JP komentáře u knih
Andronikova defintivně není špatná, to chci říct předně, protože už její 'Nebe nemá dno', ke kterému jsem se dostal několik let zpátky bylo zvláštní atmosférou onoho blížícího se konce jejího života... to si pamatuju dobře. 'Zvuk slunečních hodin' je více standartní román v klasickém slova smyslu, kde se překrývají tři roviny z odlišných koutů planety a odlišného času. Slušně napsaný debut, ale v rámci toho, co jsem už načetl, pro mě minimálně, nepřinesl nic nového.
Obvyklý ponor do atmosféry nevyřčeného mezi dialogy postav ustoupil něčemu, co na povrchu vypadalo stejně, ale zasahoval do toho jakýsi konstantní závan politického dění, závan vztahově-politického dění, japonských principů, oddalující to, co mě na Ishigurovi zaujalo v prvé řadě - je to takovej slip, první, co jsem u Ishigura zaregistroval. Vyloženě mě jen bavily pasáže Ona s jeho vnukem a i když je to formou pořád zajímavé, pokud jde o paměť, práci s narativem, nelineárností, prostě jsem nebyl schopen se do toho začíst, konstantně mě na tom něco iritovalo a odvádělo mě pryč, možná proto, že mě to prostě jak samotným příběhem, tak celým tím politickým nádechem příliš nezajímalo.
Tolik životní moudrosti na tak malém prostoru. Brzy se k tomu musím vrátit... v čistším stavu, s ostrým soustředěním, protože těch momentů, kterých mám za delší knihy třeba pár, kdy se přistihnu, soustředěný na slova a význam, tu bylo mnoho.
Cormac ve své ryzí podobě. Jasná, čistá, pomalá próza, na kost a k věci. Jeho psaní je jisté a bez zbytečného tuku, věřím, že v jeho podání by i obsah na kelímku od jogurtu zněl potměšile a vážně, jak to umí jen on. ____ V první části hraniční trilogie, jejíž koupi jsem v letech 2008 společně s druhým dílem projel, protože se mi nechtělo "věnovat celé trilogii a ještě k tomu o kovbojích (obrázek Johna Waynea)" - a to i s přihlédnutím k tomu, že jsem od McCarthyho do té doby načetl téměř vše ostatní (ale třetí díl jsem si koupil, protože se mi líbila obálka) - se šestnáctiletý John Grady Cole rozhodne opustit rodný Texas se svým přítelem Lacy Rawlinsem, aby získali práci v Mexiku. Cestou přiberou ještě "kida" Blevinse a dál vlastně nechci spoilovat. Existenciální, ale bez zbytečného patosu, poučování a filozofování, protože na to není čas, protože člověk musí řešit triviálnější věci, jako třeba přežít (ha, taky umím polysyndetony). V žádném případě nejde o nějakou romantickou ódu o divokosti koní a kovbojích nebo všech těch obrázcích, co si v hlavě možná malujete. Kniha je typicky prodchnutá násilím a nespravedlností a i když je John Grady hrdina skrz na skrz téměř romantický, vzbuzující sympatie, na jeho cestě vidíme jen záblesky tohohle letního plážovýho porna. Ta McCarthyho nekompromisní syrovost těžce nese jak náladu, tak i formu, jak je tomu ostatně vždycky. Taky se mi líbí, že Cormac nemá potřebu pro užití nějakých složitých slovních obratů - to nejtěžší, s čím někteří čtenáři můžou zápasit je, jak je ostatně zvykem, časté užití španělštiny, protože drtivá většina jeho příběhů je zasazena právě do prostředí hranic Spojených států a Mexika. Pro mě fajn koření, protože sám cizí jazyky rád hojně užívám. Ale i tenhle prvek není u McCarthyho samoúčelný.
'Strange Planet' nenabízí ani tak humor, jako spíš zrcadlo globální úrovně. Někdy si strip musíte přečíst dvakrát, aby vám došlo, o čem je. Ale definitivně se mi líbí využít platformu k jinému účelu, než vypointovanému gagu (z těch nevinných se historicky postupně přešlo více k černému, až cynickému humoru - tady jde ovšem možná čistě o můj osobní výběr), ale 'clueless' bytosti v této knize se snaží pochopit zvyklosti této planety a jejich nezaujatý postoj tomu dodává správné koření ve znovuobjevování některých sociologických šablon, které používáme... je to k zamyšlení víc, než by člověk od něčeho podobného čekal. Nejsem z toho až tolik na větvi, ale na druhou stranu, přečetl jsem to s upřímným zaujetím.
'Překrásný nový svět' (Konec civilizace? PLESK! Au, moje čelo). Definitivně jsem se na to dokázal napojit lépe, než třeba na Orwellovo '1984', Bradburyho '451-F' nebo Zamjatinovy 'My'. Už počáteční kontrola "líhně", která je, dle mě, současně vrcholem knihy, nastaví laťku očekávání dost vysoko. Ale pak, jak je u žánru zvykem, to sklouzne dolů, k příkladům, k takovému tomu filozofování a tím to pro mě osobně začne ztrácet sex appeal. Ale určitě to člověka trkne v mnoha věcech, chování mocenských skupin světa prosazující maximální využití lidí, odpoutání od kultury (krátkozraký, nevzdělaný pohled, ale chápu, že peníze a moc pro psychopaty vládnoucích vrstev jsou až na prvním místě). Jestliže jste znudění zábavou... lupněte si somu. Promiskuita. Každej s každým. Přemýšlím nad náboženskou morálkou, hmm. Kontrola lidí, kteří jsou chování tak, aby věřili, že práce je smyslem života. Je to blízko, jdeme tím směrem. Jak jsem se o tom onehdá bavil, tyhle knihy nejsou ani tolik vize, jako spíš návod těm nahoře. A hlavně nemyslet! Zvláštní, tohle nám tvrdila už češtinářka na střední. Ale na druhou stranu, někdy je třeba nemyslet... a jednat.
Taková alegorická variace s klasickým motivem hrdiny tápajícího dantovským peklem. Není to špatný, ale ta zápletka hledání na začátku slibovala víc a jinak. Jednoho dne, nedávno, jsme s mým gangem na discordu rozebírali jorubštinu (Israel Adesanya), z jejíž mytologie pro tuhle knihu Tutuola vychází a ten jazyk mě na moment opravdu uchvátil: Wo àyà mi!
O Wimu Hofovi vím už řadu let, z podcastů, youtube apod. Jeho autobiografií jsem se na jeho myšlení tak nějak chtěl víc napojit, soustředit, fyzicky to číst... přitom je to určitou laciností podobné všem prázdným self-help knihám, jenže Wim Hof (bio)hacknul pár opravdu zajímavých věcí a i když on sám je anomálie, tvrdí, že se to dokáže naučit každý. Spousta point o biochemii, neurologii a funkcích těla. Tahle kniha je přístupná, obecná, taková vstupní brána, námět na to, co byste mohli s životem zkusit udělat. Takže tady hodnotím spíš koncept a myšlenku, jako celek, než čistě knihu. Sympatie tu jsou, Wim na mě tak vždycky působil, takže doufám, že se postupně propracuju přes ledové sprchy i dál.
Intelektuálně někoho zničit - to si musím zapamatovat. Taková sympatická pitomost, ve které Grus sice nepředvádí co do kresby svoji nejdůmyslnější práci, ale to spíš proto že to jednoduše nebere vůbec vážně. "Průmyslově neopracovanej kus dřeva lidi v Praze prostě znervózňuje."
Platforma, díky které jsem se k Markovi dostal byl youtube. Poslouchal jsem týpka, kterej začal dělat spoustu sympatických a někdy i zajímavých point... a zničehonic se z něj vyklubal autor téhle, mnou roky přehlížené, knihy (osobní rozvoj prakticky nečtu). A i když "se to dá", youtube mu podle mě svědčí lépe. Nepochybuju o tom, že ještě bude dlouho psát podobné příručky, protože má smlouvu... ale i přes množství dobrých rad mi přijde, že krom faktu, abyste prostě přijali život, jakej je a nehonili se tolik za falešnými cíli, které si vytyčila víc společnost, než vy, tu Mark tak nějak mele pořád jedno a totéž a ve výsledku z toho plně funkční knihu nevyždíme.
Ishiguro, jak začínám zjišťovat, jelikož je tohle teprve druhá kniha od něj, tak nějak klouže pod povrchem a nechává hodně nevyřčeného ve vzduchu okolo svých postav, v atmosféře a možných interpretacích. Emocionální rovina vás u čtení jeho knih vždy přiměje se snadno začíst, nehledě na to jak banální může moment, o kterém píše, být... a vlastně jen pracuje s náznaky. Na literární debut překvapivě vyspělá záležitost, která se obrací k autorovu rodnému Japonsku a kterou lze díky jejímu zdánlivému minimalismu snadno přehlídnout.
Závěrem slušně pochmurné, ale na Fukse mdlejší v absenci typické surreálné atmosféry, kterou třeba já osobně oceňuju na jeho knihách nejvíce a která v 'Příběhu kriminálního rady' ustupuje tradičnější krimi zápletce, pátrání a autorsky typické rozpětí, atmosféra a další se až tolik nedostavují (krom sporadických momentů, které dávají zakusit). Samozřejmě, Fuksovo tvůrčí období není jedna zmuchlaná hrouda, má svoje přechody, etapy, ve kterých se snaží věnovat odlišným tématům i žánrům, komponování autobiografických prvků do příběhu, to já všechno chápu. Typickým motivem je snad jen a hlavně Viki, kontrastující s postavou despotického otce (a taky ten zvláštní element komorníka). Pořád je to ovšem Fuks, takže je to nadstandartně dobře napsané a vygradované. Svým způsobem jsem si i vzpomněl na Spalovače - kriminální rada Heumann se ve svém temném vyznění, i v morálních postupech silně blíží Kopfrkinglovi.
Já nevím. Je to takový mudrování. Hurdy Gurdy Shmurdy, lítal jsem tam a onam a stalo se mi to a to a vím, že věci se mají tak a tak, další mudrování, hurdy gurdy. Asi, prostě a jednoduše, jde Exupéryho vlnová délka absolutně mimo mě, stejně tak i jeho humanismus, láska k letectví, protlačovaná kniha Malý princ, která mi vždycky přišla neskutečně přeceňovaná (už jen že tu knihu musím automaticky zmínit je samo o sobě otravný). Nedokázal jsem se přimět na to soustředit nebo mít o to vůbec zájem. Na to, že od něj roky chci přečíst 'Citadelu' se po tomhle začínám obávat, že to bude takovej ten Mr. Smartass, co sežral všechnu moudrost světa a já už se té nálepky nezbavím a jeho psaní mě bude jen iritovat vším tím pseudomoralizováním a patetickým idealismem. Za mě fakt nuda... a hlavně prázdné.
Polski troll Sapkowski. Trvalo mi roky se k 'Zaklínači' dostat a pak jsem celou sérii, s výjimkou téhle knihy, sjel v roce 2019, pokud se nepletu. Během sledování interview na youtube pár dní zpátky jsem si říkal, jakej je ten Andrzej zase drzej a možná bych "to mohl dorazit a dát si Bouřkovou sezónu"... jeho psaní, stejně jako jeho osobnost konstantně balancuje na pomezí jakési parodie, se spoustou odkazů na aktuální dění světa, sarkasmem, až nasraností, nabubřelostí. 'Bouřková sezóna' pak v tomhle ohledu sama není o nic horší nebo lepší, než ostatní díly 'Zaklínače', možná o drobek vtipnější a méně akční, ale spíš se pořád nedokážu zbavit toho WTF, toho, jak zaražený jsem, když si u každé jeho knihy říkám: A já si celou tu dobu myslel, že tohle bude jako všechny ostatní seriózní epické fantasy ságy, ale ono to celé klame tělem, obalama a je to jen jedna velká komedie, co si utahuje ze spousty věcí a i přestože má skvělé postavy a je více než slušná, tak je to pořád jen komerční sranda, co sama sebe nebere vážně, což se, hádám, taky dá počítat jako unikum... takže jestli mě jedním elementem polski troll skutečně zaujal, pak je to tímhle.
Některá z odhalení už zkušeným kafkologům asi budou povědomá. Ale veskrze příjemná publikace s příjemnou formou i provedením, která se zaobírá Kafkou z různých úhlů na velmi lidské bázi (co dělal ve svém životě) a trochu tak centruje mýtus, který se okolo něj vytvořil skrz jeho později publikovanou tvorbu a její interpretace, mýtus temného, téměř makabrózního pražského židovského spisovatele, neznámého génia (přitom Kafka byl v kruzích německy píšících spisovatelů známé jméno - nadějný talent). Spousta detailů, které dávají skládačku velice dobře a "s největší pravděpodobností" dohromady, jak to ve skutečnosti bylo (samozřejmě je tu pořád spousta mlhy, která to vše obklopuje, to by ani jinak u Kafky nešlo). Ale musím říct, četlo se to rychle a bavilo mě nořit se do všech těch detailů, což je něco, co u většiny knih, ke kterým se poslední dobou dostanu, postrádám. Klasická kafkologie.
Víceméně jsem se k tomuhle dostal jako svého druhu ústupek kvůli příteli, který mě urgoval, abych si znovu přečetl Orwellovo '1984', které jsem svého času ve svém věku přece "nemohl logicky pobrat" (a má pravdu). Ale nechtěl jsem znovu číst '1984' a tak jsem se rozhodl pro tenhle prequel. 'My' je samozřejmě veliká a symbolická klasika, bla bla bla, ale je prostě outdated, zestárlo to a všechny ty utopické pokračování, které posouvají tu pomalu se blížící budoucnost, přeci jen dělají lepší práci. Bradbury a pak už se jen můžete spustit tobogánem. V tomhle ohledu, i když byl Zamjatin režimu osinou v zadku a jeho dílo má bezpochyby svoje místo, literárně už to taková hitparáda není, definitivně asi ne jako těch sto járů zpátky... sto járů v šachtě žil, nečančal jsem, sto járů fáral sem uhlé, sto járů šalina jela. Neměl bych si z toho dělat legraci, ale v tomhle bodě si už nemůžu pomoct. Možná ten čtvrtý šálek kávy. Ale věřím, že bych tomu v budoucnu měl možná dát další šanci.
Na internátě vojenské školy bylo za Musila asi pěkně divoko. Ale nebudu se pouštět do rozborů o tom, že něco bude na tom, když vás přitahují uniformy. Sexuální eskapády bandy chovanců střídají morální eskapády a sebereflexe ve stylu: "Nechal si to tam strčit... 'a líbilo se ti to? a jak se ti to mohlo líbit?! Přemýšlej! Předkloň se! Víc!' Vykřikl bolestí." V tomhle ohledu mi to připomnělo 'Tajnou historii' Donny Tartt, taková skupinka lidí, co se dopouští přečinů a reflektuje se jak morální to je nebo ne. Na dvaadvacet let slušné dílo (a na rok 1906 i provokativní, doslova vidím jak tohle čte nějaká panička u polívky a zaskočí jí u toho), podobně jako 'Rumový deník' Huntera S. Thompsona, ten ho taky napsal ve dvaadvaceti, ale tam až takový strkání věcí sem a tam, pokud si pamatuju, nebylo. 'Zmatky' jsou dobrou ukázkou toho, že Musil má nesporné literární kvality, ale ty teprve vybublávají napovrch, takže tohle není nic, co by člověku vytřelo zrak. I tak se těším na 'Muže bez vlastností', soudě z těch několika kapitol, co jsem zatím četl, to je úplně jinej level.
Mapování konfliktu mezi původním obyvateli Ameriky a anglosaskými osadníky, kteří je postupně vytlačili (jak je řečeno v závěru, z lavičky dolů) - kniha je do značné části zaměřená nejen na desítky let trvající krvavý konflikt, ale i na postavu prozíravého Quanaha Parkera, posledního a největšího náčelníka kmene Komančů, který byl sám o sobě magnetizující. ____ Spousta násilí. Spousta nenávisti, touhy po mstě ve vzduchu.... ale i touhy po tom udržet svoji hrdost, udržet svoji kulturu a to, co je nejlepší v zájmu lidí. Tuhle knihu nedělá ani tak přehršel informací, jako spíš spousta drobných malých detailů, které člověk možná měl vlivem popkulturních obrazů vryté do paměti jinak, než jaká byla skutečnost.
Tu nadsázku chápu, ten czenglish bych i ocenil, protože sám v psaní oba jazyky mísím, ale ne tímhle stylem. 'Miss AmeriKa' je ekvivalentem "Easy peasy japanesey (Bob's your uncle)".
Slušná záležitost, která mi asi nejvíc připomněla 'Nevinného' od Iana McEwana. Nenadchne, ale ani neurazí. Spíš jde o to, jestli vás tohle tématicky zajímá. U mě průměr ve všech ohledech.