KnihovniceVěra
komentáře u knih

Dobře napsané, na můj vkus v první půlce příliš mnoho krve, druhá půlka se mi četla sama. Ale nejsem milovník thrillerů právě pro ten pocit beznaděje a zkaženosti světa, který autoři vyvolávají.


Kompletní přehled akordů se určitě hodí, ale začátečník se podle knihy hrát nenaučí. Vhodné jako doplňková literatura pro toho, kdo už hrát umí.


Přes záplavu současných knih a seriálů z lékařského prostředí jsem sáhla po osvědčené nestárnoucí klasice paní Stýblové. Lékařské prostředí je velmi dobře popsáno, oblast neurochirurgie lákavá, příběhy života a smrti poutavé, styl správně strohý a syrový, bez zbytečných emocí. Proč tedy dávám tak málo hvězdiček? Kvůli nátěru socialistické morálky na hlavním hrdinovi, světově uznávaném neurochirurgovi, který musí být patřičně skromný a neúplatný (na dovolené odmítá karavan a přespává raději ve stanu atd.) a zároveň je i neuvěřitelně výkonný (večer se přiotráví svítiplynem a ráno jde operovat nejnáročnější operaci...)


Pana Horníčka mám ráda, jeden z nejlepších plzeňských rodáků dovedl svým laskavým humorem předat optimismus. I když je kniha složená jen ze střípků jeho tvorby, pro mě ideální čtení po kouscích před usnutím. Velmi užitečný chronologický přehled jeho tvorby na konci knihy (neuvěřitelné množství divadelních rolí a inscenací!)


Kniha mě oslovila až v závěru, ovšem celkový dojem z těchto obrázků ze života puberťačky mám rozpačitý. S tímto stylem zřejmě více souzní mladší kategorie čtenářek.


Kniha se mi dobře četla, autor popisuje svoje vlastní pozorování vodních živočichů. Na svoji dobu jistě úžasné fotografie z korálových útesů v Rudém moři, kam tehdy normální český občan nemohl volně vycestovat.


Třetí poslední díl trilogie je ze všech dílů nejčtivější. Větší část je vyprávěna jeho láskou Miriam o šťastném období v Paříži. Na konci se hrdina konečně najde ve své krajině a jeho rozpolcený osud se uzavírá.


Poutavé, ale nelehké čtení, nejedná se o oddychovku. Vnitřní svět hlavního hrdiny poznamenaný sebevraždou otce se potácí od pozitivního k negativnímu (jasné nebo temné prameny), hledá smysl a místo k životu a utrácí tak svůj mnohostranný umělecký talent.


Bravurní psychologie dospívání hlavního hrdiny, hocha hýčkaného matkou ve skleníkovém prostředí lepší společnosti, kterému chybí otec, z nudy vyhledává dobrodružství a baví se tím, že v rodině předstírá vzorného syna.


Koho zajímají 50 let staré bulvární zprávy o Riviéře a jejích snobských obyvatelích a návštěvnících, nechť si počte. Pro mě absolutní ztráta času - nedočteno.

Snadné a zábavné čtení, které odhaluje bezstarostnou povahu cestovatele Ládíka, který se bez přípravy vydává jen tak objevit charakter zakavkazských národů a místní krajinu. Vadilo mi, že tam nebyly žádné mapy ani fotky a tak od tohoto autora již nic asi hned tak neotevřu.


Tak nevím, co napsat. O mrtvých jen dobře, ale tuto knihu jsem přečetla za odpoledne a nic mi nepřinesla. Autor moralizuje a odsuzuje drsné praktiky po Sametové revoluci, i když říká, že moralizovat nebude. Nelíbí se mu praktiky předávání cen, ale sám různá ocenění přijímal ...

Hezký úvod a závěr knihy strhující, ale prostředek se trochu vlekl jak nastavovaná kaše - příliš mnoho zbytečných postav. A zase jako u předchozích dílů vyčnívá a září nádherná Božena Němcová jako vzor vlastenky. Navíc v tomto dílu se Domažlice a Klenčí probouzí k vlastenectví.
Celkově hodnotím trilogii kladně, věrně líčí rok na vsi a život sedláků v Klenčí a na Chodsku, nádherně popisuje přírodní děje a náboženské obřady s tím spojené, ovšem konkrétně toto vydání se dle mého názoru nepovedlo co do obálek a ilustrací.


Přes nevýstižný název a nepěknou obálku velmi dobré počtení. Pohodové líčení lidových zvyků spjatých s jarní přírodou, velmi dobrá charakteristika sedláků a situace na malém městě Klenčí. Jedná se vlastně o jakousi kroniku či obrázky ze života městečka, z čehož vyčnívá jediná kapitola opěvující Boženu Němcovou. Lépe se mi četlo než první díl, pokračuje napínavý spor o lůsy.


Přestože mě kniha odrazovala svým názvem "paní komisarka", zjistila jsem, že se jedná o ženu komisaře celní správy Josefa Němce, spisovatelku Boženu Němcovou, a nakonec se mi velmi dobře četla. Jedná se o mírně zidealizovaný pohled do života lidí v Klenčí pod Čerchovem v polovině 19. století, kdy jsou zachyceny jak tradiční zvyky a soužití lidí s přírodou, tak i společenský život a spory mezi jednotlivými skupinami obyvatel a mezi Čechy a Němci. Postavy jsou velmi věrohodné a je vidět, že autor prostředí důvěrně zná a miluje tento kraj.


Naprostá klasika a v necenzurované podobě. Protože ty nejznámější znám zpaměti, úplně mi spadla brada, že některé nevinné věty a názvy z nich byly v komunismu vyškrtány.


První část knihy Na vandru s Honzou psaná stylem tradičních povídek Šimka a Grossmanna mě velmi bavila, následující fotky z cest jsou velmi špatné kvality a další část Oslí reportáže by již v knize nemusely vůbec být, neboť se v nich opakuje mnohé z první části, navíc psané formou nezáživných deníků.


Román se mi dobře četl, přestože má přes 600 stran. Připomíná spíše dívčí román, styl odpovídá době vzniku, chyběl mi hlubší pohled do motivace a emocí postav. Hlavní hrdinka Ditta představuje jakýsi prototyp obětavé ženy, která myslí jen na ostatní, ne na sebe, nebo nemyslí vůbec a řídí se pouze srdcem. Ze všeho nejvíce miluje děti, kterým obětuje celý život. Paradoxně je nucena vzdát se svého prvorozeného syna a posléze se odmítá provdat za jeho otce, přestože by jí to ulehčilo život. Dle mého názoru mylně je označován jako proletářský román, jedná se prostě o příběh že života nejchudších dánských lidí, kdy i děti jsou nuceny vydělávat peníze. Někteří nalézají oporu v bohu, ale autor se spíše přiklání k vidině socialismu, který by pomohl vyřešit ostré sociální rozdíly.


Dobře se čte, má spád, trochu neuvěřitelný příběh hlavního hrdiny, jak se ze všeho dostane se štěstím.


Prostě osobní vzpomínky významného malíře, úvod k pochopení jeho díla, dosti kusé. Některé obrazy, o jejichž vzniku píše, nejsou v obrazových přílohách.
