Johana
komentáře u knih

Kniha inspirovaná životem malíře Hieronyma Bosche, neurazila mne ani nenadchla. Theun de Vries určitě Boschovo dílo dobře zná, což je vynikající, pokud se o výtvarné umění zajímáte, na druhou stranu - byla jsem ráda, že hlavní hrdina knihy se jmenuje jinak, nikoli Hieronymus, ale Melchior Hintham. Nemám totiž dojem, že se romanopisec přiblížil Hieronymově duši natolik, abychom to mohli brát vážně a pokud jde o znepokojivě silné Boschovi obrazy, dát na spisovatelovy interpretace.
Proč skřeti z podsvětí - vysvětluje popis tvorby zamýšleného obrazu, za mne až trapně naivní, viz ukázka:
- Ještě jednou vyvolá lžikněze s bobří hlavou, vydřím tělem a kozlečími hnáty. Ještě jednou postaví bezduché a svědomí prosté teologanty s obrácenými žaltáři v rukou na prasečí oltář. Ještě jednouse jim nad hlavou zlověstně stáhne nebe, až začnou obřadně kupčit se svatým herinkem a svatou šunkou. Změní je v pakobolty, ve skřety z podsvětí, kteří za mrtvé člověčí peníze rozprodávají ráj i zkrácený očistec, jakoby jen oni měli v moci boží rozhodnutí, zde i jinde. Kde je jejich nebe a kde je jejich peklo?


Dick Francis pro mne znamená zaručenou kvalitu v kategorii oddechového počteníčka. Vysoké sázky to jen potvrzují.
Bavilo mne, že hlavním hrdinou je tentokrát "člověk z venku", který se v koních nevyzná - jeho oborem je vymýšlení prototypů dětských hraček a neumí ani jezdit. Autor si to užívá, řekla bych, a já si to užila také! Ovšem pozor, frajer a klaďas, to ten hračkář je, čili žádný problém držet mu pořádně palce, když začíná jít do tuhého a hrozí mu i smrt od kriminálních postav ze světa dostihového sportu. No a hádejte, jak to asi tak dopadne. Jestli přežije...
Doporučuji i proti nespavosti.


Autorce věřím. A to se mi nestává zas tak často, pokud kniha není velmi dobrá... Strážkyně pramene určitě není velmi dobrá kniha, už příběh je jak řešeto a vlastně jsem se většinou nudila a propadala lehkému zoufalství, proč že se paní Emmi Itäranta bere tak smrtelně vážně. Věřím ale její lásce k přírodě, k vodě, k filozofii a k čaji, jakož i strachu z ekologických katastrof a diktátorských režimů. Takže dávám poctivé čtyři hvězdičky a Strážkyni pramene doporučuji, jen varuji: žádná velká logika, žádná svižná akce, žádný sex - a postapo svět je načrtnutý jenom v nejhrubších rysech.


Néééé tohle číst nebudu. A to už jsem myslela, že mám v ruce brakovou literaturu první třídy, u které si bezvadně odpočinu a mile se zardím. No nadšená, zvědavá i na ten originální svět - a tumáš! Dialogy. Katastrofa.
Před knihou varuji. Pokud spisovatel není schopen napsat dialog, měl by místo psaní skládat uhlí. Nebo tak.
Navíc - překladatelka neodvedla nijak perfektní práci... Čili se nedivím, že kniha je příznivěji přijímaná v zahraničí, než u nás.

Po Katarzi jsem poněkud zklamaná. Rozjezd s viselcem byl vynikající, bohužel se nestalo nic, co by ve mně vzbudilo skutečný zájem o život či smrt toho zesnulého... A pak se objeví čtyřletý kluk, který mne přesvědčil, že je ve hře jen proto, aby mohla vstupovat na scénu psycholožka Freyja. Další text mi připadal hlavně - dlouhý. Závěrečná kapitola pak obsahuje takové všelijak splácané překvapení, toho typu, které navíc nemám ráda: když k zvratu v ději nevedly žádné indicie.
Popravdě bych dala dvě hvězdičky, nebýt malé vedlejší linky s bytem a krajtou, která mne srdečně pobavila.
Pěkně načtená audiokniha, četla Klára Cibulková.


Slupla jsem to jako malinu, na jeden zátah. Paní spisovatelku Castillo mám přečtenou skoro celou a řekla bych, že tahle detektivka je jedna z jejích lepších, vřele doporučuji. Jenom ta osobní linka příběhu mne trochu rozptylovala - proto ubírám jednu hvězdičku, přeci jen idylka Kate a krásného Tomasettiho je už taková červená knihovna, až trochu trnou zuby. Ale někdo to má zase rád...


Dobrá detektivka, s pomalejším rozjezdem.
Určitě se vyplatí vydržet přes úvodní popisy obtíží vyšetřovatelky Eriky, pak už příběh nabere tempo.
Po operaci víček jsem si Eriku naordinovala jako audio k tři dny trvajícímu ležení na zádech - a pohoda, "Dech... " udržel mou pozornost a bavil.


Vracím se po letech k titulní povídce: Písečníci. Je tak úžasná! Obsahuje nejoriginálnější ufonky, o jakých jsem kdy četla a každému mohu vřele doporučit, aby si knihu vzal do ruky. Kvůli písečníkům dávám 5 hvězd, dala bych deset.
Ostatně Písečníci jsou světlicí, která mne k autorovi přivedla, čehož nelituji.
Ostatní dvě povídky, Píseň pro Lyu a Skleněná květina, mi přijdou přehlédnutelné, ačkoli neurazí.


Joe Abercrombie, kterého jsem milovala za první tři knihy série První zákon - mne ošklivě zklamal. Jako by všechna vášeň a lehkost mága slova už byly pryč a zbývá jen autor zcela obstojného dobrodružného čtení.
Knížku jsem si vzala do nemocnice, aby mi pomohla, no, nepomohla - ani v podmínkách, kdy jiná zábava nebyla na výběr, jsem Trochu zlé krve nedočetla. Na pouhé obstojné dobrodružné čtení už opravdu nemám věk.


Hodnotím třemi, protože nedoposloucháno. Pavel Rímský čte skoro každou druhou větu tak dramaticky a tragicky, jako by zrovna najevo vyšlo, že hlavnímu borci fakt už upadnul zadeček - i když jde například o obsah, že si asistent vzal k jídlu z misky jablko. Pardon, nemohu Rímského amatérský přednes vydržet.
Mimochodem, kniha mi přijde i jako taková poněkud hloupá, takže dvakrát nedoporučuji a v papírové podobě si ji kupovat nebudu.


Úžasné čtení. Dalo by se říci, že se text blíží básni v próze, podobně jako Markéta Lazarová pana Vančury - inspiraci stylem Markéty pan Miloš Urban ostatně sám uvádí, když o své novele Pole a Palisáda mluví. Cítím ale i jiné inspirace, např. mne napadl Vij pana Gogola...
Přiznávám pravdu v tom, že pojetí pověsti o Libuši, jaké si autor našel, se mi velice nelíbí, nedivím se, když je pak vystaven kritice za antifeminismus. Na druhou stranu si říkám - jeho věc. A napsané je to krásně, krásně, krásně.


Nevěřím, nevěřím! Paní Rowling podle mne neví, které bajky jsou kouzelnickým dítkám čteny na dobrou noc. Proto si vymyslela tyto bajky. Jo. A to sice včetně Brumbálových komentářů.
Bard Beedly možná opravdu žil, ale pokud něco napsal a Hermiona to pak přeložila z původních run, byly to jiné příběhy, které před naším nevhodně zvídavým zrakem zůstávají skryty za pláštěm neviditelosti.
:)


Nesedl mi styl psaní paní Trpkové. Nedočteno. Za mne příliš mnoho přívlastků, ruší mne to a nemohu autorku omluvit, že by snad šlo o prvotinu. Nejde.

Máme tu odpočinkovou dobrodružnou knihu pro ženy, která se čte jako víno - ale zároveň je to podle mne dokonalá pitomost, zdaleka nad rámec žánru. Proč? Vývoj ústřední postavy zřejmě Delaney vždy zaměňuje za vyměňování té postavy. Zdánlivě si pohrává s metodou nedůvěryhodného vypravěče - aby ve skutečnosti zastřel svou neochotu vymýšlet silný a svěží příběh, když přeci může průběžně měnit charakter - či podstatu - svých hrdinů. A tím udržet čtenáře ve zvědavosti... Jenomže nemůže. Vyleze mu z toho leda, jak jsem už troufale řekla - dokonalá pitomost.
Stejnou metodu použil Delaney i v knize Ta přede mnou, kde jsem to považovala za náhodný nepodarek. Ale ne. Je to jeho styl. Již nikdy víc.
Knize nedám hvězdičky, protože by to bylo: pět za čtivost a nula za příběh.
Malý démant krásné literatury. Jedna z nejkouzelnějších věcí, které jsem kdy četla, vřele doporučuji náročnému čtenáři.
Protože mám Gustava Flauberta spojeného s Paní Bovaryovou, nebyla bych čekala, že napíše něco takového - na daleko vyšší úrovni. Následně se dočítám, že Herodias je jedním z posledních autorových děl, patří do souboru Tři povídky, vydaného 1877, tedy až 20 let po zmíněném románu Paní Bovaryová. Vida tedy!
( Anotace je chybná - jde o starou Judeu, o hlavu Jana Křtitele a o "tu" Herodiadu, nicméně Herodias netančí. )


Musím uznat, že první polovina knihy je čtivá. Tedy - pokud k ní přistupujete jako k ženskému románu. Thriller to není.
Ale pak to nejspíš autorku úplně přestalo bavit, načež už jde jen o holou bídu.
A podle skutečné události? Těžko, příběh prostě postrádá logiku, hlavu, patu. Pokud autorka vycházela z podkladů o zločinu, pak nechápu, jak, pokud zde byla reálná osnova, mohla dát dohromady tak nereálné postavy a prázdný příběh.
Násilně přilepený dokonce dvojitý šokující konec dorazil toto dílo.
Ano, opravdu mne to bolelo.
Betsy Reavley u nás zůstává převážně nepřeložená, snad to tak i zůstane.


Moje první setkání s Elenou Ferrante. Udělalo mi dobře na duši, jak krásně píše!
Vřele doporučuji!
No a co bych tak napsala o této znepokojivé knize... Opravdu váhám.
Pokud bychom brali vyprávění o paní profesorce na dovolené jenom jako literaturu pro ženy a čtení na léto - pak: budiž. Pět hvězd a zapomeneme na to.
Jenže: nejspíš na tuto knihu nezapomenu nikdy. A panenka, která zde "straší", mi připadá ze všech strašidelných panenek ta nejstrašidelnější...
Pod povrchem tu dřímají temné spodní proudy a mám pocit, že jde rozhodně o knihu na opakované čtení. Na což se už těším.


Pěkná historická detektivka, která se rozjede až asi v polovině knihy - předtím tu máme více nežli 100 stran pomalejšího vypravování a náboženských disputací. Jakmile se ale najde mrtvola, má už děj spád a nelze se od knihy ani odtrhnout.
Ostatně, ty disputace v podstatě také nejsou marné. Viz ukázka:
- Nyní seděl Elave o samotě, ale necítil se zvlášť osaměle, a přemýšlel o té a o jiných rozmluvách, které spolu v uplynulých několika dnech vedli předzpěvák a vězeň, a zvažoval, zda vlastně člověku prospívá vůbec něco číst, zejména tato teologická díla, která se podobají bludišti a jedině kalí a zatmívají to, co je čiré a jasné, protože vše, čeho se dotknou, obestřou slovy neprůzračnými a beztvarými jako mlha, na hony vzdálenými chápání prostých lidí, kteří tvoří většinu lidského pokolení. Když se podíval z okna cely na úzkou škvírku bleděmodré oblohy, vzorované chvěním listů a nadouvanými kousky jasně bílého oblaku, vše se mu opět zdálo zářivé a prosté, na dosah i těch nejobyčejnějších, a všechny nestranně a radostně zahrnující dobrotou.


Milá a vtipná kniha, zejména první kapitoly velice doporučuji. Potom je zde zařazena Dášenka, kterou jsem už znala, a dále několik méně záživných textů, na závěr zase několik báječných, kde jsem se smála nahlas. Přikládám ukázku vtipnou. V knize jsem s chutí našla i nějakou tu poezii, jakož i úvahy přehluboké - tak přikládám dvě ukázky těch druhů.
- Co se toho hlídání týče, je to zcela správné: Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal. Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne; chrání ho od zlodějů a nepřátel; vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje. Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti. Od té doby, co mám psa, spím tak říkajíc na půl oka; neboť hlídám Mindu, aby mi ji nikdo neukradl.
- Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět. Nemysli si však, že se o tebe starám. Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům.
- Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.


Výborné fantasy povídky.
Knížku určitě lze srovnávat se Sapkowskim - ačkoli, možná není úplně dobře, že takové srovnání se nám přímo nabízí... No, co bychom si zastírali, takový génius, jako býval Pán Zaklínače, to zase pan Juraj Červenák není ale nechci pana Červenáka nikterak snižovat, spíš tím chci říct, že by měl konečně nějak zdědit asi tak půl miliardy, euro samo sebou, aby měl dost času na pomalejší psaní... Za mne by si to zasloužil.
----
Ještě pod čarou podotýkám podstatnou věc: Bonus u povídek je, že krom u poslední z nich (Zvěrozvěstové) nemusíte znát svět kouzelníka Rogana a ani v nejmenším vám to nebude vadit.
Dovolím si doporučit čtenářům fantasy žánru jako povinnou literaturu!
