juckey
komentáře u knih

Myslím, že jsem tento výraz už u hodnocení jedné knihy použila, ale snad mi odpustíte, když se k němu uchýlím znova, je zde totiž stejně platný, jako byl tenkrát. Takže: Tragedie v rouše komickém. Není snad nutné dodávat, že se jedná o varování. Pozor Němci, historie se tak ráda opakuje, smraďoška jedna. A pozor Evropané, Němci mají tak rádi historii.
Hitler ve Vermesově pojetí byl až mrazivě děsivý s tím svým dobráctvím a ústupky a tolerancí vůči židovským předkům. A to, jak si všichni mysleli, že je oukej, když mu jdou na ruku, protože to je přeci legrace! Jenže on jim mluvil z duše. To je ta tragedie, o které mluvím.


Když pominete pasáže á la "Rudá armáda jede!" "Komunisti jsou borci!" anebo "Sovětský svaz je nejlepší!", držíte v ruce celkem kvalitně zpracovanou knihu pojednávající o atentátu na Heydricha. Reportážním stylem je zde zpracována Heydrichova kariéra, organizace odboje v Anglii, samotný atentát a příprava na něj a represe, které mu následovaly. Události jsou zde popisovány relativně objektivně, jen některé komentáře jsou trošku červeně podbarvené dobou, ve které knížka vznikla, samozřejmě. Jenže nic nemůže být dokonalé, žeano a daň za to, že přečtete monografii jedním dechem, tu určitě rádi zaplatíte.


Neurazí, ale nenadchne, bohužel. Mírně schizofrenní zápisky mírně schizofrenního Anličano-Francouze o mírně schizofrenní práci, s mírně schizofrenním šéfem. Zasmějete se pár sympatickým vtipům a zapamatujete si, že jezdit do Francie za prací je jako jezdit na Slovensko k moři - žádná tam není. Knížka se hodí k následujícímu:
čtení ve vaně,
čtení na záchodě,
podkládání nestabilního stolu,
pro uspokojování literárních ambic mírně schizofrenních lidí,
pro vyplnění času mezi knížkou, kterou jste četli naposledy a knížkou, na kterou čekáte, až ji někdo vrátí do knihovny.
Zkrátka a dobře, pokud jste na tyhle neutrální knižní Švýcarska, s chutí do toho.


Shrňme to: 1000 stránek, půlka Japonska v pánu a nakonec ani nedojde na tu bitvu, o které ta knížka celá je. Krásná práce, říkám vám. Na druhou stranu poučení o japonské kultuře je fakt k nezaplacení a myslím, že vykreslení doby taky celkem ujde. Jediná vada na kráse je krapet uspěchaný konec (ono by už dalších 200 stránek navíc autora taky nezabilo a rozhodně by to zlepšilo celkový dojem z knížky), ve kterém se fakt rychle, rychle retrospektivně vyjadřuje k motivům hlavních aktérů TÉ politiky (které jsem, upřímně řečeno, taky moc nepřišla na kloub) a vnitřními monology vysvětluje to, co mohlo být čtenáři naservírováno při jednom, a ne po, občas dost vychladlých a vyčichlých, malých soustech. Ale jinak to beru, Blackthorne musel byt fakt sexy.


Chcete slyšet upřímnou verzi nebo tu "cenzurovanou" pro útlocitnější čtenáře? No, ještě nevím, která z toho vyleze, ale asi to nebude tak strašné, nebojte. Za A) celou Větrnou hůrku i s Drozdovem bych nejradši zapálila. Tolik nevychovaných rozmazlených spratků (tady byla použita již zmiňovaná cenzura) a pitomečků zabývajících se bezvýznamnými křivdami a nesmyslnými pomstami jsem teda ještě nepotkala v žádné knížce, to se nedá popřít. Za B) jelikož je celá knížka postavena na těch Heathcliffových pomstách, beru je na milost. Za C) Heathcliff je rázem jednou z mých nejoblíbenějších postav. Za D) ať už jsem je měla ráda nebo neměla (jakože spíš asi neměla), nemohla jsem je odložit. Za E) k dokonalosti tomu už chyběla jenom smrt Nelly Deanové (která vlastně mohla za všechny ty s*ačky, co se tam staly, i když to, mrcha, popírá) a vypravěče, který byl, upřímně řečeno, tak minimálně na kopanec do hlavy, když ne na poctivou literární smrt. Za Ž) to byla fakt krásná knížka.


Jak nabýt životní optimismus z knížky, která není o životním optimismu... Anebo je? každopádně jsem ráda za to, že existuje.


Kniha je plná nečekaných zvratů, zajímavých situací a rozličných typů lidí. Tragický konec je dokonalou tečkou za mistrovsky zpracovaným tématem boje proti stereotypu, maloměšťáctví a jednoduchosti prázdného života a odloučení dvou lidí. Autor perfektně využíval retrospektivy a pronikal do myslí hlavních protagonistů. Poukazoval na to, že i tak podobní lidé se můžou tak moc lišit.


Upřímně, ta knížka se dala ukončit o dost dřív s daleko pozitivnějším účinkem na psychiku člověka, to mi věřte. Ono totiž stačí jenom jednou objevit, že život je krásný, ale 8x na 60 stranách ztratit naději a znovu ji najít, je tak trošku křečovité. Autor neměl vůbec špatné myšlenky, ale měl jich moc a neuspořádal si je. Vzniklo tak dost překombinované dílko, které neurazí ale ani nenadchne. Navíc ten egoismus! Panečku. To byla síla. Taky nemáte rádi spisovatele, kteří píšou o sobě, ale neumějí to tak nějak umělecky zamaskovat?
Ale abych tady jenom nekritizovala, musím pochválit 2. část knížky ze Siberutské džungle a knihu, kterou psal David o svých předcích. Klidně bych jim věnovala samostatná vydání a ty žvásty o dluzích a o založení magazínu Koktejl bych si nechala pro sebe.


Co by na konstruktivní destrukci řekl Ježíš? Napadlo vás to někdy? Pokud ano a nyní máte pocit, že je pro vás o tomto tématu řečeno úplně vše, pak jste ještě nečetli Chucka Palahniuka. Otázky, které tu jsou každý den, jen my o nich nechceme ani slyšet a už vůbec o nich přemýšlet jsou v této knize zpracovány klasickým Palahniukovským stylem, který vás rozhodně chytne... no za srdce asi ne, ale za jinou část těla určitě. Upřímně, teď už nemůžu jíst svíčkovou a nepředstavovat si Jidášku, tu zrádkyni vlastního rodu anebo vajíčko bez toho, aniž bych viděla ty zjizvené slepice bez zobáků. Takže číst jen na vlastní nebezpečí, ale to následné domnělé vykoupení za to stojí. A to se ani nemusíte jít udat. A ještě jedna věc. Klacek a kámen kosti ti zláme, ale bacha na slova, bacha na ně.


Hmm. Všichni se posměšně ptají, kdopak by se vlka bál a přitom se ho bojí všichni. A nejvíc Marta, ta velká, hlučná a nebojácná amazonka, která u nich v rodině údajně nosí kalhoty. Hmm. Jiří byl jednoznačně nejlepší z této podivné čtveřice (ožralá Drahunka se nepočítá..:D) a to zejména proto, že se vlka bál nejmíň. A to se počítá.


No, máme tady příběh napínavý jak malé gatě na velkého chlapa, jak říkal můj dědeček, kupu tajemství, pár fanatických lidí a asi tak miliardu mravenců, jejichž počínání mírně řečeno nechápu. Tak pokročilá civilizace a dobrovolně živí pár samozvaných rádoby pseudovědců (protože i na ty pseudovědce si fakt jenom hrají)? Hm. Krásná to science-fiction.
Objektivně musím přiznat, že mě nutilo to číst dál a dál, protože jsem chtěla vědět, co to kurňa v tom blbém sklepě je, ale na druhou stranu styl knihy bych přirovnala k jakémusi brakovému románu, který si koupíte za 50 korun v trafice na rohu Zkažené a Konečné. No vážně. Kdyby to skončilo jinak, možná bych byla schopná překousnout to otřepané: "Edmond... Hmmmmmm, Edmond, to byla osobnost. Povím ti celý jeho příběh, ale moc toho o něm nevím. Koneckonců, byla jsem jenom jeho matka." ale takhle... Nene. A pokud tam opravdu umřeli, jak si myslím, dobře jim tak. Sami si o to říkali. Muhehe.


Nevím, co se pokazilo. Roztomile realisticky divné postavy, kterým byste dali pětikorunu za to, že vám mluví z duše to nebyly. Celkem vtipně lehké psaní taky ne. Možná dějové linky nedotažené do konce, sled prapodivných náhod á la deus ex machina, spousta faktů visících ve vzduchoprázdnu. Jo, možná proto jsem se nějak nemohla začíst. Jo a taky to není moc humorné, takže pokud jste si tuto knížku vybrali v oddělení "Humor", vězte, že vás podfoukli.


Člověk si říká, že něco jako naturalismus, co už všichni znají jako své boty, a navíc něco, co nám cpali brutálně nudní učitelé češtiny jako povinnou četbu, nám v dnešní post-postmoderní době nemá co nabídnout. Opak je pravdou a ti z vás, pro koho je Tess prvním setkáním s naturalismem (nebo ti, kdo hledají informace do referátu z češtiny) vězte, že krev a dekadentní popisy opilých lidí fakt nenajdete. Jakože alkoholismus a znásilnění to jo, ale ne popsané do nějakých velkých detailů. Hardy to spíš nechává ve vás vydusit a vám to všechno připadá podivně přirozené, ještě když to Tess nějak zvlášť neprožívá. Největší znak naturalismu je ovšem sama Tess, která je neschopná, nebo možná ani spíš nechce, změnit svůj osud a všechno to nakonec skončí, jak jinak než ve s**čkách. Možná že se naturalismus vyznačuje tím, že máte chuť hlavní postavy (Tess a Angela, Angela ale značně víc) počastovat tupým úderem do hlavy, aby se konečně vzpamatovali. Cože? Že to mám u každé druhé přečtené knížky? Oops.


Navzdory tomu, že se jednalo o poměrně zdařilou parodii na erotické romány, nemůžu jinak, než hodnotit na Palahniuka podprůměrně. Já vím, že to byl všechno záměr - ten nudný jazyk, ta odporná klišé, ta předvídatelná zápletka, ta absurdita (ta není u Palahniuka ničím neobvyklá, ovšem Chuck je pořád natolik skvělý spisovatel, že lze odlišit parodickou absurditu od smrtelně vážně míněné absurdity. Díkybohu.) Taky musím ocenit nápad - kdyby opravdu na světě existoval muž, který by dokázal ženy tak spolehlivě přivést k orgasmu (jak je tomu v erotických románech), proč by toho nemohl zneužít, žejo. A musím uznat, že parodický záměr je dotažený až do konce - hrdinka se zbaví hlavního padoucha, ale nakonec není schopná vymanit se ze zázračné moci potěšení, chacha. No. Jenomže příběh má pár trhlin. A taky mě štve, že od společenských problémů se Chuck zaměřuje spíš na společenské fenomény. Jak laciné. No tfuj.


Jsem přesvědčená, že u příběhu předčasně vyspělého (možná nejpředčasněji nejvyspělejšího) puberťáka se budete hromsky bavit. Jeho neštěstí a zároveň vynalézavost, se kterou se do těch neštěstí ustavičně sám vrhá, vám budou trhat bránici, stejně jako drásat nervy. Francois se dozajista postará o šarmantní a cynickou společnost a Sheenie se dozajista postará o společnost, kterou byste nejraději udeřili něčím tvrdým do tváře (někteří by nejspíš použili OLE, ale mně by stačila židle) a máma se postará o to, abyste se pohybovali ve společnosti dožínkové královny. Prostě všechno, co byste si snad od 5* knihy mohli přát.


Takže, pane Barnesi. Mám z vás silně rozporuplné pocity. Zase fabulujete, nebo to tentokrát myslíte (smrtelně) vážně? Jenom chci, abyste věděl, že mi způsobujete mrazení v žaludku a různých jiných částech těla, ale taky byste měl vědět, že vám podle mého názoru vždycky ke konci dochází dech (nebo snad inkoust) a většina vašich konců působí trošku vyčichle. Ale v poho, tenhle konec nebyl tak strašný. Teda vlastně KONEC. Taky myslím, že jste výborný esejista a vážně vtipný a zajímavý člověk, a pokud vy budete mrtvý a já naživu, určitě se pokusím dostat se k vašemu hrobu. Taky slibuju, že nebudu váš poslední čtenář. Jen prosím pořád pište tak dobré a zajímavé (a depresivní) knížky, ano? Děkuji.


Jo tak inspirace? Jo tak nezdolný lidský duch? Jo tak lidská nezištnost? Hmm.. Tell me about it. A co přítel Coelho? Ještě se nevyjádřil? Něco ve smyslu: "Bratře! Kradeš mi kšeft!" ne? Třeba to přijde..
Ale tak jako knížka fajn. Jakože fakt. Tak na 3 hvězdičky.


Ze začátku mi to přišlo k zblití klišoidní, a ke konci... se můj pocit nezměnil. Jenže jak jsem se tak tím koncem proplakávala, došlo mi, že život je vlastně jedno velké, obrovské, gigantické, odporné, nechutné a kruté klišé, ke kterému autor v podstatě přidal pár romantických gest a velkých slov. A hvězdy jim nepřály. Ale to nikomu. Bohužel.
P.S. Dík za Van Houtena.


Barnes je muž milionu tváří, což myslím krásně ukazuje zrovna na tomhle díle. Tragéd skrývající se za maskou humoru, nebo nepolepšitelný humorista skrývající se za maskou tragična? Na výběr je tady ještě sebelítostí se užírající amatérský Flaubertolog, který vztahuje Flaubertův život na sebe, nebo prostě jenom životem unavený lékař, který si chce dát na chvíli oraz. Krásné, jak hlavní postava dokáže zmást nejenom svého čtenáře, ale vlastně i sama sebe. P.S. Jedna z mála knížek, u které jsem se smála nahlas.


Každý by si měl ujasnit, jestli je v týmu Bůh nebo ne. Ať už tam jste nebo ne, je dobré dát příležitost všem názorům a nezaleknout se výzvy pro váš katolicismus nebo ateismus. V knížce to tak není formulováno, ale jelikož co se týče boha, žádný zázrak není stupidní, po delším mozkovém hloubání a dloubání přijdete na to, že náboženství je sranda.
