretik a necucá si své postřehy z prstu. I když za sebou nemám sexuální delikt, nejsem rozvedený a nezemřela mi sestra, přesto jejímu Johanessovi v mnohém rozumím. Při čtení jsem si často říkal „ Ty vole Ivo, to je tak přesný.“ Ano, i muži mají své sny, strachy a fobie. A stárnoucí muži o to víc. „ Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou ,jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde se musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. „ Johaness je normální chlap a já mu rozumím, stejně jako jeho frustraci ze sebe sama chápu i jeho komplikovaný vztah k dceři. „ Můžu ti nějak pomoct?“ Vysoukám ze sebe a potím se. Hlavně nic nepokazit. Ptát se, ale ne moc. Nehodnotit. Netlačit na pilu. „Snad to budu umět.“
Vlastně vůbec nechápu jak Iva Hadj Moussa dokázala tak perfektně vyhmátnout mužskou duši. Před tím prostě smekám. Ale abych nemlel jen o vztazích a duševních pochodech, které jsou logicky nedílnou součástí knihy. Velká část románu je věnována vzniku a klopýtavému znovuzrození Johanessovy kapely Heavy Souls.

9 25.11.2024

Velinský (stejně jako například v knize Volání odnikud) těží ze své trampské minulosti a tak se dostaneme spolu s Otou mezi ty pravé osadníky. Kromě detektivní zápletky, Velinského knihy zaujmou především jemným humorem a vhledem do období let padesátých a šedesátých. Byť Ota s trampy kamarádí, bere je trochu s rezervou a k osadnímu životu má hodně daleko, takže jeho glosy na tohle téma rozhodně pobaví. Navíc je to trochu střelec a dobrodruh, což je u hrdiny vždycky plus. Za mě další skvělá retro detektivka. Kterou můžu jen doporučit. Bezděčného deetektiva Otu Finka u nás začalo znovu vydávat nakladatelství Mystery Press. Obálky si vzal na starost Jaromír 99 a jsou parádní.

9 22.08.2024

Přesto, že se editor a autoři snažili o to, aby si knihu užili nejen fanoušci a znalci Kingových knih, platí zde rovnice – čím víc máš načteno, tím víc tě povídky budou bavit. Přesto je antologie V královských zahradách krásnou poctou příběhům Stephena Kinga a ukázkou toho, že se mu čeští a slovenští autoři vyrovnají, protože dobrou povídku nedělá slavné jméno, ale dobře odvedené spisovatelské řemeslo.

9 19.08.2024

Jaroslav Velinský byl spisovatel, skladatel, básník, zpěvák a člen trampské osady Island, s jehož texty jsem se seznámil už jako kluk. Ale tehdy šlo o jeho trampské písně, nikoliv o jeho tvorbu literární. K té jsem se dostal až v roce 2017 díky nakladatelství Mstery Press. To tehdy začalo vydávat případy Augustina velikého jako e-knihy. Jejich bohulibý záměr byl pak završen velkým souborným vydáním Velikého případů. Mystery Press ovšem pokračuje s vydáváním Velinského detektivek dál a to sérií případů bezděčného detektiva Oty Finka. Ty se odehrávají v 50. a 60. letech minulého století a jejich hrdinou je soustružník .p. Pragokov Ota Fink. Finkovky jsou psány lehkou rukou a s humorem. Oťas je vtipný a navíc docela sukničkář. „Bylo půl dvanáctý, chudinka Jituš si už ve svým krámě jistě zoufala a její slaný slzy dírkovaly šlehačku.“ V knize Strašidlo minulosti se Ota Fink po mnoha letech vrací na místo, kde se jako učeň brigádník poprvé bezhlavě zamiloval. Jenže dívka Lucie, která mu kdysi zlomila srdce byla po letech nalezena mrtvá a Ota se nyní vydává po stopách vraha. Jenže stopa už dávno vychladla a pátrání v socialistickém Československu toho horkého léta roku 1959 bude pěkně zapeklité.
Zkrátka a dobře, Ota Fink je zábavný a já se na jeho další eskapády ohromně těším.

9 09.01.2024

Jiří Sivok si dal za cíl shromáždit autory, kterým vycházejí knihy pod hlavičkou nakladatelství Golden Dog, a to se mu povedlo. Antologie je reprezentativní ukázkou toho, jak jednotliví autoři píšou a co od jejich knih může čtenář čekat. Dalším z cílů bylo představit různé tváře hororu. I toto poslání splnila Smečka takřka na sto procent. Najdeme zde body horor, duchařské příběhy, temnou baladu, civilní vyprávění i černý humor, a to mnohdy v hodně netradičním a zajímavém mixu.

Dalším, ale velice důležitým prvkem, jenž má všechny povídky spojovat, je pes. V některých povídkách je jeho postava či role hodně upozaděna a působí jako uměle naroubována na příběh, který by se bez něj klidně obešel. V tom se mohli někteří autoři trošku víc snažit. Editora je také třeba pochválit za péči, kterou věnoval řazení povídek, kdy zohlednil, že by si po dvou či třech drsných příbězích čtenář rád odpočinul u lehčí, nebo dokonce pozitivně vyznívající povídky.

Za pochvalu také stojí péče, kterou knize věnoval nakladatel Martin Štefko. Nejde jen o medailonky všech autorů, které nesmí v žádné antologii chybět, ale především o krásné vnitřní ilustrace ke všem povídkám, pěknou a velice výmluvnou obálku a pevnou vazbu, jimiž se kniha může pochlubit.

Není autor ten, jenž se zavděčil čtenářům všem. A stejné to bude i s touto sbírkou povídek. Přesto je Smečka povedenou a reprezentativní antologií, kterou by si neměli nechat ujít jak fanoušci hororů, tak čtenáři, kteří si rádi rozšíří své obzory.

8 30.11.2024

Ten pohled do dob kdy se Sovětským svazem bylo na věčné časy a nikdy jinak je dost depresivní. A paní Pelikánovou jsem obrečel. Prostě skvělá kniha. Zdena Salivarová je výtečná vypravěčka a Denisa Barešová se role Jany Honzlové zhostila skvěle. " Ani jeden posudek nebyl příznivý. ani jeden nebyl podepsaný." Z téhle knihy vám bude jasné, že žádný socialismus s lidskou tváří neexistuje.

8 25.11.2024

Dekadentní pohádka o bestiích v lidském těle.
Luisa přijela do města vydělat peníze aby mohla zaplatit doktora nemocnému otci. Ale jak ji postupně pounáváme, zjišťujeme že jsou její pohnutky mnohem složitější. Stejně tak na první pohled prostá holka z vesnice na úpatí hor začne během vyprávění působit díky pohledům do její minulosti značně jinak. A je nejen temná a ponurá, ale díky tomu jak je vše vyprávěné z Luisina pohledu tak i cynická i černohumorně vtipná. Přitom nutí člověka k zamyšlení. Co nás formuje, jsme už od začátku života předurčeni být zlí, nebo dobří? Můžeme se změnit. Ale Pomiluj smrt není žádná moralita, tahle témata spíš probublávají na povrch jaksi mimocodem. Je to povedený text, svižný a lehce dekadentní. Nepostrádá pěkné popisy, ale jeho předností je autorčin perfektní vled do lavy její rdinky. Fiedlerová znovu dokazuje, že kdyby měla víc času na psaní, klidně by se mola zařadit mezi čtenářsky nejúspěšnější autorky domácí fantastiky.

8 22.07.2023

Chcete vědět jak se žije na Zemi , nebo alespoň v bývalé České republice pod nadvládou emzáků? Tak se tam vypravte s kapitánem Moravcem a jeho partou splnit deset posledních přání dědka Vodičky a vyzvednout mrtvou schránku. A co vás čeká? Westernový souboj na nože, ultimátní hospodská rvačka, honička ve slumech ve stylu Indiana Jonese, trocha těch pop kulturních odkazů, hrstka patosu, hodně dějových zvratů a ještě mnohem víc. A to vše v kulisách které vám připomenou život v Protektorátu a Komunistickém Československu. Místy vám bude běhat mráz po zádech, jindy se budete chechtat, ale bavit se budete zaručeně. Je to jízda která vás nenechá vydechnout. Těch tři sta stran jsem zhltl za půl noci. Kristýna Sněgoňová vtiskla již dávno Legii ducha humanismu a toho se drží i zde. A to aniž by vyprávění sklouzlo k moralizování a nudě, nebo ztratilo spád a čtivost. Za mě stejně skvělý díl jako Amanda. akorát škoda těch několika málo chyb v logice.

8 21.12.2022

Peter Heller – Psí hvězdy
THIS IS NOT MAD MAX…
Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet.
Jenže.
Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty... Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo.
Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany.
Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší.
Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl.
Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max.
Ale koho oslovil Malevil a nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa.
Vím, že se k téhle knížce budu vracet.

8 29.08.2015

The reader's confession.
"Ctihodný otče. Přiznávám se, že jsem horor nikdy nepovažoval za literární žánr. Vždyť u blahoslaveného Stephena Kinga já jsem doposud nepřečetl jedinou hororovou knihu.
Je to samozřejmě má vina , má veliká vina. proto prosím všechny fanoušky žánru, nechť mi odpustí mé hříchy a na milost mě přijmou.
Prvním krokem k nápravě mé čtenářské duše budiž Oddíl.
Knihu jsem zakoupil především proto, že jde o SKAUTSKÝ oddíl. (To, že jde o survival horor mi vlastně vůbec nešlo.)
Nick Cutter knihu pojal jako poctu mistru Kingovi a především jeho knize Carrie a je to pocta velice povedená.
Když se vůdce skautského oddílu (povoláním lékař) pokusí splnit naplnit jeden ze skautských zákonů a zároveň dostát Hippokratově přísaze, spustí tím takový řetěz událostí, že je z toho jednomu až úzko.
Ale popravdě řečeno. Jestli mi z něčeho bylo opravdu špatně nebyly to vyhřezlé mozky a vnitřnosti, ale bylo to zachycení toho, co je v člověku ukryto a co se z něj může v krizové situaci stát. A to se týká i dětí.
Myslím že Cutter přesně vystihl to co je v nás nejhorší a to bez ohledu na věk.
Domnívám se, že i různé dokumenty a rozhovory s aktéry celé nešťastné události na Falstaffově ostrově autenticitě čtenářského prožitku hodně pomohly.
Čím delší čas jsem Oddílem 52. strávil, tím víc jsem si ten příběh užíval.
Stejně jako mistr King i Nick Cutter umí skvěle vykreslit stinné stránky lidské duše které jsou často mnohem horší než jakýkoliv vetřelec.
Moje čtenářská zpověď je u konce. Jaké pokání mi uložíte ctihodný otče?
Mám si přečíst Kingovo To? Ale já ho třikrát začal číst a třikrát nedočetl. Cože? Že tentokrát ho dočtu protože jsem přešel na víru pravou? Máte svatou pravdu otče, svatou pravdu..."

8 28.08.2015

Jiří Walker Procházka a Klára Smolíková – Mrtvá šelma
(první kniha z detektivní série Souřadnice zločinu)
Vydalo nakladatelství Plus
Jiří W. Procházka, považovaný za otce českého kyberpunku, je držitelem Ceny Ludvíka Součka a také tří ocenění Akademie science fiction, fantasy a hororu. Společně s Miroslavem Žambochem vymyslel dobrodružnou knižní sci-fi řadu Agent J. F. K., do níž dosud přispěl šesti díly. Roku 2014 založil s režisérem Radkem Volfem audio vydavatelství "Walker & Volf, s.r.o.“
Tentokrát Jiří spojil tvůrčí síly se svou manželkou Klárou Smolíkovou, spisovatelkou, scénáristkou komiksových příběhů, publicistkou a velmi činorodou lektorkou. Klára je mimo jiné autorkou úspěšné dětské komiksové knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství nominované na ocenění Zlatá stuha.
Klára prožila patnáct let v Táboře, kde deset let učila na střední škole knihkupce a knihovníky a poté pracovala ve zdejším Husitském muzeu. Proto není divu, že se manželé a zároveň spoluautoři rozhodli situovat své první společné dílo do tohoto slavného husitského města.
„Mrtvá šelma po stu letech ještě straší živé.“ (Ferdinand I. Habsburský)
Když ze dne na den zmizí profesor Kalandra, rozhodne se muzejní kurátorka Berenika Weissová nejen nahlásit zmizení svého kolegy místnímu oddělení policie, ale také požádat o pomoc bývalého policistu a nyní konzultanta na zabezpečení muzejních sbírek Roberta Štolbu.
Tím začíná spletitý detektivní příběh plný zvratů, přepadení, vražd a skrytých tajemství. Weissová a Štolba, byť jsou každý úplně jiný, musí pod tlakem okolností velice brzy spoléhat jeden na druhého. A svá tajemství nevydá Tábor ani potomci husitů zadarmo…
Nechci zbytečně moc prozrazovat ze zápletky knihy, abych tak čtenáře neochudil o skvělý zážitek.
Proto hnedle přistoupím k tomu, co mi na Mrtvé šelmě připadá skvělé a co mě na ní trošku mrzí.
Šelma je čtivá. Člověka chytne a nepustí. Myslím si, že je to dáno především tím, že skvěle funguje interakce mezi Weissovou a Štolbou. Obě postavy jsou tak rozdílné, jak jen může být bývalý policajt a životní ztroskotanec a rozvedená vysokoškolsky vzdělaná matka samoživitelka. Přitom ani Štolba a ani Weissová nemají daleko k ironickým komentářům. Skvělé jsou vnitřní monology obou hlavních postav a mně se osobně moc líbily Štolbovy vzpomínky na profesora Kalandru (škoda že jich nebylo víc). Zároveň mě moc bavil vývoj vztahu Weissové a Štolby. Dynamice ovšem nejvíce pomáhá, že se ve vyprávění střídají oba hlavní protagonisté. Čtenář má tak možnost vidět dění nejen optikou bývalého policisty a detektivky amatérky, ale především muže a ženy.

Detektivní linie je zajímavá a čtenář je vystaven neustálému napětí v podobě dějových zvratů a postupně odhalovaných tajemství. Protože svá skrytá tajemství má v téhle skvělé detektivce nejen pěkně vykreslené město Tábor (které zdaleka není jen kašírovanou kulisou), ale doslova každý z účinkujících tohoto dramatu.
Jedinou vadou na kráse jsou podle mého skromného názoru intermezza popisující Štolbovy noční můry. Tuším, že autorům šlo o to přiblížit čtenáři, co se bývalému policistovi honí v hlavě a čeho se obává. Ale nemohu si pomoci. Genialitě Štolbových vnitřních monologů jeho noční můry nesahají ani po kotníky a navíc vypadají, jako by vypadly z nějakého podřadného hororu.
Také mě trochu mrzí, že se z knihy skoro úplně vytratili vyšetřovatelé táborského policejního oddělení, kteří jako by se vyšetřování vůbec neúčastnili. A nečekaný příchod majora Černého (který přichází v pravou chvíli, ale bez jakéhokoliv vysvětlení) mi také přišel jako učebnicový deus ex machina, což je velkou vadou na kráse nejen tohoto sympatického policisty, ale i příběhu Mrtvé šelmy.
I přes všechny výše uvedené výhrady si myslím, že Mrtvá šelma (spolu s Rychlopalbou Štěpána Kopřivy), se může směle postavit po bok takových velikánů českého kriminálního románu, jakými byli a jsou Václav Erben, Jan Cimický nebo Eduard Fiker.
Už teď se nemohu dočkat dalšího dílu Souřadnic zločinu s názvem Stříbrná iniciála.

8 27.08.2015