kamibe komentáře u knih

Mně se to líbilo. Podle mne je v tom příběhu silné poselství v tom, že když se nám něco líbí, když k něčemu tíhneme a vidíme v tom smysl své existence, tak si za tím máme jít a potom se stane, že se celý vesmír spojí, aby nám umožnil to dělat. A teprve potom můžeme být v životě šťastní. Což je to jediné, o čem vlastně život je. Nebo být má, a pokud není, pak jsme na svoje "baletění" ještě nepřišli.

2 24.12.2015

Opět další povedená knížka pro děti. Líbí se mi, že to poučení, která do knížek pro děti paní Braunová vždycky nějak vpašuje, je pokaždé takové jen tak jakoby mimochodem, ale je!

2 13.12.2015

Velmi komorní příběh. I když se odehrává venku v lese, měla jsem dojem velmi sporého prostoru - možná díky těm několika postupně vybudovaným hnízdům. Docela minimalistickým stylem dokázal autor ve mně vybudit neklid a napětí. Vlastně novinkou pro mne bylo zjištění, že i mezi židovskými rodinami mohou být docela značné rozdíly v pojímání života i víry samotné.
Zajímalo by mne, zda by někteří židovští kluci vedli podobné a snad i ještě hlubší filosofické debaty i jindy, mimo to nebezpečím které v lese prožívali. Některé jejich promluvy mi připadaly až příliš dospělé, ale možná takové mohli vést, když se ocitli v tak těžké situaci.
A zajímalo by mne také, zda jde o autobiografické prvky. Docela bych to tak tipovala. Příběh nabízí velká témata - o samotném způsobu života, který obě rodiny mají tak odlišné, o dohadech, jak se holčička dostala tam, kde je a odkud mohla klukům pomáhat, a jak to vlastně asi tak mohla provádět a co ji k tomu vůbec vedlo.
Líbí se mi, že je to knížka o uvědomování si pocitů. I o tom se mohou vést debaty při literárních dílnách, pokud se učitel rozhodne s touto knihou pracovat. Což by bylo velmi prospěšné.
Způsob, jak jsem na tuto knihu a tohoto autora vůbec narazila, byl neobvyklý - šla jsem s přáteli na jarmark ve waldorfské škole; bylo to velmi pěkné, ale pro mne v ten den velmi hlučné. Ráda jsem se uchýlila do Umělecké kavárny v jedné třídě, kde jsem mohla v klidu probírat jejich třídní knihovničku. Strávila jsem tam několik příjemných hodin.

2 29.11.2015

Výborná kniha i pro dospělé, kteří nedostali dobrý základ a v oblasti výtvarného umění se tolik neorientují. Časová osa na konci knihy je skvělý nápad.

2 11.11.2015

Dobře jsem se pobavila. Oceňuji autorčino vykoumané fabulování. Její věty se mi příjemně četly. A celý příběh postavený na různých světech, které je možno vyčíst z napsaných příběhů, je pro mne jako vesmír plný nejrůznějších možností, kterým jsme nevěřili a které teď sami postupně objevujeme. Plný počet sama za sebe nedávám, neboť se mi nelíbí, že překladatelka nezachovala takovou maličkost jako název lesa z minulého dílu (a to i kdyby její překlad byl oproti originálu třeba i přesnější), také jsem si v knize všimla několika chyb a překlepů, na pár místech dokonce i věcných nesrovnalostí, což mi vždycky u podobně napínavých příběhů trochu pokazí celkové ponoření do četby.
Co se mi hodně líbilo u všech tří dílů, jsou nejrůznější citace v úvodu každé kapitoly. Některé mě inspirují k přečtení dalších knih.

2 28.10.2015

Dobrá knížka s mravním naučením, na které by mohly malé děti přijít samy. Knížka má krásné obrázky a může skvěle posloužit pro děti, které ještě neumí číst, k tomu, aby odhadovaly děj podle obrázků a teprve pak si nechaly příběh číst od někoho, kdo to už umí.

2 08.10.2015

Skvělá kniha, z které jsem si udělala hodně výpisků. Upozorňuji, že existují muži, kteří tuto knihu číst nechtějí! Já ji však četla velmi ráda a jen doufám, že mužů, kteří si ji přečtou, bude víc a víc. Bylo by to HODNĚ potřebné.

2 07.09.2015

Přečetla jsem ji před rokem. Tenounká knížka, kterou jsem zhltla najednou - nedalo se totiž od ní odtrhnout. Vzpomněla jsem při ní na Lustigovu knihu Zloděj kufrů, která mě taky hodně brala. Ale Noc měla pro mne větší sílu, protože je to popis vlastních zážitků. Nemyslím, že bych mohla číst někdy něco ještě výmluvnějšího.

Tuhle knihu jsem četla brzy po jejím prvním vydání a pamatuji si, jak jsem z ní byla rozladěná. Připadalo mi, že chce čtenáře za každou cenu přesvědčit o svém osobním - věděckém přesvědčení, že lidi, kteří prožili své osobní příběhy z prahu smrti a pak se je odvážili vyprávět, byli v podstatě obětmi svých vlastních mozků. Tenkrát frčel Moody, ale Anita Moorjani ještě nenapsala svou knihu Musela jsem zemřít. A tak se ptám: Kolik lidí, kteří se vrátili z druhého břehu, paní Blackmore přesvědčila o svém pojetí?

Živě si vzpomínám, jak jsem tohle čtení hltala! Na jednu stranu se mi ošklivilo, ale přeci jsem musela číst a číst dál a dál, skoro fascinována jak příběhem samotným, tak jeho spádem i stylem, kterým je prezentován. Byla to jedna z knih o válce, na kterou jsem si často vzpomínala, i když už jen útržkovitě. Po těch dlouhých letech si vybavuji pocity, se kterými jsem je četla, ale nemám už takovou potřebu číst podobné příběhy nebo že bych četla tuto knihu znovu.

Četla jsem na doporučení. Po mnoho let jsem slyšela, jaká že je to je bezva četba, tahle Zeměplocha. No, možná už mám svůj "scifi rybník už vypit", anebo snad jiná z této série bude pro mne vhodnější? Přes tohle všechno jsem však ráda, že jsem knížku přečetla. Našla jsem si v ní také ledacos příjemného přímo pro sebe.
* Například jsem zjistila, že je to první kniha, při jejímž čtení mi nevadilo, že nerozumím spoustě pro mne neznámých slov, dokonce ani těch, o kterých jsem tušila, že si je autor možná jen vymyslel.
* Dále jsem si během čtení uvědomovala, že zde nacházím jen velmi málo překlepů a všimla jsem si jen jedné pravopisné chyby. To považuji v dnešní době za úctyhodný výkon.
* Líbilo se mi setkání dvou kultur. Jaká paralela platná téměř pro každou dobu! Natěšenou naivitu turisty a jeho pozitivismus nezlomí žádné, dokonce ani pro domácí evidentně životně nebezpečné zážitky.
* Nejkrásnější magie je pro mne ta s drakem, který se zhmotnil z Dvoukvítkovy představy. To je totiž magie všech našich životů - máme to, na co myslíme nejen hlavou, ale i celým srdcem.
* Při čtení o rozpadlém goblénu mě napadalo, že některé krásy tu jsou opravdu jen proto, abychom se na ně dívali. Když je však chceme uchopit (jakkoli pojmout, v podstatě vlastně pochopit rozumem), zmizí.
* Oceňuji také lehký, osvěživý styl, vtipná pojmenování, zajímavě poskládané věty a také autorova trefná, skoro veselá přirovnání, jako např. na s. 135: Poškrabal se na bradě se zvukem, který připomínal pohyb dikobraza v suchém rákosí.
Takže nakonec jsem si četbu přeci jen velmi užila. Děkuji.
Nakonec mne napadá otázka: Jsme ve svých životech svými vlastními nedobrovolnými hrdiny?

2 18.07.2015

Nádherný příběh o tom, jak krásné je mít svá srdce otevřená, ale také o tom, jak velmi obtížné je chovat se statečně.
Překrásně napsáno - větami, které příběh doslova malují. Obrázky to všechno svou jemnou barevností ještě umocňují.
Měla bych několik otázek, ale jedna mě provázela nejvíc: Kde se v rytíři Katovi vzalo to kamenné srdce?

2 15.07.2015

Svižně napsaná knížka, kterou nedoporučuji odložit dřív, než ji dočtete. Jedině tak se může utvořit v mysli jednolitější obraz složitých božských propojení a vztahů a všech těch mýtů, která doposud známe spíše jen z podání Petiškova. Paní Peřinová to všechno vzala z jiného úhlu pohledu, dává tomu všemu jiskru jemným a milým pegasovským humorem, a navíc všechny příběhy dává do souvislostí, takže teprve po dočtení má člověk větší chuť zjistit si o řeckých bozích další podrobnosti.

2 05.07.2015

Tuto knihu jsem četla před mnoha lety a pamatuji si, jak silně na mne působila. Tenkrát jsem netušila, že od něj mohu čekat ještě další knihy. Helimadoe mi však zůstala v mysli tak pevně, že jsem na ni nikdy nezapomněla, i když jednotlivé příhody z románu bych už teď dohromady nedala. U mne je to většinou pokaždé o nějakém pocitu, který ve mně z té knihy zůstane a který se vyjeví při vzpomínce nebo jen při vyslovení názvu knihy. Když jsem teď dočetla Neviditelného, možná bych se ke knize Helimadoe mohla vrátit a ověřit si, jak na mne zapůsobí dnes.

Vidím ve své knihovně, jaké množství knížek o asertivitě jsem si před lety pořídila!
Pamatuji si, jak se mi líbila základní asertivní pravidla. Teď se už hned na to první dívám s výhradou.
Zní: Máš právo sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.
Poznala jsem, že někdy někteří (a někdy já taky) neposoudí své chování tak, aby z toho měli řádnou zpětnou vazbu. Opravdu se vyplatí poslouchat druhého, když mi povídá, jak na něj moje chování působí, nebo že mu dokonce nějak ubližuje. Sám to vždycky poznat nemusím umět!
Ještě o jednom pravidlu bych polemizovala, ale většinu jich vnímám kladně.
Nemyslím si však už, že asertivita je všemocná.

Měla jsem ráda obojí. Dokážu dát tuhle knihu z knihovny pryč?

Skvělá kniha, jedna z mých velmi oblíbených. Mám ji doma a nemohu se s ní prozatím rozloučit, stále ji překládám z místa na místo v naději, že se k ní vrátím a znovu si ji s opravdovým požitkem přečtu.

Z téhle knížky mohou čerpat nejen organizátoři volnočasových aktivit. Je výborná i pro jakékoliv učitele nebo vedoucí kroužků při Domech dětí a mládeže.
Hry zde uvedené jsou určené spíše pro dospělé, ale podle mého by se po určité úpravě daly použít i pro školní děti.
Knížka je prošpikována vtipnými Bartákovými ilustracemi a také případnými citáty nejrůznějších moudrých hlav. Cituji za všechny jeden: "Není nic podivnějšího, než když lidé uznávají poctivost ve hře, ale ne v práci." Ruskin

Četla jsem ji před mnoha lety a mám ji stále v mysli a rozhodně si ji chci přečíst ještě jednou. Tak velmi na mne zapůsobila!

Jack London se stal od samého začátku setkání s jeho knihami mým milovaným autorem. Tuhle knihu jsem upřednostňovala o to víc, že v ní skloubil seznámení se svým životem i se svými myšlenkami. Osobně se domnívám, že to k sobě neodlučitelně patří.