kap66 komentáře u knih

Je hezké porovnávat hvězdičky a komentáře vedle sebe: i ti, kteří píší, že to asi nepochopili, dávají alespoň dvě či tři - protože se to do hlavy prostě vtiskne. Troufám si tvrdit, že si tuto knížku zapamatujeme, co říkáte?
Já k Podivné knihovně přistoupila možná prvoplánověji než ti, kteří v ní vidí obraz podvědomí (nevědomí). S vypravěčovým konstatováním: "A to víte, jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny," jsem se vrátila do svého dětství a ocitla se v místě, kde jsem prožívala štěstí a vnímala všechno všemi smysly (samozřejmě myslím knihovnu). Jak ráda jsem brala knížky do ruky, cítila jejich vůni, prohlížela je a vybírala. Pro mě je tedy tato knížka obrazem mého VĚDOMÍ při čtení knížek. Knížky mě držely při sobě, jako bych měla kouli na noze, potkávala jsem v nich zlé i dobré bytosti, necítila reálně hlad, protože jsem "jedla" samá skvělá jídla s nimi, prožívala strach, radost i zamilovanost, s hrdiny jsem chodila bludišti = různými světy - a cítila, že můj mozek by třeba i díky čtení knížek mohl někomu "chutnat" (obrazně). Návrat do reality je ale někdy tvrdý, pravá smrt je zkrátka jiná než knižní.
Pamatuji si na debatu (před mnoha lety) s učitelem literatury: u rozboru jedné básně jsme jeho výklad nemohli přijmout, kromě něho v ní ten význam nikdo neviděl. Ta otázka musela padnout: "Jak víte, že právě tohle je správně, že tak to autor myslel?" Odpověď zněla: "Zeptal jsem se ho na to a on mi to řekl." Zeptáme se Murakamiho, co říkáte. Nebo si to budeme vykládat každý po svém - a třeba právě to je účel.

33 11.04.2018

Pro mě klasika v nejlepším slova smyslu. Naskočila mi vzpomínka na film, ale naštěstí jen zčásti (=výhoda opotřebované hlavy :-)) - takže jsem si to užila dvojnásob: sledovala jsem chování toho, koho jsem si jako vraha pamatovala (a pamatovala jsem si ho správně - a bavilo mě sledovat, jak A. napovídá, ale za chvíli vás zase odvede pryč - tohle umí bezvadně!), ale zároveň se pro mě chystalo překvapení v podobě ... Přečtěte si, doporučuji.

33 07.01.2018

Jindy se ráda nechávám unášet a vůbec nepřemýšlím nad vrahem - vlastně jsem ráda, když mě Agatha "dostane". Tady jsem si hned uvědomila, v čem je zakopaný pes (zřejmě z televizního nebo filmového zpracování). Zkusila jsem to tedy opačně - a funguje to taky! Užila jsem si to i tak, ačkoliv mi tím pádem samozřejmě přišlo, že na to mohl Hercule přijít dřív :-). Vypravěčem je Hastings - a díky tomu si užijete i humornou stránku dialogů (přestože mi je Hastingse trochu líto - ale ve srovnání s Poirotem musí každý dopadnout jako hlupák, že).

33 02.01.2018

Rozhodla jsem se dočíst všechny "Agáty", které ještě nevyšly v době, kdy jsem svoji maximální oblíbenkyni četla nejvíc (tj. v 80. letech). Tato knížka mi zase připomněla, proč mám Agathu Christie ráda: je to chytré a není to krvavé ani brutální, i když jde o vraždu. Je to mile starosvětské. Poirot je geniální a charakterní a přes všechny své nesnesitelnosti k pomilování. A dobro vítězí. Po čtení mám vždycky pocit zadostiučinění.
Takže jednu hvězdičku dolů za to, že spoustě jejích dalších, o něco lepších knížek bych musela dát hvězdičky nad limit.

33 17.12.2017

V jednoduchosti krása. Tak kratičké a tak působivé. "...den skoro šťastný..." Když na mě někdy padne chandra, hledám v uplynulém dni milé maličkosti - a srovnám si hodnoty. Tohle si přečtěte a zjistíte, že se vám zase tak moc špatného neděje.

33 12.12.2017

Nějak jsem vytušila, že papír a tužka budou k věci: jména postav a jejich charakteristika (Bobby Roy Clagget, ošklivec a debil), jejich zaměstnání (dealer, feťák, zloděj, vrah), vztah (tihle kupujou trávu od těchhle a tihle hrajou basket s těmihle) a - zcela proti duchu doby - i rasa; dost mi pomohly, abych se rozjela a ke konci frčela sjetá, za doprovodu filmu King Suckerman („Ten o tom pasákovi?“), ohlušená hudbou a střelbou. Ty bláho, to byl mazec. V tomhle ryze chlapském světě bylo ženských přibližně stejně tolik jako jakžtakž kladných mužských postav (1), zato ale tahle zfetovaná blbka krasavice (jak jinak, chlapi?!) - ne, víc neprozradím, přestože byste si i se znalostí děje (ona ta anotace je ukecaná dost) užili tu atmosféru. Pravděpodobně nejvíc vy, kteří máte normální zaměstnání i rodinu, nekradete, nefetujete, nestřílíte lidi a možná ani „kurevsky nemilujete D.C.“

32 05.01.2021

Čtvrtý indiánskodetektivní příběh: stejné napětí, stejná Jane s instinkty a fintami k záchraně hledaných, výborný začátek jako vždy a konec odpovídající názvu edice. (A stejná překladatelka, které občas ujede pravopis či vypadnou písmena i v příjmení hlavní postavy, a stejně odfláknuté korektury – tím si ale radost kazit nenechám.)
Opět mě to bavilo – a jiný účel to nemá. To, jak vážený lékař, nyní zločinec na útěku, lpí na falešném obrazu své situace a Jane je nucena mu iluze rozbít, jak se životní jistoty vyjádřené slovy „mám tam své přátele“ a „jsem lékař“ mohou stát nicotnými a dokonce život ohrožujícími, vyvolává až úzkost – a je to ta nejlepší část. „Nemůžete utéci od ošklivé minulosti a ponechat si zbytek – úctu a vděčnost, které jste si vysloužil, přátele a rodinu, kterou milujete, postavení, jemuž jste se těšil.“ Ráda mám i to, jak rovnocenné soupeře autor pro Jane vybírá, nejen ze strany zloduchů, ale tentokrát i dobroduchů :-).
Jen mi prozraďte: koho napadlo nazvat tento díl tak lacině a přiblble? Jestli tenhle trend (bohužel už běžný u filmů) došplhá i k vyšší literatuře a třeba román „Na západní frontě klid“ bude vydán pod názvem „Koho picne frantík?“, picněte i mě.

32 13.12.2020

Cestopisy zastarávají, ale to se nemůže stát těm, které jsou svébytným uměleckým dílem. Tohle je.
Sáhla jsem po něm ze zvědavosti – dokážu číst knížku psanou foneticky, a ještě k tomu nespisovně? Přece jen, mozek propraný léty školní spisovné češtiny a přečtené stovky knížek psaných stejným způsobem, to už je pořádný betonový základ. Šlo to nakonec dobře, díky „ledabylejšímu“ čtení: neluštit jednotlivá slova („bejg"?), ale klouzat očima po celcích (dělení na věty autor nedodržuje). Usnadněno je to tím, že přepis není striktně fonetický, autor naštěstí používá i Y, Ě, Ů: např. píše „dřevěný“ místo „dřevjení“.
Jen jsem do toho vklouzla, oceňovala jsem další stránky díla – a tady jsem rozhodně ledabyle nečetla. Vypravěče dobře charakterizuje o něco níž gad, já přihodím: milovník mléka a černého chleba, naprostý odmítač komunistické totality a špinavých začouzených metropolí, hlavně ale boží člověk s širokým srdcem; protestant tolerantní a otevřený všem náboženstvím, která jsou založená na lásce; inteligentní, ochotný učit se jazyku hostitelské země. Jeho postřehy jsou kouzelně milé a vtipné. Moc jsem čtení užila.
Připojuji úryvek z Paříže (nedávno jsem četla Kosatíkova Tigrida) – a važte si toho, byla to fuška napsat :-)!

…a pak sem vyrazil na ten bulvár Šampselyzé kerej eště tak ujde a koukám že sou fšude ňáký vlajky se srpem a kladivem a pam si no ťe buch to uš sou Rusové aš u Sény kurva mňel bych si taky v průběhu toho cestování ňegdy přečíst noviny nebo by se mi mohlo stád že bych moch přijít do pěknýho průseru tak mi to bylo podezřelý a bylo to na každym sloupku francouská a ruská vlajka ale nemusel sem mít žádný vobavy byl tam na náfšťevě ten známej Rus ménem Leonyd Brežňef ta figura s polidbyra vodych sem si a řek sem si že jeden Rus f Paříži mi nikterak neuškodí …
Potom sem se šel podívat do toho Svědectví a chťel sem si tam ňeco přečíst ale vono bylo zavřený tak mi napadlo že je to možná v souvislosti s tim Brežňevem tak sem byl na ňej mírňe naštvanej … a najednou kolem mňe přeběch ňákej člověk a byl to Čech výtvarnik a řikal že dycky toho Tigrida a spol. vyvezou f krizovejch chvílích ňekam na Korziku.

32 06.10.2020

(SPOILER) „… přes všechnu šéfovu popudlivost, neotesanost a mnohdy i nedisciplinovanost byl Lewis nesmírně hrdý – ano, hrdý – na své přátelství s mužem, jehož téměř všichni ostatní členové policejního sboru v Thames Valley postupně začali respektovat jako absolutního, i když poněkud excentrického génia. A v myslích mnohých byl fenomén Morse přímo spojován s ním – ano, s Lewisem! … Až dosud však v případě násilných úmrtí v Jerichu bylo jediným Lewisovým příspěvkem to, že svého šéfa asi před čtrnácti dny odvezl na parkoviště Clarendonského institutu. A proč vlastně (jak se potom Lewis ptal sám sebe) ten línej mizera nejel autobusem?“

Přirostli mi už oba dva k srdci; každý další díl budu zřejmě hodnotit jako nejlepší. Tedy tenhle se mi nejlepší zdál. Možná právě tím, že autor je ochoten svou oblíbenou postavu trochu shodit, jeho vysoce inteligentní vývody ocenit - a pak je zmačkat a zahodit.
Funguje tu osvědčené schéma: jeden je geniální, ale štve mě, druhý je spíš jen přihrávač, ale toho mám lidsky radši. Dohromady k sobě pasují, spolupracují a uznávají se. Morse a Lewis mě baví.

32 01.10.2020

„Chovat se racionálně dokáže člověka pěkně unavit,“ soudí hlavní postava Jean a toto pravidlo dodržuje do svých sta let. Jako dítě je roztomile divná, jako dospělá děsivě netknutá životem v normální podobě (Palivo – trochu níž – se s ní fakt nepáře, ale těžko nesouhlasit). K jejímu synovi jsem shovívavější, díky němu jsem se dočkala i vtipných momentů, např. z jeho pojišťovácké praxe: „Gregory se vyžíval zejména v tom, když lidem vykládal, kolik dostanou v případě úmrtí. Vychutnával si vypočítavý, chamtivý výraz na jejich tvářích: tolik peněz jen za to, že umřou.“
Nebýt to Barnes, myslela bych, že tu podivnou Jean jsem musela přetrpět jen kvůli jejímu setkání s pilotem, který „pohlédl do slunce“, a proto, že (čistě náhodou) zplodila syna, který v závěru vedl dialog s počítačem o Bohu, životě, smrti (a sebevraždě obzvlášť), což bylo zřejmě to hlavní, k čemu se chtěl autor dostat (a co mě zajímalo). A ještě jednou – nebýt to Barnes, nebylo by to možná ani čtivé. Jenže nedostatek postav, s kterými bych sympatizovala, a chybějící celistvost románu mi vadily, proto dvě hvězdy dolů.

32 07.09.2020

Nezvyklé slovní obraty a obrazná pojmenování, úsečné věty, vnitřní monology – Kallentoftův styl psaní zůstává. Měla jsem ho v detektivkách kdysi za originální, ale trochu se mi zajedl, lépe řečeno (v duchu hlavní postavy) zapil. Je ale možné, že mi hlavně začala vadit Malin. Její mozek je na jedné straně jako řešeto - opilecká okna, neschopnost racionálně vyhodnotit citové vztahy (k gigolovi a k dceři), hygienické prohřešky, na druhé straně stačí na úspěšné vyšetřování vražd v cizí zemi s odlišnou kulturou. Nejspíš se třemi hvězdičkami s autorem rozloučím a nechám si v hlavě vzpomínky na to, že jeho knížky byly jiné a že mě svého času bavily.

32 16.07.2020

Knížka stará přesně jako já, ale, to víte, dobré knížky dech neztratí.
Ačkoliv zrovna tahle trochu zpomalená a dýchavičná je, hlavně kvůli kombinaci dvou věcí. Martin Beck je v Maďarsku sám a inkognito, takže odpadly dialogy mezi ním a kolegy (které mě v Nočním autobuse tak bavily). Socialistická Budapešť je zpodobněna jako město, kde se všichni tváří „smrtelně vážně“ (několikrát zmíněno) a chovají se podivně, včetně policie. Zvláštní, matoucí pocit ve mně byl přiživen i volbou jmen a já pořád dumám, jestli to byl záměr: Martin se napil piva značky Radeberger a zanedlouho tu vystupuje Tetz Radeberger (s pivovarem nic společného nemá). Hledaná postava nese jméno Alf Matsson a Martin si náhodně a nikoliv v souvislosti s ním vybaví jméno švédského režiséra Arne Mattssona. Možná to byla zkouška čtenářovy pozornosti a já obstála, tak hurá :-).
Poté, co se policie probrala a nečekaně bystře zasáhla, zbystřila jsem i já a začala se víc bavit. Nakonec se tedy přikláním ke čtyřem hvězdám a příště si vyberu první případ. Je ještě o rok starší, ale možná svěžejší.

32 03.05.2020

Nemám ráda tvorbu literatury na způsob „Doprčic, rok 2000! Musíme vymyslet něco zvláštního!“ Jenže jsem nakonec ocenila, že na jednotný koncept přistoupilo 50 autorů, z velké části renomovaných či alespoň známých. Jak uvádí anotace, každý měl napsat jednu povídku z jednoho českého města roku 2000. Přistoupili k tomu asi jako žáci ve škole: někteří splnili zadání stoprocentně, dodrželi rok i místo, někteří splnili jen jednu část, u některých zůstalo místo jen v hlavě (a kdyby každá povídka nebyla uvozena i jménem města, mohla by se odehrávat naprosto kdekoliv), někteří to pojali jako vzpomínky (vynořující se v hlavě zřejmě právě v roce 2000). Mě nalákala jména oblíbených autorů (Škvorecký, Velinský, Fischl, Veis,…), od nichž jsem čekala vtip a dobrý nápad, což mi splnili. Ostatní jsem se zájmem přečetla, většinu ocenila, pouze ojediněle jsem byla otrávená či vyloženě znechucená.
Hvězdičkuji tedy spíše kvalitu práce nakladatelství než samotných autorů. Hned u první povídky mě zabolela děsivá chyba – Škvorecký, Danny Smiřický a Kostelec, ale jako místo děje je uvedena Jihlava, nikoliv Náchod. U některých povídek utekly také chyby věcné (31. září? - sci-fi to nebylo) a pravopisné (nejčastěji skloňování zájmen: ji x jí).
Čtyřmi hvězdičkami dostávám tuhle knížku z černých čísel, protože tam podle mě nepatří; třeba jen kvůli připomenutí tvorby těch, kteří už k magickému roku 2020 přispět nemohou.

32 06.04.2020

Susan Hill zřejmě přestala psát DETEKTIVKY, které se točí kolem VYŠETŘOVÁNÍ jednoho PŘÍPADU. Připravte se tedy na to, že budete číst o událostech souvisejících s rodinou Serraillerových a že to bude ještě o něco víc než druhý díl připomínat ŽIVOT, se záhadami, tragédiemi, smrtí, radostmi, vyšetřováním. Jenže - jako v životě - se o něčem dozvíte kdo a proč, ale nikdo nebude vědět co, jindy budete vědět kdo, ale méně proč. Opravdu to není detektivka v pravém slova smyslu. A já, přísná po mnoha přečtených „pravých“ detektivkách, jsem spokojená s tímhle originálním pojetím, protože je to něco jiného, a navíc poutavě napsaného.

32 03.02.2020

Vidím, že jsem to vychytala, když jsem sáhla namátkou rovnou po třetím dílu. Byl zábavný i napínavý a já víc od Doctora Who nečekám. Navíc Clara a dvanáctý Doctor jsou moji oblíbení, oba dobří a lidští (jak jen to u Doctora jde). Jejich špičkování, popř. vzájemná hodnocení ve mně často vzbudí pousmání.

"Profesorka Ventová je poněkud přímé povahy," poznamenal Balfour. "Je naprostou špičkou ve svém oboru, ale občas jí schází obyčejná lidská vřelost."
"Jo, tomu já rozumím," prohodila Clara. "Věřte mi."

Navíc mám ráda Doctorovu lehkou povýšenost, jejíž projevy musí Clara často u ostatních žehlit, ale – ha, kromě zábavy a napětí je tu i poučení!, i když jsem si ho tam možná propašovala sama – má pravdu, protože lidská zvídavost je úctyhodná, ale měla by být spojená s trochou pokory a s obyčejným pudem sebezáchovy.
Z šesti mých přečtených Doctorů jeden ze dvou nejlepších.

32 13.01.2020

Tak mě zase trudoš odhalil. Přesně u takových jako já má autor vyhráno. Někdy sice oceňuji logičnost vyšetřování, jindy (jako tady) si ale oblíbím hlavní postavu a tak trochu kašlu na to, jak vyšetřování vede, protože mě baví dialogy a styl psaní. Musela jsem přehodit v hlavě výhybku z mladého a milého Morse (s několika sériemi Endeavoura jsem strávila v létě hodně příjemných hodin) na toho starého (tedy spíš středněvěkého), už trochu otráveného a nedůtklivého; Lewis je mu dobrým protipólem i zrcadlem. Půlhvězdičku bych ubrala za milostnou linku, já se vždycky u vyznání lásky velkými slovy ošívám, ale půlhvězdičku zase vracím za příslib dobré četby, majíc před sebou všech dalších 13 dílů. Paráda.

32 07.10.2019

To je ale podivná anotace (k papírové verzi); ta k e-knize je naopak stručná, jednoduchá a naprosto výstižná.
Jedná se o sloupky a fejetony, tedy vypointované krátké texty. Že je Poláček mistr slova, vím už od dětství (jazyk Bylo nás pět je mně lahodný dodnes). V Okolo nás prokazuje své mistrovství v práci s knižní češtinou – a to opravdu složitější, plnou přechodníků, využívající i málo známá cizí slova (díky za fungující hypertextové odkazy). Humorného účinku dosahuje kontrastem obyčejného tématu, často "oděvního" (deštník, krinolína, vesta,..) a neobyčejného pohledu na jejich "roli" ve společnosti, obzvlášť v politice, navíc prezentovaného oním složitějším jazykem; např. takto:

Není tudíž divu, že s těmito názory jest deštníku umírati v osamocení. A nezabrání jeho úplné zkáze ani pokus organizovati se ve straně domácích pánů. Ani sympatie národního hnutí nezabrání jeho zkáze. Zemře deštník po životě plném hodností, ale zemře zapomenut. Zplesniví v koutku šatníku co potrava molům. Nemůže žíti, neboť jeho dráty chrastí konzervatismem a jeho charakter jest intrazigentní ke všemu novému.

Je to vtipné, ale nikoliv prvoplánově. Vyžaduje to také určité soustředění a je lepší si to dávkovat. Za nejvtipnější považuji fejeton o opileckém romantismu, trefný a přesný.
A protože si uvědomuji, že jsem jednu hvězdičku ubrala - trochu dotčeně - za tvrzení, že ženy neumějí přechodníky (já teda jo!), zase ji přidávám, a tím se hodnocení knížky vyhouplo z 60 na 80 %!

Tohle mě trochu zamrzelo: moje pátá knížka od oblíbeného autora, zrovna ta, která je tak populární (asi i díky filmu), ale pro mě pouze dobré scény slepené halabala k sobě. Jako když si po zhlédnutí filmu v podobě tzv. režisérské verze řeknu: aha, tak tohle vystřihli, já si říkala, že tam ta další scéna nedává moc smysl… Byla jsem úplně zadýchaná, jak autor hnal děj, zvlášť ke konci, přeskakoval to, o čem by se mi líbilo číst, takže příběh ztratil provázanost a především poetiku, kterou mám na jeho knížkách tak ráda. Toužím přečíst si tu původní, „autorskou verzi“, delší, kouzelnou a ucelenou.

Z vážnější autorčiny tvorby - soubor několika povídek, z nichž nejvíc jsem ocenila ty s židovskými motivy a z nich nejvíc ty, ve kterých vystupovaly děti (Evangelista, Kapustňák a Chuligán). Zvlášť první z nich, jejíž závěr dal název celé sbírce, mi přišla zajímavá několikerým způsobem – pohráváním si s definicí umění (tedy jeho vztahu ke skutečnosti) a s vlastním životem každého příběhu, který se ocitne už mimo autorovu moc. V některých povídkách mě příliš zasáhla ubitá lidskost a přízemní malost způsobená strachem a bezmocí kvůli "velkým dějinám". Mám raději díla humorněji laděná, ale působivé to bylo, to nemohu popřít.
Ale! Už zase musím zmínit odbytou práci na e-knize (opět poctivě koupené): chybějící interpunkce je rušivá, zvlášť v takovém počtu jako tady. Ještě jsem se ale nesetkala s tím, že – zřejmě při použití automatické opravy, jinak si to nedovedu vysvětlit – by byla na několika místech chyba ve jménu autorky(!): Irena Dousková je přejmenována na Irenu Douškovou. Možná se nad tím ona šama s nadhledem šobě vlaštním ušmívá, ale já moč ne.

32 14.08.2019

Jak ovlivnitelné může být hodnocení! Pořídila jsem si knížku od scénáristy seriálu, který byl pro mě zjevením. Na Zločinu jsem milovala všechno: zápletku a napětí, postavy a jejich herecké pojetí, obrazové ztvárnění, hudbu… Potom jsem, odříznutá od civilizace, pozapomněla jméno Sveistrup, a tedy důvod, proč jsem si Kaštánka pořídila, a pustila se do čtení. Není to špatné, říkala jsem si, ale zase ta schémata, obsahová i formální, zase a zase. Až když jsem si osvěžila, kdo je autor, chtěla jsem nad pocitem, že jsem posté četla podobnou knížku, přimhouřit oči. Ale budu zásadová (a k tomu přispělo i to, že jediné mé výtky ke Zločinu se týkaly právě scénáře, zvlášť v druhé sérii). Kaštánek se dobře čte, ale je to variace na vše, co znáte z jiných thrillerů. Pokud s nimi začínáte, oceníte ho víc.

32 28.07.2019