kniholka komentáře u knih
Na můj vkus zbytečně dlouhý. Kdyby se osekal začátek a konec, byla by to fajn odpočinková detektivka. Bohužel to všechna ta vata degradovala na průměrný zážitek...Plusem je bezpochyby postaba Lisbeth.
Cítíte, že se něco stane a víte, že to asi nebude nic pěkného, ale do poslední chvíle nevíte, na čem jste. Pak vám přejde mráz po zádech a začnete uvažovat, jestli je to vůbec možné.
Jsou mnohem lepší Capoteho věci, i když i Tiffany má své zajímavé okamžiky, ale jako celek ničím zvlášť nezaujme...
Můj oblíbený Capote. Luční harfa je krásně poetický letní příběh, z povídek vyzařuje tajemno a snovost. Prostě nádhera.
Síla, kterou u McDonagha nacházím pokaždé. U Osiřelého západu tomu není jinak. Nevím, jestli je to víc k pláči nebo k smíchu, ale nesmírně mě to pohlcuje. A k tomu ještě neBohý otec Walsh...
Až u čtení Nočního klubu pochopíte, že zamilovat snůšku morbidností si můžete i vy. A navíc, že se u toho budete neskutečně bavit. Jedna z mála knih, jejíž pokračování je stejně dobré jako její první díl-a to se cení :-).
To by jeden neřek, jak něco tak ulítlého může chytnout :-). Přes všechny ty vnitřnosti, litry krve a hory masa se to skvěle čte a člověk se skvěle baví, protože co slovo, to hláška. Každýmu to asi nesedne, ale mně se to prostě líbilo. Konečně upíři, kteří místo romatických nesmyslů jednají a s ničím se nepářou :-D.
Úžasné čtení o odporných věcech, které by nikdo nechtěl zažít...
Je to taková až příliš známá věc. Cizinec se snaží zcela zapadnout do života své nové země tak, aby byl úplně stejný jako její obyvatelé. Řídí se radami a samozřejmě mu to moc nevychází. Navíc jeho manželka je do tří čtvrtin knihy naprosto nesnesitelná. Ne, tahle knížka je sice docela milá, ale žádný nový zážizek mi nepřinesla, podobných příběhů bylo sepsáno hodně. Snad jen starousedlík (kdovíjak starý) anglického venkova mi přišel stoprocentní, jeho cider musela být fakt bašta!
Tak rozpačitá jsem už dlouho z žádné knihy nebyla. První polovina vcelku čtivá, i když je to klasická love story, takže žádný hluboký zážitek to nevyvolává, druhá polovina mi přišla utahaná a vcelku o ničem. Nejlepší na tom všem byla asi autorova skvělá čeština.
Ano, i u mě je tenhle díl tím nejoblíbenějším. Je v něm trocha od všeho, kouzelnický svět se v něm čtenáři naplno otevírá, Prasinky ožívají, vrba Mlátička mlátí jak o život, bojuje se o nejeden život , Pobertův plánek je neustále v pohybu, Hermiona vrací čas a hlavně Harry potkává Siriuse v té úžasné chýši, která chroptí...prostě to nejlepší je ukryto v této knize.
Atmosféra houstne. Dodnes mě běhá mráz po zádech, když čtu před spaním o podivných hlasech za zdmi a když zháším lampičku, slyším je všude kolem sebe...
Stejně jako mnoho dalších dětí z mé generace jsem se na Harrym naučila číst. Tahle knížka a i všechny ostatní byly vášní mého dětství, která se za ty roky, které jsem s Harrym strávila, přetavila v trvalou lásku. Ano, je to pohádka, ale co na tom? Copak na čtení pohádek je něco špatného? :-)
Pipi mijulu dodnes! Pamatuji se, jak jsem si zaplétala své rezaté vlasy tak, abych se jí co nejvíc podobala. A i dnes bych si s ní ráda popovídala.
Už jako malá jsem se od ní nedokázala odpoutat. Jedna z nejlepších knížek mé minulosti, současnosti i budoucnosti :-).
Skvělá záležitost, všechno pěkně zamotané a tajuplné, celou dobu si člověk říká, kdo je ten pan Namy? Ale na víc něž jedno přečtení to není.
Danny. Chápu a zároven nechápu, že mu ty holky pořád dávaly košem. Příhody se čtou téměř samy a pokud navíc znáte Náchod alias Kostelec, kulisa je dotvořená k dokonalosti.
Mít tak Holdena za kamaráda, to by bylo něco! Mohli bychom si povídat do noci a on by mi třeba představil Phoebulku.Stejně jako jeho i mě některé věci vážně umrtvují.
Mé čtenářské srdce si prostě s Fulghumem nijak extra nerozumí.
Každé mé čtenářské setkání s Fulghumem prostě vždycky končí stejně-neurazí, nenadchne.