jirijanovotny komentáře u knih
Nadšený z prvního dílu jsem okamžitě sáhl po druhém. A opět jsem byl uspokojen temnou atmosférou, kterou je možno z této knihy přímo hltat.
Mám raději tyto "bum" "prásk" "břink" "beng" věci jako seriály, než jako knihy. Připadám si u toho jako dítě s rychlými šípy, nebo soplák s výtiskem Spidermana.
Tady jsem ale musel udělat výjimku, protože v seriálové podobě to není (jednou doufám bude). Musím však říct, že jsem rozhodně nelitoval.
Temné metro dostálo svému názvu a je opravdu temné!
Vidím, že je tu komentářů a hodnocení více než dost. Jak to, že má tato kniha méně %, než třeba Harry Potter (tajemná komnata)?
Když porovnám informace z databáze knih, tak na počet přečtení jsou na tom skoro stejně (Harry prohrává relativně o kousek), na počet komentářů ale vede princ. Přijde mi zvláštní, že Harryho komentuje 3 % lidí a prince 8 %. Je snad Harry těžší na pochopení? Na shrnutí děje? Nebo je to celé jen o počtu stran? Že by s větším počtem stran klesala chuť lidí komentovat? To si odpovězte sami, já to nevím.
Obě knihy jsou určené dětem a jsou milované dospělými. Obě jsou hodnoceny lépe, než si zaslouží a obě kašlou na logiku... ne, to poslední není pravda. Malý princ je ucelený a vnitřně konzistentní. To o světě Harryho Pottera rozhodně říct nelze.
Kdybych však měl vybrat pro dítě knihu na čtení, tak Malý princ je jedním z favoritů. Harry by to nebyl. A nejde jen o délku.
Ani jednu bych však nedával do povinné četby. Malého prince proto, aby nucené čtení neodradilo ty, kteří si ho jednou rádi přečtou dobrovolně. A Harryho Pottera... no ten tam nemá co dělat :)
Je to jedna z knih, která je vhodná pro úvod do marketingu. Nečekejte však nějaké zázračné novinky. Autor zmiňuje i "žhavé novinky" z roku 1998 (značku telefonů, která už dnes neexistuje). Nehledě na novinky, nebo nenovinky se základní principy nemění a kniha tak bude ještě dlouho aktuální.
Dějově šlo o nejslabší díl série. Autor si nechal děj utéct do všech stran a najednou čteme hned několik dějových linií. A když to člověk nečte celé najednou, tak nestíhá sledovat kde právě je a co se vlastně děje.
Třetí díl série měl ale pár částí, u kterých jsem si mohl říct, tak toto jsem nečekal.
Na cestopisy příliš nejsem, ale toto jsem si fakt užil. Připadal jsem si, jako bych tu cestu šel já. Tak moc umí Zibura vtáhnout do vyprávění.
Druhý díl trilogie je kniha nabitá akcí a dějem tak poutavým, že to zkrátka musíte přečíst na jeden zátah. A pak už jen čekáte na třetí díl.
I přes většinu předvídatelných dějových zvratů kniha neztrácí na energičnosti vyprávění a lehce a pochopitelně učí čtenáře o aktuálních společenských tématech a historii.
V knize je obsaženo velké množství aktuálních témat, v první řadě superinteligence, robotizace a s ní související úbytek práce. Dále náboženství, redukce kriminality a smrtelnost nebo naopak nesmrtelnost. Nechybí témata jako například nepodmíněný příjem.
Vše podáno v obale lehce stravitelném, určeném pro děti. Ale není se třeba za nic stydět, když tuto knihu čtete a je vám 20+
Tato kniha je čitelná, má šťávu a místy i hloubku.
Autorova představivost byla nepochybně veliká, jeho schopnost předat to čtenáři v této knize už byla poněkud horší. Jinak skvělý děj zabíjely dlouhé popisné pasáže, které by se daly zredukovat na pětinu.
Kdo chce lepší čtivo od Stanislawa Lema, nechť sáhne po knize Solaris.
Přečíst tuto knihu zabere pár chvil. Je v ní nahusto nasázeno mnoho tipů a rad co a jak dělat. Kniha opakuje věci známé (nejspíše je autor někde ukradl, jak sám radí), ale často opomíjené.
Jestli si z této knihy odnesete alespoň jednu dobrou radu, tak to stálo za to.
Nečekal jsem od knihy mnoho a počítal jsem s jistou mírou stereotypičnosti, druhý díl trilogie však překonal mé očekávání.
Varování: čtení této knihy vyvolává silnou touhu zahrát si hru Diablo
Na začátku děj plyne dost pomalu a chvíli trvá, než se vše rozjede. Asi po padesáti stranách se to však zrychlí a pak už se jde od jedné akce ke druhé.
Mnohdy se mi zdál děj předvídatelný, ale nejspíše to bylo tím, že svět Diabla znám. Věděl jsem o čem kniha zhruba bude už když jsem ji bral do rukou.
Pro milovníky hry Diablo je toto téměř povinná četba. Pro lidi neznalé této hry je to určitě taky dobrý příběh.
Knihu vidím někde uprostřed mezi Brave new world a 1984, jen má z obou to nejlepší.
Je to jako kdyby někdo vzal Orwella a Huxleyho, hodil je dohromady do shakeru a pořádně zatřepal. Pak posbíral jen sladkou pěnu a zbytek vylil.
Knihu čet jsem a teď říci musím,
neb to v sobě dlouho dusím,
básně nejsou žánr můj,
další už mi nekupuj.
Nemám už mnoho co k tomu dodat,
snad jen, že svědomí nebude mne hlodat,
když knihu odložím do polic
a nesáhnu po ní - nikdy víc.
Kdyby na téma knihy vznikla PC hra, tak by byla hodně podobná hře DOOM.
Jen by byla ještě krvavější, násilnější, vtipnější a krvavější.
Knihu jsem četl v rámci přípravy na zbrojní průkaz. Vždy je fajn vědět o něco více.
Tato kniha mi především pomohla pochopit, proč se některé části zbraní jmenují tak, jak se jmenují.
Doporučil bych jako dodatečnou literaturu všem, kteří se připravují na zbrojní průkaz. To co berete do rukou na střelnici je výsledek staletí zdokonalování a lidské píle.
Autor klade před čtenáře otázky a nechává jej, aby si na ně odpovídal sám.
Má lidstvo právo osidlovat jiné světy. Chceme poznávat neznámé, nebo jen objevovat dokola již objevené, jen v jiných podobách. Co vlastně víme o svém nitru.
A nastiňuje myšlenku, že i přes všechnu technologii se nezbavíme boha. Boha jsem očekával, vzhledem k polskému autorovi. Překvapilo mě však, do jakých úvah o bohu se pustil.
Tuto knihu bych doporučil i do školních osnov jako literaturu k maturitě.
Přečteno česky, přečteno anglicky, poslechnuto jako audio kniha. A dal bych si to celé ještě jednou.
Není to nic složitého na čtení, ani se nejedná o mnohastránkovou knihu. Obsah však vydá za tisíc stran.
18 nespojitých příběhů, které spojuje jediné. Všechny jsou zobrazeny na těle jednoho muže.
Vlastně, spojuje je mnohem více než to. Všechny, ať se odehrávají v minulosti, v současnosti, nějakém imaginárním možném světě, či vzdálené budoucnosti mají společné lidi. Ne stejné postavy, to ne, ale lidi jako takové. Povídky pojednávají o tom co je v nás pěkné, o tom, co moc pěkné není a taky o tom, co z lidské povahy raději znát nechceme.
Pobuřující? Nikoliv. Úsměvné? Na 100%.
Člověk si při čtení rozšíří slovní zásobu. Já například narazil na pěknou řadu slov, které jsem neznal v takovém tvaru, nebo mě je takto ani nenapadlo použít.