Janek komentáře u knih
Skvostný text. Bylo to jako ze života a nezdálo se mi to depresivní. Snové, nezapomenutelné obrazy.
Rozumím tomu, že kniha byla či stále je vnímána jako kontroverzní; pro vlastní četbu jsem ovšem nepotřebovala a vlastně ani nechtěla uvažovat o tom, co je autobiografie a co je "jen" fikce. Způsob, jakým Kosinski vypráví o zle, špíně a lidské nízkosti, vypovídá - podle mého - o nezpochybnitelných literárních kvalitách textu, na který nelze lehce zapomenout. Hodný pozornosti je také doslov, po jehož přečtení stále nevím, kolik z toho všeho lze autorovi skutečně uvěřit. Lze vůbec říct o knize tohoto typu, že je skvělá? Hle - i takový je člověk. Když si ho nebarvíme narůžovo.
Temná, velmi čtivá kniha. Ale po četbě Kafky na pobřeží (mé první seznámení s autorem) jako by textu něco chybělo a hodně v něm přebývalo. Příliš mnoho sexu, příliš mnoho mrtvých. Existencialistický nádech, beznaděj a snaha zakořenit - Norské dřevo myslím až dost vypovídá o současné společnosti, o mládí v postmoderním světě. Nejen proto určitě stojí za přečtení.
"...V hlavě se mi všecko proplétá a mísí. Pomalu přestávám rozlišovat, co je a co naopak není," píše mimo jiné sám Murakami.
A na jiném místě v Kafce na pobřeží: "... i kdyby o tom člověk vykládal jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova." "Přesně tak," souhlasí Sada. "Přesně tak to je. A co se slovama nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec."
Tak by bylo možné charakterizovat i mé pocity bezprostředně po dočtení románu, chvílemi šlo o takřka mystický zážitek. Toulání se na pomezí snu a bdění, na hranici mezi zázrakem a každodenností, na hranici mezi životem a smrtí, mezi dobrem a zlem... Lahůdka, která mě zavedla do zcela nových - nejen literárních - světů.
DOPORUČUJI.
úryvek:
"Jean Jacques Rousseau klade vznik civilizace do okamžiku, kdy člověk vymyslel plot. Tomu říkám umění dívat se. Přesně tak, veškerá civilizace a kultura je produkt nesvobody, rozparcelované do ohrad."
Pro Verous - o jihočeších se prý říká, že mají rybí krev, snad to znamená, že hodně vydrží.
Mám z knihy docela rozporuplné pocity, ve srovnání se Selským barokem je to určitě zklamání. Některé pasáže (hlavně v první polovině) se mi zdály zbytečně zdlouhavé, styl mě nijak nezaujal. Druhá část už mi přišla lepší - více gradovala. V závěru románu jsem si vzpomněla na Hruškudóttir - také Hajíček svébytným způsobem (a konkrétněji než Šrámková) píše o pocitu vykořenění, který se dle mého názoru dnes týká stále více lidí, jakkoli nepřicházejí o domovy a chalupy. Snad právě proto stojí tahle kniha za přečtení.
Senzační propojení filozofie, psychologie a života každého z nás.
Z tohoto syrového románu Emila Hakla mi běhal mráz po zádech. Bezútěšné prostředí a obrovská touha po vztahu - to jsou nejvýraznější linie společensko-kritického příběhu, který děsí svou autentičností.
Po dlouhé době jsem se vrátila ke Kingovi. A musím říct, že mi detektivka sedla mnohem víc než některé jeho horory. Příběh je docela uvěřitelný, profil pachatele výborně vykreslený. A co je děsivé - zbraň máme v rukou téměř všichni. Jen ten závěr se mi zdál k velké škodě až moc přestřelený.
Pro mě zatím nejlepší knižní rozhovory, které jsem od Aleše Palána četla. Příběhy žen, zkoušených osudem, pro mě byly mnohem zajímavější a inspirativnější než vyprávění o šumavských samotářích. Zřejmě hlavně proto, že - až na jednu výjimku - ženy z knihy "Nevidím ani tmu" neutíkají před společností, neprotestují "divným životem" proti společenským poměrům. Tyto ženy mnohem více musí vzdorovat osudu, který si samy nezvolily. Navzdory vší temnotě ovšem pořád míří za světlem.
Těžko napsat něco, co ještě nebylo napsáno. Je těžké vyhnout se klišé. V prvním díle autorka nasadila laťku hodně vysoko, druhý díl se mi zdá ale ještě o kousek lepší. Už se ztrácí moment překvapení (jsme zvyklí na prostředí i na styl vyprávění), útrapy hrdinů jsou - zdá se mi - snad trochu rovnoměrněji rozvrstveny. Šikmý kostel je JINÝ, ale přesto mi v něčem připomíná slavnou tetralogii Geniální přítelkyně: styl vyprávění není nijak úchvatný, ale Karin Lednická neotálí a jde přímo k věci, když čtenářům předkládá velké množství rozmanitých příběhů. Příběhy přitahují.
Je radost přečíst si tak kvalitní a podnětný rozhovor s člověkem, jehož největším zájmem je to, co mě dosud absolutně míjelo: historie. Tomáš Petráček mě přesvědčil, že historie je nadmíru zajímavá disciplína a že církev lze upřímně a hluboce milovat i navzdory všem jejím přešlapům. Přečtěte si rozhovor s Tomášem Petráčkem, nebudete litovat.
Tísnivá kniha o bezútěšné situaci v rodině. Kniha o tajemstvích, která nejsou prozrazena ani na posledních stránkách (proto ubírám jednu hvězdičku).
Podobně jako mě zcela pohltil skvěle napsaný příběh bratří Mašínů (Zatím dobrý), ani od Návratu Krále Šumavy jsem se nemohla odtrhnout. U obou knih mě stejně provokovalo i bavilo, že jsem většinou nepoznala, kde končí fakta a začíná fikce. Hrdina mi nemusí být sympatický, o jeho odvaze a odhodlání ale nelze pochybovat.
Skvělé čtení, doporučuji.
Geniální literární počin, který vypovídá o lásce, literatuře i narcismu víc, než může být čtenáři příjemné. Za mě ještě silnější než Dějiny světla.
Asi to není knížka pro každého, není to text, který bych jen tak někomu doporučila. K Domu o tisíci patrech se ale já sama velmi ráda vrátím, protože jsou literární lahůdky, které je třeba přečíst dvakrát, aby si je člověk pořádně vychutnal. Weissův neprávem opomíjený román je jednou z takových lahůdek.
Jde o skutečně pořádnou dávku potrhlosti, humoru a nadsázky. Ostatně nadsázka a humor by neměly chybět ani při ozdravné reflexi náboženství a církevního provozu.
Mně se Zabiják Anders líbil mnohem víc než opěvovaný Stoletý stařík.
Projekt komentář - kdy: v den, kdy jsem knihu dočetla; formát: elektronická kniha, četba vlastní; délka četby: den a půl (proloženo pracovními a mnoha jinými povinnostmi, nejedná se tedy o čistý čas).
Postavy - vyvolávající sympatie i touhu porozumět jim a pomoci.
Přínos pro čtenáře - nastavení zrcadla našim vlastním návykům, zlozvykům a rituálům
Poučení: Nikdo není dokonalý, potřebujeme se navzájem.
Silná stránka knihy: humor, originalita fabule
Slabší stránka knihy: závěr
Můj závěr: Doporučuji k přečtení.
Vycizelovaný, střídmě psaný, ale o to působivější text, nad kterým se mi tajil dech. Román Návrat slov mě nutil číst velmi soustředěně a hledat, co nebylo řečeno, co bylo zamlčeno mezi řádky, co se ztratilo mezi slovy. Autor mě (čtenářku, která si zrovna nelibuje v historii) přiměl pátrat po dalších zdrojích, chci se dozvědět, jak to tenkrát s Heloisou a Abélardem skutečně bylo.
Pozoruhodný román, který si určitě přečtu znovu.
Tak tohle tedy ne. Stalker je čtivý a na mnoha místech napínavý. Ale příběh je tak strašně přehnaný, překombinovaný a tak málo uvěřitelný, že spíš nudí a působí jako parodie. (Závěr se dle mého názoru nedá brát vážně, to je i na parodii moc.) Využity jsou všechny motivy, které dneska táhnou: láska, náboženství, sex, násilí (hodně, hodně krve!)... Ale na mě to zkrátka nepůsobilo, nechalo mě to emočně absolutně chladnou. Dočetla jsem spíše z povinnosti.
Chceme to, co máte vy. Peníze až na prvním místě. Rozsáhlý román Johna Lanchestera, zachycující snahu doklopýtat ke štěstí (ať to stojí, co to stojí), vypovídá o naší době mnohem víc, než může být čtenáři příjemné. Zachycuje totiž spletitou mozaiku osudů mnoha lidí napříč generacemi, mnoha lidí, kteří mají "bohatství" na dosah, ... jen mu musí něco obětovat. Lanchester je velmi kritický k poměrům v současném Londýně, ale nejen tam; zároveň si ovšem umí udržet nadhled a smysl pro humor, i značnou míru porozumění pro drobné přešlapy i větší pády. A tak se snad čtenář ani nemusí tolik stydět, když na chvíli zpozoruje, že se mu některý z hrdinů románu docela podobá.
Kniha je velmi čtivá a je velmi dobře přeložena (Odeon 2014, Věra Klásková); závěr je zbytečně zdlouhavý, zasloužil by trochu proškrtat.