KnihovniceVěra komentáře u knih
Těžko mohu hodnotit dílo dvou cestovatelských legend, které psali za jiných poměrů. Jejich chvála socialistické přeměny Albánie ve mně vyvolala úsměv, jejich návštěva ve výrobně hašiše údiv, o čem se smělo za socialismu psát. Snad jen názor na antické sloupy se od té doby nezměnil.
Detailní popis cesty včetně mapových podkladů a závěrečného slovníčku výrazů ukazuje na jejich preciznost při přípravě cest, což by mohlo být vzorem pro mnohé dnešní cestovatele.
Každopádně se jedná o cenný dokument doby, který časem získává na hodnotě.
Ženský román z amerického prostředí, docela čtivá oddechovka k vodě. Překlad mohl být lepší, používají se některé ne až tak známé anglické výrazy. Autorka dost vysvětluje pohnutky a rozebírá co se stalo, ovšem aby to byl thriller, muselo by to mít větší spád a napětí.
Příběh vášně k mladému milenci viděný ryze ženskýma očima přepepřený erotikou vyniká čtivostí, hlavní hrdinka Ester je zabezpečená Američanka, která nemusí řešit finance, takže na konci vlastně nic neřeší a ani řešit nechce.
Vzhledem k naprosto odlišné mentalitě Karibiku nedokážu knihu docenit. Pro mě je to pel mel, salsa v pravém slova smyslu. Nejlépe ji vystihuje vlastní citát z knihy: literatura je nejlepší hračkou, kterou si kdo vymyslel, aby si z ostatních tropil šašky.
Brilantní Hrabalovo dílo, zatím nejlepší, co jsem od něj četla, vychází z vlastní autorovy zkušenosti z práce ve sběrně starého papíru ve Spálené ulici.
V rámci doslovu lze najít i odstavec s autorovým stručným vysvětlením, proč dílo přepsal potřetí, než byl s výsledkem spokojen. Podle mě došel k nejlepší esenci myšlenek a pocitů, které chtěl vyjádřit z pozice člověka ze spodiny společnosti, které okořenil typickou ironií. Dotýká se filozofie, Boha, zkušeností z komunizmu, lásek, nepřizpůsobivosti starého člověka ...a přitom je to čtivé, místy hnusně šokující, místy zábavné.
Zajímavá je i závěrečná báseň Adagio lamentoso sestavená jako koláž z výstřižků z novin a reklamních letáků, citátů a slov autora.
Hodnotím celkově na 3,5 hvězdy, nakonec jsem se rozhodla jen pro 3, protože román působí jako románově zpracované Příběhy paměti národa napsané v duchu dnešní doby (každý kapitalista je klaďas).
Více bych knihu ocenila, kdyby autor uvedl nebo naznačil, zda postavy jsou aspoň v základu skutečně historické, nebo vymyšlené, jak už je zde v komentáři uvedeno.
Naprosto splnila moje očekávání, úplně jsem si vybavila, co bylo ve filmu, jen ten konec u Šampóna vyzněl v knize trochu jinak. Vlastně celá knížka je taková příprava na filmový scénář. Obojí se mimořádně povedlo.
Bomba kniha! Těším se na další díl ...
Čtivé vyprávění z kraje mých předků, ke kterému mám osobní vztah, oživuje legendy a příběhy z Podbrdska. Vadila mi spousta pravopisných, resp. slovosledných chyb, kdy některé spojky, předložky nebo částice chyběly nebo byly ve větě naopak dvakrát. Povídky nejsou historicky přesné, autor si nejen domýšlí, ale i záměrně přehazuje data, což na konci krátce vysvětluje.
Nádherné, svěží, zábavné, zkrátka skvělé. Zhltla jsem to za jeden večer. Kdyby nebylo čtenářské výzvy, nejspíš bych o tuto výbornou knížečku přišla!
Skvělé, čtivé, nádherné, od plného počtu hvězd mě odradil jen trochu ukvapený závěr, z kterého jsem nepochopila linii předků až k autorovi Simonu Mawerovi. Za mě je to tak na 4,5 hvězdičky.
Lehká oddechová četba s poučeními, o kterých je zbytečné přemýšlet do hloubky. Například když na začátku dalajláma kárá kočku za to, že chytila myš, a místo toho jí nabídne konzervu Whiskas ... (ta je asi z čeho ?)
Pod nádhernou obálkou a poetickým až duchovním stylem vyprávění se postupně odkrývají vzpomínky na strašné násilí na černých otrocích a těžký osud hlavní hrdinky. O tomhle tématu bych raději nečetla, ale autorka to napsala tak zajímavě, že jsem to nakonec dočetla.
Zábavné čtivé vyprávění jakoby očima dvanáctiletého kluka Bimbase se mi líbilo mnohem více než stejnojmenný muzikál. Odpouštím i občasné pravopisné chyby.
Autobiografický román přesvědčeného komunisty Bohumila Říhy je esencí poválečné komunistické ideologie charakteristické kastováním lidí a třídní nenávistí. Chvílemi mi až mrazilo z toho, jak byl tenhle "hrdina" schopen obhajovat nebo přehlížet násilí na třídních nepřátelích, tj. všech nekomunistech, občas jsem se musela pousmát nad tím, jak míchal třídní boj do vztahů k ženám a nevěděl, jak se má jako předseda národního výboru zachovat. Nelehká, ale poučná kniha o tom, jak komunisté na venkově znárodňovali a přebírali moc.
Skutečně pro mě byl problém číst knihu o brutálních zločinech před spaním. Bravurní kapitán Müller vypráví ze svých zkušeností 4 případy, které zazněly také na jeho přednáškách:
74 bodných ran (v knize "Bez motivu),
Tělo v řece (v knize "Já nevinný vrah") a
Vraždící bratři z Tymákova (v knize Bratři - Dvojnásobná vražda a Vražda soka v lásce). Pro Tymákov v knize důsledně užívá místní zkrácený název Mákov. Neumím si vysvětlit, proč v úvodu případu Bratři vyjíždí kriminálka k vraždě už 11. června 2012, ale dále se uvádí, že vražda se stala 11. července 2012. Ale to je jen drobnost.
Kniha má neopakovatelnou autentičnost, je odvážná a fundovaně napsaná.
Hodnotím zejména dokumentární a historickou hodnotu (více než 500 let stará kniha) a osobní vztah k cestovateli Martinovi Kabátníkovi, který je mým domnělým (dosud neprokázaným) předkem. Literární a jazyková stránka vyprávění je poznamenána tím, že Martin Kabátník sám tento cestopis nepsal, jen odvyprávěl, a zaznamenal ho jeho přítel Adam, písař města Litomyšle.
Téma život s mrchou jistě plno čtenářek upoutá, mně ale vadily některé stěží uvěřitelné detaily, např. jak Heda mohla být tak úspěšná ve firmě a rozumět výrobě i marketingu, když byla nedovzdělaná, nesečtělá a nikdy předtím se ničím podobným nezabývala. Jak mohla servírka v penzionu, která mluví jen nespisovně, najednou správně pojmenovat narcistickou poruchu osobnosti. A jak mohla Heda tak hloupě tvrdit, že čeká dítě s Olliem, když s ním půl roku nespala - skutečná potvora by to zařídila lépe a jinak a nenechala se tak snadno vyhodit. Výborný námět, ale šel zpracovat lépe. Za mě tedy celkově spíš horší průměr.
Mladá autorka natáhla příběh pravděpodobně z cyklu Paměti národa na dlouhý román skládající se převážně z pocitů baronky. Uvítala bych více děje, příhod, podrobnější líčení cest, např. z její první výpravy je tam jen první den a pak náznaky. Celkově to nebylo špatné, ale jedno přečtení stačilo.
Skvělé čtení, za text bych dala i 5 hvězd nebýt Sandřiny fotky se symbolem dámského přirození a textem "Autoportrét" - to ona je fakt pí.a ?