Knihomlok2015 komentáře u knih
Co napsat o knize, která mi ze začátku připadala vlastně dokonalá? Věže, falanga, internát, klaustrofobie, Rusko, Panamerika, Evropa, Indie, Pakistán, Čína, Barcelona, miliardy nesmrtelných a sta tisíce umírajících odklizených z očí, hlavní hrdina, kterého musíte i přes jeho očividné chyby milovat a všechny ty maličkosti nutící vás přemýšlet nejen o budoucnosti, ale i o dnešku. (ten svět byl prostě dokonale a mrazivě-uvěřitelně vymyšlený) Glukhovsky se mi trefil přesně do vkusu. Přesto, kdyby se mě někdo zeptal, jak bych tu knihu popsala jediným slovem, teď po dočtení by to bylo (stejně jako mnoho jiných níže v komentářích) slovo zkrátit.
A možná, ale opravdu jen možná, bych ještě dodala, že těch posledních cca 150 stran na té dokonalosti přeci jen zanechalo nějakou tu prasklinu navíc. Asi je to spíš jen můj problém, ale i když jsem Janovi víceméně věřila všechny ty proměny v průběhu prakticky několika týdnů (kniha se odehrává v rozmezí jednoho roku a z toho sedm měsíců uběhne na třech stránkách jen tak jako by mimochodem – hodně velká spisovatelská berlička, která mě na pěknou chvíli vykolejila, když do té doby jsme sledovali vše skoro po hodinových úsecích) tak nějak mi tam prostě nesedlo to náboženství a i konec samotný mi připadal uspěchanější (a trochu nemastný-neslaný), než bych po šesti stech stranách čekala. Ale co já vím, třeba to byl autorův záměr, jak říct, že budoucnost je vždycky nejistá a dostaneme se k ní vždy rychleji než je nám milé.
Z velké většiny je moje vysoké hodnocení způsobeno především mou současnou náladou, protože o ten příběh vlastně vůbec nejde. Ale co je opravdu brilantní je ta neskutečně hutně magická atmosféra - ta je prostě dokonalá a někdy, když se sejdete s knihou v pravý čas, i tohle stačí na plný počet.
Pinův život je dostatečně silným tématem (obzvláště na úplném konci války), že vlastně nevadí, že Mark T. Sullivan odvedl zcela průměrně rutinní práci. Ovšem musím uznat, že stejně jako Paolo Cognetti, i on ve mně probudil touhu vylézt si na nějakou tu italskou horu - když se nad tím však zamyslím, možná je to vlastně taky jenom Pinova zásluha.
Jedno si z téhle série odnesu určitě - už nikdy si nekoupím knihu, která bude odkazovat na Sarah J. Maas. Za mě osobně obyčejný průměr postavený především na vysekaných svalech hlavního hrdiny, jeho vlasech a neobyčejném umění v posteli. Jinak si opravdu nedokážu představit, proč by se zrovna informace o jeho vysekaném těle jako zlatá niť proplétala všemi díly i kapitolami. A nevím jak vám, ale mě tohle prostě na skvělý, ještě ke všemu fantasy příběh, nestačí (a doufám, že nikdy stačit nebude).
Bohužel doslov od Kláry Macúchové a Milana Ohniska mi na tomhle opusu přišel jako ta nejzajímavější (a nejsrozumitelnější) část knihy, jinak jsem se v tom opravdu jen a jen ztrácela.
Démonský božské. Jsem natěšená na další díl jako malá holčička před cukrárnou.
Skvělé. Trochu mě děsí množství postav, ale zatím to perfektně drží pohromadě a je to skvělá jízda. Takže s naprostou spokojeností jedu dál.
Zábavné, svižné, jednoduché, prostě přesně to, co jsem po Malém životě potřebovala. A na rozdíl od skutečnosti to má i dobrý konec. (Opravdu jsem neodolala abych se nepodívala, jak to bylo doopravdy - takže to má i vzdělávací stránku, a to mně osobně imponuje u každé dobré knihy) Má to vlastně jen jedinou chybu - ta obálka je prostě hrozná.
Ještě donedávna jsem si byla celkem jistá, že jsem schopná si přečíst s chutí prakticky cokoliv, co přede mě někdo postaví. Ovšem pak přišla Muriel Barberyová a postavila před můj čtenářský vkus tak bytelnou zeď, že ji prostě a jednoduše nejsem schopná jakkoliv překonat. Naprosto se míjím s jejím stylem (a to už i v S elegancí ježka), žádná kniha mě doposud tak silně nenudila a neuspávala a dočetla jsem jen s největším sebezapřením. A stejně jako několik lidí níže i já vlastně nemám ponětí, co jsem to vlastně četla.
Kromě ověřených matadorů Lynche a Abercrombieho se ani jedna z dalších povídek bohužel nezasloužila o to, aby tahle knížka dosáhnula alespoň na tu druhou hvězdičku.
Né že by ta kniha byla až tak špatná, ale mně prostě při slovech odcupitala a nahatá naskakovala taková kopřivka, že by se mi dal na kůži strouhat sýr.
Jako životní příběh vcelku inspirativní, ovšem to zpracování stojí za starou belu.
Křehké a nádherné jako většina věcí, které mají sílu stát se nesmrtelnými.
Knížka, které nemůžu upřít minimálně 3P - pro mě to totiž bylo Překvapivě Příjemné Počtení. Plus teda koumák Jason k tomu, takové kluky já prostě můžu. Takže vlastně 4P :-)
Asi mě tahle kniha přesvědčila, abych si konečně přečetla Malé ženy (od dob Joeyho schovávání téhle knihy v mrazáku to přeci už nějaká ta doba je), ale jinak to pro mě byla vlastně ztráta času.
Další skvost z Irska z pera Donala Ryana a já ho s naprostou jistotou řadím mezi pětici nejoblíbenějších autorů.
Rauš jenom ze slov - tak to se opravdu může stát jenom v knize od Miévilleho.
Bohužel, nedokázala jsem dočíst. Vždyť ten chlap sakra za prvních 200 stran ani nevylezl z postele.
Zase jedna z těch knih, která si ani náhodou nezasloužila skončit ve výprodeji.
Doerr má neuvěřitelný talent psát o ničem tak, že je to naprosto neodolatelné a zároveň psát o důležitých věcech tak, že víte, že není nic nedůležité. A snad právě proto mě v případě téhle knihy neustále při čtení rozptylovalo to pomyšlení, jaké by to asi bylo, kdyby své síly jednou spojili pánové Doerr s Backmanem a seznámili své děti. Ta kniha by mohla být víc než jen dokonalá, rozhodně lepší než tahle.