Kee komentáře u knih

„Skutečný hrdina se stal hrdinou omylem; přitom vždy snil o tom být skutečným zbabělcem, jakými jsou všichni ostatní.“ (U. Eco)

Tentokrát opravdu za mocného hřmění přichází běsové...
U pár scén jsem měla jsem husí kůži a jo, brečela jsem. :)

4 06.10.2017

"Většina lidí dnes onu schopnost (subjektivního prožití) ztratila, dokážou vidět věci jen realisticky, v prvotním smyslu, a tedy velmi dobře vědí, jak lze světem manipulovat. Nejsou však schopni, ať jde o člověka nebo přírodu, zcela subjektivně bez dalšího účelu jen prožít daný pohled, daný zvuk, tento obraz. Lze říci, že člověk je nemocný, jestliže nemá schopnost vidět subjektivně, stejně jako je nemocen, když není schopen vnímat vnější realitu. Nemocným či psychotickým ale nazýváme pouze toho, kdo nemá schopnost posuzovat vnější skutečnost.
Jestliže člověk postrádá schopnost vidět věci subjektivně, nenazveme ho nemocným. Důvod je jednoduchý: nemocným nazýváme pouze toho, kdo překáží společenskému fungování. Pojetí nemoci je v podstatě sociální. Jestliže je někdo idiot, emocionální idiot, umělecký idiot, nerozumí ničemu a je schopen jen vidět praktické hodnoty, je dnes považován za velmi chytrého člověka. A to jsou lidi, kteří jsou nejvíce úspěšní, protože se jim nikdy nestalo to, co Charlie Chaplinovi v jednom filmu, když kvůli krásné ženě při práci u stroje nad ním a nad nekonečným pásem ztratí vládu. Když nic necítíte, když nemáte žádnou subjektivní zkušenost, jste velmi dobře začleněni do společnosti, ve které je nejdůležitější věci prakticky zvládat. Ale kvůli tomu ještě nejste zdravější."

- - -
Neříkám, že se vším, co je napsáno v knize souhlasím, ale rozhodně Vás donutí přemýšlet a za některé myšlenky a formulace vyloženě tleskám. Jako za tuto.

2 12.06.2017

Jsem pacifista, to je nutné podotknout hned na začátek. A i když vím, že světové války donutily lidstvo k obrovskému skoku co se týče vývoje technologií, stejně zastávám názor, že to za to vážně nestálo.
Proč?
Všechny odpovědi najdete v Remarqueově tvorbě, nejen v Na západní frontě klid. Nemůžu a ani nechci tvrdit, jak moc válka musela být strašná - nevím to.
Remarque Vás však přenese rovnou do zákopů; běhají po Vás krysy, neustále se do krve drbete kvůli vším a doufáte, že vaši kamarádi jsou pořád naživu a ne na kousky.
Silný zážitek, jejž vřele doporučuji - neustále se k němu vracím. Knihy s válečnou tematikou jsou nesmírně důležité, už jen proto, aby mluvily za všechny řadové vojáky, kteří umírali ve jménu (falešných) ideálů.
Válka není pěkná. Je krvavá, hnusná a zatraceně bolí. Je jedno, jestli ztratíte nohu nebo kamaráda. Je jedno, jestli přežijete nebo ne, protože na bitevním poli stejně umřete...

17 23.05.2017

Obraz Doriana Graye je skutečně dobře napsaná kniha s důležitým poselstvím, na než by si měl každý z nás přijít. Nemám co vytknout, inteligentní dialogy a celkově vysoká úroveň Wildeova psaní mi v tom brání.
Jediným důvodem, proč jsem nedala plný počet, je fakt, že Dorian Gray je z hlediska psychiky pro emočně senzitivní jedince tak trochu utrpením. Hlavně projevy lorda Henryho a manipulace, která ze stránek přímo prosakuje. A sledovat, jak to s Grayem jde z kopce, jak se stává prázdnou slupkou přetvořenou k obrazu svého zkaženého mentora, jak si ospravedlňuje své činy naučenými frázemi, to je vážně něco. :-)
Velmi působivá kniha. Jen pro mne, jakožto hodně citlivého člověka na psychický nápor (který se sám setkal s nebetyčnou manipulací), trochu silné kafe. :-)

7 02.04.2017

Nechci se nějak vyčleňovat, ale knížky beatniků nejsou pro každého. Někdo jim přijde na chuť, jiný po pár stránkách "nesmyslů" zaklapne a znova neotevře. Mě osobně baví, možná právě proto, že beatnické životy a myšlení z jejich knížek čiší, a ačkoliv je mnohé spojuje, každý z nich je jedinečný. Zatímco Bukowského zastihla nálepka alkoholika se zálibou v ženách a provokaci, Burroughse lidé považují za milovníka opiátů a gayů, Kerouacovi se nevyhne přízvisko kočovník bez cíle, nejen doslova, ale i v životě.

Nebudu odporovat - tohle je také pravda. Jenže u beatniků nelze koukat jen na to, o čem píšou, ale proč to píšou. Nehledat v jejich činění na světě smysl nebo je měřit podle společnosti. Oni si vytvořili svou vlastní, a jestli do ní chcete prostřednictvím stránek vstoupit, musíte hrát podle jejich pravidel, jejich sociálních norem a zákonů. :-)

Možná, že v jejich knížkách poté uvidíte něco jiného.
Hodně štěstí Na cestě :-)

13 30.01.2017

Ne každému styl autorky sedne, píše hodně květnatě a v metaforách (přece jen jde o knížku o ženské duši, a duši konkrétněji popisovat nelze), což je poněkud náročnější na čtení i pochopení. Ale mně, jakožto milovnici starých příběhů a mytologií celého světa, tato knížka opravdu pomohla.
Každá kapitola jako by popisovala určitou etapu duševního života ženy, jíž si musí projít. Několikrát jsem knížku odložila, vrátila se k ní po delším či kratším čase.
Není jednoduchá, ale pro ty, kteří jsou ochotní přemýšlet a především naslouchat, užitečná až oči-otevírající.

5 19.08.2016

Spíše než samotný příběh, mě nadchly myšlenky a pocity, krásně vepsané do slov. Autor s nesmírnou lehkostí vykreslil atmosféru Hamelnu, stejně jako Krysařovu osobnost. A mně nezbývá, než tleskat, protože tato útlá knížečka si rozhodně zaslouží pozornost.. :-)

8 10.01.2016

Nemám slov. Dech beroucí popis veškeré špíny a lesku, bídy a bohatství člověka, se všemi odstíny jeho charakteru.

3 15.12.2015

Na knižním Dexterovi se mi líbí především neskutečně květnatý jazyk s výrazy, u nichž jsem se musela zamýšlet, co znamenají (například dipsofobický), který velmi umocňuje dexterovské myšlenkové pochody, jež jsou kořením příběhu. Děj je lehce zmatněný, protože se autor soustředí především na Dexovu psychiku - Dex je prostě sám sobě středobodem vesmíru.

Nevím, jestli je to plusem či mínusem, to záleží na čtenářích. Seriál si samozřejmě s rozpitváváním nitra nevystačí, a tak z her a dialogů s Temným zabijákem pouze vychází. (Televizní zpracování se mi také moc líbilo.)

Skvělé pohrávání si s otázkou, kde končí a začíná morálka společnosti a kde ta jednotlivce. A jelikož nelze tištěného Dextera srovnávat se seriálovým, za mě pět hvězdiček, já jsem se královsky bavila a stylisticky vrněla slastí.

3 22.08.2015

Dítě číslo 44 je mistrně vybudované především na děsivé atmosféře stalinského režimu, syrových charakterech, které jsou ve své upřímnosti nesmírně věrohodné, a spádu, neboť jakmile se do této knížky pustíte, a osloví Vás, musíte neustále obracet stránky, jelikož Vás autor prostě nenechá ji odložit.

Líbilo se mi popisování transformace Lva Děmidova, z oddaného vykonavatele "spravedlnosti" s bezmeznou naivní vírou v chod společnosti na vyvrhele a rebela, který vidí všechny pochmurné, temné strany děsivého života ve stalinském Rusku, a hodlá s nimi něco udělat.

Ze stránek na mě doslova vál mrazivý vítr zmrzlých pustin, padal na mě sníh z větví jehličnatých stromů, když jsem utíkala společně s hrdiny, cítila jsem bezmoc v stísněných místnostech a především jsem stejně jako Lev s Raisou toužila dopadnout vraha.

Za mě pět hvězdiček, jde o opravdu inteligentní thriller s brilantním popisem prostředí, do něhož je zasazen. A motivace knižního vraha - nad tou mi zůstává rozum stát.

12 10.08.2015

Stieg Larsson to dokázal.
Nejen, že jsem si zamilovala nový literární typ v podobě Lisbeth Salanderové, která je napsaná naprosto realisticky a zcela přirozeně, ale po jejím nástupu na scénu jsem se od knihy nedokázala odtrhnout - i po přečtení poslední stránky ve mne dozrávaly dojmy.
Příběh je skvěle promyšlený, autor Vás vodí za nos, a Vy se necháte. Z úplné temnoty začíná zářit tenký pruh světla, za nímž se spolu s Mikaelem vydáváme, a je to opravdu dlouhá cesta za světlem, a bůhví, co se skrývá ve stínech.
Za mne stoprocentní doporučení pro všechny milovníky drsnějších detektivek - tato knížka je zřejmě to nejlepší, co se za poslední dobu v tomto žánru urodilo.

6 28.03.2015

Burroughs je neuvěřitelný.
Naprosto unikátní ve svém vyjadřování, geniální a prorocký ve svém cynismu, s jakým nahlíží na naší dekadentní společnost.
Příběhy vypráví suše, s jakýmsi chladným odstupem, ale jakmile ho prohlédnete, zjistíte, že jeho knihy odráží duši svého stvořitele téměř zrcadlově. Obsahem.

1 08.03.2015

Není důležité, co život udělá s námi, ale to, co my uděláme s naším životem.

Rozhodně nejbohatší a nejhlubší knížka, kterou jsem za poslední půlrok četla.

2 26.01.2015

Špinavě uhlazené verše, sklenka vína a cigaretový kouř. Roztrhané cáry papíru, nebo vzkaz, který chce něco říct? To posuďte sami.

Mně básnické umění Leonarda Cohena uchvátilo, zvlášť některá jeho díla - např. Jak zacházet s poezií. :-)

Není nutné všechno pochopit. Snažit se najít skrytý smysl v každém verši nemá cenu. Spíš nechte slova volně plynout, a až se dostanete k tečce, najednou k Vám báseň sama promluví.

8 17.12.2014

Silný děj o vině, trestu, spáse a zatracení.

Stephen King stvořil nezapomenutelný příběh, odehrávající se ve velice zvláštním prostředí, přesto mu však vězeňský blok dodává potřebnou atmosféru. Do vyprávění hlavní postavy dozorce jsem se okamžitě vžila, nechala se vtáhnout do jeho života, sledovala ho při vykonávání neobvyklé práce, a cítila k němu respekt, protože nezapomínal, že ať už člověk spáchal cokoliv, stále je v něm kousek něčeho dobrého. Protože v temnotě vždy svítí alespoň jedna svíčka. Zároveň si však uvědomoval, čeho je ona temnější stránka schopná. Myslím, že se snažil být spravedlivým, a právě tento jeho pohled na svět ho sblížil s Johnem Coffeym.

John Coffey je naprosto unikátní postava - s žádnou podobnou jsem se dosud nesetkala. Přes všechnu svou očividnou "tupost, hloupost" byl v mnoha ohledech citlivější a vnímavější než většina charakterů. (Nesmím opomenout pochválit skvěle napsané záporáky - zlomyslného, sadistického Percyho a správného psychopata Billyho Kida.) Jeho dar v kombinaci s jeho vzezřením, to vše se mi spolu s větou "Píše se to jako kafe, jen změníte jedno písmenko." vryly do paměti.

Zároveň se mi líbilo, že příběh směřuje ke konci na dvou rovinách. Vzpomínání na rok 1932, pobyt v domově důchodců. Na obou koncích čeká smrt.

Otázkou zůstává - dokážete na lidi upřít zrak a zahlédnout ono světlo?
Vřele doporučuji.

11 17.12.2014

Četla pomalu, s klidem a otevřenou myslí - a doufala, že se jí před očima zjeví nejen obraz mistrně a citlivě popsaného prostředí, ale hlavně onen nádech, lehké zabarvení, tolik odlišné v pohledu každého z nás, který patřil autorce. A povedlo se. Myšlenky plynuly, obrazy pomíjely. Ale slova, slova se jí vryla do paměti.

Možná právě to je skryté v doufání každého píšícího jedince.
Ne každého cesta k majáku osloví. Spíš bych se odvažovala tvrdit, že méně, než více človíčků.

Virginiiny knihy nemůžete správně uchopit rukama. Jedině srdcem.

5 11.10.2014

Velmi věrohodný a živý obraz, z něhož na Vás přímo dýchne atmosféra nedávných problémů společnosti.

Autorka se nepostavila ani na jednu stranu, a to knížce propůjčuje ještě větší kouzlo. Nebere příběh do svých rukou, spíš nechává postavy, aby samy vyprávěly své zkušenosti, nepodstrkuje Vám názory, jen ukazuje na skutečnosti, jež by nejraději někteří zamlčeli. Jenže minulost se s námi táhne i do dnešních dob. Možná právě proto se nedaří vymýtit xenofobii a rasismus, neboť na nás stále ulpívá skvrna. Jen doufám, že se nedostaneme do takového bodu, abychom si přivodili další rasovou segregaci...

Velké plus je jazyk, jímž autorka píše. Kapitoly jsou vyprávěné z pohledu několika osob, a ona dokázala jejich mluvu a myšlení rozlišit natolik, že si je okamžitě oblíbíte a spojíte s jejich povahovými rysy. Aibileen, Minny i Skeeter, všechny se snaží najít své místo v černobílém světě, který je však paradoxně plný stínů.

Upřímná, srdcem psaná záležitost.
Doporučuji všem, kteří se zajímají o lidský charakter.

5 23.09.2014

Ranhojič mě vzal na místa, na něž jsem se chtěla vždycky podívat. :-)
Rozsáhlý román, který s citem a láskou jemně vypráví příběh chlapce, který se rozhodl jít za svým posláním téměř přes půl světa, aby nalezl svého učitele.

Líbí se mi, jak jsou zde popsáni židé, jelikož jde o velice věrný obraz, jenž se dá použít i na dnešní dobu. Díky tomu, že část mé rodiny žije v Izraeli vím moc dobře, jak si tento národ cení vědomostí, studia, dětí, svých bližních i historie. Neříkám, že všichni, ale opravdu jsou přátelští a nesmírně hodní.

Nevím, co dodat, protože hodnota této knížky je nevyslovitelná. Popisuje život jednoho, a přitom mnoha.
Je v něm tolik...

7 20.08.2014

Hellboy není superhrdina. Hellboy není ani antihrdina. Hellboy je totiž jenom jeden.
Vřele doporučuju všem, kteří ví, do čeho jdou. :-)

Tahle postava - shodou okolností jedna z mých nejoblíbenějších z komiksů - si jednoduše zasloužila své vlastní jeviště v podobě neuvěřitelně vymazlené série knih, které jsou opojnou směsicí mytologie, folklóru, akce, vybroušených dialogů a silných postav. Kreslířské podání je skvělé, osobité a výrazné.

Přemýšlela jsem nad tím, proč mě tenhle rohatý, červený a hlášky chrlící týpek tolik přitahuje. Možná proto, že si na nic nehraje. Ví, co je jeho podstatou, kvůli čemu byl stvořen, s čím vržen do našeho světa, a přijímá to. Jeho síla tkví v jeho odlišnosti, která mu poskytuje určitý odstup od všech, v jejichž obklopení žije - těžko říct, zda jde o prokletí nebo výhodu. Má specifické chápání, a přestože je vnímavý, sám zůstává nepochopen.

Na superhrdinech mi vadí jejich dokonalost, určitá účelovost. I když má někdo (například Batman) jisté charakterové nedostatky, nebo (Superman) pochybnosti, či (Wolverine) se vyžívá v násilí, stále je to jen jedna strana mince. Čeká se od nich, že budou zachraňovat svět. Vždyť kvůli tomu byli stvořeni.

Hellboy je živoucí osobnost. Vyvíjí se, chybuje. Jeho tvůrce mu dal prostor, možnost výběru, aby se stal tím, čím chce.
A on zůstal sám sebou. :-)

2 20.08.2014

Mým problémem je, že mnoho knížek nedočtu do konce. Už mám za sebou knihomolství stylu "přečti všechno, co má písmenka" a požaduji od vyprávění nějakou úroveň. Když mám dost hledání v popelu, sáhnu po mých oblíbencích, jako třeba po panu Sapkowském.
Syrové příběhy, s postavami, které si na nic nehrají, znají se a ví, co chtějí (a jsou tím pádem úžasně napsané), dialogy ostřejší než čepel meče, humor, při němž vrním slastí (sarkasmus, ironie, lehké sebeparodování a také Yarpenovy hlášky), snaha přežít ve světě, do něhož byli vrženi, plus sem tam nějaká ta příšerka - co víc si můžu přát? Baví mě, že v příběhu nenajdete jediný "klišoidní vzorec".
A proto se "neočte". :)

Doporučuji - knížky, jež mi zvednou náladu, a Geralt mým mlčenlivým průvodcem ponurými náladami. :) Díky, díky.

3 07.06.2014