jitka komentáře u knih
Viděla jsem zdramatizované. No jo, jedna ze současných spermatologických próz.
Ne ne, nebyly to Bradavice, kdo z Voldermorta učinily Voldemorta. Proto představa "škodící školy" jednoduše neobstojí, dokonce ji lze klasifikovat jako škodlivou. Chápu, že autoři se, motivováni touhou po zisku a publicitě, ze školy snaží udělat obětního beránka. (Aneb na slabého si každý dovolí. Vždyť jak se škola může bránit proti nařčením a pomluvám?) Spíš měli pisatelé takovéhoto marketingově zaměřeného titulu poukázat na širší souvislosti, např. na skutečnost, že právě tabulkové platy (nikoli metody) jsou jako za Milouše Jakeše; na intenzitu pedagogické práce a z toho plynoucího vyčerpání; na počet paralelně učených kolektivů (za týden vyučující paralelně vyučuje např. v sedmi různých kolektivech, přes 140 žáků, z nichž každého zná vlastním jménem!); na to, že kvantita do určité míry vylučuje kvalitu. / Snaha vykreslit vyučujícího jako kata a dítě jako pasivní oběť je skutečně nesmyslná. Běžný vyučující není příčinou společenského zla (nutno poohlédnout se jinde, peníze lze vydělávat i čestně...). Naopak řadový učitel má radost, pokud se jeho žákům daří. Jejich úspěch je i jeho úspěchem. Viz portréty vyučujících v ceněné beletrii, jako je (problémově laděná) "Džungle před tabulí" nebo nádherný, pozitivně laděný román "Kentaur" od Johna Updikea.
Vážení rodiče a vyučující, prosím, toto už ne. Chceme děti rozečíst? Chceme jim zprostředkovat látku z okruhu starých pověstí českých? Proč tedy sahat právě po tom nejctihodnějším, nejarchaičtěji myslitelném zpracování? Pana Jiráska, který jistě má své zásluhy, raději přenechme literárním historikům a historizujícím bohemistům. Chceme-li se pokoušet o cosi smysluplného, co má naději na úspěch, sáhněme raději (v pořadí od nejsnazšího po nejnáročnější) po "Starých pověstech českých a moravských" od Aleny Ježkové, po beletristickém "Poli a palisádě" Miloše Urbana či po pečlivém zpracování Petra Piťhy "Paměť a naděje". Dosti ctihodnosti v čítankách! Učme pro život. :-)
Výborný portrét autora kolegy a kamaráda, filosofa Allana Blooma, který se proslavil knihou o humanitním vzdělání The Closing of the American Mind a zemřel v devadesátkách na AIDS. Bellowovo poslední dílo. Saul si udržel kvalitu až do konce.
Vynikající, originální kniha. Stylově nezařaditelná. Adolescent snažící se čemusi uniknout. Po stránce vyprávění klade kniha určité čtenářské nároky. Co Pejsa, byl reálný? Co existuje ve skutečnosti a co jen v hlavě? A jak to od sebe rozeznáme? Nejdříve pro SŠ. Přítomna jsou i dospěláčtější témata (mj. sexuální iniciace - zpracováno decentně).
Jediný román, který od autorky v češtině máme (druhý je přeložen do slovenštiny). Navíc zfilmováno: https://www.csfd.cz/film/4619-moudra-krev/prehled/
Naprostá špice. Kdyby tak obdobný titul existoval pro českou literaturu.
Včera dočtena povídka Řádní venkované. (Kdovíproč jsem se domnívala, že se jedna o autorku 19. století, snad konfuze s Emily Dickinsonovou.) Venkované jsou o mladé neprovdané doktorce filosofie, která má na noze protézu a žije v domácnosti se svou matkou a jejími dvěma zaměstnanci. (Zřejmě se jedná o farmu.) OConnorová dovede čtenáři uštědřit ťafku. Oba najatí lidé jsou manželé. Jí je na začátku věnován úvodní portrét. Očekáváme, že se bude jednat o titulní postavu. Té se však teprve připravuje půda. Značnou část scény zabere podomní prodavač biblí, titulovaný anonymně jako „mládenec“. Ten v logice prózy i příběhu, literárně i psychologicky, nechá vystoupit z pozadí hendikepovanou Joy, doktorku filosofie, titulní postavu. On – pyšnící se svou prostotou, ona – čtoucí subtilní knihy a intelektově převyšující společenské prostředí, i kdyby se jeho myšlenkové kvality měly sčítat. Pocho-pitelně dojde na interakci mezi nimi. Joy si změnila jméno a nechává si říkat Hulga. Revolta vůči prostředí, do něhož se narodila? Signál touhy utvářet sama sebe, narodit se znovu, stát se skutečně sebou?
Štěpáník sám je vynikající učitel. / Ovšem jsme v Čechách. Hlavní strategie státu u nás zní: „Vyučující odučí maximální počet hodin v maximálně zaplněných třídách za maximálně nízký, tabulkový plat“ (počínaje 32.500,- hrubého). / Čeština je nejzatíženější aprobace. Na učitele češtiny je ze všech předmětů vyvíjen největší tlak. Důvody? Jako češtinář toho celé kolektivy dětí musíte naučit opravdu mnoho: na I. stupni základy (čtení, psaní, porozumění textu, pravopis); na II. stupni JPZ; na SŠ maturita (slohová práce; test; 20 děl). Jinými slovy: od češtinářů všichni požadují viditelné výsledky. V důsledku toho je nesmyslné požadovat po češtinářích ještě něco navíc. Co učitelé jiných předmětů? V nich se nepíše, nemyslí, nevede sešit? V ČR jednoznačně chybí přístup „čeština napříč rozvrhem“ (myšleno: jazykové dovednosti by se měly rozvíjet i v jiných předmětech, viz např. specifická slovní zásoba v přírodopisu, dějepisu apod.). Dalším, ale nejspíš nejzávažnějším důvodem nezdravého vytížení češtinářů je tlak ze stranu veřejnosti (rodičů): do výuky češtiny každý mluví. Češtinář není viděn jako odborník, kterým z principu je. Ředitelé bohužel naslouchají víc (některým) rodičům než vlastním vyučujícím. // Jaký je dalším důvod, proč je výuka ČJ za současných p-o-d-m-í-n-e-k nereformovatelná? Důvodů je několik: 1. princip seniority. Znamená to, že na školách má vždy přednost služebně starší češtinář. Ten má v očích vedení vždy pravdu a často mu vadí, když to mladší kolega dělá „jinak“. 2. učebnice. Koncepčně nejzastaralejší jsou učebnice pro gymnázia, zejména pro literaturu. Jsou předimenzované a neobsahují motivační prvky (Čím je aktuální Homér? Čím Obraz Doriana Graye?). // Vraťme se ke Štěpáníkově didaktice. Osobně mi dělá starost představa, že studenti učitelství češtiny se budou prokousávat touto těžko proniknutelnou publikací. S jakou výbavou se totiž postaví před tabuli? Je zřejmé, že studium žádné knihy nemůže nahradit hospitace u výborných kolegů (a posléze vlastní zkušenosti). Tedy ke knize. Napřed přínosy. Největším klad spatřuji v tom, že autor českým vyučujícím otevírá digisféru, sféru digitálního světa. Tu je potřeba do výuky integrovat. Takže např. Whats'appová komunikace žáků 3. třídy představuje výtečný materiál. // A nyní nedostatky: 1. kapitola Hodnocení. Opravdu nestačí vybavit budoucí vyučující sexy heslem „formativní hodnocení“. V ČR je synonymem slovního hodnocení. Kdo s tímto experimentem má zkušenosti, ví, že je nefunkční, a navíc nic neřeší. (Jeden z důvodů: směšování zpětné vazby a hodnocení. To jsou přece dvě rozdílné věci! Viz knihu „Co funguje ve třídě“.) Dovedla bych si představit ukázku testu či záznam dvou kvalitativně odlišných žákovských prezentací (mluveného výstupu) a jejich analýzu. Jak hodnotit se však z Výprav nedozvíme. 2. V důsledku absence věcného rejstříku je publikace nepřehledná. Ani podle obsahu se nelze orientovat. 3. Nezohlednění pravopisu. Čeština je flektivní jazyk (skloňujeme, časujeme), z čehož vyplývá náročný pravopis. Stále u nás platí pravopisná kodifikace z roku 1993. Opravdu je moudré vyhodit správnost oknem? (V tomto bodě lze vycházet z Hníka a Hníkové.) // Moderní výuky českého jazyka nepochybně dosáhneme. Pokud na ni u-v-o-l-n-í-m-e p-e-n-í-z-e. Kdybychom docílili stavu "více učitelů na méně žaků", dosáhli bychom potřebného rozložení dlouhodobě nezvladatelné zátěže, a tím pro všechny strany i efektivnější, radostnější výuky.
Úžasná knížka. Donutí se zamyslet o tom, jestli je život v dnešní době opravdu tak hrozný, jak si mnoho lidí myslí...
Tato kniha mě udržela v napětí od začátku až do konce.
Zdá se mi, že Cronin má popisy hrozně plastické (od popisu postav přes znázornění místa až po odehrávání se děje)...
Opravdu hezká knížka, všem doporučuju k přečtení!
Úžasná knížka. Některé povídky jsou plné humoru, z jiných člověka mrazí...
Helena Kellerová je obdivuhodná osobnost. Její chuť k normálnímu životu mě ohromuje...
Poměrně dobrá knížka, ale z těch několika, které jsem od autorky zatím četla, je tahla nejslabší...
To je opravdu hezká knížka. Moc se mi líbila i přesto. že horolezectví mi nic neříká...
Tato kniha je opravdu velmi dobrá, povídky jsou nápadité, i když s celkem jednoduchým dějem...
Doporučuji všem!