jan8470
komentáře u knih
Rochus
Přemysl Krejčík
Poslední ohlédnutí za románem Rochus
"Ta holka v mikině je možná jen obyčejná turistka, která navštívila Prahu. Anebo je to nájemný zabiják s tváří anděla."
Moderní román na hranici magického realismu je nejen vyprávěný z pohledu hned několika hrdinů, ale hlavně je perfektně provázaný. Jde o vícevrstevný text plný citlivě zakomponovaných odkazů nejen na popkulturu, ale i historii. Dá se číst jako cestopis (protože cestování v něm hraje velice významnou roli), ale také jako příběh o nájemných zabijácích. Krejčík, který je žánrově jen těžko zařaditelný, tady skvěle propojil to, čemu snobsky říkáme vyšší literatura s literaturou žánrovou. Pokud se vám líbí kniha Probudím se na Šibuji tak nemáte proč váhat. Román Rochus je se svými více než 700 stranami autorovým nejdelším dílem. Snoubí se v něm Krejčíkova láska k cestování a fantastice, s jeho citem pro uměleckou literaturu. Přitom jde o čtivé a svěží dílo, v němž naleznete nejen akci a atraktivní kulisy či mytické bytosti, ale také zajímavé myšlenky. O popkulturních odkazech nemluvě. Umně spředený příběh o profesionálních zabijácích však stojí nejen na hravé autorově imaginaci a jemném humoru, ale především vypravěčském umu. Rochus se tak směle může zařadit po bok knihám Neila Gaimana na straně jedné, či Murakamiho na straně druhé.
Pro mě je Rochus na české fantastické scéně překvapením roku a nedivil bych se, kdyby se ocitl v nominacích na ceny Magnesia Litera.
Ďábel a temné vody
Stuart Turton
"Po lodi se potlouká dvakrát zemřelý malomocný, na plachtách se objevují podivné symboly, někdo zmasakruje všechen dobytek chovaný na palubě. Vinen může být úplně každý. Dokonce i démon."
Knihu jsem dostal od Kristýny Sněgoňové a ta má fakt dobrý vkus. Ovšem nečekejte žádného Patricka O'Briana. Tohle jse spíš mysteriozní thriller mixnutý detektivkou. Odehrává se na lodi plující roku 1634 z Batávie do Amsterdamu a už jen výňatek z anotace ukazuje, že to slavný vyšetřovatel Samuel Pipps nebude mít snadné. Mix neobvyklého prostředí a zapeklitého případu byl natolik zábavný, že jsem těch 500 stran zhltl za dva dny.
Batman: V žáru smrti
Howard Chaykin
Batman: V žáru smrti je skvělý a originální komiks, který nesedne každému. Ale pokud vás neuráží vidět své oblíbené komiksové hrdiny v netradičních rolích a vaše srdce tepe v rytmu noirových filmů a kriminálek, je tohle Chaykinovo o Breretonovo temné Gothamské blues stvořené přímo pro vás
Octobriana
Ondřej Kavalír
Scénář, který si Berger a Kavalír pro svoji hrdinku připravili, je zcela logicky zasazen do období takzvané Studené války. Octobriana, která je odhodlaným kladivem Kremlu a tajnou zbraní proti imperialistickým štváčům, byla roku 1971 vyslána na tajnou misi do oblasti Beringova moře, v jehož vodách sovětští agenti objevili opuštěnou atomovou ponorku. Právě na její palubě objeví hlavní hrdinka něco, co změní nejen její pohled na svět, ale i na svoji minulost. Poměrně přímočarý příběh v němž účinkují nejen nacističtí vědci, ale také mystické síly, je vystavěn tak, že čtenář bude obracet stránku za stránkou a s napětím očekávat jak to dopadne nejen s Octobrianou, ale i s celou planetou, neboť (ačkoliv se to zpočátku nezdá) je ve hře osud celého lidstva. Vyprávění je rozděleno do tří aktů, přičemž je v každém z nich pomocí chytře zakomponovaných flasbacků čtenáři spolu s Octobrianou představena část hrdinčiny minulosti. Díky tomu příběh nepůsobí jako stokrát omletý origin. Jen závěrečný akt pro velké množství vysvětlování ztrácí trochu tempo, což je škoda. Na druhou stranu, kdyby se scénář opíral jen o akční linku, v níž by hrál prim pouze boj proti nepřátelům Sovětského svazu, působila by Octobriana v dnešní době směšně. Ještě za jednu věc musím tvůrce pochválit. Na komisu je vidět jak velkou si dali práci s rešeršemi v historii Octobriany a zapojením takto získaných vědomostí do příběhu. Příkladem toho může být třeba ikonická scéna s radioaktivním mrožem.
Formát 190×250 mm Octobrianě neskutečně sedne. Díky němu mohou vyniknout nejen velkolepě pojaté akční scény, ale také drobnosti, kterých si čtenář pohlcený příběhem možná ani nevšimne, ale ocení je až při druhém či třetím čtení. Práce Marka Bergera totiž vyniká smyslem pro detail. Teď nemluvím ani tak o mimice jednotlivých postav jako spíše o věcech jakými jsou součásti interiérů či šperky, jež nosí některé z postav. Když se čtenář zaměří na obrazovou fotodokumentaci, která je podstatnou součástí doslovu, uvědomí si, že po výtvarné stránce Octobriana Bergerova a Kavalírova většinu komiksů věnovaných této hrdince hravě převyšuje.
Jako celek je Octobriana hezkým přírůstkem do rodiny českých autorských komiksů a zároveň i sympatickým návratem polozapomenuté superhrdinky na domácí komiksovou scénu. A byť jde o samostatný a uzavřený příběh, bylo by hezké, kdyby nezůstalo jen u něj. Takový crossover Octobriana versus Pérák by vůbec nemusel být špatný.
Batman - Špatný den: Penguin / Riddler
Tom King
Batman – Špatný den není špatný komiks. Kromě toho že čtenáři poskytl bližší pohled na dva z nejstarších batmanovských záporáků, ukazuje také, že ne vždy musí netopýří muž hrát v Gothamu hlavní roli.
Batman / Soudce Dredd
Alan Grant
V dávných dobách kdy dnešní šedovousí starci bývali křepkými mladíky, vycházel časopis Modrá CREW. A chodí mezi námi i tací, kteří si pamatují, že v čísle 3 z roku 1998 vyšla komiksová povídka Batman versus Soudce Dredd: Rozsudek nad Gothamem. Scénáře k ní se tehdy ujal John Wagner, který má na pažbě nejen zářezy v podobě komiksu Soudce Dredd: Sebrané soudní spisy 01 – Prokletá země, ale i za některé omnibusy z universa Star Wars. Svůj kreslířský um příběhu poskytl Simon Bisley, který naopak exceloval v komiksech Sláine, či Lobo. Příběh, v němž se Batman musí popasovat se zvrhlým renegátem z řad soudců, jenž spojil síly se Scarecrowem, byl ujetou akční jízdou plnou hlášek, krve a nadsázky. Vzhledem k tomu, že se v příběhu Batman snažil zachránit Gotham, zatímco Soudce Dredd mu šel drsně po krku, a to například i na metalovém koncertě, tomu nemohlo být jinak. Právě díky nezaměnitelnému Bisleyho rukopisu tahle povídka připomíná víc Loba než klasický batmanovský příběh. Díky němu si divoké devadesátky mohou užít nejen ti, kteří si kdysi kupovali časopis CREW, ale především fanoušci Soudce Dredda. Kniha sice neobsahuje žádné bonusy v podobě alternativních obálek či náčrtků, zato všechny povídky dostaly nový překlad a kniha pevnou vazbu a pěkný snímatelný přebal.
Každý jeden den
Gabriel Bá
Brásův životní příběh mohli Moon a Bá vyprávět pěkně lineárně od narození po smrt, ale oni šli mnohem těžší cestou a zvolili hodně originální a zajímavý přístup. Kniha je rozdělena do deseti kapitol, přičemž je každá věnována nejen jednomu z jeho životních období, čemuž odpovídá věk, jímž je kapitola označená, ale především vztahům, citům a pocitům, které v daném časovém úseku svého života prožívá. Přitom ani Brásovi životní milníky nejsou za sebou řazeny lineárně. Je to hodně zvláštní způsob vyprávění, více filmový než literární. Ale k meditativně laděnému příběhu jakým Každý jeden den bezesporu je, se hodí, neboť nutí čtenáře, aby se na konci každé kapitoly zastavil a zamyslel nad tím, co mu tím konkrétním příběhem chtějí autoři ne-li sdělit, tak alespoň naznačit. Není bez zajímavosti, že každá epizoda končí jinou verzí Brásovi smrti. Všechny kapitoly jeho života se však dotýkají otázek: “Jaký je smysl života? a “Co chceš se svým životem dělat?, a tím je Brásův životní příběh tak výjimečný.
Pokud jsem výše psal, že Každý jeden den je záznamem vtahů, citů a pocitů, které Brás prožívá, odpovídá tomu civilní kresba, v níž je kladen důraz především na mimiku a výraz očí. Okřídlené úsloví „Oko do duše okno“ v kresbách obou bratrů nabývá nečekané hloubky. Zároveň si však budete připadat jako byste byli součástí Brásova života, tak realistické kresby na panelech jsou.
Jak píše v originálně pojaté předmluvě americký komiksový tvůrce Craig Thompson: „Psát o smrti by bylo snadné. Na těchto stránkách se toho děje mnohem víc – přemítání nad minulostí, přání do budoucnosti, ale především existování ve zkušenosti.“
Pro mě je Každý jeden den těchto nadaných tvůrců rozhodně objevem roku a moc rád bych si přečetl jakýkoli z jejich dalších komiksů.
Wika
Thomas Day
Oliver Ledroit zpracoval scénář jednoduše velkolepě. Jeho práce s figurami je neobvyklá, vysoce stylizovaná a pohybuje se od grotesky po krásu, ale je to právě design stránek, který je tak fascinující. Přidání steampunkových rekvizit dodává vizuální stránce komiksu originalitu, ačkoli pro děj samotný příliš důležité nejsou. Každá stránka je plná neuvěřitelně detailních, texturovaných pozadí, orámovaných propracovanými keltskými uzly, které knihu spojují a dodávají jí jednotný vizuální dojem. Tato stylizace spolu s převahou bledě žluté barvy v celé knize připomíná secesní plakáty Alfonse Muchy, ale je také poctou francouzskému komiksovému kreslíři a výtvarnému vizionáři Phillipe Druilletovi. Míra detailů na Ledroitových stránkách občas hrozí, že příběh přebijí a postavy se ztratí v bohatém, složitém pozadí. Na první pohled to působí rušivě, ale čtenář záhy pochopí, že jde o knihu, která se nedá číst způsobem jakým se čte většina komiksů. Výtvarná stránka není jen souborem ilustrací, které stačí přelétnout pohledem, ale skrývá důležité detaily, které je třeba najít, ba dokonce hledat, má-li být příběh plně doceněn. To nutí čtenáře věnovat knize více času, studovat panely, hledat důležité detaily a akce. Postavy lze spatřit v zrcadlech nebo stojící v pozadí davových scén. Je to zjevně promyšlená strategie, která úspěšně vtahuje čtenáře do děje a řídí tempo knihy. Ledroitova kresba je fascinující a složitá. Směs pohádkové sladkosti a steampunkové drsnosti, kterou do scénáře Thomas Day vložil, je dokonalou kombinací, a epický rozmach kreslířových složitých vícestránkových kreseb je ohromujícím vyvrcholením příběhu. Neumím si pro knihu, v níž naleznete kresby na až čtyřech rozkládacích stránkách, v níž je část příběhu kreslena vertikálně a každý detail je zpracován s hodinářskou přesností, představit jiný formát než 233 × 310 mm. Pevná vazba, křídový obal, vnitřní mapa světa pak spolu s dechberoucí vizuální stránkou dělají z této knihy klenot, který bude ozdobou každé komiksové sbírky.
Celkově je tak debut Thomase Daye jakožto komiksového scenáristy a jeho spolupráce s Oliverem Ledroitem velkolepým úspěchem a velkým příslibem do budoucna.
Každý je zločinec
Ed Brubaker
Ačkoliv je každá povídka věnována jinému zločinci, mají obě něco společného. Tím společným jmenovatelem jsou nejen stejné město a kriminální zápletky, ale také vedlejší postavy, které se v obou příbězích mihnou. Prvním z nich je barman z baru Podzem, kterému je věnovaná první část povídkového triptychu Mrtví a umírající. Jmenuje Brown a nebyl vždy barmanem. Druhá šance v pekle vypráví o jeho přátelství se synem největšího mafiánského bosse v Central City. Příběh o nenaplněné lásce a životě mezi gangstery a také o gangsterské cti. Druhou částí tohoto triptychu je povídka Vlk Mezi Vlky. Tegg je válečný veterán sužovaný démony které si přivezl z Vietnamu, ale horší než noční můry je dluh, který si udělal u šéfa nelegálního kasina a šibeniční termín pro jeho splacení. Teggův příběh je krásným příkladem toho, kam může v podstatě slušného chlapa dohnat strach o rodinu a děti. Samičí forma druhu je závěrečnou částí triptychu a skvěle propojuje oba předchozí příběhy.
Invalidní kriminálníci aneb popkulturní odbočka
Součástí jednotlivých sešitů řady Criminal byly také autorovy eseje pojednávajících o Brubakerových oblíbených kriminálních filmech a knihách. V jedné z nich se autor věnuje noirovým filmům a jejich hrdinům. „Dobrý noir v sobě často obsahuje zakomponovaný prvek invalidity. Funguje v rovině symbolické i na úrovni charakterizace postav – starý muž na kolečkovém křesle, který najme Bogarta v Hlubokém spánku…“ Stejně tak i hrdinové Edových povídek mají své slabiny, ať už v podobě někoho, na kom jim záleží – příkladem budiž starý zloděj Ivan stižený Alzhaimerem, o kterého se stará Leo v první povídce – nebo trauma z minulosti či tíha nesplaceného dluhu jako například u Drsňáka Browna ze třetí povídky. To jsou prvky, které přivádějí Brubakerovy antihrdiny do sebevražedných situací, drsných přestřelek a často i na sám pokraj smrti. Ale především jim dodávají punc lidskosti a opravdovosti.
Dům na tekutých píscích
Carlton Mellick III
Dům na tekutých píscích je nádherné a děsivé dobrodružství, v němž autor se vší svou šílenou imaginací smíchal dětské strachy a traumata, sourozeneckou rivalitu i první lásky s bojem o přežití a strachem z neznáma. Může se zdát, že příběh o dospívání a ztrátě dětské naivity nemůže splňovat parametry žánru bizzaro. Ale opak je pravdou. Už jen titulní dům, v němž oba sourozenci žijí, je svéráznou karikaturou našeho světa. A jejich dobrodružství se svou potrhlostí vyrovná Alenčiným eskapádám ve světě za zrcadlem. Jen je díky příšerám, které Mellick svým hrdinům postavil do cesty, mnohem děsivější. A ne vždy jsou to příšery, kdo jim nejvíc zkomplikuje život, mnohdy jsou to oni sami. Což je neméně děsivé. Navíc kniha připomíná počítačovou adventuru, v níž postupně odkrýváte jedno tajemství za druhým, a netušíte, co vás čeká za nejbližším rohem. Tedy v případě domu na tekutých píscích v nejbližší místnosti. Stejně jako třeba Fincherovy filmy Hra a Klub rváčů fungují překvapení a zvraty v téhle knize jen při prvním čtení. A to její jediná slabina.
Mellicik v úvodu své knihy říká „Tento příběh nosím v hlavě od dětství. Patří k nejosobnějším příběhům, jaké jsem kdy napsal.“ A já vám garantuji, že mu to po přečtení Domu na tekutých píscích budete věřit stejně jako já. Přestože je to jeho nejvíce emocionální a normálním čtenářům nejvíce přístupná kniha, neztrácí nic z děsivosti a podivnosti, kterými jsou jeho příběhy pověstné. Pro každého, kdo je Mellickem III. nepolíbený a chtěl by vstoupit do vod jeho imaginace, je Dům na tekutých píscích ideální vstupní branou. A jeho fanoušci budou překvapeni, když jim ukáže autorovu lidštější a citlivější tvář.
Hodnocení: 93%
Ultimus
Ondřej Neff
Často se stává, že se autoři ve svých knihách snaží vypsat z něčeho, co je trápí nebo čeho se bojí. Může to být strach z migrace, nebo třeba obavy z islamizace, trauma z prožitého domácího násilí, či něco úplně jiného. Ondřej Neff si jako téma své nejnovější knihy zvolil přehnanou politickou korektnost, společenský aktivismus dohnaný do extrému a woke ideologii. Což není nutně špatné. Problém je v tom, že Perla, která je v románu jejich nositelkou, je záměrně napsaná jako černobílá, bezohledná a fanatická bytost. Takže nejen že záhy leze čtenáři na nervy, ale především působí nevěrohodně a ploše, což je vážně škoda. Protože jako protipól a soupeř ústředních hrdinů není úplně marná. Naštěstí autor i Perlu a její dějovou linku pojal s humorem a nadhledem, ba co víc, některé situace a rozhovory které souvisí s jejími aktivitami v Ultimu, jdou až na hranici absurdní grotesky. “Šroubeček. To slovo se mi nelíbí. Co máte proti šroubečkům? Není to projev robofobie?“
Obálku i několik ilustrací si vzal na starost komiksový kreslíř Karel Jerie, a je obrovská škoda, že jich je tak málo, protože vězeňské dobrodružství Neffových hrdinů perfektně doplňují. Snad se jich v chystané sbírce všech povídek o Kubovi Nedomém a Dědkovi Čuchákovi, kterou Mystery Press plánuje na příští rok, objeví více.
Ultimus je zábavná dobrodružná sci-fi a jako pokračování Arkadského cyklu funguje skvěle. Můžu ji doporučit i těm, kteří se s Kubou a Dědkem Čuchákem nebo tvorbou jejich duchovního otce nikdy nesetkali. Nicméně se může stát, že po jejím přečtení budete cítit jisté rozpaky.
Noční rozhodnutí
Ed Brubaker
Na první pohled by se mohlo zdát, že se autoři zbláznili a třetí Criminal prostě nemůže držet pohromadě, ale opak je pravdou, a pokud čtenář přistoupí na jejich netradiční vypravěčskou hru, užije si třetí Criminal měrou vrchovatou.
Hodnocení: Netradiční a novátorský přístup tvůrčího týmu může skalní fanoušky Criminalu odradit, byla by to však velká škoda. 95%
Takový to byl muž
Jason Aaron
Příběh má trochu pomalejší rozjezd, což dává prostor (nejen) pro lepší seznámení se světem malého města, kde každý zná každého, všichni se potkávají v jednom bistru a nejvyšším bohem tu není ani tak Ježíš jako spíš trenér místního mužstva amerického fotbalu. Protože okolo něj se tenhle příběh také otáčí. Ale nečekejte nijak zvlášť prokreslenou psychologii postav. Snad jen náznaky Earlova komplikovaného vztahu s otcem dávají nahlédnout do duše hlavní postavy. Zas na druhou stranu – co chcete od prvního příběhu z jižanského vidlákova, že?
Drsný příběh, brutální kresba – promlouvá Jason Latour
„Takže tahle kniha je pro ně. Pro ty sráče, za jaké Jižany asi považujete, pro ty křupany, protože máme strach, že takoví vážně jsme. Účelem téhle knihy je konečně ty šmejdy pohřbít. Plivnout jim na hrob. Protože já ty parchanty fakt nenávidím do poslední buňky v těle.“ (úryvek z předmluvy Jasona Latoura)
Latourův výtvarný styl je stejně drsný, brutálně přímočarý a upřímný jako jeho výše citované vyznání. Temné stíny, tmavé barvy a brutalitou čišící strohé hranaté tváře místních dávají vzpomenout na Aaronovu sérii Skalpy (jeden její díl také kreslil) nebo na Briana Wooda a jeho DMZ. Ostatně, první velký panel, který komiks otvírá (panoramatický záběr na výpadovku s mnoha kazatelskými billboardy, kde zrovna bolestivě kálí pes) jasně ukazuje, jakým směrem se bude příběh i jeho výtvarná stránka ubírat. A to jsem ještě nezmínil expresivní násilí, kterého je někdy skoro až moc. Ale to se dalo od téhle série čekat. Takže, komu to vadí, tak ať táhne o kostel dál.
Kniha zvláštních nových věcí
Michel Faber
Celá první půlka knihy se skoro až nesnesitelně vleče a jen díky korespondenci mezi Peterem a jeho ženou se dá přežít. Druhá půlka knihy má sice spád, nicméně postrádá pořádné vyústění. Celou tragédii Peterovy misijní cesty si tak čtenář uvědomí až téměř na samém konci knihy.
Ovšem, protože Michel Faber je přeci jen mistrem svého řemesla, i v jeho poslední knize se najde několik momentů, které člověku z hlavy jen tak nezmizí.
Nicméně: Kdo očekává Sci-fi, tak bude zklamán, kdo očekává silnou křesťanskou výpověď, bude také nejspíš zklamán. Vlastně nejsilnějším motivem knihy je vztah a krize Petera a Bey. Díky dopisům o to živější. Druhým velice silným motivem pak je krize osobní víry. A tragédie nepochopení křesťanských myšlenek.
Králík málem králem
Klára Smolíková
Klára Smolíková si velice dobře uvědomuje, že není Jaroslav Foglar, a ani jím nechce být. Proto životní trampoty velkého i malého Karla předkládá svým čtenářům s velkou dávkou nadhledu a humoru.
Ostatně jediné dvě vady na kráse vidím v dost nepraktickém formátu knihy a krátkém rozsahu. Knihu jsme měli přečtenou za dva večery. Na druhou stranu jsme si však o Karlíkovi a Karlu IV. o to déle povídali. A to není málo.
Nezkoušej na mě zapomenout
Petr Heteša
Petr Heteša nám ve svém novém samostatném románu přináší akční příběh s detektivní zápletkou, kterému nechybí sympatický hrdina, jenž nemá pro ostrou hlášku daleko. Navíc je Chinco opravdu pestrým hřištěm a ani zápletka není tak tuctová, jak by se z počátku mohlo zdát.
Kniha odsýpá svižně, o zvraty není nouze a hrdinovi prostě musíte fandit. Potud všechno v pořádku.
Jedinou vadou na kráse je podle mého názoru to, že autor není kovaný detektivkář, a tak nedrží čtenáře v napětí až do úplného konce. Já jsem pochopil, na rozdíl od hlavního hrdiny, kdo za vraždami stojí už zhruba v polovině knihy.
Spolkla mě knihovna
Klára Smolíková
Autorka má také vřelý vztah ke komiksu (sama psala scénáře k takovým bestselerům jako Na hradě Bradě či Viktorka a její vesmírná dobrodružství), a proto je komiks zastoupen i v její nejnovější knize. V tomto případě však nejde o příběh, nýbrž o stručné představení historických knihoven. Na několika málo panelech, jimž vždy jako průvodce dominuje patřičná významná osobnost, se malý čtenář ve stručnosti dozví o té či oné knihovně to nejpodstatnější.
Vojtěch Šeda se svého úkolu zhostil na výbornou a ilustrace jsou nejen vtipné a hezké na pohled, ale především věrně vystihují atmosféru a dění v těch nejslavnějších knihovnách celé historie.
Vilda
Dalibor Vácha
Vácha se ve své knize věnuje nejen Jakšově boxerské kariéře, ale také jeho působení u 311. československé bombardovací peruti RAF. Na knize je sympatické to, že ačkoliv je vidět jak má autor Vildu Jakše rád a jak si jeho nasazení v boji proti nacistům i v ringu cení, nijak ho neidealizuje. Je si vědom že Jakš měl své slabosti. I o těch ve své knize píše.
Záře dávno pohaslá
Guy Gavriel Kay
Ve své podstatě je Záře dávno pohaslá shakespearovskou tragédií, v níž sice budete držet palce všem hrdinům, ale jen málo z nich se dočká šťastného konce. Přesto si velký vypravěč, jakým Guy Gavriel Kay bezesporu je, připravil pro Dania i čtenáře několik pěkných zvratů. Nejde však o velké bitevní scény, těch se u něj nedočkáte. Tady hrdinové dýchají a trnou při nebezpečném jezdeckém závodě, a to nejen v sedle koní. Muži čelí přesile sice v prachu cesty, zato s hlavou vztyčenou, a ženy se nebojí rozdávat vražedné polibky či si osedlat divokého hřebce.
Příběh samotný lze připodobnit k útržku rozsáhlé tapisérie či drobné části velké fresky. To ovšem vůbec nevadí, protože to, oč zde jde především, jsou jeho hrdinové. Příběh by se mohl odehrát stejně tak v renesanční Itálii, jako se udál pod dvěma měsíci ve fiktivní Batiaře.
Je to poetické čtení dýchající melancholií, a Kay se nebojí vplout se svým hrdinou ani do vod filozofie. Danio se totiž často nezamýšlí jen nad svým životem, ale nad člověkem a jeho konáním všeobecně. Tím posouvá své vyprávění o stupeň výše. Záře dávno pohaslá není knihou pro každého. Kdo nemá rád historické romány, koho nebaví poetika slov anebo očekává pouze milostnou romanci, ten by se jí měl spíše vyhnout. Nás ostatní však může přenést do dob, kdy muži byli stateční a zbrklí a ženy odvážné.
Chceme se do příběhu ponořit, zapomenout na vlastní životy, objevit nějaké jiné, dokonce do nich na čas vstoupit. Může se stát, že odoláme a nepřipomínáme si umělce a řemeslo. Chceme se ponořit, ztratit, zapomenout, co děláme, co se nám dělo, zatímco obracíme stránky, díváme se na obraz, posloucháme píseň, sledujeme tanec."
Smějící se bestie
Vilém Koubek
Smějící se bestie je především chytrou, depresí a alkoholem prodchnutou noirovou detektivkou, ale zároveň je i něčím trochu jiným. Už z těch několik málo úryvků je nad slunce jasné, že Vilém Koubek v románu skládá hold nejen Palahniukovi, ale i dalším spisovatelům. Zároveň se ústy svých hrdinů zamýšlí nad současnou internetovou generací (nejen, ale také) knižních youtuberů a influencerů. A mám-li být upřímný, z těchhle vět mrazí možná víc než z useknutých malíčků a zmasakrovaných důchodců.
Audiokniha
V kostele vám nic nezjedná pořádek tak dobře jako nasraná basa z pekla. Mae hrábne do strun a z kabinetu se jí vyvalí dunivý zaburácení. Zvukový vlny chytnou pod krkem slečnu akustiku a začnou jí mlátit hlavou do zdi."
Koubkův a především Krhavého návrat do Odpočinku je parádní fackou všem mileniálům a influencerům. Jak dobrá tahle kniha je si můžete přečíst třeba tady: https://deti-noci.cz/.../koubkova-smejici-se-bestie.../
Ale teď vyšla v audioknižní podobě a v té je ještě o fous lepší. Stejně jako její starší ségra vyšla v Audioknihy Témbr a načetl ji stejně jako první díl Martin Stránský.
Stránský skvěle zvládá jak šílené staré geronty, tak drsného a věčně v lihu naložemého Vincenta. Dokonce i Mae a ostatní ženské postavy zní v jeho podání uvěřitelně. Hudební doprovod v němž se skvěle doplňuje saxofon s beaty k pžíběhu sedne skoro stejně dobře jako Americké psycho za kostelní kazatelnu. Prostě a jasně, Smějící se bestie stojí nejen za přečtení, ale také za poslech. jen vám při něm bude trochu mrazit.