jethro.tull komentáře u knih
Vlastimil Třešňák je mistr v tom, jak psát smutné či posmutnělé příběhy vtipně a hravě. Jeho vynalézavé, neotřelé metafory mě stále znovu a znovu překvapují a baví. Jako malíř dokáže dobře pozorovat a jako písničkář to zase umí se slovy. To všechno se dá říci i o této knize, ke které jsem se dostal s třicetiletým zpožděním. Nejvíc oceňuji titulní povídku Bermudský trojúhelník nejen pro vtipné kouzlení se slovy, ale i pro zajímavou pointu a poslední povídku Oidipus na rohu, která mi přišla neuvěřitelně vtipná a smutná zároveň.
Nepatřím k těm, kteří se už při slově Zeměplocha popadají smíchy za břicho, nicméně tenhle zeměplošský příběh patří podle mě k těm zdařilejším a vtipnějším. Když jsem se pustil do tohoto komiksu, mohlo mě napadnout, že vtipnost knihy Stráže, stráže! je z větší části založena na slovním humoru. A právě slov je v komiksech poněkud méně na úkor obrázků. Komiks mi tedy přišel méně vtipný než předloha. Děj se mi zdál v komiksu chaotičtější a, upřímně řečeno, kdybych neznal původní knihu, asi bych se v příběhu komiksu hůře orientoval. Kresba komiksu není úplně nezdařilá, je tu vidět snaha podpořit humornost knihy, ale působila na mě fádně, nezajímavě. Příznivcům Pratchetta doporučuji knihu s méně obrázky a příznivcům obrázků zase jiné komiksy. (Průměr 50 %)
Zvláštní, hravá kniha plná často neuchopitelných obrazů. Přečetl jsem ji za jediný den, ale pořád se ještě ve mně „přehrává“. Jednoduchý děj se odehrává na pozadí Slovenského štátu, tedy v období 2. světové války, ale události této doby jsou jen kulisou příběhu. Důležitější je, co se odehrává mezi postavami knihy, a ještě důležitější je, co se odehrává v hlavách a srdcích těchto postav.
Na rozdíl od „zuzulique“ jsem žádnou kritiku tehdejšího režimu nezaznamenal, ostatně kniha vyšla poprvé již v roce 1944 (aspoň podle české Wikipedie), a pokud by kritiku obsahovala, tak by v té době pravděpodobně vyjít nemohla.
Jak napsat nudný příběh o nevěře? A jak psát neeroticky o erotice? Obávám se, že tohle tajemství nám Coelho neprozradí. Stejně tak si nechá pro sebe, proč je vypravěčka příběhu žena, ale já za ní stejně vidím chlapa, což velice vtipně vyjádřila v komentáři eva0535.
Asi neřeknu nic nového, řada čtenářů to tady napsala přede mnou. Od Miloše Urbana jsem přečetl takřka všechno, dokonce i román Boletus Arcanus, který jsem považoval za autorovo nejhorší dílo. Pak jsem byl nadšený následující knihou Praga Piccola. Nyní je mi jasné, že Boletus Arcanus není Urbanovým nejslabším dílem. Dvě třetiny knihy jsem u pseudointelektuálních úvah přemýšlel, jestli nečtu omylem Viewegha. Potom jsem začal tušit jakousi detektivní zápletku a autor mi zbytek převyprávěl takovým způsobem, jako by sděloval obsah nějaké cizí knihy. Konec nějak vyšuměl a já byl rád, že to mám za sebou. Zklamání je veliké.
Velice napínavě i vtipně napsaná kniha. Několik věcí mi však na této knize přece jen vadilo. Za prvé je to humor. Občas mi přišel příliš jednoduchý, prvoplánový. A za druhé je to Dexterova inteligence. Zvykl jsem si, že Dexter je inteligentní vtipný chlapík s drobnými charakterovými kazy. V této knize je však Dexter s inteligencí na štíru. Nepovažuju se za kdovíjak nadprůměrně inteligentního, a snad právě proto mi tentokrát lezlo na nervy, jak je Dexter nedovtipný až hloupý, jak mu to nedochází. Čekal jsem, jak taková zřejmá věc dojde Dexterovi až po mnoha stránkách textu, a to mi kazilo radost z jinak příjemného čtení.
70 - 75 %
Po přečtení všech těch recenzí jsem si myslel, jak se pobavím. Nevadí mi brutální humor, spíš naopak, ale humor knihy Basket Flora tak trochu připomínal humor Šimka & Grossmanna ze 70. let. Šimek ve svých povídkách také sázel na nadsázku. Tím vším chci říct, že jsem byl z knihy rozčarovaný, protože jsem čekal víc. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem se několikrát (asi třikrát) od srdce zasmál a že se mi líbí autorova zdravá nedůvěra vůči policii a realistický názor na politiku a politiky.
Některé hlášky zní i po letech od napsání docela časově. („...piš si, že si tam za všechny své nekalé činy, za všechny ty vraždy, alespoň šest měsíců posedíš!“ „Cha, chá!“ rozesmál se Démon zločinu tak příšerně, že i místním kreaturám tuhla krev v žilách. „I kdybys mě nakrásně, Baskete, chytil, zapomínáš na prezidentskou amnestii. Za týden jsem doma a pak ti pomáhej pánbůh!“)
Podle mě průměr: 50 %.
Když jsem byl malý, četl jsem knížky a buď se mi líbily, nebo ne, aniž bych uvažoval, proč tomu tak je. Dnes dokážu docela jasně vyjádřit, proč se mi nějaká knížka líbí, nebo nelíbí. Až na jednu výjimku. A tou je tato kniha. Praga Piccola mě přímo nadchla, i když děj není kdovíjak dramatický, nic zvláštního se vlastně neděje. A já jsem čtenář, který potřebuje výrazný děj. Nejsem také nějakým zvláštním znalcem a obdivovatelem veteránů. Líbí se mi, ale tím to končí. Takže nadšení z tohoto románu nepochází z toho, že bych byl fandou a znalcem veteránů. Jak říkám, nevím, proč mě román tolik zaujal, ale zaujal mě moc. Dal bych 85 - 90 %, kdyby to bylo možné.
Kdybych dal na stupidní anotaci na přebalu knihy (papírové přelepce), tak bych knihu ani neotevřel. Ale otevřel a udělal jsem dobře. A snažil se číst. A snažil se tomu i rozumět. Občas i rozuměl a občas se i bavil. Zkusil jsem použít nápovědu jedné, dvou či tří hvězdiček. Prvohory, mezozoikum, třetihory. Objevil jsem na dvou stránkách (str. 94 a str. 96) stejný odstavec a řešil, jestli je to záměr autora, nebo chyba vydavatele. Z toho vyplývá, že bylo těžké se v Mertově koláži muchláži skrumáži vyznat. Ale nic mě nedonutí, abych si knihu přečetl znovu a v hlavě si to trochu urovnal. Rozhodně ne teď hned. Ĺ¥æ≠ʃ∞∑Ωα
Příběhů o prolínání snového fantastického světa s tím reálným bylo napsáno bezpočet. Přesto kniha Marky Míkové působí docela originálně. Autorce se podařilo promyslet koncepci prolínání těchto dvou světů, přidat cosi jako detektivní zápletku a výborně tento příběh převyprávět. Ty snové části příběhu spojené se světem počítačové hry ovlivňují a posouvají děj příběhu odehrávajícího se ve skutečnosti a naopak realita proniká do snů i světa počítačové hry. Autorce se povedlo udržet napětí až do konce a příběh zcela přirozeně směřuje k působivému závěru. Knize samotné tak není co vytknout. S čím jsem se však nesmířil, byly ilustrace. I když jsem se hodně snažil, tak na konci knihy mi připadaly stejně odpudivé jako na začátku. Také font použitý v označení kapitol, v tiráži a dalších částech textu, navozující představu počítačové komunikace, musel působit archaicky už v době vydání knihy, tedy v roce 2009. Hodil by se spíše do 90. let minulého století.
Pohádky k neuvěření, tak jako další pohádkové knihy Terryho Jonese (Dobrou s kobrou, Bajky z divokých vajec), mě tak trochu zklamaly. Částečně jsem si to zavinil sám, protože jsem očekával od člena Monty Pythonů spoustu humoru. Pohádky jsou sice originální a nápadité, ale humoru je v nich poskrovnu. Další věc, kterou bych pohádkám vytknul, je nedomyšlená, nedotažená nebo vůbec chybějící pointa. Pohádky jsem sice všechny přečetl, ale nezůstalo po nich nic a okamžitě jsem na ně zapomněl.
Výborné ilustrace, mizerný překlad a neuměle, klopotně napsaná kniha. Erotické a vypjaté scény byly napsány tak popisně a nezáživně, že opravdu nebylo možné děj prožít společně s postavami knihy. Dialogy byly občas nesmírně hloupé, např. vyznávání lásky hlavní postavy. Naopak jako originální nápad jsem kvitoval oddělení poslední kapitoly knihy od ostatního textu sešívačkou (aspoň v českém vydání za 39 Kč v Levných knihách).
Velice čtivě napsaná kniha, zhltal jsem ji jako detektivku. Pravdivost nedokážu posoudit, ale dokážu si představit, že v určitých kruzích se to agenty jen hemžilo. Dnes to asi jiné nebude. Naznačený vztah mezi Muchou a osudem autorovy sestry Kate nakonec v knize není nijak prokázaný, doložený, to jediné se mi jeví jako bublina, která nakonec splaskla.
Jedná se o zdařile napsaný příběh dvou hlavních postav, muže zavaleného v dole a Mariety, dívky, na kterou zavalený horník vzpomíná. Autor si trochu pohrál s vypravěčským stylem. Čekali bychom, že horník bude o sobě vyprávět v ich formě a příběh Mariety bude podaný v er formě. Autor obě formy zaměnil, takže máme možnost sledovat dramatický příběh Mariety, která kvůli svému původu je pronásledována doma i v cizině, vyprávěný v ich formě a příběh muže, zavaleného v dole, čekajícího na vysvobození a vzpomínající na Marietu, je vyprávěn v er formě. To čtenáři umožňuje více citově prožívat příběh Mariety a zároveň se obávat o osud zavaleného. Obě postavy a jejich životy jsou podivuhodně svázány. Jedna postava prožívá fyzickou nesvobodu zasypaného horníka, druhá postava se musí vyrovnávat s psychickou nesvobodou. V jednu chvíli si oba uvědomí, že se neměli opouštět. Zatímco Marieta má jméno a tvář, muž v knize ani žádné jméno nemá, a dokonce nemá ani tvář, leží zavalený ve tmě. I v závěru knihy se zdá, že obě postavy zažívají protichůdný osud, ale to už bych příliš prozrazoval z děje, kterého v knize není moc, a přesto kniha působí dramaticky a velice dobře se čte.
Nádherná, moudrá kniha! A přes svou fragmentálnost, útržkovitost, roztříštěnost a deníkovou formu se spoustou úvah sevřená a nesmírně čtivá. Knihu jsem objevil kdysi jako středoškolák v knihovně rodičů, ale už si nevzpomínám, jak na mě zapůsobila. Dnes po mnoha desetiletích jsem si ji zamiloval.
Opravdu tohle napsal světoznámý spisovatel Alexandre Dumas? Opravdu je to historický román? Nebo se spíš na historickém pozadí řeší pěstování tulipánů, a to dokonce i ve vězení. Čtenář pak ani nedýchá a kouše si nehty, jak je napnutý, jak to nakonec s černým tulipánem dopadne. Knihy podobného druhu není třeba parodovat, tento román totiž má již sám o sobě blízko k parodii. („Milé dítě,“ promluvil Kornelius v hlubokém pohnutí, „nemám nic, čím bych se ti odvděčil … mimo starou bibli… Je to poslední dar poctivého muže…“ „Děkuji vám, pane, nikdy se od ní neodloučím,“ zvolala vděčně dívka a dodala šeptem: „Škoda, že neumím číst!“)
Kdysi mě zaujal film Jak přicházejí sny svým vizuálním, výtvarným provedením. Kniha samozřejmě nic takového neobsahuje. A tak zbyl jen popis. A to mně nestačilo.
Při čtení povídky Divoký bůh jsem měl poněkud rouhavou představu, že odněkud vystoupí Cimmeřan Conan, zabije zvíře - boha a vesničany zachrání.
Název knihy „Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla“ (v originále Helen of Pepper Pike) zní úplně šíleně až odpudivě a autoři obálky k tomuto názvu ještě přidali výkřik „Od autora Mládí v hajzlu“. Tím potencionálnímu čtenáři dávají najevo, že kniha je od TOHO autora, a zároveň, že tato kniha není zas taková pecka, když potřebuje takovéto upozornění.
Navzdory tomu všemu jsem se docela bavil. Kniha je nejen jemně vtipná, ale obsahuje i náznak detektivní zápletky, takže je i jemně napínavá.
Příjemná odpočinková četba - 80 %.