KnihovniceVěra
komentáře u knih

Pro mě to není k přečtení na jeden zátah, spíš budu číst po částech a průběžně se z ní učit. Některé věci tvrdí pan Minařík dost dogmaticky (např. soustředění na nohy), proto bych byla opatrná: než to budu aplikovat, chci to zkonzultovat se svým učitelem jógy.
....
Pročetla jsem několik dalších kapitol a opravdu to není kniha pro mě, jelikož jsem dosud na úrovni jama - nijama - ásány - pránájáma, a tohle je opravdu pro pokročilé zájemce odhodlané zbavit se nejen závislostí, ale i radostí a všech emocí a věnovat se jen duchovnu. Možná za pár let k tomu dospěju.
Knihu jsem nedočetla, takže ji nehodnotím.

Ovlivněna filmem jsem čekala zábavnější čtení, ale sám autor v úvodu předesílá, že není zkušený spisovatel, proto se bude držet holých faktů. A tak to je, byla to dřina dočíst všechny anabáze s opakovanými útěky až do pobytu ve Lhase, kde už to bylo malinko stravitelnější. Jako literatura faktu velmi cenné včetně mapky pochodu, proto hodnotím poměrně vysoko.


Naivně napsaná knížka pro "blondýny", první dvě třetiny večírky se šampaňským a tlachání ze Sexu ve městě, pak se objevuje zajímavý příběh, ale celé je to tak uměle natahované, že ani překvapivý závěr to nespravil. Prostě slovy klasika: byl by to námět na román, dostat to do ruky pořádný spisovatel.


Klasický vesnický román, hlavně grunt a peníze ..... místy jako kdybych slyšela vyprávět a nadávat svého dědečka.
Kdyby jen Klostermann tušil, že šumavský les znovu naroste a kůrovcová kalamita se bude po více než 100 letech opakovat! Co by asi napsal o současném Národním parku Šumava, ekologických aktivistech, byrokratech, a o morálce těch, kdo na tom zbohatli?


Knížka mého dětství, kterou jsem přečetla vnukovi, je nestárnoucí, a proto si zaslouží plný počet.


Lyrické vzpomínkové vyprávění starého šlechtice dona Fabrizia na přelomu 19. a 20. století na Sicílii mistrně líčí atmosféru tohoto ostrova zalitého sluncem, žijícího si svým tradičním životem, který nechce změnit ani po připojení Sicílie k Itálii Garibaldim. Pyšný Don Fabrizius je prototyp sicilského kmotra, který vládne a umírá s grácií končícího šlechtického rodu pod znamením Geparda, když pomohl zajistit budoucnost svému synovci Tancredimu, kterého měl raději než své vlastní děti. Román je psán stylem ironizujících memoárů, postrádá složitější zápletku. Tak úplně mě to nechytlo.


Supr oddychovka na dovolenou k vodě. Vadilo mi, že je po americku pozitivně motivační. Protože se u ní nemusí přemýšlet, je vhodná jak pro dovolenkové, tak pro krizové chvilky.


Čistě medicínský, materialistický přístup nezapře dobu vzniku v komunismu. Dle mého názoru nepoužitelné pro dnešního důchodce. Vhodné pro studenty gerontologie vzhledem k obsáhlému seznamu použité literatury.


Čtivé, výstižné vylíčení mechanismu vzniku a udržení moci islámu. Jak funguje demagogie aneb naplnění hesla: Nic není pravdivé, vše je dovoleno.


Nádherné náměty orientálních pohádek plné neuvěřitelných náhod, zakopaných pokladů, duchů a krásných princezen jsou vyprávěny dobovým jazykem první republiky, bohužel už málo čtivým pro dnešního čtenáře. Spisovatel ty krásné příběhy jen odvyprávěl, zdůraznil senzace a neuvěřitelné věci, ale nepřidal ani trochu srdce, citu nebo moudra, aby čtenář mohl příběhy nejen přečíst, ale i prožít.


Kniha mi nepadla do noty, vnímala jsem ji jako vážnou symfonii, nelogickou, nesrozumitelnou, těžkou, která vyvolává pocit beznaděje a ničím mne neobohatila. Po 150 stranách nudy a zoufalství se hrdinové konečně setkávají na náboženské slavnosti, avšak o jejím pravém obsahu, smyslu a konci (obětování ovcí) autor mlčí.
Celý děj/neděj probíhá převážně jen v myslích hrdinů vláčených událostmi (místní chlapec Amr, který stále od něčeho nebo někoho utíká) nebo je netečně pozorujícími (autobiografický spisovatel Stenham, namyšlený cynický cizinec). Pominu, že je zahlcena arabskými výrazy, na to jsem si sepsala slovníček, abych stále nemusela listovat zpátky. Ale vůbec jsem nepobrala, proč jednou hrdinové vybuchují vztekem a vzájemným násilím, ale pak náhle jim autor vkládá do úst poučná moudra, která by u nich nikdo nečekal.
Bylo to o ničem, jen jsem si odškrtla splněný bod čtenářské výzvy jako při povinném výchovném koncertu.


Četla jsem tuto darovanou knihu před lety a tehdy ve mně nezanechala hlubší dojem. Nyní jsem si ji vychutnala jako pěknou pohádku.
A ona to je opravdu jedna z pohádek tisíce a jedné noci, velmi čtivě převyprávěná a hezky zabalená.
Pokud od toho někdo čeká víc, může být zklamán.


Kniha mě obohatila o nové informace a inspirovala k přečtení Eposu o Gilgamešovi, případně k návštěvě muzeí. Oceňuji zejména pěkný chronologický přehled dějin Sumeru, vylíčení dějinných událostí, každodenního života, přiblížení kulturních památek a literatury a podobností s biblickými příběhy. Skvělé, že to autor mohl napsat, zřejmě musel jako úlitbu socialistické ideologii zmínit třídní boj.
Úvodní části knihy věnované postupnému odkrývání vykopávek v Mezopotámii mi přišly trochu rozvleklé, celkově je kniha ale velmi hodnotná.


Zpočátku jsem si zvykala na autorův vše-shazující styl, ke studentskému životu se tak nějak hodil. Potom se Martin Arrowsmith stěhoval po Státech a protloukal jedním zaměstnáním za druhým a bylo to občas i zábavné. Avšak postupně byl stále jedovatější a nesnesitelně pohrdající penězi, okázalostí, reklamou, konzumními lidmi, obyčejnými venkovskými lidmi, charitou, náboženstvím, prostě vším kromě exaktní vědy a skoro všemi až na ženu a pár přátel, takže jsem si knihu musela dávkovat maximálně po kapitole denně, abych se tím neotrávila úplně. Když jsem se prokousala do poslední třetiny knihy, našel Martin konečně uspokojující práci v laboratoři, kde se mohl věnovat výhradně vědě a pokusům, a zklidnil se stejně jako autorův sloh. Konec knihy byl strhující, čtivý, nutící k zamyšlení nad nepochopenými hrdiny, nad osudem atd., proto hodnotím na finální 4 *. Román nepostrádá smysl ani po 90 letech.
Kniha byla oceněna Pulitzerovou cenou, ale autor ji odmítl převzít, to je ironie příznačná pro autora i hlavního hrdinu a paradox: mám čtenářskou výzvu „kniha od držitele Pullitzerovy ceny“ splněnou?


Kniha začíná otázkou:
Žili byli Mulvaneyovi - vzpomínáte si na nás?
Splnila jsem bod čtenářské výzvy - kniha začínající otázkou - kniha byla čtivá, ženský román, oddechovka. Vadilo mi jen přehnané jmenování jednotlivých členů rodiny přezdívkami, "Pískle" pro sedmnáctiletou holku ...

Těžké čtení, i když je knížka tenká, a na konci zůstává pocit, že celou pravdu nemám šanci odhalit. Přesto stojí za to se téhle nedávné historie aspoň dotknout.
Nepřijde mi jako psaná nezávislým novinářem, spíš na pomezí literatury faktu a propagandy a jako obhajoba činnosti tajných služeb. Podnět k zamyšlení, čemu věřit a čemu ne ....
Překlad je místy špatný a je tam spousta pravopisných chyb.


Kniha pro mě byla skvělým doslovem k Illiadě a inspirací k četbě Odyssey. První část se shrnutím trojské války a návratu hrdinů mně nevadila, naopak bylo to dobré opáčko. Nejhodnotnější druhá část o objevování Tróje aj. památek je super včetně popisů návštěv autora. Třetí část Homérská otázka je pro mně úplně zbytečná, nezajímám se o to, kdy autor díla napsal. Úplnou slátaninou je pak doslov Gustava Bareše ze srpna 1962.


Líbila se mi první třetina až polovina knihy, kde autor skvěle líčí bezvýchodnost života za socialismu těch, kdo věří v ideály (Marína), těch, kdo žijí v průměru a snaží se nevyčnívat (rodina Marininy sestry) i těch, kdo na ideály nevěří a těží z výhod svého postavení (ředitel, náměstci, svazáčtí funkcionáři). Pak náhle autor přebíjí běh událostí setkáním Maríny se stranickým tajemníkem, který jí vysvětlí, že nikdo není sám a představuje jakousi ztělesněnou pravdu na zemi. Od tohoto bodu se mi kniha přestala líbit, protože do ní autor demagogicky montuje komunistickou pravdu a ideály (obětavá práce pro společnost na úkor vlastního zdraví, udržování soudružských vztahů na stavbě při pití rumu).


Nikdy jsem seriál Červený trpaslík neviděla. Jenom díky čtenářské výzvě jsem opět po letech otevřela sci-fi a byla jsem nadšená, že to není jen katastrofické a může to být i zábavné. Začátek naprosto super, u druhé a třetí části už jsem se tak nesmála. Největší dík dětem, že mi tuhle knížku doporučily a půjčily.


První polovina je značně povrchní a popisná, jakoby psaná žákem druhého stupně základní školy. Úroveň překladu do češtiny slabá. Druhá půlka románu je o něco lepší vyjádřením pocitů hlavních hrdinek Petry a její neteře Angely. Z pohledu dnešního čtenáře propadák, s ohledem na dobu vzniku dávám 2 hvězdičky.
