józi.odkudkam komentáře u knih
Je fakt, že tady Crichton opouští svůj charakteristický rukopis, ale nikoli samoúčelně. Právě volbou poněkud archaického slohu, strohosti (která je však trefná) a citlivým přechodem z cestopisu ve vlastní vyprávění docílil zdání zcela vyjímečné historické věrnosti, díky které je pak vhled do kultury vikingů o to působivější a věrohodnější (on asi i dost věrohodný bude, Crichton šprtá prameny poctivě) A až zjistíte, co jsou vlastně zač ta mlžná monstra (na film nekoukejte, stojí za prd a ochudíte se o překvápko)...Jedna z crichtonovy nejsvětější trojice, jurský park, koule, pojídači mrtvých...kmen andromeda má u mě až bramboru. Čistých 5 *****
PS: Zabili sme medvěda. Proto muži vládnou. Svou fyzicky atavistickou silou.
Po literární stránce jde o chleba s máslem, ovšem s nadstandartně nepovrchním, v názornou praxi přetaveným a hezky shrnujícím ponorem v mechanismy zneužívání demokratických slabin. Tady už nejde o "jen" o kupování si/dosazování politiků/loutek, či prorůstání vysoké finanční sféry/potažmo vlády s mafií, neštítící se vydírání, vražd, či obchodů s rozličnými komoditami, včetně lidí (jen podotýkám, že vše výše zmíněné snáz a neochvějněji usedne na pramen v režimech autoritativních...ostatně právě z nich svá chapadla ony mafie natahují...a "západ" se neštítí potřást si s nimi ploutví, peníze nesmrdí; evropské i americké banky rády pomohly - přes spletitou strukturu hedge fondů - vyprat nemalé peníze nakradené novou olygarchickou aristokracií kolabujících postsovětských států) Novinkou je systematicé přiživování našich temnějších já (a v důsledku rozvracení společenské soudržnosti) pomocí moderních technologií. Cílením politických kampaní za užití datového profilování ("Představte si, že například 90% žen, co se jim líbí Hříšný tanec, volilo Obamu. V Evropě jsme třeba zjistili, že lidé, kterým se líbí značka Hello Kitty, nesnášejí Izrael a pro Brexit jsou zas konzumenti čokolády Cadbury") se společnost začíná obracet sama proti sobě; algoritmickým vytvářením sociálních bublin, jako i zneužíváním/rozdmícháváním/zveličováním jejich rozličných sentimentů (i v sebelépe spravované společnosti bude vždy nějaká dílčí nespokojenost) a vůbec brnkáním na správné struny; když se do tohoto tržně "přirozeného", pozornost si uzurpujícího, dramata a kontroverze generujícího algoritmu sociálních sítí a privátních médií vloží zahraniční hráči, máme problém, jenž narůstá exponenciálně s viralitou nepodložených narativů a tvrzení, jimiž lze informační prostor za hubičku zahltit. Vše výše zmíněné si Čína s Ruskem doma ohlídají, zatímco sami můžou levně zatemňovat a rvát na kusy kolektivní mysl lidí v zahraničí. Nic z toho není vyloženě objevné, ale názorně vše spojit v jeden příběh je edukativně záslužný počin; za což dávám hvězdu navíc (bonusem je i lehký dotek ženskosti; není to nic na sílu a je osvěžující nahlédnout převážně můžský svět taky trochu jiným prizmatem)
Jak z tohohle Urobora ven nevím (resp. vím, ale to se nestane; opustit sociální sítě a libovolné téma aktuálního zájmu raději prohnat srovnávačem Ground News...na starší - aspoň 6 měsíců - třebas i velmi zpolitizované kauzy, je pak dobrá wiki; ona se časem, dík open editu, vždy uvede do informační, dobře ozdrojované homeostáze...nebo klidně koukejte na čt; a říkejte si, co chcete, jde o nejvyváženější médium v zemi; když vezmu třeba i teď americké volby a srovnám digitální shitstorm s poklidným a věcným zpravodajstvím - za účasti proponentů obou stran - na naší veřejnoprávce, tak není o čem; resp, pokud o nějakém vyváženějším médiu - tj. skýtajícímu prostor celé názorové škále + dodržujícím základní žurnalistické standardy - víte, určitě mi dejte vědět, rád se přiučím) Nezbývá než zachovat klid, odhodlání, nevlezle šířit osvětu a věřit, že válku o obsah lidských myslí ustojíme...a třeba z ní vyjdeme silnější (já si třeba dík dění posledních let uvědomil, jak málo jsem si byl své postoje schopen obhájit...k čemuž by bez ostré názorové konfrontace nedošlo)
Nicméně už teď je viditelným dopadem virtuálního-šílení (přikrmovaného zahraničním působením) vzestup populistických "catch all parties", jež nesplnitelně slibují přiliš mnoho příliš mnoha skupinám s rozpornými zájmy. Smutné je, že se k tak kontraproduktivním praktikám musí(?) v konkurenčním boji uchylovat i strany s potenciální vizí, jež pomalu mizí. Navíc populisté, často na úkor zvýšení dluhu, nějakých krátkodobě pozitivních změn dosáhnou, což jim zvyšuje šance v dalším cyklu. O tom, že se vlivem digitálního mrd*íku derou do popředí současného dění, ruku v ruce s radikalizující se rétorikou, lidé s morálním kreditem, jenž by byl ještě před deseti, patnácti lety nemyslitelný, ani nemluvím; laťka se snížila a dnes může být lídrem svobodného světa patologický non-stop lhář s x Watergaty na krku a všem je to jedno...neboť má nějakým záhadným způsobem, spolu s Elonem, údajně "blízko k lidu". Donnie je vlastně dokonalým avatarem postmoderny; v jeho pojetí je pravda zrelativizována v nekonečnou pružnost. On je věrozvěstem éry(?) post-faktické, neboť ve své osobě slučuje snad všechny myslitelné protimluvy...už vůbec nezáleží na tom, co říká, nebo dělá, důležité je, jakou nestydatostí pohotově zalepí nestydatost předchozí...přičemž je vše obratem zapomenuto, zůstává emoční náboj; strach a hněv. Know-how frenčíza, kterou teď s úspěchem kopírují jemu podobní na celé zeměplacce.
4 záslužně osvětné, čtenářsky přívětivé ****
PS: Scott Brennan je v reálu "Steve Bannon", ESC/Challenger analytics je "Cambridge Analytica" a platforma Dexter je "Breitbart"...aspoň tyhle tři subjekty doporučuju powikipedit.
Spojené státy Zeměkulné nevyberou smyk hyperprostorem, načež to čumákem napálí do hvězdného systému středověkého, vazalskou hierarchií těžce spoutaného pseudoJaponska, ozvláštněného absencí pojmu přátelství a naprostou legitimitou vraždy, coby prostředku společenské interakce...
..jako já se snažil, ale potíž je v tom, že Cherryhová stvořila mentálně(sic!), somaticky i civilizační strukturou naprosto antropomorfní ufony a pak je osolí způsobem, jenž je nepřesvědčivý (tlumočník Bren vesele klábosí s de facto člověkem, aby mu ten odvětil cancem á la: „jů, a co znamenají hranice, to my neznáme!“...přitom je zcela evidentně sami mají, atd.) rozpačitý a jen opravdu těžko udržitelný.
Nedočteno.
Vždy jsem toužil po nějakém ušlechtilém koníčku, jenž by zahrnoval stovky vzrušujících a plodných hodin v archivech, pídění se po těch nejsubtilnějších detailech (jako je třeba specifické složení a vůně kolomazi užívané v Čeljabinských výrobních závodech), aby mi je pak v luxusně sešívaném provedení, spolu s množstvím unikátního obrazového materiálu zabahněných tanků na křídovém papíře, vydala Grada a jehož prostřednictvím by se tak i další nadšenci do válečné techniky, ty „krásně střelený blázni“, mohli seznámit s přednostmi, jedinečnými vrtochy, životním příběhem a zkrátka a dobře vůbec propadnout kouzlu staré dobré, jak my, strojním olejem odkojení srdcaři s oblibou říkáme: „Té - desiny“!
Táhlým „cinnnnk“ nehtu o břit katany zenu vymetenou hlavou napsaný, lehce motivační, scifi Šógun, kde mistr, šedý horský ninja lev, učí způsobům Hatani svého žáka, z kádě vypiplané lidské ufouně, a ono mu mimoděk stejnou mincí oplácí...ó, o kolik lepší než třeba námětem obdobný, a tolik přeceňovaný, střet kultur Cizince v cizí zemi!
Nelze než do písku osadit čtyřmi oblázky a jít tiše o dům dál.
PS: „Wei-na-ya, zazpíval dítěti, wei-na-mei, pěl hrubým mužským hlasem, který se ke zpěvu ukolébavek vůbec nehodil: ptáčku, rybičko - v tomhle domě ta píseň už kdysi zněla. Hei sa si-lan-nei...Neodcházej. Vitr hučí, voda studí, ale tady je teplo. Wei-na-ya, wei-na-mei.“
Tady by měla zakročit PETA, a rázně; sytit nebohé žraločky, oběti instinktů svých čelistí, nějakými bezprizorními vaky na žloutenku hraničí s barbarstvím, o elektronicky neevidovaných sázkách a z nich plynoucích daňových úniků ( i když bůh ví, jak se to s tím námořním zákonem má) ani nemluvě. No kde to sme jako, ve 21. století, he?...
...né, jako vážně, to tu nikdo s těma smažkama necítil, ani malounko?
Parádně svižná oddechovka za, v rámci „jedním dovnitř, druhým ven“ žánru, 4 příkladné ****
Zóna 10 není, podobně jako izolace, ničím jiným, než nastaveným zrcadlem; buď se vám to, co střílí zpátky líbí, nebo nelíbí a ustojíte to, anebo to zrcadlo pěstívztekybreky dezintegrujete na sto kousků a jedním z těch vhodnějších si nad ohryzkem rozšklebíte druhý, hřejivým potůčkem bublající, úsměv.
Van der meer vzal zkrátka existenciálně po svém Piknik u cesty a vše se zdálo jít dobrým směrem....
...než mi Anihilace nějakým záhadným způsobem zmizela, prostě úplně zmizela, ne nedělám si legraci, a já jí teď nedočtenou budu muset v knihovně cálovat.
pod čarou 5 nadějných *****?
Jako já chápu, že když chce někdo skládat věty, tak asi nemůže být zrovna hologramama potetovaná smažka se svítícím čírem v křiváku, co se každé druhé odpoledne probouzí s hlavou v míse na dojezdu neokriegtechno afterparty..proč ale autorská dvojice téhle antalogie, Keller/Sterling, zazdívala konec každé povídky výňatky ze svých vzájemných dopisů o posunu subžánru, (které obsahují perly, jako že je něco příliš stapeldeonovské, či zda je nutný posuv fáze transcendentna?) mi hlava nebere...a zas nečíst to taky nemůžete.
Nebohé povídky ovšem za nic z to nemůžou, ty sem byly v q-řetězech násilně shozeny gangem lítajících blade surfařů z east side...a musím říct, že mě jejich výběr, hlavně co do pestrosti, příjemně překvapil. Ergo, taky spousta mně úplně neznámých jmen, z nichž bych vypích; Davida Maruska (Svatební album - VR), Waltera Jona Williamse (Tátův svět - VR), Christophera Rowea (Dobrovolný stát - čirá halucinace), Paola Bacigalupiho (Kalorik - agropunk) a legendární, mýty opředenou smillu (Dnéska depresi nemám, páč jsem nebyla v práci, mi ráno bylo blbě, tak jsem zostala doma a koukala na film)
4 pohodové ****
Planeta, která neexistovala (díl 1.) je výborem pěkných a méně známých kousků z autorovy ranné tvorby. A i když první dvě povídky zas tak moc pěkné nebyly a tu třetí a poslední už znám odjinud, musím pořád trvat na tom, že Planeta, která neexistovala (díl 1.) je výborem pěkných a méně známých kousků z autorovy ranné tvorby.
4 údernické ****
Wilsonova exotická kombinace motivů parostroje, pralesní Evropy, žárovky a kvazi-Matrixovské (knížka i film vyšly ve stejném roce..) kosmologie rozhodně měla, a vlastně i má, potenciál. Jen škoda, že se utopil v ubrečeném závěru a celkově nezvládnuté ctižádostivosti autorské vize, kterou chtěl evidentně postihnout Všechno.
Že je ale výsledná trpkost díla aspoň částečně tlumena zábavou slepých uliček, kterými jsem se při jeho luštění vydal, neotřelostí úvodního nápadu, plus, stejně jako v autorových o poznání krocenějších Chronolitech, sympaticky jednajícími postavami, jdu za hvězdy tři.
PS: Na prvotinu vůbec ne špatné..docela by mě zajímalo, jak by jí napsal dneska.
Den 1. (teoretická východiska, před půjčením) Elita elity se po měsících tlačenic v trychtýři výběrových řízení s nálepkou simulace letu na Mars vítezně procpe do soustavy konzerv o celkovém objemu 550m3(pěkná virtuální procházka na http://www.pano360.ru/vtours/mars-500/station/tour.html a cool videodeníky na http://www.esa.int/Our_Activities/Human_Spaceflight/Mars500/Mars500_diary), aby se tam její členové mohli po dobu 520 dní jednou týdně osprchovat vlastní filtrovanou močí, případně někam posunout vleklý spor o místečko u neexistujícího okna...To jsou přece startovní podmínky jako hrom, ne?!
Jakožto psychicky zdravě narušený jedinec a SF fanda v jedné osobě jsem takyže ihned zbystřel: Mohla by mi taková kniha, spolu se sledováním starších dílů "Kdo přežije", pomoci překlenout propast čekání na další řadu Vyvolených? A mohl by mnou naivně kladený důraz na "je otevřena všem" ve větě "..publikace, která je přes svoji přísnou vědeckost otevřena všem čtenářům.." indikovat skutečnost, že půjde o dílo blbuvzdorné, ideálně rovnou populárně naučné?
Den 2. (v knihovně, listujíc inkriminovanou publikací) Tváří v tvář drsné houšti grafů a metodologických východisek jsem se v naději, že nakonec přeci jen někomu z posádky hrábne, prohlásí se Napoleonem a všechno to tam podpálí (simulační komplex je zevnitř obložen dřevem), rozhodl zatnout zuby a Mars-500 si, že teda jako uvidim, půjčit.
Den 15. (po dočtení) K žehu nakonec přeci jen nedošlo. Zato jsem, když z tabulek vyplynulo, že v poslední čtvrtině pokusu došlo u všech respondentů, kromě respondenta G, k mírnému navýšení skóru kognitivní jasnosti osobních cílů v kategorii domov, zatímco míra zaujetí zůstala prakticky nezměněna, málem z nočního stolku převrhl nádobku s práškama na srdce. Takové to bylo drámo!
Závěr: První cca třetina mapující historii obdobných pokusů a českou stopu v nich byla fajn, pak přišla střední, pro mě zdaleka nejotravnější sociologická část, kterou zas pak zvedla část psychologická...Jako zdroj blbostí se kterými jsem se hodlal v pokročilém stádiu alkoholového opojení blýsknout před něžným pohlavím, neobstála kniha takřka vůbec. Že jsem se ale, byť proti své vůli, něčemu přiučil (už jen chladnokrevný výčet sledovaných motivací, charakteristik, hodnot a hledisek jejich posuzování, mi předvedl, kolik bílých míst na mapě vnitřní krajiny mám), dávám místo dvou, hned hvězdy čtyři.
Loučím se citátem participanta "U": "Peníze, peníze, peníze, to byl jediný cíl od začátku do konce."
Gray se z onoho úzkého, námi obývaného pruhu lisovaného nebem a zemí, pokusil deskami své knihy schlamstnout úplně všechno; společnost, rodiče, dospívání, lásku, schody a kopce, umění, rozčarování, žlutý stavební stroj a ano, i boha.
Možná zbytečně velké sousto.
Kniha umí rozesmát a autorovi se ji úspěšně povedlo zanést hezkou řádkou všemožně opentlených vyfikundací, to jo. Místy dokonce nepostrádají hloubku. Já se ale po dočtení stejně nemohl zbavit pachuti nezvládnuté blamáže, guláše a spáleného teflonu i času.
Nakonec překvapivě jen 4 ****...Škoda, potenciál to mělo.
„Smutně se odvrátil a sklouzl pohledem na přeplněnou galerii, která se znovu dala do tance. Ve tvářích tanečníků spatřil známé výrazy znepokojení, odvahy, štěstí, odevzdanosti, naděje a nezdaru, až měl pocit, že se odjakživa znají, přestože byli každý z úplně jiného těsta.“
Můj první a zároveň nejoblíbenější Palahňuk (Klub rváču popravdě trochu zklamal); možná proto, že jsem ho ještě neznal a tak se mi jeho dosti vyšinutý styl ještě nezajídal. Ale neřekl bych. Tady totiž, narozdíl od některých pozdnějších děl (Strašidla, Deník) neopanovala forma obsah a i teď, po letech, nelze zpětně neocenit čistotu, jednoduchost a sílu nápadu, s nímž tahle útlá knížečka docela trefně, a při tom skromně, vypíchla to podstatné. Hezkých 5*****
Cpát do pomeranče ozubená kolečka je asi opravdu hloupost. Ne, že bych Alexovi a spol. nepřál ochutnat vlastní medicíny, ale tohle I.P.Pavlovovské podmiňování má morálně-nápravný kredit lobotomie. Jinak ten hantec mě bavil moc.
5 chorošnejch*****
Šmarjájozefe, co sem komu proved, taková nehoráznost! V průběhu četby jsem nabyl silného dojmu, hraničícího s jistotou, že Klíma v opiovém oparu louskal Meyrinka a lehounce mu z toho hráblo. Jakoby to celé sesmolil natruc, jako šlápotu do ksichtu všemu, s ústřední touhou ve stylu „Táhněte do pr*ele, už abych nebyl člověk!“ A hlavní antihrdina je teda taky něco. Ani se snad neodvažuji hodnotit. Jen tady pod čarou. ostýchavé 4****
Exorcista je kniha místy až brakově oscénní a sprostá, hlavně je ale strašidelná. Jako, Simmonsův Drood je temný a tíživý, Barker je bizarní a lecky dost násilnický, King umí takovou tu svojí charakteristickou čtivost a psychologii...Vymítač je ale opravdu strašidelný (V noci, za zavřenýma očima, jsem měl neodbytně nepříjemný pocit, že se nade mnou něco sklání. Fakt jsem se docela bál je otevřít).
Děj nezapře agitační účel za jakým byl stvořen, považte sami: „Viděli jste mě, a přece nevěříte.“ Jan 6,36 - Malou holčičku posedne Ďábel, věda si s ním neví rady a tak ho musí vymést kněží. Aby však dostali svolení k výkonu rituálu, musí napřed dokázat, že se nejedná o psychickou poruchu, nýbrž o skutečnou posedlost (což zas, objektivně řečeno, výrazně napomáhá celkové uvěřitelnosti). Voila, neobiblické konání zázraků a strašení peklem je na světě – skoro takhle doslovně je to v epilogu i nadhozeno.
Hlavně ze začátku mě taky dost obtěžovaly poněkud výstředně vedené dialogy a navozování dojmu básnickou zkratkou na hranici srozumitelnosti.
Jinak ale třeba atmosféra v domě po příchodu jezuity Merrina, celá druhá část „Zlom“, nebo takový rozhovor obou knězů v pauze mezi vymítáními, stály opravdu zato. Autorovi se navíc, přes všechno martýrium, povedlo dílu vtisknout naději. Ne nutně naději v Bohu, spíš v člověku samém, v znovunalezení důstojnosti a zavržení bezcennosti. To zas bylo moc fajn. K postavám – Damien Karras, jako kněz hledající ztracenou víru byl parádní, malé Rachel mi bylo opravdu líto a Ďábel působí správně odporně. Snad jen detektiva Kindermana bych chvílemi za to jeho „ale vy nemáte čas“, nejraději shodil ze schodů.
Vcelku rozpolcené dojmy. Zatím silné 4****. Exorcista však za přečtení určitě stojí. AAA auto bůh mě vem, zraje. A dobře, K zamyšlení donutila. Tak 5*****
Film zná asi každý, předlohy se drží dosti věrně a tak se tu nebudu rozepisovat a rovnou hupsnu do kupky hodnocení. Ehm, takže: Místy jsem se v pravdě krapet nudil. Vzhledem k tomu o jak oduševnělé a skvěle vypointované dílo se ale jedná, mu však těch 5***** právem náleží. Možná lehce slabších, ale pořád pět.
Nestavte se zlu čelem, raději ho bodněte do zad.
„Sebehybná materie, matko veškerenstva,“ nedovol ať sesmolím nějakou obyčejckou scifi. Ty už dávno nejsou v kurzu!
Britská nová škola na to slyší a tak je Věž kosmonautů, právě v duchu současného sofistikovaného trendu, těžce kryptickým výkladem politické budoucnosti lidstva, troufale rozehrávající vysokou hru do které je zapletena spousta počítačové hantýrky, mazaný Angličan, marťani, trockisti, reformisti, novo- a staro - kapitalisti, liberálové, centralisti, UI, CIA, FBI, FBÚ, ESA, CPEU, LPR, NOD, NASA...do toho je bokem zmíněno - ani snad ne spoiler- že kdesi v prehistorii Něco mocného pozvedlo olihně; učinilo z nich superinteligentní bytosti, čímž to Něco nasralo Bohy. Vážně, Bozi jsou zde po obloze roztahané šmouhy, které, asi, kyvadlově tahají hvězdné lodě a olihně navigují. A ti seslali na Zemi (Proč?) trest. Olihně těsně předtím pozvedli i dinosury, tak vznikli inteligentní sauři a ti unikli záhubě, aby se pak mohli vrátit a pozvednout hominidy. Totiž obry a jakésy chlupaté gnómy. Lidi se pak pozvedli nějak sami... Samotný závěr obě časové roviny (Ještě jsem nezmínil. Román se odehrává ve dvou časových rovinách. A na jiných místech ve vesmíru.) přeci jen nějak proplete a já se usilovně snažil netvářit jak vyoraná myš. No dobře, nakonec to do sebe jakž takž zapadlo a Gregorovi s Alžbětou to taky klaplo. Za to a za nadhozenou otázku problematiky udržitelné společnosti jsem ještě schopen tři alibistické *** vypotit. Víc ale ne. Už se nemůžu dočkat, až si nepřečtu ( I když by mě v zásadě zajímalo, jak to vlastně s Bohy a těmi Druhými je. Co je ale moc, je moc) další dva díly.
Věřili byste, že Crichton s kamarády zvažoval návštěvu dětského bordelu v Thajsku? Nebo, že vám tenhle technofil hledá kolem hlavy auru? Tak tomu raději věřte. Trochu zklamání, trochu rozčarování, trochu úžas; kdo že vlastně ten pán byl?! Nu, na nedostatek otevřenosti si stěžovat nemohu...ale teda tohle jsem opravdu nečekal.
Mám silné podezření, že se František „Skipper“ Novotný na své jachtě oddával snění, jak by to všem hrozně nandal a tak zplodil toto své dítko, jež jsem po asi 150 stranách, zejméná díky naprosto wtf demenci vězení, sympatické „skromnosti“ hlavního hrdiny a kobercovému bombardování náhodně náhodnými náhodičkami náhod, málem znechuceně odložil. Naštěstí se příběh začal rozjíždět, projevů výše zmíněných nešvarů zase ubývat, a já si to neotřele zajímavé, námořnicko-technologicko-bojové vyprávění konečně začal užívat. Kulisa blízké budoucnosti, a role jednotlivých kultur v ní, je (i když o jednostrannosti jejích předpovědí dost pochybuji) také slušně rozpracovaná. Jak má spokojenost zvolna rostla, vzal jsem na milost i pružinkově pohotového Kapitána a spolu s chamradí po-hlavních lidiček začal celé posádce fandit. Je také třeba uznat, že popisy lodí, boje, činností a různých manévrů nepostrádají přehlednost a obraznost. Za což velký palec nahoru. K samotnému závěru se v zájmu zachování duševní rovnováhy raději vyjadřovat nebudu a rovnou přejdu ke shrnutí.
Knihu bych doporučil spíše fanouškům žanru, nebo, jako v mém případě, těm, kdo prostě dostali chuť nějakou tu military sf vyzkoušet. Bůhvíjaké filozofické přesahy nečekejte. (Což je vzhledem k elegantnímu názvu titulu asi zbytečné dodávat.) Novotný je prostě 79 letý dědek vyznávající politiku tvrdé ruky. Což je svého druhu taky filozofie. A funkční.
Křižník Thor je přímý tah na branku, těžící ze zajímavého a netradičního prostředí. Nakonec tedy, což bych po strastiplném úvodu nikdy neřekl, slušné 4****