Jarin212 komentáře u knih

Důležitá kniha nahlížející problematické téma přijetí euthanázie z teologické perspektivy. Autor se fundovaně pokouší shrnout argumenty obou stran, zároveň jasně vymezuje cestu vlastního pohledu na téma, která vykazuje určitý vývoj. Jeho cílem není jednoznačné “vymezení se”, spíše usiluje o názorové přispění do diskuze a otevření dialogu, který je mnohými církevními představiteli současnosti znemožňován.

2 14.04.2018

Autorovi budiž odpuštěna mentorsky uchopená forma textu, která neváhá zobecňovat nezobecnitelné. Domnívám se však, že Márai volí tuto formu zcela záměrně, a sám za sebe přiznávám, že to považuji spíše za funkční - kniha vybízí k polemizování a vlastní snaze odpovědět na autorem předestřené otázky. Některé pasáže zcela výstižné a nadčasové.

30.07.2017

Levé vede dialog sám se sebou. Baví se absurditou skutečnosti, že živý promlouvá k mrtvému, a oba aktéři jsou právě a jenom on. Jeho koncept musel být uzavřen sebevraždou, aby byla uvedena v život jeho funkčnost. Neztotožňuji se, ale jsem oslněn.

8 03.12.2015

Jen si dovolím upravit doporučení uživatele Mijagi - číst nikoliv před, ale vždy až v průběhu Tour.
Tomáš Macek vystoupal na pomyslný Tourmalet mezi sportovními publikacemi s lehkostí Pantaniho v nejlepší formě. Celou knihou prošel bez jediného zaváhání, nekompromisně soustředěný a oddaný svému úkolu lépe než domestikové Sky Chrisi Froomovi (psáno v roce 2015). Po závěrečném vítězném spurtu mne pak nenechal na pochybách, že příští rok budu sledovat Starou dámu opět a jedině s jeho knihou. Díky!

6 29.07.2015

Sontagové rozjímání nepostrádá analytické věcnosti, její myšlenky hluboce prosakují až do pater současných. Nemá nejmenší zábrany s přesností vymezit roli válečné fotografie z hlediska propagandy establishmentu, obdobně otevřeně hovoří o poptávce telete konzumu. Kromě pregnantní argumentace nabízí i tolik potřebný (aktuálně obzvlášť absentující) smysl pro humanismus a prostou lidskou empatii.

5 13.02.2015

Nechci nikterak přehnaně glorifikovat, ale osobnost typu Jiřího Dienstbiera byla, je a vždy bude zárukou jisté naděje. Naděje, že humanismus, obyčejná lidská slušnost, inteligence, vzdělanost a schopnost kritického myšlení jsou něčím, co lze najít jak v českém prostředí novinářském, tak i politickém. Domnívám se, že v obou rolích pan Dienstbier obstál.
Kniha samotná pak nahlíží jeho žurnalistickou etapu života, jež byla z pochopitelných (výše zmíněných) důvodů rázně ukončena. Dienstbierovo "nečernobílé" vnímání reality by zřejmě v mnohém činilo potíže i současnému establishmentu...

Za zmínku určitě stojí i vynikající grafické provedení knihy, včetně papíru. Za pár korun se v Levných knihách ukrývá podnětný výběr reportáží z let pro lidstvo tak bouřlivých, navíc očima tak skvělého analytika, jakým JD bezesporu byl.

2 04.01.2015

Více než půlrok s Juráčkem byl leckdy k nesnesení - od nutnosti dávkovat jej s nejvyšší opatrností (tak jak on to nedělal s fenmetrazinem), abych se příliš nepozastavoval nad vzájemnými paralelami a trpkostí jeho údělu/povahy, přes noční stavy úzkosti, kdy knihu zavíral jsem v polospánku s očima, až k nepopiratelnému nadání, které musel jsem tak trochu závidět.
Přesto je jeho Deník natolik nenahraditelným příspěvkem do mého života, že nemohu jinak, než Kubákovi a Mikuláškovi vřele poděkovat.

1 07.12.2014

Ladislave Klímo, do pr - - e mně vskoč!
Jde to z Schopenhauera, jde to z Nietzscheho, jde to z chlastu, jde to z ničeho... Klíma bourá piedestal autora, jež mu jest (jeho slovy) u řiti, stejně jako veškerá vznešenost filosofických klasiků, namísto které žádá lopaty a rýče.
Forma "Sternenhošíčka" je v dějinách naší literatury něčím nevídaným!
Chlast, sen, Helga, padnout na zadek, hmota, vskočit do prdele.

S humorem šetří a pak vám urve bránici.

5 09.11.2014

Obzvláště zajímavé zjištění, že postoje Noama Chomského jsou s odstupem více než čtyřiceti let takřka neměnné (mám na mysli zejména politickou část). Debata z mnoha pohledů stále aktuální, vyvstává palčivá otázka - proč tohle v televizi nikdy neuvidíme? A proč nevznikne obdobný projekt s význačnými intelektuály současnosti?

4 20.10.2014

Kniha by jistě zasluhovala soustředěnější komentář, ale nemohu nezmínit, že největší katarze nastává po jejím dočtení, na které navazuje doslov Otakara Bureše. Bureš totiž jako by se přirozeně stal další postavou knihy...

29.09.2014

Není to tak dávno, co Chomsky zpochybnil "výjimečnost" utrpení českého disentu v době sovětské okupace. Česká média následně, ruku v ruce s některými politiky, zahájila soutěž ve "vytrhávání z kontextu" a "dehonestaci" mluvčího. Poměrně trapnou "minikapitolu" o úpadku myšlení v Čechách pak dovedlo k ironizující pointě aspoň několik málo obdařených, v čele s panem Uhlem, kterým za to patří velký dík.
Kniha Kulky a opium jako by rozvíjela Chomského výrok - o disentu v Číně všichni podvědomě víme, ale málokoho zajímá. Přitom nejde o míru utrpení (a že tamější represe jsou skutečně velmi tvrdé), ale o jeho prostou přítomnost. Je nám lhostejná. Není obchod s danou zemí ve své podstatě souhlasem s její politikou?
Ale příměji ke knize - syrová výpověď bez příkras. Zcela. Prostor v povědomí o porušování lidských práv za hranicemi se aspoň částečně zaplňuje.

3 29.09.2014

Trachta není spisovatel. A co má být?
Těch vyumělkovaných blábolivých blábolů, "triumfů formy", jež se snaží za každou cenu působit ojediněle, aby hned po deseti stranách přišlo nekompromisní konstatování, že čekání na Obsah pokračuje...
Trachta nabízí výpověď a ruce otáčí dlaněmi nahoru. Otevřeně zprostředkovává vše, co viděl, včetně niterných rozporů, pochybností. Strhující kniha!

7 06.08.2014

Grygar zdařile upozorňuje na vnímání širších souvislostí, škoda, že jeho eseje nedošly ve své době více než vhodné publikace. Nyní je lze považovat spíše za jakousi "osobní satisfakci" autora, který rozhodně svými příspěvky zasluhuje pozornosti.

1 19.06.2014

Kniha částečně zachycuje destrukci paranoidního schizofrenika, ale se zásadní poznámkou - Václav Ryčl byl bezesporu psychicky nemocným pacientem Pavilonu číslo 13, avšak jeho diagnózu rozšiřuje zcela nečekaná koexistence zdravého jedince, ba co víc, mimořádně senzitivního a umělecky nadaného, jež touží a tápe v odcizeném světě. Zcela nečernobílý pohled na nemoc a život v její přítomnosti. Sdělením velmi hodnotná kniha, po jejímž přečtení zůstává ještě dlouho přítomno mravenčení úzkosti.

4 13.05.2014

Scortia a Robinson okázale tříští (štěpí?) příběh do několika vypravěčských rovin, neostýchají se použít i nestandardního syžetu v podobě časových inverzí. Zdánlivá úvodní nepřehlednost díla skvěle koresponduje se složitostí principů fungování jaderné elektrárny. Neuběhne však ani několik kapitol, a čtenář právě oné "fragmentovitosti" a důrazu na detail zcela podlehne. Ač je finále nasnadě, forma vyprávění i provázanost konfliktů utvářejí z Prométhea v plamenech strhující dílo. Politické, mediální a ekonomické odkazy lze považovat za velmi přesné.

3 13.05.2014

Je zajímavé sledovat výskyt motivů, jež později Orwell použil zejména v románu 1984.
Více nechci dodávat, je zde vynikající komentář uživatelky Lachenauerin.

3 27.04.2014

Tragédie, jež těžko snese srovnání. Hamletovo "tázání se" otevírá skutečnou bolest jedince/intelektuála/egocentrika/syna, která se nepřetržitě vrací v různých podobách více než 400 let. Věčné dílo.
PS: Monolog hercům lze považovat za herecký manifest WS. Manýra a naběhlé žíly... kolik současných herců pozorně četlo Hamleta?

15.04.2014

Součková provádí precizní "očistu" nejen Emila Háchy, ale veskrze každého jedince, jež nese úděl neřešitelné historické situace. Hácha však v jejím dramatu není černobílou figurou a rozhodně se nejedná o jeho glorifikaci. Cílem je naopak vymezení historicky daných okolností a úvaha nad Háchovým myšlením a postoji v atmosféře pochyb a odpovědnosti. Tomu napomáhá mlčenlivý partner v dialogu, jehož jméno neprozradím. Vzniká tak bohatý portrét osobnosti, jež spíš "musela", než "mohla", a o které můžeme zcela jistě tvrdit, že mnoho vytrpěla.

2 15.04.2014

Singerova kniha vykazuje určitou podobnost s Miłoszovým Údolím Issy, konkrétně v autorově dovednosti propojit sugestivní vyprávění s mystickými odkazy (pro Otroka rozvedenými v nauce judaismu). Děj je strhující a zápletka dobře "utajená". Gradace přichází dříve než v závěru knihy - líčení této sekvence patří k mistrným pasážím polské literatury 20. století.

Soubor myšlenkových fragmentů skvěle koresponduje s celým Miłoszovým dílem. V tomto případě je nanejvýš příhodné znát ostatní publikace autora - v mnohém navazuje a odkrývá dosud pečlivě utajená zákoutí. A ty jsou bezesporu velmi inspirativní.
PS: Knihu je již poměrně obtížné sehnat, tak hodně štěstí!

1 15.04.2014