karel9045 komentáře u knih

Kniha není ani skutečná detektivka a ani psychologický román. Spíš nenáročné čtení na pláž. Dvě a půl.

08.04.2018

Realističnost. Tu na knize Adam Brookese oceňuji nejvíce. Základní a zcela novou myšlenkou je, že s rozvojem moderních technologií se prostředky výzvědných služeb přesouvají ze státních rukou, do rukou privátních. Soukromé firmy své zaměstnance platí mnohem lépe a na trhu práce si vybírají ty nejlepší mozky. Výzvědné služby se pak musí chtě nechtě obracet na sektor soukromý a to může při tak delikátní činnosti, jakou je špionáž či kontrašpionáž, přinášet řadu problémů. Přestože je Noční dravec Brookesovou prvotinou, na stylu psaní to není absolutně znát. V záplavě prefabrikátů a stokrát opakovaných klišé, působí tato kniha jako zjevení. Příměr s Johnem le Carré je v anotaci zmíněn zcela oprávněně.

4 06.04.2018

Kniha nepřináší nic nového. První autor který obeznámeného čtenáře při četbě anotace napadne, je Arthur C. Clarke, ale stejně je skvělé, že se mezi záplavou fantasy zase objevuje klasická science fiction. Reynolds má technické reálie velmi dobře propracované a minimálně první půlka knihy utíká jak letní dovolená. A vlastně i ta druhá se čte velmi dobře. Pak však před závěrem, jakoby popustil uzdu své fantazie poněkud víc, aniž by ji podrobil silnější kritice. SPOILER: nedovedu si například představit, jak by mohla vzniknout nějaká "psí" kosmická loď. Její obyvatelé si jdou vzájemně permanentně po krku a možnost jakékoli kooperace by byla nemožná i na mnohem nižší úrovni, než je výroba kosmických lodí, vyžadující znalost vyspělých technologií. A i ti vojáci z černé krychle mi připadali lehce naivní. Závěr byl očekávatelný, ale dobře napsaný. Za mě tři a půl hvězdy.

2 06.04.2018

Stanislaw Lem se později od této knihy distancoval a nedával souhlas s jejím dalším vydáváním. Označil ji za ranou práci naivního socialisty a některé povídky rovnou za příšerné. Neuplynulo však ani deset let a stanul na špičce světové literatury. Skok z oblastní ligy až na olympijský vrchol.

Palindrom je oddechová, lehčí literatura, kterou si občas rád přečtu. Mysteriózní thriller o věcech mezi nebem a zemí i jednom pátrání. Proč ne. Počínání dvojice hrdinů mi někdy přišlo trochu unáhlené, ale několik scén bylo opravdu velmi originálních a napínavých. Vždycky si představuju, jak by vypadaly ve filmu a i při současném množství thrillerů a detektivek, které však opakují stejné dějové vzorce, by tento příběh určitě nezapadl.
SPOILER!!! Mám jen problém s ústřední zápletkou. Dvojice hledá kazetu s nahrávkou, která zní pozpátku stejně jako při běžňém přehrávání - palindrom ( takovéto : Jelenovi pivo neleJ). Ale proč někoho vůbec napadlo pouštět nahrávku pozpátku? A hlavně, jak to udělal? Pokud by rozšrouboval kazetu a pásek v ní otočil, bude se mu jen přehrávat strana B. To je totéž, jako kdyby kazetu vyjmul a otočil. Aby slyšel nahrávku v kazetovém přehrávači pozpátku, musel by upravit postavení čtecí hlavy. Což by nebylo vůbec jednoduché - anebo se pletu? Dávám tři a půl.

1 28.02.2018

Počátek není žádná velká literatura, ale "jen" slušně napsaný, byť z řady nevybočující thriller. Občas jsem měl pocit, že tak trochu vodí čtenáře za nos, když do příběhu míchá líbivé ingredience, které s ústřední myšlenkou bezprostředně nesouvisí (padouch stojící v pozadí, tajemství princova otce atd.) Ale podobně pracuje třeba i Douglas Preston, jehož román Rouhání mi Počátek silně připomínal. Téma, z něhož Rouhání vychází, je dokonce v Počátku zmíněno. Mě osobně přitahovala myšlenka záhady lidské existence, tedy otázka kde jsme se na této planetě vzali, která následuje po ještě základnější otázce, kde se vzal tento svět. Počátek je tedy spíše žánr technothrilleru, tak dokonale zvládnutý Michaelem Crichtonem, kterého bych měl vedle Douglase Prestona také zmínit. A ještě na jednoho autora bych v souvislosti s touto knihou neměl zapomenout. Tím je Stanislaw Lem. V jeho vrcholném románu Golem XIV. se skupina vědců účastní přednášky umělé inteligence, mnohonásobně převyšující schopnosti lidského intelektu, na téma člověk a jeho budoucnost. Je však třeba říct, že Lemův Golem je mnohem náročnější četba než Brownův román.

Roberta Harrise lze oprávněně považovat na jednoho z nejlepších autorů populární literatury. Tu vysokou nechává na jiných (třeba na svém krajanovi Ian McEwanovi), ale to neznamená, že by se měl náročnější čtenář jeho knihám vyhýbat. Řemeslo totiž ovládá bravurně a zdá se, že se s každým dalším přírůstkem do své bibliografie zlepšuje. Při četbě jeho posledního románu Konkláve jsem měl dokonce zpočátku pocit, že by se za něj ani McEwan stydět nemusel. Hlavní postava románu kardinál Lomeli je vykreslen jako složitá osobnost. Muž vysokých morálních kvalit a intelektu, který však zároveň pochybuje o svých schopnostech, ale také o schopnostech a charakteru některých kolegů. Zdá se, že na pastorační poslání nahlíží každý z významných mužů jinak a také pohnutky každého z nich jsou jiné. I nejvyšší církevní hodnostáři jsou jenom lidé a teď se navíc sešli, aby ze svého středu vybrali nástupce zesnulého svatého otce. Do hry tudíž vstupuje politika a s ní taktizování. Každé hlasování přináší žebříček nejvíce favorizovaných osob, ale žádné se nedaří získat potřebnou většinu. Románu nechybí napětí, dynamika a zároveň umožňuje, aby si čtenář vytvořil reálnou (podle mého)představu, jak takové konkláve probíhá. Kdyby si Harris udržel tuto kvalitu až do konce, neváhal bych mu dát plný počet hvězdiček. Jenže možná pod vlivem čtenářova očekávání velkého finále, se rozhodl jít až za hranici uvěřitelnosti. Dokonce se mi bezprostředně po dočtení vybavila jistá scéna ze slavného českého filmu Jára Cimrman ležící spící. Proč, to samozřejmě neprozradím, ale myslím, že každý kdo ten film zná a knihu si přečte, to ihned pochopí.

6 20.01.2018

Kniha mě neštvala zápletkou (sice nereálnou, ale v rámci "lehčí" literatury docela dobrou), ani nekonečnými pasážemi o milostném vztahu ústřední dvojice, či podivnou strukturou (asi uprostřed knihy se objeví román v románu - lepší a napínavější než dosavadní text, který však záhy zmizí a už se neobjeví), ale příšernou stylistikou. Takhle si představuji červenou knihovnu. Posuďte sami : ...navzdory vší důvěře, již k sobě cítili, se však Bety nepodařilo vysvětlit příčinu svých slz v den, kdy se seznámili. To tajemství leželo nejhlouběji v jejím srdci a silně pochybovala, že přijde chvíle, kdy jej Craigovi nebo někomu jinému vyjeví..., ....že i Craig má v sobě uzavřená zákoutí, do nichž ji nikdy nepustí. Naznačovala to už jeho omezená výřečnost, když naráželi na citový život. Bylo zřejmé, že dřív trpěl. Jeho citlivost k ostatním vzklíčila právě v onom bolestném světě. Tam vzniklo vcítění, jehož je schopen jen člověk, který chápe bolest druhého..., ..souhlasil a s tím odvál všechen náznak lásky, který jsem k němu cítila...atd. A takových perel je v knize plno . Něco jako Danielle Steel v thrillerovém kabátě. Ale na druhou stranu jsem se seznámil s malířem, o jehož existenci jsem neměl tušení (José Sert). Pokud tedy máte rádi příběhy, které jsou napínavé a navíc se v nich objevuje umění, sáhněte spíš po Donně Tartt a jejím Stehlíkovi. Po tomhle opusu se vám bude zdát, že jste ze sklepa vystoupali až na střechu Empire State Buildingu.

2 30.10.2017

Žánr na pomezí psychologického románu a detektivky, rozsahem spíš novela než román. Styl velkých spisovatelů (mezi které Amise řadím) se však dá jen těžko zaškatulkovat.
V prvním plánu jde o příběh policistky, která si v minulosti prošla těžkou závislostí na alkoholu a nyní vyšetřuje podivnou smrt své známé, velmi úspěšné vědecké pracovnice. V dalších rovinách se děj zabývá samotnou prací policie. Je mnohem realističtější a opravdovější než je tomu v běžných detektivkách a thrillerech. Uvažování inteligentní ženy ve středních letech (policistky) bylo přesvědčivé, stejně jako policejní reálie. Amis se představuje ve vrcholné formě. Zbavil se banálností, zbytečných a nudných úvah vedoucích odnikud nikam (Jiní lidé -Tajemný příběh). Zde není nic navíc, vše má své opodstatnění, text jde přímo k věci a nese i jisté existenciální tajemství.

3 14.09.2017

Stejně jako romány 2666 a Divocí detektivové i tento je, mimo jiné, příběhem o pátrání. Pátrání po vyšinutém psychopatovi Carlosu Wiederovi, tvůrci nového "umění", které se neobejde bez lidských obětí. A to doslova. Je to šílené? Asi ano, ale takové už Bolaňovy romány jsou. Těžko je žánrově zařadit. V jedné knize se snoubí thriller s hororem, detektivkou i novým románem. Na základní kostru příběhu se váží desítky a desítky dalších, trochu jako u Salmana Rushdieho. Autorova fantazie nemá hranice, ale vše drží dokonale pohromadě. Některé nápady využil i pro další knihy (například Fašistická literatura v Americe). Interpretovat Bolanovy romány, není snadné, pokud to vůbec jde. Jsou těžko uchopitelné. Lze na ně nahlížet z mnoha úhlů a vyvozovat různé závěry. Tento by mohl být třeba symbolem zúčtování s Pinochetovou érou, na niž levicový autor pohlíží jako na dobu chilského temna.

27.07.2017

Po knihách Muž z vysokého zámku Philipa K. Dicka, Otčina Roberta Harrise nebo Nádvláda C.J. Sansoma je zde další, pohrávající si s myšlenkou alternativní historie II. světové války. Kniha je koncipována do přibližně tří časových období, které se střídají po jednotlivých kapitolách. V nich se odvíjí příběh talentovaného spisovatele Sigge Eriksona, který by nejspíše prožil klidný život naplněný tvůrčí prací, pokud by žil ve šťastnější době. Takto sledujeme jeho kroky v éře úsvitu nacismu, který se po porážce Sovětského svazu rozšiřuje na dálný východ a zároveň upevňuje své pozice i ve Skandinávii. Sigge a jeho přátelé z literárních kruhů zastává spolu s různými levicovými aktivisty a demokratickými skupinami, protinacistické postoje. Nakonec se však po mnoha peripetiích dostavá do spárů švédského gestapa. A zde přichází na scénu v roli Mefista jeho starý známý Kurt Robladh, který se z někdejšího marxisty a levicového literárního kritika přerodil ve významného exponenta režimu, aby učinil nabídku. Pomůže Sigge vytáhnout ze světského pekla, pokud bude pracovat ve službách nacistického režimu....
Velmi silnou stránkou knihy je komplexní charakteristika postav, která zabraňuje jejich černobílému vnímání. Ani samotný Robladh, není jednoznačně negativní postavou. Román klade otázky kam až sahá odpovědnost člověka v totalitním režimu, kde jsou hranice konformismu, ale také jak těžké je soudit někoho, kdo měl fakticky k výběru jen dvě možnosti: smrt nebo zatracení.

2 21.05.2017

Yann Martel mě ještě nezklamal a ani tato kniha není výjimkou. Téměř lituji, že už jsem ji přečetl a takový pocit nemám příliš často. Zažil jsem ho u Divokých detektivů Roberta Bolaña, u Srdce na obrtlíku Donala Ryana a určitě i u dalších knih mých oblíbených spisovatelů (Iana McEwana, Martina Amise, Donny Tarttové, Johna Irvinga...). Román Portugalské velehory je obtížně popsatelný. Originální, brilantně vyprávěný příběh o lidech, kteří jsou schopni vidět dál než ostatní, tvoří tři novely. První je vlastně roadmovie s detektivním pátráním podobné Lynchovu Příběhu Alvina Straighta, ve druhé se odvíjí temný, trochu mysteriozní příběh silvestrovské noci roku 1938 a třetí vypráví o jednom neobvyklého přátelství. Co tyto tři povídky spojuje, krom zjevných souvislostí, je na každém, kdo se rozhodne si knihu přečíst. A to je to, co vřele doporučuji.

1 12.04.2017

Zajímavá kniha, zvláště když ji srovnáme s následným filmovým zpracováním. V něm se tvůrci rozhodli, asi aby bylo napínavější, ledacos pozměnit nebo přidat. Podobný dojem jsem měl ze srovnání knihy Issera Harela Mosad: Operace Eichmann, kterou napsal sám šéf celé operace a filmem Muž, který dopadl Eichmanna, v němž tvůrci také značně fabulovali. (Zde však může být omluvou, že Harelova kniha vyšla až po natočení snímku.) To srovnání mě napadlo nejen proto, že obě knihy popisují činnost tajných služeb a jednu konkrétní operaci, ale i v souvislosti se scénou týkající se letadla (nechci víc prozrazovat), která se objevuje v obou filmech a v obou je nejen téměř totožná, ale také zcela smyšlená.
Kniha A. J. Mendeze a M. Baglia je podobně jako ta Harelova naopak velmi realistická, velmi popisná, plná jmen osob v nichž jsem měl občas trochu problém se orientovat, ale taková už literatura faktu bývá.

2 01.03.2017

Pro mě jednoznačně nejlepší Mawerův román. Smutný a velmi autentický příběh dvou kamarádů graduje v momentě, kdy se rozhodnou zdolat švýcarský Eiger. Ten se stane zkouškou jejich odvahy, fyzických sil i přátelství. Kniha ční nad ostatními romány Simona Mawera také možná proto, že spisovatel sám horolezectví propadl.

3 07.02.2017

Skvělý byť možná příliš popisný román. Osobně bych si dovedl představit, že je až o čtvrtinu kratší a dynamičtější, protože děj se v něm odvíjí jen velmi zvolna. Ale možná že by pak ztratil hloubku, kterou mu Tarttová svým mistrovstvím vtiskla. Jako každé velké dílo, i tento román není zcela žánrově zařaditelný. Pohybuje se v rovině beletrické, psychologické, ke konci se objevují prvky thrilleru. A není to jen příběh malé dívky, která se snaží vypátrat a pomstít smrt svého bratra. Jde o komplexnější náhled do života ve státě Mississippi (někdejší člen Konfederace) uprostřed sedmdesátých let, kdy se Amerika musela vyrovnat s následky ropné krize a ekonomickým úpadkem, který nejvíce postihl střední a nižší třídu.

1 27.09.2016

Jedna z nejzasvěcenějších knih o Beatles. Jejich hudba a texty rozebrané až na atomy. Občas je pro člověka bez hudebního vzdělání trochu složitá, ale i tak stojí za to. O jednotlivých skladbách se dozvíme téměř vše, včetně takových detailů, jako že například ve skladbě Paula McCartneyho FIXING A HOLE byl v 1: 09 ponechán drobný basový přehmat, nebo v Lennonově LUCY IN THE SKY WITH DIAMONDS je v 1: 32 slyšet nečistotu (špatně přemazanou původní nahrávku) atd....

3 03.09.2016

Tuhle knihu mám doma už asi dvacet let a pořád mi přijde jako jedna z nejlepších v daném oboru. Dnes už je podobně zaměřených knih hodně, ale s touto se může poměřovat jen málokterá. Mnohdy doprovodné ukázky svědčí o tom, že jejich autoři nejsou dobrými nebo vyzrálými výtvarníky, aby mohli někoho učit. U Stana Smitha se netřeba obávat. Je skvělý. Zvládá portrétní tvorbu, zátiší i krajinomalbu s naprostou bravurou. Obrázky mají patřičný šmrnc, lehkost a komentáře u nich jsou dostatečně srozumitelné. Také oceňuji, že k daným kresbám nepotřebuje používat celou škálu tužek od nejtvrdších po nejměkčí, jak je dnes v módě. Zkrátka Kurs kresby nelze než doporučit všem začínajícím i pokročilejším výtvarníkům a doufat, že se dočká nového vydání.

1 30.07.2016

Protože mám rád Martina Amise, čtu vše, co se mi od něho dostane do ruky. A tak jsem narazil i na tento román. Na přebalu navíc stála větička, že jde o mysteriozní thriller. Co víc chtít. Dobré thrillery mám také rád a tak tu jsou hned dva důvody, aby se mi kniha líbila. Jenže, i když má román v tomto zatím jediném českém vydání asi jen dvěstě stran, četly se mi těžko. V krátkosti: jistá dívka se probouzí v nemocnici (zřejmě). Nic si nepamatuje, ale dokonce ani nechápe smysl a funkci věcí, které ji obklopují. Její příběh je popisován způsobem, jakým uvažuje. Ocitne se například v podlouhlé místnosti s keramickými nádobami a čtenář si může domyslet, že je to asi WC anebo umývárna. Před ní se na stěně objeví postava, která zmizí jakmile ona sama uskočí stranou. Dívka se tedy zřejmě podívala do zrcadla. (zrcadlo se tam později objeví ještě několikrát, tentokrát již jako zrcadlo). Nad hlavou jí plují bílí beránci (mraky) atd. Nechápe přesný význam slov čas a místo. Nezřídka si právě tyto dva pojmy plete. Lidi které vidí, si rozděluje do různých kategorií a snaží se vysvětlit si jejich chování a jejich vztahy vůči ní. Pohybuje se mezi sociálně slabšími vrstvami, prostitutkami, lidmi bezcílně se protloukajícími životem atd. Číst kupodivu nezapomněla a tak čte vše, co se jí naskytne. Rychle se učí. Najde si i práci, najde si bydlení, seznamuje se s dalšími osobami. Vše se děje jakoby bez cíle - mimoděk. Příběh na mě působí jako jistá symbolika. Snad způsob jakým se dítě snaží pochopit svět v němž žije, do kterého vrůstá a s nímž si vytváří nejrůznější vazby. Jak se však do toho stavu dostala dospělá dívka? Různé náznaky odhalují její dřívější existenci. Kým byla a kým vlastně je? Žije jen ve stínu svého alter ega? Žije vůbec?
Tady mě kniha rozčiluje nejvíc. Jakmile se hrdinka setká s někým, kdo by jí mohl ledacos vysvětlit, nepokládá kloudné otázky a spokojí se útržky, které se těžko skládají dohromady.... Vždy na začátku nové kapitoly se objeví kousek komentáře tajemné osoby, která sleduje dívčiny kroky a uvádí na pravou míru některé její mylné představy. Také naznačuje, že se dopustila něčeho velmi špatného a cosi špatného bylo spácháno na ní.
Neočekávejte ale žádné jednoznačné vysvětlení. Měl jsem svoji teorii o zneužitém dítěti, ale zase jsem ji zavrhl. Příběh je spíš určitá šifra nebo symbolika zmarněného, nenaplněného života.
Ve srovnání s pozdějšími romány Martina Amise, kde každé slovo a každý příměr dokonale vystihuje situaci nebo děj, se mi tento zdá být užvaněný a ve své popisnosti někdy zcela mimo - možná ale, že chyba je v překladu nebo zkrátka ve mně. Každopádně jsem se místy nemohl ubránit tomu nejhoršímu, co se při četbě může stát - nudě.

28.04.2016

Lincoln Child je zručný řemeslník spotřební literatury, takže vyprodukovat napínavý příběh mu jistě nezabere příliš času. Přesto se těžko bránit dojmu, že Ledová kletba je čirý brak. Nicméně oceňuji některé originální obrazy a situace. Líbí se mi pochmurně vykreslená severská krajina a objev jeskyně, v níž se za tlustou vrstvou ledu nachází hlava zvířete - snad smilodona (tygra šavlozubého) a jeho následné vyprošťování za účasti televizních kamer. To je myslím scéna, která by vypadala velmi dobře na filmovém plátně. Zbytek knihy je pak už bohužel jen primitivní vyvražďovačka a la Vetřelec.

18.04.2016

Zdá se mi, že ze všech česky vydaných knih Simona Mawera, je tato nejslabší. Nikoli tématem, ale spíš způsobem jakým jsou některé její části napsané. Souhlasím s Adorjas, že například okomentovat výcvik a přípravu na výsadek několika větami, je trochu málo. Jako by to byl spíš novinový článek než román, jehož podstatou je živý děj, do kterého vás musí autor uvést. Možná je to tím, že Mawer neměl o dané problematice příliš velké znalosti a nechtěl se dopouštět nepřesností. Ve srovnání s románem Pád, popisujícím třeba nebezpečný výstup na skalní stěnu tak neuvěřitelně sugestivně, až máte pocit, že na ní visíte také, je tento slabší, i když ve druhé půlce už začíná nabírat potřebné obrátky. Věřím, že Simon Mawer si jen vybral horší období, které zřejmě provází každého umělce a těším se na jeho nejnovější počin Provazochodkyně.

4 17.04.2016