karel9045 komentáře u knih

Když se na podzim loňského roku (2015) konaly ve Francii jakési volby, tradiční UMP (ta co za ni kope Sarkozy) se spojila se Socialisty (Hollande), aby společnými silami zastavili postup kandidátů Národní fronty (Le Pennová). Stalo se tedy něco, co ve svém fiktivní příběhu vylíčil i Houllebecq. Zde tedy ještě přibyla další (také fiktivní) strana Muslimské bratrství, s níž dvě prvně jmenované vytvořily koalici.
Autor zná reálie své země pochopitelně mnohem lépe než my, kteří komentujeme jeho knihu a tak mě tvrzení - že je rychlost společenských změn, tak jak ji líčí, příliš vysoká, že jeho politické odhady jsou nerealistické - moc nepřesvědčují.
Co se týče samotného příběhu, je výsledkem uměleckého mistrovství francouzského spisovatele. Hlavní hrdina je ve svém sexuálním apetitu a hlubokém intelektuálním zájmu o literáta z devatenáctého století odtržen od reality století jednadvacátého a jako mnoho jiných Houellebecqových postav působí dojmem nezúčastněného pozorovatele událostí, které v tomto příběhu znamenají konec jedné civilizace.

3 01.03.2016

Dvacet jedna lidských osudů, dvacet jedna různých úhlů pohledu na život ve vzájemném vztahovém propletenci. Směs je to pestrá - setkáme se se silnými i slabými osobnostmi, s lidmi se srdcem na dlani i křiváky (jeden z nich se objevil v předchozím románu Prosinec už je takovej - Jason), s psychicky vyšinutými jedinci, s osobou odlišné sexuální orientace hledající cestu zpět k svému otci, s paní, která se nikdy nesmířila se smrtí syna atd. Všechny osoby, ať už sympatické nebo odpudivé, jsou však díky neobyčejnému vypravěčskému talentu Donala Ryana lidsky pochopitelné, třeba i ve svém zcestném konání. Některé postavy, na něž jsme si vytvořili názor prostřednictvím vyprávění druhých, se nám promění před očima, jakmile jim dá autor slovo a ony promluví samy za sebe (Frank). Život většiny je ovšem ovlivně hlubokou hospodářskou krizí, která postihla Irsko v první půlce nového desetiletí a definitivně tak ukončila éru irského hospodářského zázraku z počátku devadesátých let. Kniha to tedy není zrovna veselá, ale ani vyloženě smutná - je taková, jaký je život sám a končí malým happyendem.
Dozvíme se také, jaký byl osud hrdiny předchozí knihy Johnsey Cunliffa, i jeho kamaráda Huhly Davida.
Prosinci jsem dal pět hvězdiček a Srdci na obrtlíku bych klidně ještě jednu přidal, pokud by to bylo možné. Donal Ryan je neobyčejně talentovaný vypravěč a já jen doufám, že se brzy dočkáme třetí knihy, ohlášené sbírky povídek Náhodný sklon světla.

10 25.02.2016

Skvěle napsaná autobiografie jednoho z největších hudebních producentů a také nebývale skromného gentlemana, který o své životní cestě vypráví s humorným nadhledem. Už v dětství pochopil, že se narodil pro hudbu a rozhodl se jít za svým snem, stát se klavíristou. "Myslel jsem, že Rachmaninov je něco jako můj kolega" píše s velkou dávkou sebeironie o svých hudebních začátcích. Doba a nejspíš ani finanční situace mu neumožňovala se soustavně vzdělávat a tak se stal autodidaktem. Teprve po válce mohl nastoupit k řádnému studiu na hudební škole Guildhall School of Music v Londýně. Získal klasické hudební vzdělání a brzy poté nastoupil do hudebního impéria EMI. Píše-li o Beatles, (ale zdaleka ne jen o nich) jasně říká, že John Lennon a Paul McCartney byli skuteční hudební géniové a teprve za ně řadí George Harrisona, Ringo Starra a také svoji maličkost. Je však jisté, že bez jeho vkladu a nápaditosti by slavná čtyřka nikdy nezněla tak, jak ji známe. Martin dále vzpomíná na spoustu dalších slavných (P. Sellers) i dávno zapomenutých umělců, s nimiž spolupracoval na jejich nahrávkách. Seznamuje čtenáře s prací hudebního producenta a s tím, jak se náplň toho povolání postupem času proměňovala. Vysvětluje, jakým vývojem prošly technologie nahrávání a studiové práce od dob jeho začátků v padesátých letech, až po konec sedmdesátých, kdy kniha vznikla.

1 21.02.2016

Jeffery Deaver už několikrát napsal, že píše proto, aby bavil. Rád vymýšlí zápletky s překvapivým rozuzlením, zvláště když se mu podaří svést čtenáře na falešnou stopu. Jeho příběhy by určitě ocenil Edgar Wallace nebo Ellery Queen (oba). Edukativní a náročnou literaturu nechává na jiných. Výhrady, které by mohli mít určití recenzenti k jeho knihám, již ostatně vtipně shrnul v povídce Zápletka (ze sbírky Tak trochu šílení), kde jistý velmi populární a movitý spisovatel J. Prescott zemře a na přetřes přijdou i recenze jeho thrillerů, hovořící o letištní nebo postelové literatuře, braku, či pokrmu bez nutriční hodnoty. Jenže i thriller se musí umět psát a když vidím na pultech knihkupectví některé údajné bestsellery (například Arangův román Pravda a jiné lži), říkám si, že by jejich autoři lekci mistra Deavera pořádně potřebovali. Nápadů má stále na rozdávání, takže si může dovolit vydat sérii povídek, z nichž některé by mu klidně posloužily i pro námět na román. Jistě, pokud znáte Deavera, dokážete občas předvídat pointu (což mně osobně vůbec nevadí), přesto si myslím, že umi být ještě pořád originální i při množství knih, které již vydal. K nejlepším, ze sbírky Panoptikum, řadím tyto čtyři povídky: Bez Jonathana, Víkenďák, Vánoční dárek a pro mě vítěznou Trojúhelník.

2 26.01.2016

Téma zrady a pomsty je staré jako literatura sama a jeho přitažlivost jak vidno neochabuje. Syn by mohl být nový Edmond Dantes, ačkoliv ten realizoval svoji odplatu prostřednictvím druhých osob a sám zůstával v pozadí. Příběh Jo Nesba není tak komplikovaný jako Hrabě Monte Christo a rozuzlení nebylo až tak překvapivé, jak jsem po přečtení některých recenzí očekával, ale to nevadí. Netroufal bych si srovnávat Alexandra Dumase a Jo Nesba, ale jsem přesvědčen, že spisovatelé jejich typu musí být obdařeni schopností kombinace a analytického myšlení. Příběhy by jinak nemohly být vystavěny na brilantních zápletkách, gradujících v napínavém finále. Nic není opomenuto, vše do sebe dokonale zapadá s matematickou přesností. Snad až příliš dobře na to, že v reálném životě zůstává spousta věcí nedořešených a náhoda může zhatit i sebedokonalejší plán.
Nesbo však dokáže být i zajímavě poetický, jak například dokázal hned v úvodu svého krátkého románu Krev na sněhu. Vlastně si pořád myslím, že tato novela spolu s pokračováním Půlnoční slunce a románem Lovci Hlav je tím nejlepším, co zatím napsal. Nejspíš proto, že zmíněné knihy mají, kromě opět výborných zápletek, zvratů a rozuzlení ještě něco, co třeba Syn postrádá - určitý druh temného humoru a nadsázky, které mohou i žánr thrilleru posunout blíže k tzv. vysoké literatuře.

8 19.01.2016

Thriller je žánr, který se asi nikdy nebude počítat mezi velkou literaturu, ovšem když je jeho autorem Mailer, mohla by to být právě ona pověstná výjimka. Bohužel není. Začátek je nicméně slibný. Deštivý Cape Code a chlápek který se probudil do šílené kocoviny po nekonečném flámu. A na to co pak našel ve své soukromé skrýši, nezapomene do smrti. Bezvýchodnost, tíseň a všudypřítomný déšť. Po sezóně je poloostrov téměř liduprázdný.
Až potud je Mailer bezchybný, úžasně obrazotvorný, jak se na spisovatele jeho formátu sluší. Pak se děj začíná zalidňovat stále větším počtem bizarních postav. Vztahy se komplikují, složitě proplétají a jsou stále méně věrohodné. Logika jednání klíčových aktérů také není příliš silná. Proč ten či onen musel udělat zrovna toto!!?? Nakonec je to pořádná skrumáž plná sexu, drog a dalších Mailerových ingrediencí, která mi vyšuměla z hlavy pět minut po dočtení knihy. Ovšem některé scény zůstaly - je to přece jen Norman Mailer.

08.01.2016

Ani se nechce věřit, že kniha je autorovou prvotinou. O to víc jsem zvědav na jeho další tvorbu. Vyzrálý styl, množství krásných, smutných i velmi vtipných metafor (..smutek pokrejvá zem jako deka...stejká po zdech jako slzy...když na vás padne, je to jako rána hokejkou za mrazivýho rána, anebo ..den kdy Dwyer umřel se několik meger z Asociace sesedlo u nich v kuchyni, aby tu tragédii svejma zobákama rozklovávaly jako vrány odhozenou svačinu.), to je příběh citlivého kluka s velkou duší a nulovým sebevědomím, který se považuje za vesnického prosťáčka, ale přitom zná skutečný život a do každého vidí téměř stejně dobře, jako do sebe sama. Může se to zdát banální, ale v podání Donala Ryana není. Autor nikdy nepropadne sentimentu, nesklouzne k příjemným, ale nevěrohodným zakončením.
Prosinec už je takovej vyšel až po veleúspěchu druhého románu Srdce na obrtlíku, nominovaného na prestižní Mann Bookerovu cenu 2013. Teprve pak byl vzat na milost a vydán, aby potvrdil talent nového irského spisovatele. V češtině pak už obě knihy vyšly ve správném pořadí. Tak doufejme, že jeho třetí počin Náhodný sklon světla z loňského roku se už také brzy dočká českého vydání.

10 07.01.2016

Umělá inteligence je námětem mnoha knih už od šedesátých let. Některé pasáže Indexu hrůzy mi přípomínaly dávnou povídku Stanislawa Lema Kladivo nebo mladší a podobnou Clarkovu Vesmírnou odyseu (trable s palubním počítačem Halem 9000), z novějších románů pak Kořist Michaela Crichtona - zde vzniká nová, organická a našemu druhu nebezpečná inteligence a z nejnovějších pak Projekt Kraken Douglase Prestona. Posledně jmenovaný román dokonce popisuje podobný program, jako Harrisův, jehož prostřednictvím probíhá (mimo jiné) obchodování s cennými papíry.
Index Hrůzy se řadí mezi ten druh inteligentních techno-thrillerů které mám rád, ale kterých je na dnešním knižním trhu jako šafránu. Nastiňuje možný problém, s nímž by se civilizace mohla v blízké době potýkat a netrpí přitom přílišnou doslovností, ani fantazií utrženou ze řetězu jen proto, aby působila efektněji.

1 03.01.2016

I kdybych se na předsádce nedočetl, že Arango je scénárista, asi by mě to stejně napadlo. Text není příliš literární a připomíná spíš scénář převedený do knižní podoby anebo přípravu pro skutečný scénář. Sled jednotlivých obrazů přelétá jako kamera z osoby na osobu a ještě nás informuje o něčem, co se děje o půl kilometru dál. To by se nakonec dalo vzít jako specifický způsob vyprávění. Správný thriller by však neměl dovolit, abyste ho odložili dříve, než dočtete poslední stranu. Než autor neodhalí vše co před Vámi skryl a poslední díl skládanky nezapadne na svoje místo. Tady nic takového nevidím. Arango vymyslel zápletku, ale už si nevěděl rady, kam ji posunout. Příběh je vlastně velmi statický a klidně by mohl skončit už v půlce knihy. Rozvíjí ho hlavně další obrazy, třeba kuna ve střeše, což je sám o sobě dobrý nápad, jenže s dějem přímo nesouvisí. Také způsob jak vnímat hlavní postavu je nejasný. Chvíli se zdá, že si neuvědomuje čeho se dopouští a její chování tomu odpovídá, ale už o kus dál vidíme, že velmi dobře ví, co dělá. Svou temnější atmosférou mi kniha připomíná román Stoprocentní riziko Jean- Michela Guenassii (také bývalého scénáristy), ale ten má i přes své slabiny mnohem propracovanější a především gradující děj. Zkrátka pokud chce autor psát thriller, měl by se učit u někoho jako je třeba Jeffery Deaver, mistr zápletek, napětí, zvratů. Protože je škoda zahodit docela slušný nápad, jaký tato kniha nabízela. Pořád si myslím, že se ještě dočkáme filmu.

1 28.12.2015

Zajímavá je asi tak první třetina knihy. Začátky Rolling Stones, jejich hudební vzory a Británie šedesátých let vůbec. Pak se ale "děj" přehoupne do sedmdesátek a začíná únavný výčet Jaggerových sexuálních eskapád, milenek a dětí - za chvíli se už v tom člověk začne ztrácet. Navíc mnoho informací má spíše charakter bulvárních drbů. Hudba je odsunuta na druhou kolej. Je zvláštní, že zatímco tato kniha byla hojně recenzována a komentována v tisku a médiích, jiná se stejným názvem, ale od Philipa Normana, byla téměř ignorována. Měla zřejmě tu smůlu, že se na trhu objevila o něco později, než ta Christophera Andersena a nikomu se už nechtělo číst další knihu o Jaggerovi. Přitom je mnohem zasvěcenější a nabízí nejen detailní pohled na osobnost Micka Jaggera, ale i na hudbu, kterou byl on a Rolling Stones ovlivněni.

1 30.11.2015

Není to vlastně skutečná science fiction, třeba v porovnání se S. Lemem nebo A. C.Clarkem. Tito pánové se pokoušeli o predikci možného vývoje a v nejlepších momentech se jim to dařilo. Lem předvídal vznik internetu už na konci padesátých let a v jeho románu Návrat z hvězd z roku 1961 se také objevuje. Clarke zase předpověděl vznik geostacionárních telekomunikačních družic už na konci války. Tahle kniha je spíš romance a jistě místy trochu sladká. Ale přesto má nápad a půvab. Třeba jak kocour obchází všechny dveře a zkouší, jestli za některými není léto. Na to si občas vzpomenu, když na podzim pouštím na zahradu naše kočky. Často se zarazí a koukají jestli to myslím vážně, že je venku taková zima a jestli s tím nehodlám něco udělat.

5 26.11.2015

Se svým názorem budu určitě patřit k menšině, ale myslím si, že Nesbo je mnohem silnější v kratších románech a novelách jako jsou Lovci hlav, Krev na sněhu a Půlnoční slunce, než v mnohdy zbytečně překombinovaných románech s Harry Holem. Tyhle drobnější věci mají čistější i vtipnější zápletku a Nesbo v nich mnohem víc uplatňuje svůj cit pro detail a temný humor. Závěr románu Krev na sněhu je přes svou mrazivost (sic) doslova poetický (mimochodem stejné vyústění má i osud jedné postavy ze čtvrté řady vynikajícího amerického seriálu Impérium - Mafie v Atlantic City) nebo poslední počin Půlnoční slunce a scéna s dveřmi, to jsou přece nápady, se kterými se nesetkáváme každý den.

4 21.11.2015

Knihu jsem dočetl až na stránku pět nebo možná šest. Tam jsem se dozvěděl, že Lennon byl baladýrem s medovým jazýčkem, který složil písně Strawberry Fields, Penny Lane, Norwegian Wood a Savoy Truffles. Pochopil jsem, že číst dál by nemělo smysl. (Penny Lane složil a zpíval Paul McCartney, Savoy Truffles složil a zpíval George Harrison)
Nedalo mi a hledal jsem na netu nějakou recenzi této knihy a skutečně ji našel na adrese www. brouci.com v sekci recenze. Autor pod jménem OHNOTHIMAGEN nám šetří čas tím, že předkládá autorčiny "nejzajímavější" výroky jako důkaz její absolutní nekompetentnosti a ještě nás baví. Tak třeba:
(A Hard Day’s Night): "…Název filmu však s sebou přinesl i potřebu úvodní skladby – to, zdá se, poněkud zastrašilo Lennona, který nerad skládal."

"…Ačkoli spolupráce s Yoko dala vzniknout několika hitům, bylo nad slunce jasnější, že Lennon na ní byl myšlenkově i kompozičně závislý. Sám by absolutně nic nezvládl, nikdy by nestvořil skladbu formátu Eleanor Rigby, Norwegian Wood, Strawberry Fields a Penny Lane."

(hahaha - Eleanor Rigby složil Paul McCartney, Penny Lane taktéž, až zbylé dvě písně (zde se autorka skutečně trefila) složil Lennon. Norwegian Wood v roce 65 a Strawberry Fields v roce následujícím. A právě na konci roku 66 se seznámil s paní Ono, takže teoreticky, ale spíš hypoteticky by mu se Strawbery Fields mohla pomáhat. Kdo však něco ví o Beatles a Lennonovi pochopí, jak asi vážně by mohl tuto informaci brát.
No nic. Suma sumárum máme zde knihu doslova prošpikovanou fůrou naprostých nesmyslů a informací, které si autorka vycucala z prstu. Když k tomu navíc přičteme otřesný překlad vypadá to asi tak, jakoby se idiot rozhodl napsat pojednání o kvantové fyzice. Jenom mě zaráží, že něco takového mohlo vzniknout v Anglii.

Než jsem se pustil do románu Beatrice a Vergilius, přečetl jsem thriller Jefferyho Deavera Zahrada bestií. Po příběhu plném nacistů a šílených doktorů snažících se uvést do praxe ještě šílenější myšlenky o "vyčištění" dobitého životního prostoru, jsem si říkal, že bych měl sáhnout po klidnějším čtení. A skutečně, Martelův román začíná klidně a plyne dokonce trochu nudně, jako se může zdát být nudný život spisovatele, právě prožívajícího tvůrčí krizi. Ale zdání klame a já začal tušit, že jsem se asi dopustil omylu. Na konci si pak rovnou připadal, jako bych dostal pořádnou facku a musel se v duchu smát, že jsem po Zahradě bestií zvolil právě tento román. Všechny tři knihy kanadského spisovatele, které u nás vyšly, se mi líbily, ale Beatrice a Vergilius u mě vítězí na celé čáře. Téma není nové a zpracováno bylo již také mnohokrát. Originální je ale způsob jaký si autor zvolil. A právě ten dělá knihu tak neobyčejně silnou, napínavou a velmi smutnou. Ještě "drobnost" : ilustrace Andyho Bridge na obálce knihy je výborná a stojí za to si ji po přečtení znovu prohlédnout. Pak už se lépe chápe její smysl.

4 14.11.2015

Jan Kerouac žila divoce a krátce. A měla, stejně jako její otec, literární nadání. Škoda, že se psaní nevěnovala víc.

2 22.10.2015

Asi nejlepší humoristický román, který jsem četl. Začátek mě drobet zaskočil - první tři, čtyři stránky. To nás ale jen Richler uvádí do souvislostí života v Quebecu v půlce devadesátých let. Tehdy se tam konalo referendum o odtržení provincie od zbytku Kanady. Zde začínají fiktivní vzpomínky Barneye Panofského ( tedy jeho verze vzpomínek) coby anglofonního obyvatele frankofonní části země. Sarkastický a neuvěřitelně vtipný Panofský nás zavádí až na konec druhé světové války, které se jako voják zúčastnil a pak už bez dlouhých průtahů do let padesátých a šedesátých. Během nich se pokoušel o všechno možné, včetně televizní kariéry. Seznamuje nás se spoustou žen, milenek a vykutálených kamarádů. Výborným nápadem románu je konfrontace Panofského vzpomínek s korekturami jeho syna. Barney si na stará kolena už všechno nepamatuje úplně přesně. Často si plete jména, data nebo používá zkomolené citáty.
A je tu také temnější složka románu. V průběhu děje občas vyskočí dávný příběh Barneyho kamaráda, jehož podivná smrt nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Je Panofský vrah? Přátelé něco tuší. A něco také (ne) napovídá obrázek na obálce. Barneyho verze je tudíž i malinko thriller. A to s naprosto nečekaným vyústěním.

1 15.10.2015

Je obdivuhodné, že pan Forsyth je i ve svých 75 letech schopen napsat bestseller. Na žebříčku jeho tvorby se, podle mého, pohybuje až někde ve druhé půlce, ale stejně.. Forsyth je pečlivý jako vždy a seznamuje nás se spoustou detailů z práce vojenských a bezpečnostních služeb. Chybí mi zde ale silný protihráč hlavních postav, který by zamíchal dějem a zápletkou. Syn zabitého generála Christopher sice stojí proti nebezpečnému islámskému fanatikovi, ale cokoli, co na něj připraví, mu prakticky bez nejmenších problémů vychází. Chybí zde protitah, který by na něj a jeho kolegy Kazatel nachystal. Něco, s čím tak úplně nikdo nepočítal. Přesto je ale kniha napínavá téměř do poslední stránky. Možná ještě drobnost. U Forsytha bývalo zvykem, že na samotném závěru nás vždy obdařil ještě malým překvapením. Něco není úplně takové, jak jsme si mysleli. U Afgánce mi poprvé takový konec chyběl (to samo mohlo být překvapující) a zde chybí také. Nevadí. Třeba se dočkáme příště.

5 11.10.2015

Jak už mnozí napsali a celkem výstižně, je to takový Forest Gump po Švédsku. Chlapík, jenž
se hrou osudu dostával do situací, které zásadně ovlivnily světové dějiny 20. století. Takže vlastně Foresta překonal, protože ten se vždycky připletl jen do amerických záležitostí. Jedná se pochopitelně o humoristickou nadsázku a tak nemá smysl tvrdit, že je děj nevěrohodný nebo vykonstruovaný. To bychom mohli zrovna tak kritizovat Červenou karkulku jako málo pravděpodobnou historku. Co mi vadí víc, je začátečnický styl. Nevím jestli to zavinil překlad, ale tento způsob psaní mi připomíná lepší středoškolskou práci. Ve srovnání s jiným humoristou Mordecai Richlerem hraje Jonasson opravdu zatím jen oblastním ligu, ale uvidíme, kam se posune ve svých dalších knihách.

2 10.10.2015

Kráter je asi nejlepší kniha, jakou jsem od Douglase Prestona četl. Podařilo se zde dobře spojit dva žánry. Science fiction a thriller. Možná by se hodilo označení technothriller, jehož nekorunovaným králem byl Michael Crtichton. Ale zatímco Crichton se snažil za akčním příběhem řešit ještě další, obecnější problém, Douglas Preston nás chce především pobavit. Ale to nijak nesnižuje tuto knihu, která je dobře napsaná, má neotřelý nápad a spád.

10.10.2015

Tak nevím. Napínavé to určitě bylo, atmosféra maloměsta jakoby odříznutého od civilizace byla také nádherně tísnivá. Ale to rozuzlení příběhu! To přece nemůže brát nikdo vážně ani v rámci thrilleru. Navíc agent Pendergast je zřejmě obdařen jakýmisi nadpřirozenými schopnostmi, což by nevadilo v žánru fantasy, ale tady?

10.10.2015