Jelitovna komentáře u knih
Pokud máte dítě, které ještě nečte samo, nechte tuhle pohádku přečíst tatínka. Nejspíš se také pobaví.
Nejdřív jsem si říkala, a jéje, zase jeden kocourek, co není kocourek! Ale pak mě jako první dostal obrázek kocourka na gauči, jeho vyobrazení před prázdnou miskou už jsem se smála nahlas a nakonec jsem se u knížky, přečtené za chviličku, hezky pobavila.
Svižné čtení, lehce v rýmu, mně se líbí, asi ne každýmu. Vzhledem k pestré a tak nějak nepohádkové slovní zásobě se možná nehodí pro nejmenší čtenáře.
Tato kniha mi jako naprostému laikovi kromě počátečního šoku a následného úžasu nad tím, jak do sebe všechno zapadá, přinesla určité duchovní vystřízlivění. :-)
Udělala jsem si pár soukromých poznámek a od přečtení čekám, zda někdo připojí komentář a podělí se o své dojmy, protože můj zájem je dost úzce zaměřený a pro čtenáře váhajícího, zda pro něj bude kniha přínosem, bude zavádějící. Nic se však neobjevuje, naťukám tedy s dovolením několik odstavců.
HITLER odmítl ústup se slovy: "To nejde, připadal bych si jako prázdný modlitební mlýnek v rukou tibetského lámy." Na rozdíl od Himmlera ho koncentráky nezajímaly. Oba byli vegetariáni, podporovali ochranu přírody, zakázali pokusy na zvířatech. Nacistické Německo mělo údajně nejpřísnější ochranu zvířat na celém světě. V Osvětimi byl statek s bylinkovou zahradou a výzkumem - pole i zahrady se hnojily popelem ze spálených těl.
HIMMLER od mládí obdivoval asketický způsob života a byl zapáleným příznivcem okultismu. Časem se zřekl katolického vyznání. Drogy nebo alkohol či tabák byly tabu, zato od dětství dostával morfinové injekce na žaludeční potíže. Prý se považoval za reinkarnaci Jindřicha Ptáčnika, vévody Svaté říše římské, a obdivoval Čingischána. Od dětství věřil v osud a velký úkol, neuměl pořádně jezdit na kole, třídil a zařazoval jevy a věci, často stonal, trápily ho bolesti břicha, občas se kvůli nim nebyl schopný ani hnout. Nikdy nejednal v hněvu nebo nenávisti a neprovinil se krutostí, přesto si do deníku napsal, že nikdy nedopustí, aby vyšly na světlo světa temné myšlenky a zápasy jeho duše. Jeho nejoblíbenější knihou byl epos Bhagavadgíta, z níž citoval zpaměti. V mládí četl Hermana Hesseho a Gjellerupova Poutníka Kámanítu.
Himmler i Walter Wüst znali díla italského filosofa Julia Evoly o ideologii a fašismu kasty kšatrijů. (Evola navštívil Německo koncem 30. let - vnímal Himmlerovy jednotky SS jako spirituální a asketické elitní válečníky, bojující ve svaté válce proti "satanským nepřátelům" árijské rasy.)
KERSTEN se narodil v Estonsku a získal finské občanství. Uměl kromě rodného jazyka také finsky, německy a rusky. Po válce chtěl žít ve Švédsku nebo Švýcarsku, protože se obával, že Sovětský svaz Finsko obsadí nebo z něj udělá satelit stalinovy říše.
Jeho matka byla výbornou masérkou. Felix se údajně v Berlíně setkal s mistrem Ko, který měl získat vzdělání v lámaistickém klášteře v severozápadním Tibetu, který však znenadání Evropu opustil zrovna téhož roku, kdy Kersten dokončil svá studia a získal diplom z oboru fyzioterapie. Ke konci knihy se autor zamýšlí, zda mistr Ko nežil jen ve Felixově fantazii.
Podle manželky byl mystik a paranormální schopnosti měl od mládí.
Navržen na Nobelovu cenu míru.
AUTOR se závěrem zamýšlí: "Pokud se následkem klimatických změn dá do pohybu 200 milionů lidí ze všech koutů planety, kdo bude ochotný bránit lidská práva, demokracii a další údajně evropské hodnoty?" a Česko spolu s dalšími zeměmi, které v roce 2015 i později migranty odmítaly, přirovnal dost nápadně k náckům. Taky chudák nepochopil, že migrace patří mezi způsoby vedení "hybridní" války. (V poslední době to třeba Finům došlo, když k nim Rusko začalo posílat stovky migrantů týdně místo běžných 30 měsíčně.)
DAVID HUME, skotský filosof říká: "Já je pouhý shluk nebo sbírka různých počitků, následujících s nepochopitelnou rychlostí jeden za druhým, plynoucích a neustále se pohybujících.
Protože jsem si v jednom měsíci podruhé oddělala záda, sáhla jsem do poličky "vyřadit nebo nechat?" po knize váhově lehké, abych ji mohla číst vleže.
Komunisté vyrazili do světa.
Zamýšlela jsem přečíst jen zprávu o Miltnerově pouti po Indii (kde zrovna nebyla rýže), jenže záda nepovolovala a tak jsem četla dál.
Mohyla byl sice v Lovani, ale původně chtěl do Bruselu, v posledních čtyřech dnech platnosti víza zvládl stopem cestu do Paříže a zpět a jeho vyprávění mě zaujalo víc, než předchozího autora, i když jsem ho původně chtěla vynechat úplně a přečetla jsem ho až nakonec.
Nejzajímavější byla Kriseová v Japonsku. Měla spolu s dalšími dobrovolníky zbavit kopec zvláštního druhu bambusu a vykopat tisíc jam pro švestkový sad. Domnívá, že "dobrovolná služba zdůrazňuje spolupráci na rozdíl od dobročinnosti, charity." Nejlépe si rozuměla s Jackem z Belgie, který vykonával tři roky dobrovolnou službu v různých zemích, aby nemusel na rok do armády, a s Američanem Jimem. Od svých japonských spolubydlících se pochopitelně lišili naturelem i zvyklostmi a nemohli s nimi najít společnou "řeč". V závěru pobytu se jí třeba Japonky ptaly, proč se při převlékání do pyžama vždycky celá svlékne, jestli má vůbec nějaký stud. Přitom ony chodily do veřejných lázní, kde se před sebou svlékaly také, ale to prý bylo něco jiného. :-D
S Jackem se po splnění úkolu vydali na cestu po Japonsku stopem, ovšem v té době Japonci tento způsob cestování neznali...
Z fotek mě nejvíce zaujala prababička z Álandí a ta jako jediná do knihobudky neputuje.
Nedokázala jsem dočíst. Po třetí pohádce, v níž hlavní hrdina něco získá výměnou a pak si násilím vezme zpět, co směnil on, jsem knihu vyhodila.
Ploché jako přistávací dráha. Wright se svezl po vlně, možná že i chtěl čtenáře na něco upozornit, jenže nenapsal nic, co už bychom dávno nevěděli.
Příhodné do dnešní pandemické (Kolikrát to fujslovo ještě použiju?) doby. Bakterie v knize má 100% smrtnost.
"Příliš mnoho uklidňování taky může uškodit," namítl Beasdale. "Pomineme-li fakt, že ty drby jsou většinou pravdivé, prvek strachu působí mezi veřejností v náš prospěch. V takové situaci se lidé budou hlídat navzájem. Nechci, abych musel zakazovat vycházení na ulici; to je nepraktické a nejspíš bychom to ani nedokázali prosadit. Naší největší nadějí je dobrovolná spolupráce a v té hraje strach svou roli. Ale jeho pozice je křehká; bude ho příliš málo a máme tu otevřený vzdor, bude ho příliš mnoho a vypukne slepá panika."
-
"Každý násilný zásah, ať u civilní nebo vojenský, závisí na spolupráci většiny. Jakmile se po Skelmoru všeobecně rozšíří zpráva, že pohotovostní služba se zhroutila a lidé jsou necháni napospas, aby umírali doma, nemůžeme už s žádnou spoluprací počítat. Dojde ke vzbouření a lidé se budou ve velkém snažit opustit město. Za takových okolností se to některým nepochybně podaří a rozšíří nevyléčitelný mor. Nemohu dovolit, aby k tomu došlo."
Nikdo nekomentoval, málokdo četl, ale kdosi se ještě chystá, tak teď skloubit pár vět, abych neprozradila příliš a neodradila nikoho.
Příběh začíná u Ake Henryho, kterého na ostrově vysadili z lodi zmláceného a o jehož uzdravení se postaral místní léčitel. Stal se z něj majitel ostrova.
Dörr se ho ptá: "Dal jste se na humanismus. Copak vám vynášejí školky pro děti zaměstnanců?"
Henry: "Popularitu. Berou vítr od huby rejpalům. Navíc mi tam rostou zdravější pracovníci. Potřebuju i střední inteligenci do kanceláří a pro techniku."
Hlavním nehrdinou je Němec, Dr. Dörr, který poprvé ve válce zkusil transplantovat palec. Později, již na ostrově mezi domorodci, a kdy již věděl, jak obelstít imunitní systém, aby transplantát neodmítl, si vyžádal v Evropě čtyři infaustní (beznadějné) a chudé kardiopacienty, kterým úspěšně transplantoval srdce. Po prezentaci úspěchu nabízel nové orgány jen bohatým, dle vlastního výběru.
Duchem vědec, jehož charakter asi nejlépe vystihuje následující rozhovor:
"A nemohli byste," ošetřovatelka tiskla k ústům kapesníček, "nemohli byste při tom pomoci někomu zadarmo? Matce dětí, chudákovi, na kterého je odkázána rodina..."
"Milá sestřičko, musíme rozlišovat. Nabízíme svou práci nejplatnějším členům lidské společnosti. Těm, kteří něco velkého dokázali. A čím se dá lépe vyjádřit cena člověka, než jeho majetkem? To je objektivní ukazatel. Kapitáni průmyslu, velcí ekonomové, generálové, guvernéři, úspěšní politikové reprezentují nejvzácnější část lidstva. Tím, že je pro další život zachráníme, prospíváme i těm drobným. Nesmíme svou energii tříštit a roztahovat ji do plochy. Celou sílu je nutno zaměřit k hlavnímu bodu. Ostatně," přidal, když viděl, že dívka zrudla a obrátila se k oknu, "těm prostředním a malým slouží ony řadou mecenášů podporované instituce, o kterých jsme mluvili. Ti ať dělají charitu i za nás."
Ještě pár vět, které prozradí maličko o autorovi.
"Obětavý lidumil, který dává něco za nic, neexistuje. Pokud se za takového vydává, pak má snahu získat právě onen titul lidumila."
"Hlad je nejlepší kuchař pro toho, kdo sedí u bohatého stolu, pro jiného je to svůdce odhodlaný ke všemu."
„Svět se po válce dostával z krize, chudí se vyhrabávali pomalu, ale bohatí rychle.“
Dörr: "Podepište. Úmluva a váš slib jsou tu ohraničeny lhůtou tří měsíců. Na zkoušku. Pak ji buď obnovíme na celý rok a po něm na další a další léta, nebo vás dám utopit. Takže se nezavazujete doživotně, ale na omezenou dobu."
Střecha světa v tomto podání mě nezaujala.
Čte se dobře, ale neseděl mi ten poamericku pozitivní přístup. Zdejší rodič při něm snadno zvadne a chvílemi sklouzne až do pocitu, že dělá všechno špatně, když je především vyčerpaný a připadá si s problémy dlouhodobě osamocen. Když si nevšiml, že by u nich autismus měnil rodinu k lepšímu, a vnímá přístup autorky jako přehnaně idealizovaný.
„Uchopit Jackův autismus je jako uchopit sněhovou vločku špičkou prstu.“
„Má-li se dobře ovládat, cvičení a pohyb jsou pro něj naprosto zásadní. Když si teď všimneme, že na něj jde „bzučení“…“ Bzučení považuji za trefný výraz.
„… minimalizovat stav, kdy se nejsou s to ovládat, tím, že se naučí věnovat pozornost svému tělu.“
„… mluvte s Jackem nízko položeným hlasem a pomalu.“ Má ostřejší sluch.
Teprve při posledním, pátém, dítěti rodila Carrie bez epidurálu, protože ho nestihla, a byl to – jaké překvapení – její nejtěžší porod.
Odkud odtud vzala se Jaga-Bura v železné stoupě, s pístem v ruce, popadla Filušku, posadila ho do stoupy a uskákala s ním po křovinách, po lesích, po roklinách, stoupu rychle pístem pohánějíc. Dumám, kde se vzal nápad železné stoupy s pístem coby dopravního prostředku?
Až letos po nejméně pátém přečtení jsem si všimla, že některé věty tam nejsou pro děti, ale pro dospělé.
Knížku jsem nikdy neměla v plánu číst, jenže kdosi mi ji donesl se slovy: "Ty přečteš všechno a mně se to líbilo." Takže se za hodnocení předem omlouvám...
Třistadvacet otravných stran. Rozsahem, obsahem a stylem "všechno to na vás vybleju".
Příběh je údajně založený na skutečných událostech, což dosvědčují staré fotografie, jen jména většiny osob jsou prý pozměněna kvůli ochraně jejich identity; přesto se kniha hemží známými lidmi (Jean Cocteau, Umberto Eco). Hlavní hrdinka Patrice je zamilovaná do hlavního hrdiny. :-D Četla jsem v přestávkách mezi sekáním trávy - čtivá, ale nenáročná, naprosto bez napětí, i když Patrice její pátrání postupem času strach nahánělo.
Půjčeno z knihobudky, jinak by mě nikdy nenapadlo knížku číst, obvykle si staré knihy vybírám kvůli starým informacím, ne pro příběh.
Matka Karly: "Což jsem se o ni poctivě nestarala? Týden jsem si nelehla, když byla očkovaná a prokřičela noci."
Pro seznámení s formou, v jaké k nám kdysi dorazila jóga - 2*. Jako příručka pro praxi v dnešní době zastaralé, nevhodné až nebezpečné.
Pro junáky - muži, víly, boje a když už žena, tak darebnice. To neocením a děti to číst nebudou, neb ji vyřazuji.