kap66 komentáře u knih
Tuhle jsem v nějakém komentáři zahlédla názor, že by nikdo neměl číst a hodnotit knížky, které pro něho nejsou. A just jo, řekla jsem si u Pýchy a předsudku, majíc v hlavě svou dětskou podobu klukoholky, která by byla ráda považovaná za indiána, i svou dospělou nechuť promenovat se ve slavnostním hávu, dbát na bontón a pindat o mužích. Nutno ale přiznat, že k tomu „just jo“ jsem se pár let odhodlávala a nakonec si to zadala jako úkol.
Čekala a dostala jsem přesně tohle: „Obě tam strávily asi hodinu, velmi příjemně zaměstnány nákupem u modistky přes ulici, pozorováním vojáka na stráži a přípravou salátu s okurkami.“ Čím to tehdy ti jakžtakž bohatí žili? Plesy, slavnostními hostinami, procházkami, psaním dopisů, a hlavně líčením na bohaté protějšky, zde tedy muže. Děs. Uznávám, téma fakt není vůbec pro mě. Ale způsob psaní! Milá Jane (budu ti tykat, proti mně jsi mladinká), ty jsi snad do začátku 19. století - a ještě k tomu do romantismu - skočila z budoucnosti. Jak si jinak vysvětlit tvůj dar vtipnosti (kde jinde v romantismu je?), skvělé dialogy a hluboké kresby charakterů. Žádný úkol! Bavila jsem se celou četbu. Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Něco mi brání uznat porážku až tak moc. Pýcha, předpokládám, co jiného.
Raději čtu než poslouchám, ale tohle mě oslovilo. Příjemný hlas, hudebně podbarvený podmanivými tóny; obojí mě ponořilo do atmosféry 20. let, jak si ji ráda představuji. Myslím, že poslech audioknihy nesmírně pomohl mému prožívání příběhu rozkročenému mezi dvě doby. Jedna byla kouzelná a tragická zároveň, osobně prožívaná, doba mládí a ochutnávání života. Proti ní nebezpečná 50. léta, také tragická doba - celospolečensky - a také osobně zasahující vypravěčovu rodinu. Jak se ale tyhle dvě doby liší! Barvou a tempem, náladou, jak rozdílné jsou v nich třeba i krutost a radost. Ve mně zůstává pocit něhy a krásy. Z autorových knížek - zážitek a požitek zatím nejintenzivnější.
Italové by asi těžko nesli, kdybychom vyvozovali rysy jejich povahy podle postav z knih Eleny Ferrante. (Možná buďme rádi, že v nás Češích vidí okolí spíš Švejky než třeba Karly Kopfrkingly.) Už v autorčině tetralogii jsem ty neapolské ženy hůř vydýchávala – buď primitivky, nebo intelektuálky s hnutou psychikou, všechny bláznivé, citově nevyrovnané. A tady? Jo, dětství nemusí být zrovna radostné období. Jo, mateřství vykolejí a vyšťaví a dusí a bolí. Ledino mozkové zvracení mi ale přišlo až neuvěřitelné, její inteligence jí neumožnila vypořádat se s životem, její myšlenky a činy byly až úchylné.
Knížka je stylisticky vybroušená krabička, ze které lezou slizké potvory. Utíkám rychle do NORMÁLNÍHO světa.
Aristokracie lidská i vepřová + „nižší buržoazie“ + komorníci = pobavení.
Už víc než rok se mi daří nechtěně (a téměř zázračně) spojovat knížky k sobě jako korálky na šňůrku. Další přírůstek. Čtu tenhle román a říkám si: jako by z oka vypadl Wildově dramatu „Jak je důležité míti Filipa“ (což jsem zaklapla pár dní předtím) – stejně svižné a vtipné dialogy, podobně rozvržené vztahy. A pic ho! Vzápětí narážím na to, že jedna z postav si tuhle komedii přímo vzala do úst a vytvořila podle ní imaginárního Bunburyho, zde ovšem v ženské podobě. Je to všechno jen náhoda? :-)
Obě knížky spojuje také to, že žádnou takovou postavu nikdy nepotkáte (u některých jste za to vděčni) a nikdo tak nikdy nemluví (to vám přijde někdy líto). Je to ale zábava. Dokážu si představit, že všechna další autorova díla mi budou možná připadat na jedno brdo, ale to moje první mě pobavilo hodně.
Stýská se mi – a není to nadsázka – po Václavu Havlovi jako člověku. Měla jsem ráda jeho promluvy. Měl jasno v tom, co chce říct, ale občas se zarazil a hledal správný výraz; přemýšlivé vyjádřování. Nedávno jsem viděla Pavla Kosatíka v Interview 24 a říkala si, jak mi ho připomíná; stejné krátké zámlky, aby nazval věc přesně. Proto jsem začala číst jeho knížky; spoléhám na jeho úctu ke slovům.
Protože - nebudu lhát: Olgu Havlovou jsem si na první dobrou – tehdy, když se stala veřejnou osobou - nijak neoblíbila. Ze své podstaty byla uzavřená, málo usměvavá, neosobní. Dva důvody, které mě k četbě vedly: dobrý autor a touha alespoň naťuknout skořápku nepřístupnosti této ženy.
Petrarka72 vám o kousek níž zprostředkovává přehledně všechno, co je v knížce zajímavé (pro mě bylo, a velice). Proto jen mé postřehy. Byla to zajímavá dvojice. Václavův stud a Olžina hrdost narušily asi romantickou linii jejich vztahu, nikoliv ale partnerství a přátelství; byli dobří parťáci, řekla bych, a vydrželo jim to celý život. Václav se s Olgou o všem radil a na její názory dal. A já pochopila to, proč si jí nejen on, ale všichni okolo ní vážili. Byla hrdá a uzavřená, ale čitelná díky svým neměnným postojům. Psát o takovém typu člověka, kterému bylo cizí se otevřít a sebeprezentovat se, lze jenom díky tomu. Pavel Kosatík to uchopil výborně: její zásluhy nezobrazil s patosem, její slabosti nezobrazil bulvárně.
„Člověk má dělat to, nač má sílu“. Jak je to myšleno? Má člověk dělat JEN to, na co má sílu? Nebo by měl dělat VŠECHNO, na co má sílu? Odpověď tu najdete.
Stýská se mi – a není to nadsázka – po Olze Havlové jako člověku.
Je to Robert Merle, nečekala jsem tedy postapokalyptický román s přesnými technickými detaily. Čekala jsem filozofický náhled na smysl života na zničené Zemi a vystižení charakterů lidí v extrémní situaci - a toho se mi dostalo.
Je lepší, když vám knížka zodpoví otázky, nebo když vám naopak nasadí do hlavy takové, které jste zatím neřešili, a vy je v hlavě převracíte a hledáte odpovědi? Já hledám v sobě po četbě Malevilu odpovědi např. na tohle:
- ztratím svou rodinu a zároveň ztratím svět: zabije mě to? a co dřív?
- jak bych obstála já se svým vstřícným vztahem k lidem, s myšlenkou "všichni se spojíme a zvládneme to"? Na to si i odpovídám: úplně špatně bych dopadla! Proto se choval Emanuel tak, jak to situace vyžadovala; autoritářsky (nebo i krutě), když to bylo potřeba; já se svým sluníčkářským postojem bych byla mrtvá hned; nebo bych dokázala jít proti svému dosavadnímu životu?
- byla by opravdu možná určitá míra demokracie i v tak vypjaté době? (doufám, že ano).
Abych pravdu řekla, nemůžu Malevil z hlavy dostat pořád. Známka dobré knihy, řekla bych.
(SPOILER) „Každá quebecká vesnice má svoje poslání,“ prohlásila Clara. „Někde se dělá sýr, jinde víno, v další zas hrnce. My vyrábíme mrtvoly.“
Znáte umělce, mají sklon k přehánění. Mrtvoly se tu nevyrábějí, ale přece jen se pohádková detektivka, jak jsem nazvala některý z předchozích dílů, proměnila ve svou temnější sestru, mýtickou. Leccos je zkrátka trochu jinak: milovníci umění a starožitností si tentokrát smlsnou víc než gurmáni, čtenáři, kteří si zamilovali přátele v Three Pines, se mohou cítit poněkud zaskočeni.
Stále se mi líbí autorčina dovednost vytvořit tajemno i jiného druhu než kolem neobjasněné vraždy, pořád mám ráda i frankofonní prostředí. Gamache tentokrát nikoho nepeskuje, Ruth zachovává svou tvář a shazuje vážnost života svými přisprostlými výroky a Myrna za ní svým nadhledem nezůstává pozadu. Ale musím se přiznat, že jakmile jakýkoliv cizí autor využije něco z mně známé české reality, trochu se ošívám; okolnosti emigrace mi tu přišly malinko úsměvné (souhlasím s broskev28). Není to ale nic závažného, tato série a její podstata mě baví.
Tentokrát se naprosto výjimečně odpíchnu od komentářů maturantů: nebuďte naštvaní na učitelku, která vám "vykecala konec". Nečtete detektivku. Děj je opravdu velmi jednoduchý a není to nejdůležitější složka knihy. Konec je předvídatelný, přece už o holokaustu něco víte. Tahle vaše znalost vás aspoň přiblíží spíše ke Kateřině, která dost brzy rozpozná v Brenskeho jednání "kejklířství", než k americkým židům, kteří si mohli dovolit naději, protože, zvyklí na život v USA, ztratili obranyschopnost proti takovému bezpráví, nevěděli nic o plynových komorách a spalování mrtvých těl (ten kouř je z cihelny? koželužny?) a věřili v moc peněz.
Když tohle víte, oceníte to důležitější. To, jak Brenske zpočátku vzbudí v zajatcích pocit, že jsou bráni jako úctyhodní LIDÉ, a postupně jim ubírá prostor a důstojnost, aniž by se jeho chování vnějškově změnilo. Jeho dvojsmyslné promluvy k nim – právě s vaší znalostí toho, jak to dopadne! – vás zasáhnou:
"Vy tam u vás víte, k čemu je dobrý hmyz, my zase známe, co je to plyn, kterým lze hmyz vyhubit."
"Jsem si jist, že nakonec nebudete mít námitek."
(a ke Kateřině) "Vás mám při tomto konečném zúčtování už na starosti já sám. Vaše rodina bude zařazena k výměně duší nezávisle."
Je to obrovsky (hrůzně) působivé, ale musíte vědět, do čeho jdete.
Patřím do generace, která četla ve velkém science fiction, nikoliv fantasy (bodejť, co nabízela 70. léta?), takže mi v Naslouchači vyhovuje propojení obou žánrů, naprosto věrohodně a logicky. Oslovily mě i další složky románu. Sice malinko rozumím výtkám od zkušených a sečtělých milovníků fantasy, ale co; já jsem se nechala vést a unést, zajímalo mě to a bavilo, oblíbila jsem si hlavní hrdinku a prožívala její osud. A chápu masové okouzlení (příběhem i stylem). A jen doufám, že má autorka promyšlené, kam chce příběh dovést, protože bych ráda šla tu cestu s ní.
Tahle knížka nikomu vkus nezkazí.
Autorka mě nedávno zasáhla silnými šedými (Lininými) tóny. Zásahy do srdce i mozku jsou její silnou stránkou, v mém případě zcela jistě. Všichni víme, do jaké tragédie vyústí Sůl moře, ale stejně ji čteme: pro její uvěřitelnost (danou autorčiným studiem materiálů) a pro její působivost (danou trpkými zkušenostmi autorčiny rodiny a samozřejmě i jejími spisovatelskými schopnostmi).
Ruta Sepetys se v knížce V šedých tónech převtělila do jediné dívky, což byla šťastná volba; uvěřila jsem jí všechno. V Soli moře si to zkomplikovala: charaktery tří postav - Joany, Emilie i Floriana - jsou i na malé ploše postupně vykresleny a jsou pochopitelné a lidské. Autorka jim chtěla ještě poskytnout protipól; Alfred není ale ten, kterého by si tyto osobnosti (což všichni tři opravdu jsou) zasloužily – je to vysmívaný outsider, omezený obdivovatel Hitlera, žádná osobnost; iritoval mě po celou četbu. On ale jenom ubral jednu hvězdu, dobrý pocit z celé knížky ve mně zůstává.
Sara Baume zůstává svá. Hlavní postavy jsou opět vyděděnci (tentokrát stoprocentní sebevyděděnci), ztvárnění jejich života je zase obrazové, nádherným jazykem popsané. Rozpor mezi básnickou formou a způsobem života hlavního páru je tu hlubší než v předchozích dílech, řekla bych. Forma je čistá a křehká, život těch dvou je špinavý až uhnívající. Splývají jeden s druhým, vplývají do přírody a ona do nich. Normální komunikace a vztahy mezi lidmi tady nehrají roli. Jsou jenom oni dva (nic neřešící), jejich psi, rozpadající se dům i věci kolem nich. Krásu a uspokojení vidí jinak a jinde než my. A jen Sara Baume dokáže to, že i tak to přijmeme; i když v mém případě to bylo oproti předchozí dvojí zkušenosti s jejími knížkami trochu těžší.
V mé čtečce 2242 stran, plných přesných a jazykově bohatých vyjádření. Zábrana byl excelentní překladatel, s ohromným jazykovým citem. Ve vztahu k vlastnímu životu tu pomocí stovek variací jedné myšlenky odhaluje svůj charakter, před nímž se klaním. A celou četbu si pořád uvědomuji: takový intelekt, zmařený; takový člověk, zmařený. („Říkali ti, že krást se nesmí, a zatím ti ukradli celej život.“ Petr Skoumal).
„Tyhle zápisy, to není deník, ale diagnóza. Moje diagnóza.“
Jeho psychické nastavení spolu se zkušenostmi z 50. let (které moje generace - jsem o něco málo mladší než jeho dcera - zná jako fakta, ale bolestivé prožitky už má oslabené) mu nedovolily připustit ve vztahu k režimu kompromis, ani ten nejmenší. Prokomunistické autory nenáviděl, těm na druhé straně, režimem postiženým, zazlíval, pokud kývli na vydání svých děl za cenu ústupků a úprav. Pohrdal touhou vidět aspoň nějaká malá „zlepšení“, zdánlivá zlidštění totality. V osobním životě nenacházel, zdá se mi, taky žádnou naději, ve vztahových záležitostech mi přišel až cynický. Zřejmě jediným světlem jeho života byla dcera. Postupně ztrácel lidi, jež měl rád, brala mu je emigrace či smrt. Smrt byla jeho časté téma (viz Marlowův komentář), ale přece jen, 53 let… Jemu život ukončil totalitní režim, ale už dávno před rokem 1984.
Zvláštní. Čekala jsem pocit deprese, ale „Celý život“ mi spíš umožnil vidět naše dějiny od roku 1948 urovnaně, s vyčištěnou linií, jednoznačně. Bez kompromisů. A v pohledu na dnešek, např. na Rusko, je aktuálnost až zneklidňující.
„Vím, že děti své rodiče chrání a že takové pakty mlčenlivosti pro ně někdy končí i smrtí.“ To vyslovila jedna z postav, Hélène, ale mohla to říci i kterákoliv z těch dalších, uzavřených v kolotoči, první připoutaná za druhou, druhá za třetí,… Hrozné téma, ale opět skvěle a jedinečně znázorněné: frustrace, deprese a ponížení (na zachycení toho posledního je autorka expert :-)). No, říkám si, tahle slova by mě věru nenalákala, takže sama pro sebe zkouším zformulovat, čím mi Delphine de Vigan vyhovuje. Nejvíc asi tím, že je sice očividné, jak moc jí záleží na tématu a jak se svými postavami soucítí, nikdy ale nejde cestou citového vydírání čtenáře. Její knížky odkládám s pocitem, že špatné věci se dějí a jsou závažné, ale existují lidé, kteří si s tím vědí rady a jsou ochotni pomoci. Po třetí přečtené knížce musím konstatovat, že její pohled na současný svět opravdu ladí s mým a způsob jeho zachycení vede k mé čtenářské spokojenosti.
To jsou ale vášně… Někdo by sáhl i k fyzickému násilí, no ne?! To je pak každý další komentář víc obhajobou vlastního pohledu než něčím jiným.
Platí to u každé knížky, ale u téhle maximálně: jde o osobní naladěnost na obě hlavní postavy. Dívka a žena, navenek slušní lidé, uzavření, plnící své očekávané role, zapadající do schémat, neubližující nikomu, jen sobě samým. Autorka ale předestírá především jejich vnitřní svět. A já budu vždycky hájit právo člověka i literární postavy na MYŠLENKY. U jedné postavy jsou plné trefných bodavých postřehů o povrchních lidech i pohrdání jimi (i když jsem jen obyčejná domovnice), u druhé dovedené k promýšlení dobrovolného odchodu ze života (i když podle jiných musím být nutně šťastná, vždyť mi v dobře situované rodině nemůže nic chybět). Postava kouzelného japonského dědečka jen zapadá do mého pohledu na tuhle knížku: se skutečností má málo společného, proč tedy ne. Přistoupila jsem na to všechno, přijala to a bavila se (a nechala se i dojmout).
(SPOILER) Je to trend v tvorbě našich současných autorek, nebo jsem měla podruhé smolnou ruku? Postavit román na postavách dávajících neustále najevo frustraci, naštvanost, otrávenost, nenávist, závist, žárlivost. Nechat je vést hádavé, nepříjemné dialogy. Protagonistovi vložit do charakteru slabošství propletené s pocitem, že jsou všichni kolem kreténi, a v hlavě mu vymezit vyjadřovací prostor mantinely „kozy“, „šukat“, „vychcat“, „hajzl“. Prošpikovat mu život alkoholem, manželkou satorií a chápavou milenkou-zdravotní sestrou. Něco v něm zlomit pomocí starého táty.
Těsně po dočtení jsem přidělila tři hvězdy, dvě a půl za nakouknutí do lékařské profese a půl za vzpomínku na Dědinu. Měnit to už nebudu, ale s odstupem pár dnů mi zůstává v hlavě pocit spíš nepohody než čehokoliv milého.
„Stojím v davu lidí, z nichž někteří vraždili a loupili, jiní jen pozdvihli hlas a řekli něco tak nemoderně, jak se to říkalo za špatných časů, jiní zatoužili odejít z radostné doby a vzkvétající země někam do zemí nepřátelského tábora, jak se dnes označují všechny končiny na západ od našich hranic. Učitel a lupič, básník a podvodnice, studentík a venkovská babička, kdekdo zde stojí, protože na každého se může dostat v té době plné organizovaného jásotu.“
Mám sklon někdy odpouštět krkolomnou stylistiku, pokud mě knížka osloví závažným, osobním příběhem. Tady jsem ale nemusela. Perfektní jazyk. Ne ve smyslu dokonalý, ale působivý, přesný, ve své strohosti citově zasahující.
„Sluneční paprsek přejel po tváři báťušky Stalina v zaprášeném rámě. Zastavil se na jeho věčném, poťouchlém úsměvu. Zlověstná Mona Lisa našeho věku.“
Nejkrásnější pasáže jsou ty, v nichž se vězeňkyně snaží čelit hrozným dvouciferným číslům označujícím roky odnětí svobody. Dopřávají si drobné radosti v podobě hledání kapek humoru, vzájemného vzdělávání, nevzdávají se své důstojnosti a morálky. Přitom byly těmi nejhoršími; vždyť tamhleta vražedkyně zabila jenom tři lidi, ale ony chtěly vyvraždit celý národ…
Autor si vzal lopatu. Co lopatu, bagr! A hrnul na mě ohromné, obří hory nenávisti a rivality, projevů lásky pomocí velkých slov, mouder a ponaučení, velikých gest, pomstychtivosti a neodpouštění, tragédií a životních dramat. Zavalilo mě to. Mám raději, když dostávám filozofování a životní pravdy po kapkách, nejlépe zamíchané v sirupu prostého a všedního života, proloženého malými radostmi a trochou nadhledu (Ove, Britt-Marie, Úzkosti).
Sympatická mladá autorka, o níž jsem zjistila jen to, že má tři malé děti a píše na mateřské dovolené (respekt). Nabízí se lacině zavtipkovat nad souvislostí jejího života a tématu téhle detektivky – ale fuj, kap, přece nemusí mít každá máma na mateřské v hlavě maglajz! Uznávám, tedy bez vtipů. Autorka zřejmě staví svou tvorbu na přečtených detektivkách a udělených radách o tom, jak probíhá vyšetřování. První zdroj využila dost: závažný případ (který působí v našich poměrech až nepatřičně), vyšetřování podle schémat detektivkových, ne reálných, protože má být napínavý, vztahová linka. Druhý zdroj tím dostává trochu na frak, protože vyšetřovatelská dvojice jedná více z vlastního popudu než na základě rozhodnutí nadřízených; napětí mezi nimi zabírá až příliš prostoru a vystřídá se v něm moc protikladných citů (pochybuji, že by bylo tak důležité vyšetřování svěřeno takovým až nezralým lidem). Vedlejší postavy naplňují klišé chováním i autorčiným označením (novináři supi, učitelky kvočny). Jazykově odpovídá knížka mládí autorky; dialogy občas přecpané slovy, očekávatelná volba výrazů, otravná přirovnání typu „lepší než drátem do oka“ nebo „jak z chlupaté deky“. (Pousmála jsem se nad - nejspíš nechtěným - oxymórem: „Vesele se na policajtku zakabonil.“)
Stejně ale dávám tři hvězdy. Přečetla jsem to bez problému a se zájmem. A oceňuji i odvahu psát; já měla po sedmileté mateřské pocit, že už nepromluvím jinak než v holých větách.
(SPOILER) Dokonale vyvážená epická a lyrická složka, obě nesou výrazné napětí. V první je to dané Grietiným „dvojím“ životem, jejím předurčením k těžkému údělu v kontrastu s jejím talentem vidět realitu jinak než ostatní, malířskýma očima; v druhé jemným prolínáním milostného citu a umění, ale i sebeobětováním se v kontrastu se sobectvím umělce (bez něhož by žádné dílo zřejmě nemohlo vzniknout).
Zůstaly ve mně obrazy propojené se slovy a pocit prožité a sdílené krásy.
Když projedu štítky u téhle knížky, na většinu (upíři, zombie, démoni, akční, zbraně, peklo) křičím ne! tohle nečtu! nikdy! Ale – ách, tak příjemně vyčištěná hlava … Proto žádný rozbor, mozek si chci zachovat takhle báječně prázdný, je to až fyzicky příjemné. Covid? Očkování? Promořování? Lockdown? Home office? Krize? Inflace? Ať si buší na dveře, ještě chvíli je tam Vyhlídka na věčnost možná zadrží. Díky jí za to.