Jíťa komentáře u knih
Tento rádoby literární pokus jsem četla všehovšudy dvakrát a to z toho důvodu, že po prvním přečtení jsem absolutně nevěděla, o čem to bylo...z toho je patrné, jak mě to bavilo. Uznávám, že ve své době byla díla BN zajímavá, ale dnes to opravdu neplatí a zařazení do povinné literatury bych si dalece odpustila. Mít Babičku v seznamu přečtené literatury není podle mě až tak důležité, jako spíš dát dětem možnost vybrat si, co si přečíst. Pak se všichni diví, že děti nečtou, když jim nutí takovéto knihy...fuj.
Škoda, že tolik lidí hodnotí tuto knihu negativně, já ji považuji za jednu z vůbec nejlepších co jsem kdy četla. Zase proti proudu:) Víceméně všechny názory na svět a úlohu člověka v něm v této knize jsou mi hodně blízké a při čtení jsem pociťovala čistou radost nad tím, jak dokonale zapadá do mých představ a pocitů. Příběh není tak důležitý, ale poskytuje krásné vodítko pro převyprávění autorových úvah a myšlenek. Zapadá to do sebe vskutku jak mozaika až si někdy říkám, jestli náhodou onen Rukopis skutečně neexistuje...U mě jednoznačně palec nahoru.
Jj, Komenský předběhl nejen svou dobu, ale mám takový dojem, že i tu naši současnost o pár set kilometrů. Poselství, které autor zakomponoval hluboko do této knihy, je těžko rozluštitelné i dnešnímu průměrnému čtenáři, přesto vřele doporučuji a radím vykašlat se na "pojem" Komenský a na nějaké oficiální výklady a brát tuhle knihu jako ryze osobní obohacení ducha...nic víc, nic míň...mně to alespoň prospělo.
Kde jsou ty časy, kdy v Anglii vládla stará dobrá magie! Brány do Férie byly otevřené, elfové se potulovali světem lidí a zpestřovali jejich fádní životy. Jonathan Strange soupeřil se svým učitelem Norellem, král Havran byl na vrcholu sil a Marie Stuartovna používala kouzla, aby se zbavila královny Alžběty. Ovšem toto dílko nabízí i několik příběhů s ne tak zvučnými jmény, o to však zajímavějšími osudy, protože ukazuje obyčejná i neobyčejná přátelství průměrných lidí a průměrných elfů....Palec nahoru a těšíme se na další počin této nadějné autorky. Ať je stejně dobrý jako předchozí dvě knihy.
Tak toto je unikát, který si zaslouží čestné místo v knihovničce. Upřímně řečeno zde ani moc nejde o literaturu, jako spíš o další ujetou šílenost od mistra Burtona. To snad samo o sobě stačí, ne?
Vlčí léto laponského mlynáře je dramatičtější knížka z Paasilinnova repertoáru a postrádá autorův osobitý ironický humor. Není to ale vůbec na škodu. Příběh o neochotě společnosti porozumět jedinci a o strachu z odlišnosti byl zpracován již mnohokrát, někdy výrazněji a úspěšněji než jindy. Odlišné podání autora této knihy dlí v tom, že neplýtvá slovy na charakteristiku hlavní postavy. Tato postava je výstřední, chová se jinak (ne nebezpečně), ale podivínsky. Nese v sobě vzpomínky na válku, ale to je vlastně všechno, co o něm víme. Nepochopení a a xenofobie sousedů však dovedou hrdinu až k páchání kriminálních činů. Autor ovšem nedává všechnu vinu špatnému systému, upozorňuje i na nechuť jedinců cokoli změnit, včetně hlavního hrdiny a jeho vyvolené. Ačkoli tedy z počátku to bylo okolí, které vzalo mlynářovy svobodu, postupně si ji ukrajuje sám.
Ó jak dobrého a hodného panovníka to měli...jen občas nechal pověsit pár holičů, jinak nic :D
Tahle knížečka ke mně přišla náhodou přesně v době, kdy jsem byla její obsah schopna akceptovat. No, když jsem si to tak přála, tak se nemám čemu divit. Nemohu jí doporučit všem, ale doporučuji ji všem, kdo si ji opravdu chtějí přečíst...ale ti už ji čtou...
Děj románu Živá voda je opět situován do prostředí francouzské Provence, která je dnes pro mnohé z nás synonymem líbezného kraje, dokonalé voňavé přírody a přátelství místních lidí. Pagnolova Provence je však velmi kruté místo, které své obyvatele trýzní a vyčerpává. Příroda je nevlídná a lidé jsou zde uzavření a lhostejní k okolnímu světu. Cizinec se zde nedočká milého přijetí, naopak jsou mu házeny klacky pod nohy a jediný na koho se v této nehostinné pustině můžete spolehnout, jste vy sami. Navzdory tomu všem obyvatelům těchto vyprahlých kopců pustě závidím a představuji si sama sebe v tom bohem zapomenutém kraji. Že si ve svém komentáři odporuji? Tak to jste asi ještě nečetli Živou vodu!
Hmm, moc pěkné. Román z období války, který však není třeba nazývat válečný, protože má mnoho jiných dimenzí, o kterých pojednává, že by bylo toto označení příliš jednostranné. Jazyk autora je skvělý, myšlenkově dokonalé a vypravěčku příběhu postupem času přestáváte nenávidět a snad si ji i oblíbíte nebo možná politujete. Rozhodně se jí přestanete bát v okamžiku, kdy se svěří se svým tajemstvím, totiž, že lidé ji samotnou děsí! To je opravdu hezké.
V rámci každého živočišného druhu existuje tzv. vnitrodruhová agrese, zaměřená na obranu rodiny, území, atd. Tuto agresi, která je součástí přírody, lze pozorovat i v rámci lidského druhu. Tato přirozená agrese, která plodí zlo, je lidem i zvířatům prospěšná. Udržuje svět v harmonii a vyváženosti. Ovšem člověk ve svém nekonečném vývoji přišel i na jiný způsob vytváření zla, totiž agrese záměrně zacílená proti někomu jinému a působení bolesti jen z čiré radosti. Zase musíme mít něco special, co? Ovšem pan Lorenz to odhadl skvěle. Ačkoli kniha místy nudí popisy chování zvířat, za její základní myšlenku dávám 100%!
Božská knížka, doslova. Vlastně jde o velmi zdařilý sarkastiky pojatý příběh o tom, jak by vypadal sestup božstva z nebes na zem v dnešní společnosti. V porovnání s činy Ježíšovými by to měl Rutja zřejmě o dost složitější (zajímavě je vyřešena zejména otázka ohledně toho, jaké božské skutky by měl konat, přeci jen dát dnešním Finům chléb nebo uzdravovat nemohoucí by bylo opravdu dost málo), ovšem otec Rutjův je lepším tatíčkem než ten Ježíšův, to se musí nechat. Bez jeho pomoci by to asi božský syn nezvládl. A to není jediný okamžik, kdy křesťanská víra dostává v této novele pěknou nakládačku.
Na to, že v době stvoření této knihy, neznali ani Freuda, ani psychologii osobnosti, je to vysoce aktuální dílko. Až na ten silný křesťanský podtón jde o velmi slušný návod, jak vychovávat dítě...sice v dnešní obrovské konkurenci všemožných návodů, rad a pokynů je Informatorium trochu znevýhodněné, je třeba vyzdvihnout úžasný Komenského potenciál, který je i dnes dost nevyčerpaný a nedoceněný.
Velmi vtipná záležitost, pár příběhů bylo také namluveno na audio Martinem Dejdarem naprosto senzačním způsobem.
Další z řady postapokalyptických vizí světa, opět na téma jak snadné je zmanipulovat člověka. Nějakým způsobem se mě toto dílo dotýká víc než jiné příběhy podobného druhu. Asi to bude tím, že je pro mě nepředstavitelné, že bych si nemohla přečíst to, po čem toužím. 100% hodnocení a vřele doporučuji každému, minimálně jako varování, co všechno se může stát, pokud přestaneme používat vlastní rozum a intuici.
PANE BOŽE, proč tato kniha nemá 100%???? Odpovědi se mi dostalo, díky.... Úžasná kniha, úžasná, hlasuji pro zařazení do povinné literatury pro všechny. A na náboženské výklady zákonů světa kašlete, nezapomeňte, že Bibli vymysleli také jen lidé...
Nikdy bych nevěřila, že se u knihy odehrávající se v malebném prostředí Provence budu tak strašně nudit! Bohužel musím konstatovat, navzdory kladným ohlasům, že pisatelské umění autora je opravdu chabé připomínající až žákovskou snahu o "typické" žánrové dílo. Další důkaz toho, že za knihou honosící se titulem bestseller se neskrývá nic jiného než chabý literární pokus snažící se vzbudit ve čtenáři jakési emoce nad životními strastmi a slastmi různých lidiček, kde se nejvíce využívá (a zneužívá) kouzelného prostředí, do kterého je děj zasazen. Velké zklamání!
Pavlicův vztah k hudbě je pro mě až nepochopitelný. Také si ráda poslechnu pěknou muziku, ale on tím doslova žije. Některé jeho názory jsou zajímavé a jakožto obdivovatel jeho snah o "spojení" různých etnických stylů hudby jsem uvítala především pasáže týkající se právě spolupráce se zahraničními hudebníky. Navíc, kniha se mi líbila i po formální stránce, povídání obou pánů je velmi kultivované a po stránce jazykové velmi pestré, zároveň nabyté informacemi. Přiznávám však, že některé pasáže, hlavně jména a souvislosti mi nic moc neříkali. Kniha mě ale utvrdila v tom (co už jsem si myslela předem), že Pavlica je typ člověka, který, ač se to nemusí na první pohled zdát, na sto procent odpovídá představě dnešního renesančního člověka v kladném slova smyslu. Nebojí se bořit hranice, je dostatečně flexibilní, přemýšlivý a intuitivní. Kéž by takových lidí bylo více, kéž by se lidé nebáli zbavovat svých nesmyslných tradic a zarytých rituálů a rozšiřovali si své kulturní i životní obzory. Btw nedá mi to, ale musím upozornit na jednu skladbu z alba Chvění, totiž Altajské nebe, kterou považuji za jednu z nejlepších skladeb vůbec.
Přiznávám, že prvních cca 50 stránek jsem zápolila s touhou knihu zahrabat hodně daleko a hodně hluboko a dávala jsem tomu odpad prvního stupně. Ještě štěstí, že jsem vydržela, protože tento příběh se rozrostl do gigantických rozměrů, v jehož středu není nic menšího než touha po svobodě, boj o vlastní identitu či snaha uchránit si vlastní intuici před výdobytky moderní doby. A to zdaleka není vše. S každou přečtenou stránkou se mé hodnocení zvyšovalo, až v samém závěru ustalo na rovných 100%. Protože právě to si Harrisová zaslouží. Vždycky jsem si o ní myslela, že je to velmi intuitivní osoba (nechci říkat čarodějnice), a tato kniha mi to jenom potvrdila. A ten český překlad názvu má taky hodně co do sebe, dokonce bych řekla, že je i lepší než originál.
I odborná literatura se dá psát poutavě a bez nutnosti pročítat každou stránku třikrát.