kniholka
komentáře u knih

Některé povídky mě bavily, některé ne. Zkrátka přečetla jsem, ale otisk v duši mi to nezanechalo.


Prolistujte se historií haiku a nechte se unášet tou krásnou nesmírnou...(nebo vesmírnou?)


Jako povídku bych to asi snesla, ale takhle mě přilšlo, že se vše stále opakuje. Prvních pár přeřeků možná pobaví, ale číst je celou knížku, když se jedná stále o jedny a ty samé chyby? Navíc pan Kaplan působí jako úplný idiot, že mu nejde jazyk, to by nevadilo, ale jeho ostatní chování a uvažování...Nevím, někoho tahle knížka třeba baví, ale osobně znám mnohem lepší humoristická díla...


Po boku nám každému dost možná chodí tygr, i když to úplně nutně nemusí být tygr...Ale když odejde, nastávají smutné časy...


Kniha, která si nezaslouží ani hanění, ani přílišný obdiv. Dobře napsaná knížka pro zaplnění volných chvílí, čte se snadno a rychle a třeba někoho přinutí, aby si určité věci prostudoval hlouběji. Ale žádné veledílo bych z ní nedělala. Jednou přečíst, ostatně jako většinu jiných detektivek. Pro toho, kdo nechce číst náročná díla, ale ani laciné lovestory, je to třeba na dovolenou ideální.


Krásné vtažení do světa, ve kterém o životě a smrti rozhodují hebké věci tolik přijemné na dotek.


Mrakoplaš nikdy nezklame, ale děj této knihy mi přišel zvláštně rozkouskovaný a do poloviny se mi knížka nečetla tak lehce, jako jiné díly. Ale přesto výkon Mrakoplaše a Smrtě jako vždy excelentní.


Skvěle napsané, filosofické pasáže a otázky bravurní, ale celkově mi to prostě nějak nesedlo, čímž ale nechci hodnotu této knihy nějak snižovat, jen to prostě nějak není můj šálek čaje.


Zvrhlé, ale mistrovsky sepsané. I sebebystřejší čtenář chvílemi neví, na čem je, Klíma si s ní dělá, co se mu zachce.

Dannyho modlení před spaním, na které se není schopen soustředit, jeho oddanost jazzu, ale hlavně děvčatům prostě uchvátí. Danny žije, hraje a miluje za každých okolností a to dělá tuhle knihu tím, čím je.


Myslím, že každý z nás by mohl napsat knihu, která by této byla velmi podobná, ale přece jiná, údálostí v ní vyprávěné se totiž běžně stávají každému z nás, spolehlivě se v nich nalézáme. A o vyprsknutí smíchy není nouze.


Možná vám není jasné, čím někoho může knížka plná násilí, ohavností a dalších hrůzných věcí nadchnout. Čím to je? Tím, že jste nečetli Mechanický pomeranč...


Takhle si představuji knížku, kterou můžou rodiče číst dětem před spaním.


Viděla jsem i na prknech a myslím, že teprve na tam to má tu patřičnou sílu.


Celek vyznívá lépe než jeho části, z nichž některé mi přišly trošku zbytečné...


Nemohla jsem se dočkat dne, kdy budu mít za sebou maturitu a v klidu si budu moct přečíst Inheritance. Paolini jako vždy nezklamal a já opět nevěřícně zírala, jak brilantně umí vyprávět. Na konci mi bylo smutno a ukápla i slza, ale myslím, že již brzy budu celý Odkaz číst od začátku, protože bez Eragona, Safiry ostatních si již svůj literární život nedokážu představit.


Pokaždé, když ji znovu čtu, běhá mi mráz po zádech z toho, jak to už tenkrát dokázal Orwell vystihnout...


Pro mě jedna z nejlepších...Hlídka zaručeně pobaví a nadchne.
