Janek komentáře u knih
I když nejsem moc sběhlá v četbě tohoto žánru, "Já, robot" je knížka podle mého gusta. Povídky jsou spolu navzájem provázané a jejich pořadí vůbec není náhodné (kniha senzačně graduje); zároveň je každá povídka skvěle vypointovaná a může být čtena i samostatně. A co mě na knížce nejvíc zaujalo, je neúprosná logika, které se autor i čtenáři musí držet, aby mohly být zachovány tři robotické zákony. Skvělá knížka. Klasika, kterou by měl přelouskat každý.
Tenhle bestseller mě skutečně hodně zklamal. Text připomíná pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort a pak mu udělali pořádnou reklamu. Jako nepovedená slohová práce příliš sebevědomého autora/životem zkoušené autorky. Never more, každá knížka v tomto žánru, kterou jsem dosud četla, byla o sto procent lepší než Dívka ve vlaku. Je to sice čtivé, ale to je v tomto případě spíš ke škodě - člověk se horko těžko prokousává k pointě, která zklame.
Silný, nádherně budovaný příběh o síle slov, o tíži vzpomínek, o lásce a přátelství, o vině a odpovědnosti.
Murakami je génius.
Tenhle svět je cirkusová show,
falešná jak show jen může být.
Klam a lži však rázem pominou,
pokud mi dokážeš uvěřit...
O kvalitě literatury nevypovídá jen to, CO se říká, ale také to, JAK se to říká. Grassův velký román je toho zářným příkladem.
Debut Miroslava Hlauča mě uchvátil. S nadhledem vypráví o tom, co týká všech čtenářů (i nečtenářů) napříč světem - protože každý z nás něčemu věří a nějak si interpretuje svět. Námět je originální, konfrontace světa zázraků a světa pokroku je prezentována s humorem, aniž by vypravěč/autor jedno či druhé shazoval. Román je plný odkazů na křesťanskou tradici a biblické texty; kdo zdá nebo dostuduje originální texty, pochopí spoustu dalších vtípků a narážek. Román hýří také intertextovými odkazy a správně použitými přechodníky. Krásný čtenářský zážitek.
Neotřelý styl psaní. Příběhy, které nenápadně mizí ze scény a pak se překvapivě vrací. Jako v životě, v němž nelze všechno naplánovat. Není to žádná idylka. Závěrem jsem trochu zklamaná.
Svěží knížka o plaché zbožnosti Karla Čapka.
A skromný autor Martin C. Putna, který ví, že mají-li být slova výstižná, nemusí jich být nutně mnoho.
Výborná, podnětná kniha, která stojí za přečtení. Naštěstí jsem se nenechala odradit úvodem o chudobě, který mě docela dráždil - autorův pohled se mi v tomto případě zdá až moc levičácký a zavánějící sociálním inženýrstvím. Jenže v tom tkví také kouzlo té knihy - i když se v některých názorech s autorem rozcházím, na veškerá má "ale" dává alespoň nějakou odpověď. Při čtení Opuštěné společnosti E. Taberyho (také doporučuju!) jsem po většinu času při čtení jen souhlasně pokyvovala hlavou, Daniel Prokop mě nutil k polemice.
Rovněž doporučuju knihy, na které autor Slepých skvrn odkazuje - Roslingova Faktomluva i Silverův Signál a šum rozšíří vaše obzory.
„Je těžké si každý den uvědomit, že ty jsi volná a ona zůstala uvězněná. Jestli existuje peklo, tak je v té její nespokojené hlavě, tam bych nechtěl vstoupit ani na vteřinu," říká Pietro v závěrečné knize série vypravěčce Elen. Explicitně tak pojmenuje ono napětí, kolem kterého se točí celé vyprávění o dvou přítelkyních na život a na smrt. Zdá se, že ztracená holčička není v tomhle příběhu jen jedna. Autorka se stále znovu vrací k motivům z předchozích tří dílů, čímž skvěle dokresluje dobovou atmosféru i mentální svět žen (nejen dvou hlavních hrdinek), které se (marně?) snaží uniknout svému osudu. Příběh ztracené holčičky je feministickým románem v tom nejlepším slova smyslu. Přivedou nás ke štěstí funkční rodinné vztahy, peníze, sláva, nebo láska k potomkům...? Závěrečný díl z Neapole jednoznačně ukazuje, že volba vůbec není jednoduchá. A otázkou zůstává, nakolik a zda vůbec vlastně můžeme volit.
"Knihy lidi nedělají dobrými, ale dobří lidé občas napíšou pár dobrých knih." Knihy ze série Geniální přítelkyně nejsou jen dobré; jsou výborné!
Předesílám, že jsem praktikující katoličkou. A jsem možná víc, než je zdrávo, kritická k církvi coby instituci. Proměněné sny Petry Dvořákové považuji za důležitou, pečlivou sondu do životů těch, jimž církev nějak (ať už pozitivně, nebo negativně) zasáhla či zasahuje do života. Jde o příběhy plné bolesti, neporozumění i nenaplněné touhy po nalezení smyslu, ať už v náručí církve, nebo za jejími hranicemi. Jenže - často to vypadá, že právě církev je vinna, aniž by autorka či pisatel předmluvy připomněli, že už zázemí, z něhož pochází většina zpovídaných, je nějakým způsobem pochroumané. Nikoli nutně proto, že zpovídaní vyrůstali v (tradičním) katolickém prostředí. Všichni jsme jenom lidé a bez vztahů se neobejdeme.
Jak přemýšlet o světě (a nezbláznit se z toho)? Navzdory možná až přílišnému optimismu (kterým jsem já nikdy netrpěla) je pro mě tahle kniha opravdu osvěžující a inspirativní. Text je přehledně členěn do kapitol a psán vskutku srozumitelně, autoři se zbytečně neopakují a sami přiznávají a explicitně pojmenovávají, že svět nelze interpretovat jen z jediného (právě z toho jejich) úhlu pohledu. Doporučuji k opakovanému čtení.
Pokud čtenář očekává, že se dozví hodně o autismu, bude možná zklamán. Jde o knižní vydání textů, které byly psány na blog, tak ty texty také vypadají, a je proto pochopitelné, že se v nich některé poznámky či průpovídky opakují. S ohledem na tuto skutečnost jde o vskutku pozoruhodnou knihu, která mě potěšila právě svou stručností a přímočarostí.
Když autor najde originální námět, nemusí být jeho stylistika excelentní. Bohatě stačí, že vybudovaný fikční svět má jasně stanovená pravidla, která se ovšem čtenář dozvídá až postupně. A tak je pořád trochu napnutý, co z toho všeho nakonec vyleze a jak si hrdinové poradí s nezáviděníhodnou situací. Je to kniha pro mládež, ve které nechybí to nejdůležitější: rozdělení na dobré a zlé, láska, přátelství, vztah k autoritě, boj o vlastní život i o život těch nejdražších. A co se mi na téhle knížce opravdu hodně líbí je to, že navzdory všem těm pravidlům je svět (jak ho známe my obyčejní, smrtelní lidé) obrácen vzhůru nohama. Přežít nutně neznamená zvítězit. Text 100 %. Obálka 1000 %.
Odvážná, skvěle odvedená novinářská práce, jejíž výsledky nedávají moc důvodů ke klidu a radosti. Jen škoda, že lidé, kterým by tahle knížka mohla otevřít oči, si ji pravděpodobně nikdy nepřečtou.
Po přečtení Hany jsem evidentně měla příliš velká očekávání a asi jsem se nedokázala pořádně soustředit. Zdálo se mi to takové ploché a chladné - příliš mnoho postav a příliš mnoho osudů, mnohdy tak rychle a povrchně odvyprávěných, že mi připadaly jen málo uvěřitelné. Postavy jen jako figurky na šachovnici dějin 20. století.
Zase jsem měla příliš velká očekávaní. Fakticky samozřejmě jde o velmi závažné téma, ale tohle samo o sobě mě k slzám nedožene. Literární zpracování pohnutého Gertina osudu mě (bohužel) nechalo absolutně chladnou, dočetla jsem text spíš silou vůle. Rozumím tomu, že se Tučková snažila vyvarovat patosu, ale jako vypravěčka mě po většinu času nudila. Úvod byl slibný, od druhé třetiny se mi příběh zdál už jen zbytečně natahovaný a ufňukaný. Škoda.
Asi to není kniha pro každého, mnozí čtenáři možná ztratí po několika desítkách stránek trpělivost. Pro mě je to jeden z nejlepších český románů, co jsem dosud četla. A vůbec mi nevadí, že jsem nedokázala rozeznat fakta od fikce. Du forma je velmi působivá, Němcův styl mě uchvátil.
Safra, kam na to ten King chodí?! Zejména povídka "Prodlužování času" mě úplně odrovnala - krásný nápad, skvěle napsáno. Jsou to texty svým způsobem zvrhlé, ale King to umí tak senzačně podat, že jsem si to čtení užívala, a to až do brzkých ranních hodin.
...a jestli autor tvrdí, že nenapíše ani jedinou tak dobrou větu jako McCarthy, pro mě to dokázal. Ostrov Sukkwan je pro mě ještě mnohem silnější zážitek než Cesta, zejména díky té změně perspektivy. Absolutně mě dostala autorova schopnost vyjádřit nehostinnost a drsnost lidského nitra jako krajinomalbu, jako dění v přírodě, která dokáže být neúprosně drsná i božsky jemná. Čtenáři, nezapomeň na doslov. 100%