jaroiva komentáře u knih
Celkem pěkně napsané, ale forma se mi líbila víc než obsah.
Mám dojem, že problémem je generační rozdíl. Zatímco Pokrývač mi připadal tak pro o generaci starší čtenáře, než jsem já, a ještě jsem k tomu měla poměrně blízko, tak tato kniha na mě působila tak o dvě generace posunutá proti mému vnímání. Neměla jsem pro popisované postavy dostatek pochopení. Zaujal mě úplný začátek - první květina, ale pak mě to přestalo zajímat.
Tentokrát smutněji laděný příběh. Pořád pěkný, ale první díl byl o poznání lepší. Prý je třetí zase optimističtější, tak třeba po něm ještě sáhnu.
Standardní Archer, to znamená nesmí tam chybět: obrazy, nějaká ta plavba lodí, někdo ve vězení a samozřejmě poťouchlé intrikaření.
Pořád stejný vzorec. I když nemám knize co vytknout, už mě to poněkolikáté dokolečka celkem omrzelo.
Ovšem úplný konec - v poslední větě - mě zas pobavil.
To se mi líbí, že je kniha ukončená a další už teda číst nemusím.
Tohle byl můj velký omyl. Podle obálky jsem myslela, že jde o detektivku, ale když se už dlouho nestal žádný zločin, přečetla jsem si anotaci... :D
Na tu bídu, co jsem to vybrala za žánr, to ještě bylo dobré. Konec předvídatelný, ale co jiného čekat od románu pro ženy?
Ta ženská mě strašně rozčilovala. Jak naivní byla zamlada, tak stejně jednoduchá byla stará. Pro mě těžko uvěřitelná "hrdinka".
Jinak je ale pěkně popsaná atmosféra, Dana Černá jako moje oblíbená interpretka opět nezklamala.
Z celého příběhu mi připadá důležitý jen ten konec, že “život nikdy není ani tak dobrý, ani tak zlý, jak se člověku zdá”.
Stopař a Kostelníkova závěť mě opět bavily na 100%. Povídka Krásný mrtvý kluk mi připadala trochu slabší.
Ale ty první stojí rozhodně za přečtení.
Autorovi moc fandím a budu se těšit na další knížky. Tedy zbývá mi ještě Nejrychlejší kůň na světě. Kdyby byl v elektronické podobě, už ho mám přečteného :)
Že já si vždycky vyberu tematickou četbu... dnes jsem skončila a zrovna v den obřadu rozloučení s dědečkem. No, možná mi to trochu pomohlo od trudnomyslnosti. Nadlehčit téma odchodu ze světa.
Tohle je třetí knížka M. Vostrého, kterou čtu, a nepřestává mě bavit jeho styl.
V této sbírce mě více než zasáhly povídky Poslední vánoce na frontě a Tunelář, u kterého jsem měla chuť křičet na hlavního aktéra jako děti z hlediště v divadle: "Nechoď tam!". Tohle nějak těžko nesu.
Opět výborná sestava povídek.
Budu se těšit na další setkání u knihy Kostelníkova závěť, kterou už mám taky koupenou.
Na to, že se má jednat o "to nejlepší", kvalita povídek (aspoň podle mé stupnice líbí/nelíbí) značně kolísá.
Jsou tu některé moc pěkné kousky, které jsem si opravdu s chutí přečetla, ale taky některé dost nudné. Suma sumárum mi to vychází podle hodnocení jednotlivých povídek průměrně na nějakých 3,38 hvězdičky, takže zaokrouhluju matematicky - dolů.
Knížku jsem původně koupila v papírové podobě, ale strašně špatně se mi četla, protože úvod k povídkám je psaný pěkně čitelným bezpatkovým písmem, zatímco samotné povídky hůř čitelným patkovým. Obráceně by to pro mě bylo lepší. Taky záložka by se tak tlusté knize hodila.
Dopadlo to tak, že jsem nakonec raději koupila elektronickou. A papírovou ráda pošlu dál.
Je to taková spíš pohádka. Postavy poměrně černobílé. Hlavně záporáci jsou tak jasní, až z nich zlo kape. U klaďasů se nějaký ten hříšek najde, to by už bylo jinak moc :).
Ale neskutečně mě to bavilo. Užila jsem si od začátku do konce tu atmosféru. Má to hlavu a patu. Skvěle promyšlené, všechno zapadá na místo, aniž by to předem příliš napovídalo další osudy postav.
Poslouchala jsem jako audioknihu, skoro 50 hodin poslechu uběhlo jako nic, špatně se to vypínalo, ale na prodloužené sváteční volno ideální volba. Holt jsem se jen občas musela uložit ke spánku...
Budu zvědavá na další díl. Jsem ráda, že další část je situovaná do doby až po 150 letech a tedy se tu autor neuchýlil k otevřenému konci.
Už nějakou chvíli jsem nečetla (neposlouchala) nic, co by bylo vhodné vnucovat dál. Tak tady je zas jedna taková kniha. Nenechte se odradit délkou přes 900 stránek, resp. skoro 50 hodinami poslechu, stojí to za to.
Viděla jsem divadelní hru o Chaplinovi a moc se mi líbila. Proto, když jsem uviděla, že je v prodeji audiokniha jeho vlastního životopisu, byla to pro mě jasná věc k poslechu.
Bohužel se u mě ale nekonalo stejné nadšení jako z divadla. Líbil se mi začátek - Chaplinovo dětství, zbytek pak čím dál tím víc upadal. Vyprávění se nějak rozplizávalo do pro mě nezajimavých podrobností a podle mého odosobněných zážitků, zatímco osobním záležitostem, které by mě zajímaly víc, se autor věnuje jen okrajově. V tomhle byla hra na divadle větší romantika a donutila mě si najít něco dalšího o Chaplinovi. Kniha nikoli.
K celkovému dojmu nepřispěl ani místy špatný překlad.
Film Světla ramp se celou dobu zmiňuje jako Světla rampy... Zvláštní tvary slov nebo divné spojky, které jsou přeložené z angličtiny doslova... Zatímco některé zaužívané pojmy jako Carnegie Hall nebo Madison Square jsou přeložené do češtiny (Carnegiho síň nebo sál, už nevím). Čekala jsem, kdy se objeví Nový York, ale ten zůstal New Yorkem.
Celkově spíš nedoporučuji.
Tentokrát se mi příběh líbil víc než jiné díly. Taky díky lince s Nickem, propuštěným z vězení.
Na můj vkus až moc product placementu, ale jinak se mi to zkrátka líbilo.
Nejsem příznivcem amerického fotbalu, ale postupně už mi i ty zápasy připadaly napínavé.
Bavila mě ale Itálie z amerického pohledu.
Nevím, co si chtěl tím koncem autor nachystat do příště, takže budu muset ještě přečíst aspoň jeden další díl :)
I když Deaverovi se nedá věřit ani nos mezi očima, jeho knížky mě prostě baví.
Tentokrát něco trochu o tetování, ale jinak standardní Rhyme&Saxová.
Cheyney nebude "můj" autor. Ani tentokrát mě to nijak nebavilo a přišlo mi to už zastaralé. Proto nedočítám, i když to je krátké
Moje čtvrtá kniha od Gaimana, do které jsem se pustila... Z těch předešlých jsem jednu nedočetla a další 3 mě moc nepřesvědčily. Takže jsem už ani nic nečekala.
A možná proto se mi knížka líbila, i když je pro děti.
Tak se třeba ještě s autorem nesetkávám naposledy.
Velmi zajímavá kniha, která zaujme asi hlavně mužské publikum. I tak mě ale bavila.
Autor dokázal bravurně přenést své nadšení k jednotlivým technickým hračkám (někdy až monstrům) na stránky knihy a povedlo se mu tak pomoci mi pochopit, co ti chlapi na těch svých plechových miláčcích vidí.
Doporučuji tedy nejen čtenářům, ale i čtenářkám.
Nejvíc si mi líbily kapitoly o letadlech a kosmických "hračkách", ale - což bych do sebe neřekla - zaujaly mě i bojové záležitosti.
Upířina, ničím zvláštní. Nebudu nadhodnocovat jen proto, že to napsal "Mistr hororu". Pro mě průměr.
S Deaverem mám jeden problém. Už od začátku mu nevěřím žádné náznaky, kdo by tak mohl být pachatel. Jakmile vypadá, že je konec, tuplem nevěřím. Zvlášť když ještě zbývá dost velký kus knihy. Už mě prostě nedokáže překvapit.
V tomto případě se mi hodně líbí základní myšlenka - co když zemře vyděrač, který už instruoval svou prodlouženou ruku?
Číst to jako první knihu od Deavera, budu naprosto nadšená.
Ale každopádně doporučuji. Příjemná změna byl jiný vyšetřovatel než Lincoln Rhyme. I když i ten se tam mihnul.
Hmm. Tak jsem si poslechla "jednu z nejlepších knih, co kdy byla napsána".
První půlka byla úplně o ničem, ale pořád jsem čekala, jestli skončí vyprávění z pohledu toho maníka a změní se jazyk na normální. Ono chvíli to bylo vtipné, ale pak už toho bylo moc.
V druhé polovině to chvilku vypadalo, že se vylepší děj do trochu orwellovského stylu, ale pak to konec zas vrátil do hlubin k unudění čtenáře. Vydržela jsem do konce jen díky tomu, že jsem to poslouchala. Jinak bych vůbec nedošla ani k tomu trochu zajímavému kousku, a vůbec už nevěděla o co jde. Ale ani hlas Davida Novotného (ačkoliv to četl výborně) ke knize neseděl. Když padesátník čte patnáctiletého, úplně to nefunguje a nepomůže ani debilní slang.
Můj obdiv (a současně politování) tak získává hlavně překladatel.
Určitě jde o knihu, na kterou si udělá každý jasný názor a bude zapamatovatelná. Pro mě ale v tom negativním smyslu slova.