kap66 komentáře u knih

Ta odvaha až troufalost, možná až drzost, nabídnout nám takovouhle hlavní postavu! :-) Musela jsem souběžně sledovat seriál, abych vydýchala takový nápor primitivnosti. Hádkův Standa Pekárek je vůl, nebezpečný, jasně že jo, ale přece jen, klukovský kukuč dokáže něco obrousit. Knižnímu Standovi Pekárkovi vidíte do hlavy – a to fakt nechcete. Postava je to hyperbolizovaná, přesto (možná proto) mě občas popíchla nějakou povědomou reakcí. Knížka je taky výborné opáčko doby, jež nám z hlavy trochu vyprchává. Nakonec jsem se tedy pročetla ke čtyřem hvězdám.

58 22.10.2023

Série s inspektorem Gamachem se pro mě stává čtením bez radosti. Sice dávám tentokrát čtyři hvězdy, protože autorce přiznávám dovednost dobře načrtnout a odlišit charaktery (a tady, v prostředí kláštera, to oceňuji o to víc), zvolit originální téma i motiv vraždy. Každým dílem ale roste psychologická nálož, která mě zatěžuje. Hlavní postavy všechno neustále silně citově prožívají, drahně času věnují psychoanalýze ostatních, vyvozují závěry a pak přehnaně reagují. Propána, kde by v mozku při takovém emocionálním nákladu zbylo místo na něco obyčejného, neřkuli hezkého, milého, natož legračního? (Třeba autorce křivdím; nebyla ta zmínka o inkvizici a o tom, jak ji nikdo nečeká, odkazem na Monty Pythony? No, spíš těžko.) Až mě přestanou bolet záda z toho, jak se snažím postavám s tím balvanem strastí, nenávisti, nedůvěry, manipulace a tíživě prožívané lásky pomoct, ještě se k sérii vrátím. Teď mám černo na mozku jenom z toho, jak to píšu.

58 07.08.2023

Všechny mé komentáře jsou spíš výpovědí o mně samé než o knížce. Tady se odkopu ještě víc: tohle je dobrá alternativa pro neznabohy. Neřeším autora jako mediální hvězdu. Vzala jsem ho jako zprostředkovatele pohledu na katolickou víru, která poskytuje dobro, lásku a schopnost odpouštět, prostě jen tak, z podstaty věci. Já chápu, že ta zkratka a způsob prezentace může věřící dráždit. Tahle knížka nikoho na víru neobrátí, ale nepřijde mi vykalkulovaná. Dokonce i zatvrzelý neznaboh :-) může přijmout některé náhledy, třeba na partnerství, pokoru, úsměv. A to se cení.

58 28.01.2023

V posledních dvou letech se ze mě stala na mou věru tvrďačka: dokážu zabouchnout dveře za sérií třeba i uprostřed (!) a někdy i za celým autorem(!!) :-) A to jen proto, že svého vraha (většinou sériového psychopata) nechá vraždit tak, že mi to obrací žaludek (no fuj, hnus) i mozek (no propánakrále, hloupost).
Michaela Robothama se to netýká. Hlavní hrdina série je psycholog, je tedy jasné, že hlavní padouch bude mít i tady psychiku hnutou, nedá se nic dělat. Ne že bych příběhu uvěřila, stačí, že napnutá a zaujatá čtu a žaludek je v pohodě. Nemám úplně ráda, když autor udělá z policejního vyšetřovatele nespolupracujícího náfuku jenom proto, aby jeho favoriti měli volné pole působnosti. Joe i tak prostoru moc nemá, pro Ruize je to bokovka, ale aspoň že tak, jeho glosování je osvěžující. Tyhle dva jsem si oblíbila a vyhovuje mi autorův styl. „Sleduji tě“ není perlou série, ale celá řada s Joem O’Loughlinem zastiňuje v přihrádce mé knihovničky, nazvané „nerealistické psychothrillery“, většinu ostatních.

58 10.12.2022

Pět hvězd za to, jak to autor pojal a jak mě vedl. Přestože nešlo o příběh, četla jsem se zaujetím a podléhala postupně více pocitům a mnoha hodnocením hlavní postavy. Koketování se sebevraždou, naivní bláznovství, necitlivost vůči rodičům a sobectví, falešná romantika,… Nakonec jsem zakotvila - díky autorovi - na „hledání opravdovosti“; ničím se s hrdinou neztotožňuji a modlím se, aby moji blízcí volili při hledání smyslu života jiné, bezpečnější cesty. Napsané je to ale výborně.

58 18.04.2022

Ve schopnosti a chuti něčemu se smát se lidé ohromně liší. Jsou tabu, která musí někdo prorazit. Takže staré tabu, nově prorážené (možná není první razič, ale já nic takového ještě nečetla): týranému dítěti se smát nedá! Nemyslím, že se dá tahle knížka brát vážně. Autor píše ich-formou prý svoje vzpomínky na život s babičkou (zmijí jedovatou, ať to geograficky držím). Zapřeháněl si teda parádně; a kdyby až tolik ne, řekněte si: no co, bylo to děsné, ale přežil to, a dokonce z toho vytěžil látku na humorný román. Pak jsem chtěla psát o druhém tabu: babičky jsou přece vždy laskavé a vnoučata milující. A najednou mi naskočila vzpomínka na mou „rákoskovou“ neusměvavou babičku, která jednou ráno před mým odchodem do školy (bylo mi 7 let) ležela v posteli nehnutě a vůbec na mě nereagovala, takže jsem ve škole šeptala paní učitelce: „Babička asi umřela.“ (Pointa: babička se urazila, protože jsem jí ráno po probuzení neřekla dost nahlas „dobré ráno“). Tedy žádné druhé tabu, ono úplně stačí to první. Dala jsem čtyři hvězdy – co kdyby komentář náhodou četly moje děti, které pro mě nějaké vnouče v budoucnu chystají a teď mě budou mít za možnou krkavčí babičku?! Ne, žádná přetvářka: přepisuji to na pět, nadsázku mám ráda a bavila jsem se.
(Rozhlasovou verzi – dost dobrou – režíroval Vladimír Rusko; kdo jiný, uznejte.)

58 28.10.2021

Nesbo své čtenáře testuje a pohrává si s nimi, zkouší, kam až může zajít. I v Harrym Holeovi to dělal: jakmile se objevila nějaká opravdu dobrá postava, nemilosrdně ji odkrouhnul – a stejně mu to všichni baští. Já na to taky přistoupila; jednak jsou to detektivky, nadsázka připuštěna, jednak – a to hlavně - je hranice dobro-zlo jasná.
Tady jsem se ale cítila podobně, jako se mi v realitě stává při setkání s člověkem, jenž mě testuje každou svou promluvou, manipuluje mnou, neustále mě hodnotí. Cítila jsem až fyzickou nepohodu. Myslím, že Nesbo se baví: rozvolnil tady hranice morálky a svým výborným stylem psaní provokuje čtenáře, otřásá jejich jistotou, viklá jejich mříží oddělující dobro a zlo. Mohla jsem se nad to povznést a jen žasnout nad jeho uměním – to umím ale jen částečně. Mohla jsem se tím nechat pohltit, přistoupit na to a hledat ospravedlnění všeho toho odporného – toho jsem ale schopná jen do určité, dost malé míry. Musím to napsat, omlouvám se; pro mě je to skvěle napsaná hnusárna.

58 10.04.2021

Pro mě dokonalá kniha.
Tématem: myslím, že z doby 2. světové války máme my Češi v první řadě povědomí o holokaustu, v druhé řadě o hrůzách v Polsku způsobených svorně Stalinem a Hitlerem - a až teprve v další řadě tušíme, že pobaltské země byly připojeny k SSSR násilně; jakým způsobem to ale proběhlo, si těžko dovedeme představit. Po četbě této knížky už lépe.
Kompozicí: perfektně jsou propojeny obě linie pomocí motivů v Linině vyprávění.
Postavami: všechny postavy jsou pro mě uvěřitelné. Linina maminka je nádherný člověk, dokazující, že i v těchto podmínkách je možné zachovat si důstojnost a víru v dobro v člověku.
Jazykem: přesně odpovídá inteligentní talentované dospívající dívce.
Dějem: zasáhl mé srdce i mozek.
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem četla.

58 28.08.2018

Zkoušela jsem vytvarovat stavbu ze suchého písku, byly to milióny a milióny zrníček - a ta si dělala, co chtěla, protékala mi mezi prsty. Až po dočtení mi to docvaklo: žádná stavba, pořád jen hromada, ale sem tam oblázek, krásný na pohled i dotek.
Končím s obrazností. Stejně jsem tím chtěla jenom říct, že čtení Idiota mě stálo úsilí (kvůli němuž se trochu červenám), ale že se mi nakonec povedlo ho nějak pro sebe uchopit i obdivovat. A že všechny ty postavy kolem knížete, většinou nedůvěřivé, podivně reagující, záludné, potměšilé, povrchní, navyklé vést prázdné řeči a hodnotit lidi pohledem „podle sebe soudím tebe“, zkrátka že oni všichni jsou stejní a všechen ten zdánlivý balast kolem zobrazení jejich životů je tam pouze proto, aby vynikl Myškin. A že kdo v něm aspoň malinko nenacházíte sám sebe, nejste dobrý člověk :-). On je ten oblázek v hromadě písku. Nikoho a nic k dobru nezměnil zásadně, ale – a tady budu polemizovat s oficiálním výkladem – ani nikoho nezničil. Protože já jsem to taková bytost naivní, že si myslím, že laskavost a dobrota takto pojaté, nevnucované, pouze nabízené, nemůžou zničit člověka, který v sobě dobré jádro má.
Se zájmem jsem pročetla komentáře, některé opravdu fundované. Nejvíc mě oslovili ludek.n, martin_aston a mirektrubak.
Pozn. ke komentáři pucii: ekniha zdarma tady na DK obsahuje opravdu pouze 1. a 2. díl. Kniha druhá, s 3. a 4. dílem, je v nabídce Městské knihovny Praha, odkud byly vzaty i tyto dva díly.

57 07.01.2024

Jak ráda jsem se nechala po dvou letech zase pozvat mezi Jestřáby! Celá série neměla zatím jediný díl slabý. Všechny jsou poctivě pojaté, uvěřitelné, čtivé, lidské a mimořádně zajímavé díky různorodému složení vyšetřovatelů i vyšetřovaných. Neklidná politická situace navíc práci kriminalistů významně znesnadňuje a morálně je prověřuje - a nejen kvůli tomu opět doporučuji číst díly popořadě, protože tenhle přímo navazuje na Poslední lov.
Anotace je dosti obsažná a skoro přesná, proto jen pár postřehů. Vypadá to, že Benny Griessel a Vaughn Cupido budou vyšetřovat krádeže v nějakém zapadákově, ale jsou opět součástí vyšší hry, do níž zasahuje i moje oblíbenkyně Mbali Kaleni (která tam k mé lítosti vystupuje málo). Souběžně s jejich hledáním pohřešovaného studenta probíhá druhá linie příběhu, v níž se realitní makléřka (které jsem držela palce až do konce, což něco vypovídá zase o mé morálce, jak uvidíte :-)) utkává kromě finančních problémů s mužským světem v prasácké variantě. Benny nakonec neví, co dřív, což je pro něho vzhledem k jeho dočasné (?) abstinenci nejlepší řešení.
Tak zase až za dva roky? Možná se pustím do celé série ještě jednou; jedny z mála detektivek, ve kterých je co číst i mimo samotný případ.

57 17.04.2023

Z kurzů tvůrčího psaní:
No, Kristýnko, psát už umíte, čtivě a poutavě, to musím uznat. Máte už fanoušků - až hanba. Fredrika a Alex se vám povedli. Ono to není ale tak těžké, vytvořit dva sympaťáky, kterým budou všichni držet palce! Mám pro vás tedy novou výzvu.
Ať je hlavní hrdina:
a) něčím výjimečný, ať hned padne do oka – já nevím, co třeba mrňous? nebo tlouštík? – prostě ať mezi ty naše blonďaté hubeňoury moc nezapadá, vy na něco přijdete;
b) jak to říct korektně? prostě – ať je to kretén, kterého by každý nakopal někam, hlavně ženské! – jestli i tohle obstojí u čtenářek, všechna čest.
Po čase:
No ne, vy si fakt s těmi čtenářkami můžete dělat, co chcete. Tak abyste to měla ještě trochu těžší: tentokrát to parádně zamotejte, ještě víc než minule. Nebojte se, zkuste, kam až můžete s věrohodností zajít; šachujte s postavami, nechte jich pár – radši víc – zabít, nechte je lítat sem tam po světě, obracejte jim charaktery. Jestli i tohle projde…
Ale jak píše 000nugatovej: i tak je to svižné a dobře se to čte. Hlavu jsem si u toho vyčistila, tak co.

57 01.12.2022

Ač se považuji za milovnici detektivek, pohltila mě během prvních stránek hříšná myšlenka: vůbec by mi nevadilo, kdyby se celé pátrání omezilo jenom na ty desky. Sběratelství, hudba, vinyl, HUMOR, láska; to všechno mě i s těmi vraždami nakonec smířilo:-). Ne, ve skutečnosti považuji Poslední desku za výbornou knížku, bavila mě i napínala. (A připomněla mi, jak skvělý to byl pocit, když se mi povedl nějaký úlovek do sbírky.) Zřejmě je lepší číst tuhle knížku spíš pro jedinečnou atmosféru spojenou s pátráním po deskách, jež navíc provádí ohromně sympatický hlavní hrdina, než k ní primárně přistupovat jako k detektivce. Je to moje letošní „medailová“ knížka, možná se i dělí o zlatou s Caimhem McDonnellem.

57 30.07.2022

(SPOILER) Lidé a zvířata. Jsou pojmenováni takhle pouze proto, abychom se orientovali v místním potravním řetězci. (Až jsem se musela usmívat nad motivem pojmové i praktické záměny lidí a zvířat, se kterým jsem se setkala v krátké době – náhodně - ve dvou dílech dost odlišného kalibru: tento Faber a Burešovo Inferium).
Anotace naznačuje víc než je nutné, škoda. Isserleyin výběr stopařů a jejich rozhovory jsou záměrně pojaty jako vzájemné sociální (sexuální?) oťukávání a spolu s popisem myšlenek obou postav mě bavily (doslova) nejvíc. Když se odhalila podstata tohoto lovu (a musela jsem pominout nefungující policii), jednalo se až o naturalistické výjevy, umocněné tím, že na jedné straně jsem stále cítila částečné sympatie k hlavní hrdince (zesílené popisem kastovní společnosti na její planetě), na druhé straně jsem si byla vědoma, že stojím coby člověk (?) na špatné straně.
Ze tří přečtených Faberových knížek bylo Pod kůží nejdivnější. To jsem chtěla napsat, dokud jsem si víc nepřipomněla ty dvě předchozí. Faber píše bez ohledu na téma stejně: používá výborný jazyk a pokaždé mě trochu rozhodí. Obojí oceňuji.

57 14.02.2022

Tahle knížka tak strašlivě odporuje všemu, co uznávám a vyznávám, je tak obrovsky vzdálená mému prožívání a chápání světa a lidí, že přestože to všechno její pointa trochu uvádí na pravou míru a přestože snad správně rozumím jejímu kritickému vyznění, přijde mi prvoplánově násilná, destruktivní, dekadentní a především morálně hnutá. Nemohu ji označit jiným spojením než tím, které jsem nedávno použila u jiné, stejného ražení: dobře napsaná hnusárna. Br. Musím se z ní ještě čas od času oklepat. Cenná a poučná zkušenost, byť možná jiná, než bylo úmyslem.

57 05.08.2021

„Starý kraj“ a „Denní dům, noční dům“ i „Svůj vůz i pluh …“ jsou jedné krve, Dörte Hansen a Olga Tokarczuk jsou rodné sestry a já mám obě ráda.
Je to další knížka určená k pomalému vychutnávání si přírodních a venkovských obrazů, kouzla obratů a vět. Je to knížka k postupnému vžívání se do rázovitých postav, kterým se dá dobře rozumět, takže je snadné se do nich nakonec zamilovat, včetně důležitých postav v podobě Veřina domu i celého starého kraje, které s lidmi komunikují, přijímají je či odmítají.
Krásné čtení, pokud máte v sobě celoživotně skrytou venkovskou notu nebo se vám podaří se na ni naladit.

57 10.04.2021

Je to knížka o lásce k literatuře. Ne, spíše o lásce k psanému slovu. Ani to není přesné; o lásce ke slovu, v jakékoliv formě, ale hlavně ve správnou chvíli na správném místě. Je to také knížka o lásce a přátelství mezi lidmi. A snad ještě víc o důvěře. Je také o statečnosti a o volbě, která je i není těžká; nemusí být, pro dobré lidi ne. A je také o naději, kterou sdílejí lidé, jež si zamilujete; právě oni totiž pochopili pravé hodnoty.
Je to vlastně prosté (jen škoda, že jsem to nevymyslela já): je to knížka o nejdůležitějších věcech života.
Jedna z nejkrásnějších, jakou jsem četla.

57 09.09.2018

"Obnovení pořádku", jak hezky to zní. Stejně jako "normalizace", o které knížka je. A já - která v té době chodila do školky a poté nastoupila do 1. třídy, stala se jiskrou a důchodcům a dělníkům chodila recitovat třeba "Na pouť z Ruska vydala se pěticípá hvězdička, smáli se jí všichni lidé, že je tuze maličká" :-( - jsem to jako pořádek a normálnost brala, protože jsem nic jiného neznala. Proto čtu takové knížky se zájmem. Jednak zjišťuji, co nyní, v hluboké dospělosti, samozřejmě už vím a dokážu si domyslet: co se skrývalo pod "povrchem" pořádku. Jednak mě opravdu zajímá, jak mohli dál žít "normálně" ti, kteří VĚDĚLI, tedy moji rodiče a prarodiče. Vzpomínky konfrontuji třeba právě s touto analýzou a je to bolestivé a poučné.
Ke knížce mám dvě zanedbatelné výhrady. Jejímu údernějšímu :-) vyznění by pomohla větší stručnost, občas se autor na jedné myšlence moc točí. A oficiální elektronická podoba, i když jsem za ni vděčná, se hemží chybami.
Koukla jsem na hodnocení děl Milana Šimečky a zaujal mě jeden odpad. Jeho autor, jak jsem zjistila, je ten největší smolař na světě a zároveň bytostný optimista. Představte si: přečetl jednu Šimečkovu knížku - fuj, hrůza, odpad. Příště to bude lepší, řekl si, přečetl druhou - a ne! Zas odpad. Tak třetí, znovu poctivě přečetl - odpad. Takhle se mnohokrát napálil i u dalších, namátkou: Tigrida (3x odpad), Bělohradského (4x), Albrightové (7x), Denemarkové (8x), Havla (9x). Smekám před jeho trpělivostí a vírou v to, že tentokrát to vyjde. Ten optimismus mu třeba v případě Tomáše Halíka vydržel - obdivuhodné! -- u 27 knih! Pokaždé poctivě přečetl, pokaždé musel dát odpad. Chudák. Ještě že existuje Ferda mravenec a paměti Lubomíra Štrougala - 4 hvězdy. Spadl mi kámen ze srdce, že díky nim snad na literaturu nezanevře.

56 10.03.2023

(SPOILER) Přeťukávala jsem několikrát mezi čtyřmi a třemi hvězdami. Mělo to spád, to ano, ale už zase sériový vrah No moment, tohle je začátek mého komentáře ke Cravenově Loutkovému divadlu, napsaného před třemi dny! Mám čtenářské déjà vu.
Tentokrát je sociální mimoň, počítačový i všeliký jiný génius, v hlavní roli. Taky umí přecvakávat mezi různými svými podobami, především mezi extrémním mamlasem a extrémním šikulou (tomu popustí uzdu hlavně na konci, zato taky extrémně). Jako vyšetřovatel zase uplatňuje rychlé a krátké jasnozřivé spoje, nad nimiž se moje inteligence červená a ukrývá do hlubin; Theo by ji ale rychle vykopal, stejně jako těch několik mrtvol, úplně sám.
Ale jak to píše o kus níž Rade: pokud k tomu přistoupíte jako ke hře... Nelogičnosti vyvažuje čtivost, dialogy jsou svižné, bavila jsem se. Čtvrtá hvězda je tentokrát za zdařilý překlad, bez ironie.

56 16.02.2023

Nejdřív se obrátím na vás, mladé ženy, které jste své zklamání, zdvižené obočí a pohrdavě zkřivený koutek úst promítly do dvou hvězd a hůř. Upřímně, já vám rozumím. Víte, jaký je rozdíl mezi vámi a mnou? Tedy kromě toho, že vy máte před sebou tu nejtěžší část profesního a rodinného života, kdežto já si konečně užívám tu nejpohodovější? :-) Že pokud autorka vytvoří důležitou postavu starou jako ona (a já), může vám připadat nezajímavá nebo dokonce trapná. Já ale hodnotím tuhle knížku vysoko právě díky ní, stárnoucí spisovatelce, která přestává stačit požadavkům nakladatele, ve vztazích s muži je dost zoufalá, trpí návaly, ale svět dokáže vtipně glosovat a není jí cizí sebeironie. Abych pravdu řekla, marně lovím v paměti; žena v přechodu jako humorně pojatá postava? Respekt. Ostatní postavy jí spíš jenom sekundují, napětí do děje vnese postava mimo normu, jejíž fanatická podstata mi přišla až přehnaná – ale teď si říkám: že ona to je další vtipná provázanost autorky s hrdinkou?!
Je to dobrá knížka a mně přinesla to, co jsem čekala: zájem a pobavení.

56 25.09.2021

(SPOILER) Sdílím s ostatními nadšení stylem Delphine de Vigan. "No a já“ jsem četla se stejným potěšením, umocněným navíc něžnějším, milejším vyzněním (byť tragickými momenty autorka zřejmě nešetří nikde). Tady je spoilerem už samotný název, ale já jsem i tak uhranutě sledovala zápas těch dvou, nejvíc snad o zachování vlastní důstojnosti, a nakonec jsem necítila pouze depresi či bezútěšnost. Ti dva by si po tom, čím prošli, opravdu zasloužili konečně něco dobrého. Jenže – a tady souhlasím s Dela111 – kdo má už "něco odžito", ví, že právo na štěstí ani přímá úměra mezi dobrotou a odměnou za ni neexistují. Konec ale neberu jako jejich prohru, zdaleka ne. Naopak, "jen“ strašně bolestivé uzavření jedné etapy, ze které povede cesta k něčemu (možná i) lepšímu, byť co se týká jejich setkání – viz název. Život mě naučil: prohra? – ne, zkušenost. Odnáším si pocit souznění (autorka je můj ročník, tak třeba i proto) a radost z čistoty stylu.

56 06.09.2021