Johana komentáře u knih
Autorce věřím. A to se mi nestává zas tak často, pokud kniha není velmi dobrá... Strážkyně pramene určitě není velmi dobrá kniha, už příběh je jak řešeto a vlastně jsem se většinou nudila a propadala lehkému zoufalství, proč že se paní Emmi Itäranta bere tak smrtelně vážně. Věřím ale její lásce k přírodě, k vodě, k filozofii a k čaji, jakož i strachu z ekologických katastrof a diktátorských režimů. Takže dávám poctivé čtyři hvězdičky a Strážkyni pramene doporučuji, jen varuji: žádná velká logika, žádná svižná akce, žádný sex - a postapo svět je načrtnutý jenom v nejhrubších rysech.
Slupla jsem to jako malinu, na jeden zátah. Paní spisovatelku Castillo mám přečtenou skoro celou a řekla bych, že tahle detektivka je jedna z jejích lepších, vřele doporučuji. Jenom ta osobní linka příběhu mne trochu rozptylovala - proto ubírám jednu hvězdičku, přeci jen idylka Kate a krásného Tomasettiho je už taková červená knihovna, až trochu trnou zuby. Ale někdo to má zase rád...
Vracím se po letech k titulní povídce: Písečníci. Je tak úžasná! Obsahuje nejoriginálnější ufonky, o jakých jsem kdy četla a každému mohu vřele doporučit, aby si knihu vzal do ruky. Kvůli písečníkům dávám 5 hvězd, dala bych deset.
Ostatně Písečníci jsou světlicí, která mne k autorovi přivedla, čehož nelituji.
Ostatní dvě povídky, Píseň pro Lyu a Skleněná květina, mi přijdou přehlédnutelné, ačkoli neurazí.
Joe Abercrombie, kterého jsem milovala za první tři knihy série První zákon - mne ošklivě zklamal. Jako by všechna vášeň a lehkost mága slova už byly pryč a zbývá jen autor zcela obstojného dobrodružného čtení.
Knížku jsem si vzala do nemocnice, aby mi pomohla, no, nepomohla - ani v podmínkách, kdy jiná zábava nebyla na výběr, jsem Trochu zlé krve nedočetla. Na pouhé obstojné dobrodružné čtení už opravdu nemám věk.
Hodnotím třemi, protože nedoposloucháno. Pavel Rímský čte skoro každou druhou větu tak dramaticky a tragicky, jako by zrovna najevo vyšlo, že hlavnímu borci fakt už upadnul zadeček - i když jde například o obsah, že si asistent vzal k jídlu z misky jablko. Pardon, nemohu Rímského amatérský přednes vydržet.
Mimochodem, kniha mi přijde i jako taková poněkud hloupá, takže dvakrát nedoporučuji a v papírové podobě si ji kupovat nebudu.
Úžasné čtení. Dalo by se říci, že se text blíží básni v próze, podobně jako Markéta Lazarová pana Vančury - inspiraci stylem Markéty pan Miloš Urban ostatně sám uvádí, když o své novele Pole a Palisáda mluví. Cítím ale i jiné inspirace, např. mne napadl Vij pana Gogola...
Přiznávám pravdu v tom, že pojetí pověsti o Libuši, jaké si autor našel, se mi velice nelíbí, nedivím se, když je pak vystaven kritice za antifeminismus. Na druhou stranu si říkám - jeho věc. A napsané je to krásně, krásně, krásně.
Obstojně čtivé čtivo, ale příběh divný až, promiňte, blbý. Pan Bryndza umí psát, to ano, zde však byl líný myslet.
Autor v epilogu zmiňuje svoje pobyty v Chorvatsku - a popisy tamní krajiny jsou pěkné. Ale thriller si neberu do ruky kvůli cestopisným poznámkám. Zde se mělo odehrát psychologické i epické drama vdovy, která nám odhalí děsivé tajemství s přesahem do mezinárodní politiky, no ne? A víte, jak mi to připadalo? Jako podklad pro scénář céčkového televizního, soap, jako že špionážního seriálu s asi tak osmi díly, kde hlavní hrdinky sehrají například Kateřina Brožová a Eva Vejmělková...
Doporučuji takhle do vlaku, když by nic lepšího nebylo.
Nejprve mi kniha přišla dobrá - ale celkem rychle se ukázalo, že ústřední postava není ani tak zajímavě rozporuplná, což asi měla být, jako spíš pilinami vycpaná a dočista tím marná, otravná a nudná. Ostatní figury taky nestály za mnoho a sám popis her se mi vlekl jak úterý...
Baladu jsem se snažila přečíst asi rok, nakonec se povedlo, nicméně nedoporučuji. Jedině snad skalním fanouškům série.
Nesedl mi styl psaní paní Trpkové. Nedočteno. Za mne příliš mnoho přívlastků, ruší mne to a nemohu autorku omluvit, že by snad šlo o prvotinu. Nejde.
Malý démant krásné literatury. Jedna z nejkouzelnějších věcí, které jsem kdy četla, vřele doporučuji náročnému čtenáři.
Protože mám Gustava Flauberta spojeného s Paní Bovaryovou, nebyla bych čekala, že napíše něco takového - na daleko vyšší úrovni. Následně se dočítám, že Herodias je jedním z posledních autorových děl, patří do souboru Tři povídky, vydaného 1877, tedy až 20 let po zmíněném románu Paní Bovaryová. Vida tedy!
( Anotace je chybná - jde o starou Judeu, o hlavu Jana Křtitele a o "tu" Herodiadu, nicméně Herodias netančí. )
Néééé tohle číst nebudu. A to už jsem myslela, že mám v ruce brakovou literaturu první třídy, u které si bezvadně odpočinu a mile se zardím. No nadšená, zvědavá i na ten originální svět - a tumáš! Dialogy. Katastrofa.
Před knihou varuji. Pokud spisovatel není schopen napsat dialog, měl by místo psaní skládat uhlí. Nebo tak.
Navíc - překladatelka neodvedla nijak perfektní práci... Čili se nedivím, že kniha je příznivěji přijímaná v zahraničí, než u nás.
Musím uznat, že první polovina knihy je čtivá. Tedy - pokud k ní přistupujete jako k ženskému románu. Thriller to není.
Ale pak to nejspíš autorku úplně přestalo bavit, načež už jde jen o holou bídu.
A podle skutečné události? Těžko, příběh prostě postrádá logiku, hlavu, patu. Pokud autorka vycházela z podkladů o zločinu, pak nechápu, jak, pokud zde byla reálná osnova, mohla dát dohromady tak nereálné postavy a prázdný příběh.
Násilně přilepený dokonce dvojitý šokující konec dorazil toto dílo.
Ano, opravdu mne to bolelo.
Betsy Reavley u nás zůstává převážně nepřeložená, snad to tak i zůstane.
Moje první setkání s Elenou Ferrante. Udělalo mi dobře na duši, jak krásně píše!
Vřele doporučuji!
No a co bych tak napsala o této znepokojivé knize... Opravdu váhám.
Pokud bychom brali vyprávění o paní profesorce na dovolené jenom jako literaturu pro ženy a čtení na léto - pak: budiž. Pět hvězd a zapomeneme na to.
Jenže: nejspíš na tuto knihu nezapomenu nikdy. A panenka, která zde "straší", mi připadá ze všech strašidelných panenek ta nejstrašidelnější...
Pod povrchem tu dřímají temné spodní proudy a mám pocit, že jde rozhodně o knihu na opakované čtení. Na což se už těším.
Po Katarzi jsem poněkud zklamaná. Rozjezd s viselcem byl vynikající, bohužel se nestalo nic, co by ve mně vzbudilo skutečný zájem o život či smrt toho zesnulého... A pak se objeví čtyřletý kluk, který mne přesvědčil, že je ve hře jen proto, aby mohla vstupovat na scénu psycholožka Freyja. Další text mi připadal hlavně - dlouhý. Závěrečná kapitola pak obsahuje takové všelijak splácané překvapení, toho typu, které navíc nemám ráda: když k zvratu v ději nevedly žádné indicie.
Popravdě bych dala dvě hvězdičky, nebýt malé vedlejší linky s bytem a krajtou, která mne srdečně pobavila.
Pěkně načtená audiokniha, četla Klára Cibulková.
Milá a vtipná kniha, zejména první kapitoly velice doporučuji. Potom je zde zařazena Dášenka, kterou jsem už znala, a dále několik méně záživných textů, na závěr zase několik báječných, kde jsem se smála nahlas. Přikládám ukázku vtipnou. V knize jsem s chutí našla i nějakou tu poezii, jakož i úvahy přehluboké - tak přikládám dvě ukázky těch druhů.
- Co se toho hlídání týče, je to zcela správné: Člověk si skutečně opatřuje psa proto, aby ho hlídal. Ostražitě ho sleduje krok za krokem a téměř se od něho nehne; chrání ho od zlodějů a nepřátel; vrhá se na každého, kdo ho ohrožuje. Proto je člověk hlídající a chránící svého psa od dávných časů symbolem věrnosti a bdělosti. Od té doby, co mám psa, spím tak říkajíc na půl oka; neboť hlídám Mindu, aby mi ji nikdo neukradl.
- Často za noci, když já slyším tajemné a kouzelné hlasy, když vidím, jak vše ožívá tmou, on sedí u stolu se skloněnou hlavou a stále, stále drápe svým černým drápkem do bílých listů. Nemysli si, že se o tebe starám. Slyším jen tiché šustění tvého spáru. Někdy šustění umlkne, ubohá tupá hlava už neví, jak si hrát, a tu mi ho přijde líto, i ráčím se přiblížit a tiše mňouknu v sladkém a trýznivém rozladění. Tu tedy můj Člověk mne pozvedne a ponoří do mé srsti svůj teplý obličej. V tu chvíli v něm na okamžik procitne záblesk vyššího života, i vzdychne blahem a přede něco, čemu je skoro rozumět. Nemysli si však, že se o tebe starám. Ohřál jsi mne, a teď zas půjdu naslouchat černým hlasům.
- Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem.
Kniha je těžkopádně napsaná a nějaká taková celkově citově vyděračská. Vzala jsem jí do ruky po předlouhých letech a moc nechápu, co se mi na ní líbilo, když jsem byla teenager. Tentokrát nedočteno, tenkrát ano - proto zařazuji do přečtených. Kdyby to někoho zajímalo.
Máme tu odpočinkovou dobrodružnou knihu pro ženy, která se čte jako víno - ale zároveň je to podle mne dokonalá pitomost, zdaleka nad rámec žánru. Proč? Vývoj ústřední postavy zřejmě Delaney vždy zaměňuje za vyměňování té postavy. Zdánlivě si pohrává s metodou nedůvěryhodného vypravěče - aby ve skutečnosti zastřel svou neochotu vymýšlet silný a svěží příběh, když přeci může průběžně měnit charakter - či podstatu - svých hrdinů. A tím udržet čtenáře ve zvědavosti... Jenomže nemůže. Vyleze mu z toho leda, jak jsem už troufale řekla - dokonalá pitomost.
Stejnou metodu použil Delaney i v knize Ta přede mnou, kde jsem to považovala za náhodný nepodarek. Ale ne. Je to jeho styl. Již nikdy víc.
Knize nedám hvězdičky, protože by to bylo: pět za čtivost a nula za příběh.
Pěkná historická detektivka, která se rozjede až asi v polovině knihy - předtím tu máme více nežli 100 stran pomalejšího vypravování a náboženských disputací. Jakmile se ale najde mrtvola, má už děj spád a nelze se od knihy ani odtrhnout.
Ostatně, ty disputace v podstatě také nejsou marné. Viz ukázka:
- Nyní seděl Elave o samotě, ale necítil se zvlášť osaměle, a přemýšlel o té a o jiných rozmluvách, které spolu v uplynulých několika dnech vedli předzpěvák a vězeň, a zvažoval, zda vlastně člověku prospívá vůbec něco číst, zejména tato teologická díla, která se podobají bludišti a jedině kalí a zatmívají to, co je čiré a jasné, protože vše, čeho se dotknou, obestřou slovy neprůzračnými a beztvarými jako mlha, na hony vzdálenými chápání prostých lidí, kteří tvoří většinu lidského pokolení. Když se podíval z okna cely na úzkou škvírku bleděmodré oblohy, vzorované chvěním listů a nadouvanými kousky jasně bílého oblaku, vše se mu opět zdálo zářivé a prosté, na dosah i těch nejobyčejnějších, a všechny nestranně a radostně zahrnující dobrotou.
Dobrá detektivka, s pomalejším rozjezdem.
Určitě se vyplatí vydržet přes úvodní popisy obtíží vyšetřovatelky Eriky, pak už příběh nabere tempo.
Po operaci víček jsem si Eriku naordinovala jako audio k tři dny trvajícímu ležení na zádech - a pohoda, "Dech... " udržel mou pozornost a bavil.
Velice příjemné, pomalé a starosvětské detektivní počteníčko. Jakkoli se odehrává v době současné, pocitově se ocitáme v časech pana Poirotta a kdo má tento styl a časy rád, blahem se musí rozvrnět.
Jako obvykle u P.D.Jamesové se mi pletly postavy, je jich tu přehojně. Trochu mne zklamala pointa a proto jen 4 hvězdičky - jako četbu ke kamnům v deštivý den nicméně doporučuji na sto procent.