kniznistranky komentáře u knih

(SPOILER) (Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno LEDEN 2014):

Clary se chystá na cestu do Idrisu. Jaceovi se ovšem nelíbí, že tam chce Clary jed s ním a s Lightwoodovými. Chce aby zůstala v New Yorku, kde je podle něž ve větším bezpečí než by byla v Idrisu. O tom však Clary nechce ani slyšet. Když se pak všechno zkomplikuje a Institut napadnou démoni, Lightwoodovy s Jecem k sobě přiberou i jednoho černého pasažéra, který s nimi portálem cestuje do Idrisu. Když se Clary dozví, že odjeli bez ní, snaží se najít jiný způsob, jak se do Skleněného města dostat. Pomocí svých schopností pak na jeden přijde a spolu s Lukem odcestují do Idrisu, kde jsou však bez povolení Spolku... Všechno navíc zkomplikují pocity, minulost a, jak jinak, Valentýn!

Při dočtení druhého dílu, který byl skvělí sem si říkala, že trojka už určitě tak skvělá nebude. Má sice hodně stran, ale určitě bude o něco horší, když první dva díly byly super, ale víte co? Mýlila jsem se! Ano, ano, je to tak. Cassandra Clareová mě opravdu přesvědčila, že píše skvěle. Protože třetí díl byl jeden velký zážitek, který se s prvními dvěma díly nedá vůbec srovnávat. Příběh sice začíná v New Yorku, ale to jen první kapitola (nebo prvních pár stran), pak se příběh přesouvá do Idrisu, země lovců stínů. Možná právě i díky tomuhle byl příběh o něco zajímavější. Nové prostředí, které bylo popsané tak, že si ho při čtení dokážete představit a tušíte, jak to tam asi vypadá a jak hrdinové prožívají dobrodružství. Idris mi přišel jako hezky vymyšlená nová země, který má spoustu tajemství, které objevujeme spolu s Clary.

Co se týče postav, setkáváme se tu s několika novými. Třeba sympatický a okouzlující Sebastian, jehož příběh mě hodně překvapil a myslím, že Vy by jste na tom byly stejně. Nebo nový inkvizitor, nebo Lukova sestra, ale je tam i spousta dalších. Máte se na co těšit. Hodně mě překvapila druhá polovina knihy. to jsme jen obracela stránky a ani jsme nestíhala sledovat, jak rychle se zmenšuje jejich počet do konce. Příběh vás natolik pohltí a vtáhne, že budete chtít vědět stále víc a víc a budete se jen těžce odtrhovat od čtení. Věřte mi, že já na tom takhle byla.

A konec knihy - řekněme, že to je jedno velký překvapení, které mě dokonale zaskočilo a tajila jsem

dech, jak se tohle molo stát a tamto ne a proč se stalo to a ono... Určitě nechápete jak to myslím, ale ti co četli určitě pochopí. Čekala jsme, že tento díl bude spíš částečné zklamání, ale pletla jsem se. Začínám mít pocit, že u téhle série platí, co díl, tím lepší a napínavější a dech beroucí příběh plný dobrodružství.

Třetí díl mě velmi překvapil a všem velmi doporučuju. Na nic nečekejte a neváhejte a pusťte se do čtení. nebudete litovat. Čeká na vás tolik dobrodružství, napětí, akce, ale také otázky, na které však časem dostanete postupně odpovědi.

31.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno LEDEN 2014):

Knihu tvoří osm hororových povídek, které na sebe nijak nenavazují. V každé z nich se dočítáme o jedné zvláštní příhodě. Třeba o záhadném stopaři, který přistoupí do auta tříčlenné rodiny, nebo výtah, ve kterém za podivných okolností zmizí malý chlapec a další povídky plné záhad, dobrodružství, napětí a strachu.

Hodně mě zaujala obálka. Co jsme se tak dívala na originální obálku a tak různě na další obálky, tak ta naše byla opravdu nejlepší. Nakladatelství BB/art odvedlo skvělou práci. Taky musím říct, že hardback je mnohem hezčí než paperback, ve kterém mám první díl. Jak už je řečeno o něco výš, knihu tvoří osm povídek, které by měli podle názvu být hororové. Mě nepřišly zas až tolik hororové, možná je tak lehce, ale spíš byli trochu strašidelné nebo tak nějak. Rozhodně bych knihu doporučila spíše mladším čtenářům, kteří si ji užijí myslím daleko víc než ti starší. Ale i tak se to velmi dobře čte. Ze svého pohledu bych to nazvala takovým oddechovým čtením.

Některé povídky byly více zajímavé některé méně. Rozhodně se mi asi nejvíc líbil ten předposlední, který se jmenuje Šikmý dům. Tahle povídka mi přišla asi taková nejvíce hororová. Nebudu vám říkat o co v ní šlo, protože pokud si plánujete knihu přečíst, nechci vás připravit o překvapení a dobrodružství, které při čtení zažijete. Jak už jsem řekla, nejde moc o hororové čtení, ale rozhodně se to čte velmi dobře a rychle a za to může i nějaké to napětí, které se v povídkách skrývá a nutí vás i přes to všechno číst dál, dokud povídku nepřečtete a nedozvíte se, jak o vlastně bylo. U některých bych ocenila i pár stránek navíc, protože skončily tak otevřeně, že mě to i štvalo.

Kniha se mi líbila, i když to nebylo nic úžasného, co by mi vytřelo zrak. Ale bylo to příjemné odpočinkové čtení na odreagování a občas i zamyslí se nad jednotlivými příběhy. Pan Anthony Horowitz píše čtivě a napínavě a i když to pro mě nebylo zas až tolik strašidelné nebo hororové, mladším čtenářům by se to určitě zamlouvalo víc, proto doporučuju spíše mladším. Ale myslím, že Horowitzův styl psaní a příběhy potěší i starší.

31.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno PROSINEC 2013):

Clary si přeje žít obyčejný nudný život bez démonů, vlkodlaků, upírů a všeho možného jako před tím, ale moc dobře ví, že to není možné. Je lovec stínů a jejím úkolem je zabíjet démony a sloužit Spolku. Není na tom vůbec nic pozitivního... Mezitím tráví ale dost času se svým nejlepším kamarádem Simenome, který přestává být jen kamarádem. Ovšem na druhou stranu její bratr Jace se k ní nechová zrovna moc hezky. Spíš se chová tak, jak by se nejspíš starší bratr ke své sestře choval a Clary to dost štve, ale objevují se i horší věci, které jsou daleko víc znepokojující... a to záhadná úmrtí dětí Podsvěta. Jace je obviněn ze spolupráce s Valentýnem a všechno jde s kopce.

Druhý díl Nástrojů smrti mě příjemně překvapil. Většinou je to totiž tak, že první díl je bomba a druhý díl se blíží k propadáku, ale o Městě z popela se rozhodně nedá tvrdit, že by byl nějakým propadákem. Nejprve asi začnu obálku, která je tak jako u prvního dílu (a celé série) prostě úžasná. Není nic, co bych jí mohla vytknout. Barvy jsou hezky sladěny a podle mého názoru se k ději i docela hodí. Nakladatelství odvedlo
opravdu skvělou práci.

Co se samotného děje týče, objevuje se tam takový ten ohraný milostný trojúhelník, který začal už v prvním díle. Ovšem tady je to pojato trochu jinak než obvykle. Takovým milým způsobem, který čtenáře tolik neštve. Chvílemi se Clary nechovala moc pěkně ale na druhou stranu jsem s ní docela soucítila.

Jestli mě někdo v knize dost překvapil, pak to byl Simon. To jak se choval a jak nakonec tak nějak přijal to, čím se stal (nebudu spoilerovat). Na druhou stranu mě celkem štval Jace. Ty jeho nálady a chování ke Clary. A taky byli i chvíle, když jsem si říkala: No ty si ze mě snad dělá srandu? To přece nemůže udělat? A se zatajeným dechem jsem čekala jak to nakonec všechno bude.

Autorce se série zatím dost daří, tedy aspoň s mého pohledu. Je to napínavé, akční, je tam zápletka, která do děje zapadá a má nějaký smysl a pak bum a všechno se vyřeší tak jak by mělo. Žádné skoky sem a pak tam, žádná ukvapená rozhodování. Všechno na sebe hezky navazovalo. Moc se mi líbila scéna na hřbitově. Nebudu říkat co se tam dělo, o co šlo a tak, protože nechci spoilerovat. Ti z Vás co četli nejspíš ví a vy z Vás co ne,... Máte motivaci k tomu, aby jste si knížku přečetli. Jen řeknu, že to byla hodně silná scéna a zaryla se mi do mysli.

Myslím, že nemá cenu znovu opakovat, že to bylo napínavé, čtivé a dobře napsané, protože mi to přijde zbytečné. Takhle kniha má totiž všechno. Poutavou a napínavou zápletku, tajemství, které chcete odhalit a také fascinující příběh jedné dívky, která chce žít normální život. Nechybí i nějaká ta romantika, takže si myslím, že si každý přijde na své. Určitě knihu doporučuji. Ti z Vás, kteří mají rádi tajemno, napětí, akci a dobrodružství, okořeněné špetkou romantiky, rozhodně neprohloupí, když si tuhle knížku přečtou.

31.10.2024

(SPOILER) (Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno LISTOPAD 2013):

Clary žije spolu se svou matkou v New Yorku v Brooklynu. Když se však jednou se svým kamarádem Simenem vydají do klubu jménem Pandemonium, Clary je svědkem něčeho hrozného. Vraždy, kterou vidí jen ona. Clary však čeká ještě hodně nepříjemností. Její matka zmizela a ona se dozvídá, že je jednou z těch, které viděla jen ona. Jednou z lovců stínů, kteří zabíjejí démony.

Od Města z kostí jsem původně nečekala, že to bude tak dobré čtení. Jako první mě zaujala obálka, která je opravdu moc krásná a dovolím si říct, že by se možná našlo jen velmi málo lidí, kteří by tvrdili opak (pokud by se vůbec našli). Jak už sem řekla, nečekala jsem, že se to bude tak dobře číst. Bylo to napínavé, tajemné, dobrodružné čtení, které vás stále nutí číst dál, aby jste se dozvěděli jak to nakonec všechno skončí a zda-li vaši oblíbenci dosáhnou svých cílů.

Postavy hezky zapadaly do děje. Měly dobře promyšlené charaktery a byly propracované. Ale ani tak jsem si tam nenašla postavu, kterou bych si strašně moc zamilovala a básnila tu o ní jak byla úžasná. Nevím proč, Jace je fajn. Je silnej, odvážnej a má to všechno, co by měl hrdina mít. Ale někdy (hlavně ke konci knihy) jsem měla chuť mu dát pořádnou facku aby se probudil a poslouchal co říká a viděl co dělá. No, někteří mi možná dáte za pravdu...
opravdu to nevím a raději po tom nebudu ani pátrat, nebo mě půlka z vás zavrhne kvůli tomu, že jsem bez přemýšlení neřekla Jace. Ano,

Vrátím se ale na začátek a začnu od hlavní hrdinky Clary. Clary mi byla celkem sympatická. Byla to bojovnice, která ví co chce a za tím si jde. Ale přece jen je to patnáctiletá holka, i když neobyčejná, a může si dovolit párkrát šlápnout mimo. Opět se našli chvíle stejně jako u Jace, kdy jsem měla chuť na zařvat a říct Simona, který tak odvážně následoval Clary a byl jí vždy nápomocný, i když si to třeba ani moc nezasloužila. Postavy byly opravdu dobré, reálné a dokázala bych si představit, že by něco takového dovedli i ve zkutečnosti, což je velké plus.
co to proboha dělá. Ale k čemu by to bylo že? Je to přece kniha a to zatraceně dobrá kniha. Kdyby se Clary nechovala tak jak se chovala a Jace taktéž, bylo by to o něčem jiném.

Nemá cenu tu vypisovat jak je ta kniha skvělá. Já mohu udělat jen jedno, doporučit vám jí a pokud jsme ještě do teď váhali zda do toho jít a nebo nejít, rozhodně do toho běžte! Nebudete litovat, to mi můžete věřit... Těším se až se pustím do druhého dílu, který na mě už čeká a vám přeju hezké čtení, pokud se do téhle knihy rozhodnete pustit.

31.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno LISTOPAD 2013):

Neran s Liadel, Etwikem a Gerratem míří do elfského chrámu Weimerilu, kde by Liadel měla být v bezpečí před Garielem, Dvanáctým démonem, který ji chce získat zpět a zbavit jí duše. To mu však Neran nesmí dovolit, protože k elfce přestává cítit tu nenávist, kterou ještě před nedávnem cítil. Garret pozná, že jeho bratr chová k elfce jisté sympatie a tuší, že to nesmí dovolit, vzhledem k tomu, co s jeho bratrem udělala poslední žena, do které se tak nějak zakoukal... Neran se nakonec dostává do velmi těžké situace. Je pro něj důležitější Liadel a nebo záchrana světa?

Jestliže jsem o prvním díle této série říkala, že byl výborný a chválila ho až do nebe, nevím jak moc budu muset chválit díl druhý. Bylo to úžasné čtení. Míša píše velmi čtivě a její knihy vždy strašně rychle přečtu. Děj se dost lišil od jejích dřívějších knih a jde poznat, že opravdu přitvrdila. V knize bylo hodně násilí, takže bych jí nedoporučovala hodně mladým čtenářům. Je tam i dost vášně a to ne v malých dávkách. Když už, tak pořádně.

Neran mě místy dost zaskočil svým chováním. Jeho povaha se občas dost měnila a nevím, jestli to bylo dobře. Místy mi přišlo, že to snad ani není náš starý dobrý Neran... Na druhou stranu mě překvapila Aragen. Ta její bojovnost a víra ve své plány. To jak si šla za svým cílem a nic jí nemohlo zastavit. Nebyla to sice žádná moje oblíbená postava, ale její povaha a charakter byly promyšlené do detailů a to se mi Garret mě taky trošku překvapil. V prvním díle se sice objevil až na konci a nešlo tak moc poznat jakou povahu vlastně má, ale čekala sem, že to bude nějakej ten záporák co se pokusí svého bratra zničit a odmítne mu dále pomáhat a hle, všechno bylo přesně naopak. Ale někdy mi opravdu přišel tak trochu lehkomyslný. No a nakonec Liadel. Tu sem si oblíbila opravdu hodně. Byla to bojovnice a to se cení. Její povaha sice nebyla tak důkladně propracovaná jako ta Aragenina, ale rozhodně byla super.
hodně líbilo. Neranův bratr

Jestli se mi něco opravdu moc líbilo, byl to hlavně konec knihy. Závěrečná bitva a to napětí, jak to vlastně Popisy prostředí a různých událostí a bojů jsou prostě něco úžasného. U Míšiných knih si vždycky právě díky popisům všechno lépe představím do detailů a tak to podle mě má být.
všechno skončí... Ano, opakuju to pokaždé, když píšu recenzi na knihy od Míši, ale já si prostě nemůžu pomoct.
Taky se mi líbilo, že kniha byla opět rozdělená na dvě části. V té první šlo o Neranovu minulost. Takhle nám autorka poskytla lepší pohled na celé dění. Lépe jsem chápala Neranovo tajnůstkářství z prvního dílu a taky důvod, proč chtěl za každou cenu najít lék pro svého bratra. Druhá část pak pokračuje přesně tak, jak skončil první díl, takže o nic nepřijdeme.

Jak jinak zhodnotit Míšinu práci než kladně. Pro mě to ani jinak nejde. Je sice pravda, že v jejích knihách jde skoro pořád o to samé nebo aspoň podobné, ale mě to nevadí. Mě se to líbí a je to můj názor, který mi nikdo nevezme. Syn pekel byla další skvělá série, i když v porovnání s těmi předchozími dost krátká. Ale i tak nezapomenutelná. I přes drobné věci, které mi v knize moc neseděli dávám plný počet hvězdiček, protože to prostě jinak nejde.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno SRPEN 2013):

Bývalá zvláštní agentka FBI Sloane Burbanková se dozví o zmizení své dobré kamarádky z dětství a chce jí najít. Na případu už rok pracuje Derek Parker, shodou okolností Sloanein bývalí přítel. Ani jednoho netěší, že spolu budou muset spolupracovat. Sloane se rozhodne všechny emoce hodit za hlavu a soustředit se jen na to, aby Pennyin případ co nejdřív vyřešila. K jednomu zmizení se přidávají další a také jsou ohlášeny brutální vraždy žen. Sloane s Derekem pomalu zjišťují fakta a nacházejí důkazy a samotný profil vraha je nakonec dost překvapí.

Tahle kniha mě dost zaujala svou anotací a také hezkou obálkou, která zaujme na první pohled a líbí se mi víc než ta originální. Co se týče děje, je to taková detektivka. Prostředí zvláštních agentů, jak řeší případy a tak dál. Já jsem žádnou jinou detektivku zatím nečetla, takže nemůžu porovnávat, ale z mého pohledu to bylo opravdu hezky napsané. Autorčin styl je poutavý, dobře se čte a je velmi jednoduché se začíst hned po přečtení prvních pár stránek.

Na začátku knihy je několik stránek věnovaných vysvětlení zkratek, které jsou v knize použity, jako třeba NYPD (oddělení newyorské policie), ICE (imigrační a celní úřad) a tak dál, což se velmi hodí vzhledem k tomu, že kniha je psaná poutavým stylem se všemi termíny, které policie používá a samozřejmě jsou tam i nějaká ta sprostá slova na zpestření celé atmosféry v knize. Najdou se tu i nějaké ty lechtivé scény mezi Derekem a Sloane, takže červenání při čtení je zaručeno.

Bývalá zvláštní agentka Sloane je silná, tvrdá žena, kterou jen tak něco neporazí a nehodlá se vzdát. Občas je ale taky pořádně tvrdohlavá. Líbilo se mi, jakým způsobem jednala s lidmi, dokázala si poradit i v nepříjemných chvílích a jednala rychle.
Derek je dost podobný jako Sloane. Tvrdohlavý, arogantní, sexy, silný, ale rozhodně dokáže svým chováním i překvapit... Při každé příležitosti se ze Sloane hádají. Právě jejich hádky mě dost bavili číst.

Každá kapitola začíná pohledem z pachatelovy strany a někdy jde i o pohled ze strany oběti. Některé popisy únosů nebo vražd by nemuseli být příjemné pro slabší povahy. Ale těm, kterým to nevadí a rádi se do takových to věcí začtou jako já s napětím a očekávám co přijde dál, bych tuhle knihu rozhodně doporučila.

Autorka drží pachatele v tajnosti až do poslední vteřiny a vám do té doby zbývá jen netrpělivě vyčkávat, jak si detektivové povedou a dělat si vlastní závěry a návrhy na to, kdo by mohl pachatelem být. Mě samotný vývoj okolností dost zaskočil. Hlavně v několika posledních kapitolách. Do té doby jsem měla asi dva typy, kdo by to mohl být a nakonec se ani jeden z nich nepotvrdil (..nejspíš bych asi jako agent moc neobstála. :D). Ale také to svědčí o tom, že autorka odvedla svou práci opravdu dobře.

Když to tak shrnu, jde o dobře napsanou detektivku, s napínavým dějem, která svým koncem dokáže překvapit. Možná jste si všimli, že jde o druhý díl ze série. Já jsem sice ten první díl nečetla, ale zjistila jsem, že to vůbec nevadí. Všechny důležité věci, které potřebujete znát, jsou v knize uvedeny, takže se nemusíte bát, že se v ději budete ztrácet kvůli neznalosti prvního dílu. Příběh dvou zvláštních agentů Sloane a Dereka rozhodně stojí za přečtení a mě se velmi líbil.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ČERVEN 2013):

Čtrnáct dětí je uvězněno v supermarketu, do kterého se dostali díky několika katastrofám. Jsou mezi nimi jak maturanti, tak i malý školkáčci, na které je všeho moc a je třeba s nimi speciálně zacházet. Kromě přírodních katastrof, jako krupobití, jim vše zkomplikuje ještě záhadná chemikálie, která se dostala do ovzduší a na každého působí jinak. Děti postupně vše zjišťují a snaží se o sebe postarat a vše zvládnout bez dospělých.

Kniha mě zaujala, jak svým poutavým dějem, tak i svou krásnou obálkou, která se k samotnému příběhu neuvěřitelně hodí. Nalákala mě na ní i kladná hodnocení a tak jsem neodolala a jsem za to ráda. Knihu četla první mamka, což se tak často nestává. Většinou je to tak, že jí první čtu já a pak jí radím, co si má přečíst. Mamka byla velmi nadšená a tak jsem věděla, že sem rozhodně nesáhla vedle a vybrala jsem si dobrou knížku. Už po prvních několika stránkách to bylo úžasné. Napětí, akce a to vše se odehrává v reálném čase a v reálném světě. Není to žádná vymyšlená země s obyvateli jejichž vzhled je také kompletně vymyšlená.

Tahle kniha by se možná, ale pravdu jen možná s otazníkem, dala přirovnat ke Karanténě, na kterou jsem také nedávno dělala recenzi. Jde o něco vzdáleně podobného. Jde o reálný svět a v knize se odehrává to, co by se mohlo stát i ve skutečnosti. Klidně se totiž může stát, že začnou padal obří kroupy, do ovzduší se dostane nebezpečná chemikálie a nastane konec světa. A už jen ta představa je docela děsivá nemyslíte?

Postavy byly velmi reálné a jestli mě něco příjemně překvapilo, byl to věk dětí, které byly uvězněné v supermarketu. Ať už tam byly maturanti, kteří se snažili zachovat chladnou hlavu a vše zvládnout, tak i malé děti, které se pořád ptaly po rodičích a byly zmatené a vyděšené. Nebylo to jen to typické a v poslední době velmi oblíbené a dokola ohrávané středoškolské prostřední. Líbilo se mi, že se všichni chovali přesně podle toho, jak by se nejspíš chovali v reálu. Žádné přehnané sebevědomí a nečekané vyřešené problémů. Všechno souviselo se vším a mělo nějaký důvod. Skončilo to ale tak napínavě a otevřeně, že je mučení čekat na pokračování.

Na závěr už bych snad jen mohla říct, že se nemůžu dočkat dalšího dílu, který vychází v listopadu. Jestli ještě teď váháte, jestli si knihu koupit, rozhodně neváhejte a jděte do toho. Nebudete litovat, to mi věřte. Škoda, že kniha nemá více stran. Čtení tak strašně rychle utíká, že než se vzpamatujete, máte před sebou posledních pár stránek. Úžasné čtení a já už strašně moc chci pokračování.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ČERVEN 2013):

Arizona už vyřešila jeden případ. Přišla na to, jak zemřel Jonas. Před ní jsou však další tři, Arizona, Summer a Phoenix, kterým je pravá příčina jejich smrti neustále skrytá. Na nějakou dobu se po Krásných mrtvých slehne zem, Darina už si začíná dělat starosti. Ke Krásným mrtvým si vytvořila již nějaký vztah a má k nim blíž, než k ostatním lidem. Když se Krásní mrtví objeví, Darina je ráda, že znovu vidí Phoenixe. Má však i své povinnosti. Musí zjistit, jak to bylo s Arizoninou smrtí. Není to ale ani zdaleka tak lehké jako s Jonasem. Arizona je tajnůstkářka a mnoho věcí před ní tají.

Po přečtení prvního dílu jsem prostě potřebovala vědět jak to bude dál, takže jsem se po nějaké době pustila i do druhého dílu. Jednička nebyla špatná, ale tenhle díl byl o něco lepší. Dost věcí mě překvapilo. Víc jsem poznala Arizonu, protože tento díl je samozřejmě věnován hlavně jí. Bylo to napínavější než první díl a víc mě to i bavilo. Moc mě totiž nebaví knížky, kde se prakticky všechno důležité dozvím během pár stránek a vás nejspíš také ne.

Darina a Phoenix jsou opravdu skvělá dvojice, ale chvilkami mi přišlo, že je to až přehnané. Jako by autorka chtěla za každou cenu ukázat, že ti dva bez sebe nedokážou žít. Tahle část se bude patrně dost líbit těm, kteří mají rádi takové ty přeslazené chvilky. Já mezi ně ale bohužel moc nepatřím. Objeví se tu i několik nových postav, které v prvním díle nebyli. Například Raven si mě neuvěřitelně získal. Jeho život není zrovna jednoduchý a chvílemi mi ho přišlo i dost líto.

No a hlavní hvězda knihy, Arizona, mě opravdu velmi překvapila, jak už jsem na začátku říkala. V prvním díle jsem si o ní neudělala moc pěkný obrázek. Nebyla mi moc sympatická a ani mi nepřišla nijak zajímavá. Akorát se jí skoro pořád něco nelíbilo. Ale v tohle díle jí poznáváme trochu víc. Dozvídáme se o ní věci, které se opravdu aspoň z mé strany nedali čekat. Její povaha je opravdu velice složitá, ale o to věrohodněji podle mě působí.

Jak už jsme říkala, tenhle díl se mi líbil o dost víc než ten první. Byl hezky napsaný a děj byl napínavější a poutavější. Postavy byli promyšlené, hlavně ty nové jako Raven. Arizona mě velmi překvapila svou povahou. Líbilo se mi, jak se její tajemství postupně odkrývá a odhaluje nám svůj skrytý příběh. Četlo se to moc hezky. Tahle série je taková jednoduchá, což jsem říkala už u recenze prvního dílu. Jsem velmi zvědavá, jak bude série pokračovat. Tentokrát příjemné překvapení.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ČERVEN 2013):

Pro studenty McKinleyho střední školy to má být den jako každý jiný. David a jeho mladší bratr Will, pro kterého je to první den na střední, jsou již ve škole, když vybuchne jedno křídlo školy. Všichni jsou zmatení a panikaří. Nikdo neví co se děje. Učitelé umírají a studenti ničemu nerozumí. Pak se dozví pravdu. V jejich škole se objevil vir, který přežívá v tělech studentů a zabíjí dospělé. Jsou v karanténě. Studenti se rozdělí do několika gangů a snaží se přežít. David s Willem se drží stranou. Vědí, že ve škole stráví ještě velmi dlouhou dobu.

Představte si, že jdete do školy jako každý den. Všechno vypadá jako každý den a pak se celá škola otřese silným výbuchem, dozvíte se, že jste nakaženi virem a jste v karanténě. Musíte bojovat o jídlo s ostatními spolužáky a doufat, že opět spatříte slunce a nadechnete se čerstvého vzduchu. Takhle knížka je opravdu stejně originální jako Hunger Games, což se píše i na hoře na samotné obálce. Bylo to velmi napínavé a i přesto, že jsem byla v polovině knihy a říkala jsem si, že už se tam prostě nemůže nic dalšího a nového stát, vzhledem k nepřetržité akci, která naplňuje celých 382 stran. Co stránka a kapitola, to další překvapení v podobě nepříjemností hrdinů, dobrodružství, ale i takového milostného trojúhelníku.


Hodně jsem obdivovala Davida, hlavního hrdinu příběhu. To jak se staral o svého mladšího bratra Willa, který to také neměl moc jednoduché. I když se nedá říct, že by byl Will nějaký svatoušek. Nejednou dostal Davida do pořádných problémů. No a nakonec tu do třetice máme krásnou Lucy, která si získala srdce obou bratrů. Všichni tři byli fajn. Lucy mě místy sice štvala, hlavně tím, jak se zachovala k Willovi, ale nějak se to dalo.

Jestli mě něco hodně zaujalo, tak to, jak měli autoři všechno hezky promyšlené. Hlavně prostředí školy. Studenti využili všechno možné, co se dá ve škole najít, aby jim to pomohlo přežít a zpříjemnit si pobyt v budově. I nápad s gangy a jejich odlišností od sebe byl super. Četlo se to opravdu úžasně.

Rozhodně souhlasím s tím, že je kniha velice originální. Je to napsané velice věrohodně, protože člověk nikdy neví, kdy se co stane a vir ve škole, která je následně v karanténě... to je podle mě úžasný nápad. Při dočtení jsme se s mamkou shodli, že by bylo zajímavé filmové zpracování. Rozhodně by to zaujalo a myslím, že by se takhle k tomuto úžasnému příběhu dostali i lidé, kteří čtení moc nedají. Stálo by to za to!

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno KVĚTEN 2013):

Luca Vero je obviněn z kacířství. V noci mu na dveře zaklepou nějací muži a odvedou ho za cizincem. Ten mu přidělí úkol. Bude jezdit po Evropě a hledat stopy Ďábla. Spolu s ním cestuje ještě jeho přítel Freize a písař bratr Petr. Ve stejnou dobu umírá pán Lucretili, otec krásné Isoldy, která je následně uvězněná v klášteru a stává se s ní abatyše. Spolu s ní jde i její přítelkyně Ishraq. Osud je nakonec všechny svede dohromady a společně se snaží odhalit všemožné stopy Ďábla.

Bylo to zase něco jiného, než co obvykle čtu. Historie mě příliš neuchvacuje, tudíž nevyhledávám knihy s podobnou tématikou a historickými fakty. Tahle kniha ale není tolik zaměřená na pravou historii.
Autorka sama se v knize zmiňuje, že si dost věcí vymyslela. Příběh je hezky napsaný a čtiví. Na to, že nejsem fanoušek tohoto žánru, se mi líbilo. Nebylo to nic náročného a čtenář nemusí nad ničím hluboce uvažovat.

Na druhou stranu, postavy mě trošičku zklamali. Obzvlášť hlavní postavy. Luca a Isolda by ve mě měli zanechat nějaký dojem. Ale nezanechali. Na druhou stranu jsme si dost oblíbila Freize. Jeho hlášky mě nejednou rozesmáli a často mi přišlo, že Luca by bez něj několik věcí ani nezjistil. Freize byl něco jako jeho pomocná ruka. A Ishraq mě také zaujala. Její tajemnost a uzavřenost před ostatními, ale na druhou stranu oddanost Isoldě. Takže v tomhle případě mě víc zaujali vedlejší postavy než ty hlavní.

Když to všechno shrnu dohromady, vyjde mi s toho hezký čtivý příběh pro čtenáře, kteří tolik nemusí historii a nevadí jim nějaká ta odlišnost od skutečnosti. Postavy byli sice trochu méně popsané a charakter hlavních postav tolik nezaujme, ale příběh je to i tak moc hezký. Pro mě to bylo takové hezké oddechové čtení. Také se mi moc líbily ilustrace u každé kapitoly a pak drobné ilustrace v samotné kapitole. A na začátku knihy je i mapa, která přiblíží trasu, kterou hrdinové putují. Bylo to hezké zpestření četby.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno KVĚTEN 2013):

V Lilandgarii se ztratil jeden z posvátných jednorožců a rovnováha mezi dobrem a zlem je narušena. Černý čaroděj Valgar přemohl kletbu, která na něj byla svržena a snaží se zničit dobro jednou pro vždy. To se ale nesmí stát. Elfská princezna Aranis, jíž se dotklo proroctví, musí jednorožce najít a společně se svými přáteli zachránit svět před zlým Valgarem a jeho mocí. Dobro musí zvítězit, ale nic není nikdy jisté.

Při čtení je dost znát, že tuhle knihu napsala autorka jako svou prvotinu a ne v příliš vysokém věku. Je dost znát, že autorka ještě nebyla tolik zkušená. Na druhou stranu i tak byl příběh velmi zajímavý. Místy opravdu napínavý a člověk jen dychtivě otáčí stránku za stránkou. Četlo se to velmi rychle a jednoduše. Nejvíc se mi líbily popisy krajiny a postav. Vše je hezky do nejmenších detailů popsané a je snadné si prostřední a postavy živě představit. Já osobně mám radši, když si můžu děj dokonale představit a prožívat ho tak naplno, než číst jen rozhovory mezi hrdiny. Tohle je rozhodně velké plus.

Co se týče samotných postav, nejspíš se nenajde žádná, kterou bych neoblíbila. Aranis byla dost fajn. Ale někdy mi přišla taková zvláštní. Nevím jak to popsat. Ale na budoucí královnu se někdy chovala tak nějak moc děcky. Veragina jsem si oblíbila opravdu dost, ale mé největší sympatie si získal Snížek. Ten byl naprosto úžasný. Jeho hlášky mě nejednou rozesmály a už od první vteřiny, co přišel na scénu to byl můj favorit. :D

Děj byl chvílemi takový zvláštní, ale jak už jsem říkala, na to, že je to autorčina prvotina to nebylo zas tak špatné. Četlo se to hezky. Nic co se odehrálo tam nebylo zbytečně. Všechno tak nějak souviselo ze vším a to se mi moc líbilo. Několikrát jsem byla dokonce i zaskočená tím, jak se to postupně vyvíjelo.

Myslím, že by to nejspíš nešlo srovnávat s jejími nedávno vydanými, novějšími knihami jako je Syn pekel nebo Křišťály moci, což je má srdcovka. Na druhou stranu je to hezký poutavý příběh spíše pro mladší. V tomhle ohledu je mi to ale jedno. Knížky od Míši Burdové se mi vždycky hezky a rychle četli a tahle není žádnou výjimkou. Její styl je prostě úžasný a to jak dokáže vše popsat je prostě něco neuvěřitelného a kouzelného. Takže i když s této knihy nejsem tolik unesená, jako s těch ostatních, rozhodně nejsem ani zklamaná. Naopak, líbilo se mi to! Když to tak shrnu, rozhodně to nebyl špatný začátek.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno DUBEN 2013):

Za poslední rok v Ellertonu zemřeli čtyři studenti zdejší střední školy. Jako poslední to byl Phoenx, jehož ztrátu nese Darina velmi špatně. Byl to její kluk. Chodili spolu sice jen dva měsíce, ale ona ho velmi milovala a nedokáže si představit život bez něj. Jednoho dne však narazí na starý dům a stodolu, jejíž bouchání dveří ji přivede právě na tohle místo. To, co nalezne nejprve nechápe. Čtyři mrtví studenti jsou živí, nebo spíš nemrtví... Hrdinka se pokouší odhalit jejich tajemství a pak jednomu z nic, Jonasovi, pomoci s vyřešením jeho smrti. Jen díky tomu se smí vídat se svým milovaným Phoenixem.

Přemýšlím, co o téhle knížce napsat. Vlastně toho není ani moc, co bych chtěla říct. Příběh se mi líbil, byl hezky napsaný, ale že by to bylo něco extra úžasné, na co bych zírala s otevřenou pusou a tajila dech, to se zase říct nedá. Jedno velké plus tahle kniha ale přece jen má. Vystupují tam zombíci. Já jsme doposud žádnou takovou knížku nečetla, takže zombí je pro mě taková novinka co se týče knih. Vlastně jsem ani moc neslyšela o nějakých dalších knihách se zombi. Akorát mě, jako asi většinu z vás, zmátli ty křídla na obálce. Každý by řekl, že jde o anděli, ale opak je pravdou.

Teď zabrousím trochu mezi postavy. Hlavní hrdinka Darina je opravdu velmi zvláštní. Já vlastně abych řekla pravdu ani nevím, co si o ní mám myslet. Že by mě nějak oslovila, to se říct nedá. Měla i své silné stránky, to je pravda. Pár jich tam skutečně bylo, ale ne moc. Nebyla mi nijak extra sympatická. Když se ale přesunu ke čtveřici nemrtvých zombi studentů a zároveň i Darininých spolužáků, tady už by se našlo pár oblíbenců. Jonas mi přišel dost fajn. Oblíbila jsem si ho asi nejvíc. Škoda jen, že je o něm jen tenhle první díl. Dále pak Phoenix, ten mi byl hodně sympatický a hlavně části, kde byli společně s Darinou se mi dost líbili. Jo vím, je to takové zmatené. Darina mi sympatická nebyla, ale spolu s Phoenixem jo. Trochu se do toho zamotávám. No a nakonec Hunter, ten je něco jako šéf Krásných mrtvých. byl celkem fajn.

Některým se jména jako Arizona, Phoenix a další líbit nemusí, ale mě k příběhu tak nějak sedí a líbí se mi. Styl psaní je jednoduchá. Knihu bych přirovnala k takové oddechovce. Nic náročného na čtení. Nejvíc se mi líbil konec a to, jak se to všechno vyřešilo. Pár věcí mi tam sice tak úplně nesedělo, ale nebylo to nijak zlé. Asi se budu opakovat, ale kniha se mi i přes to všechno líbila a nebyla tak špatná. Moc jsem od ní neočekávala a tak mě nijak extra nezklamala a byla přesně taková, jaká jsme myslela že bude. jak tedy zní můj konečný verdikt? Dávám 3 hvězdičky. Váhala jsem, jestli dát tři nebo čtyři, ale rozhodla jsem se pro tři, ať mám do druhého dílu nějakou rezervu a uvidíme, co se s toho vyklube.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno DUBEN 2013):

Marie zjistí, že její kluk Oliver miluje její nejlepší kamarádku Isabelu. Není to pro ní jednoduché. Jak by také
mohlo být? Vždyť Isa ji zradila. Odjede na prázdniny k tetě Doro. Pár týdnů u moře a ve společnosti skvělé tety... To by jí snad mělo trochu vylepšit náladu. Při posedávání na vyhlídkové věži, kterou pokřtili ,Titanik', zaslechne nějakého kluka jak hraje na kytaru. Ukáže se, že se jmenuje Marek a v jeho společnosti se cítí přece jen o něco lépe.

Romány příliš nečtu. Moc mě to k nim netáhne, ale tenhle se mi svým způsobem zalíbil už na začátku. Četlo se to lehce a je to taková fajn oddechovka. Dvě holky, nejlepší kamarádky, které rozdělí láska ke stejnému klukovi. Takové dobré počteníčko. Přiznám se, že tuhle knihu jsem už jednou četla. Asi před rokem. Pamatuji si, že tenkrát se mi taky moc líbila, i když netvrdím, že je to nějaký zázrak.

Jestli se mi na ní něco opravdu zamlouvalo, je to to, že je příběh rozdělen na dvě části.
Jedna je nazvaná Marie, kde se píše o pocitech holky, které přebrala kluka její nejlepší kamarádka, a pak druhá část Isabela, kde jsou popsány myšlenky a emoce holky, která se zamilovala do kluka své kamarádky.

Kdybych měla posuzovat, která z dívek mi byla nejsympatičtější, asi bych se nedokázala rozhodnout. Obě měli něco do sebe a argumenty obou stran byly věrohodné a docela i reálně napsané. Co se týče chlapeckých postav, rozhodně jsem si víc oblíbila Marka. Je tajemný, muzikant, sympatický a já jsem si ho z celé knihy oblíbila asi nejvíc. Škoda, že ho tam nebylo víc. Oliver, kolem kterého se vlastně všechno točí, mi nepřišel ničím až tak zajímavý. Abych řekla pravdu, nevím, co na něm ty dva viděli. Velkou část zabíral hlavně v části Isabela, kde byla možnost ho poznat trošku víc, ale ani tak si mě ničím nezískal tak jako Marek.

Pokusím se to všechno shrnout dohromady. Tenhle román nepatří mezi ty se šťastným koncem. Na druhou stranu je konec napsán takovým způsobem, aby nepůsobil příliš šťastně ani příliš tragicky. Spíš něco mezi tím. Jak už jsme říkala, je to taková dobrá oddechovka. Žádný složitý děj, nad kterým je třeva se pořádně zamyslet a pekelně se soustředit, aby jste pochopily všechna fakta. myslím, že není třeba to dál rozvádět.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno DUBEN 2013):

Zoey slaví své sedmnácté narozeniny. Je čtyřiadvacátého prosince, tudíž jsou i Vánoce. Mladá ,upírka' oslavuje se svými kamarády a následně i s babičkou. Do toho všeho se připlete i její matka, kterou svým způsobem poslal Zoeyn nevlastní otec, kterému říká ,tupčím'. Narozeniny se stávají noční můrou a s nimi i celý měsíc. Zoey se snaží pomoct své nejlepší kamarádce Stevie Rae, která je tak nějak nemrtvá a zároveň se snaží vyznat ve svých citech ke třem klukům. Všechno jí začíná padat na hlavu a ona zjišťuje, že bude velmi těžké, ne-li nemožné všechno urovnat. Pokažené narozeniny se v porovnání s tím, co ji čeká stávají maličkostí.

Začnu tím, co mě na téhle knize nadchlo nejvíc a to je obálka. Je mi jasné, že ze samotnou kvalitou knihy to nemá nic společného, ale o obálce se prostě musím zmínit. Kombinace černé se zelenou se mi neuvěřitelně líbí a celkem mi ke knize i sedí, protože se tam v celkem velké míře baví o zemi. Tím myslím o živlu. Takže zelená je na místě.

Tak a teď se opravdu už přesunu k samotné knize, respektive k příběhu. Je tam napětí, nějaká ta temnota a také překvapení. Ano pár věcí mě na téhle knize dost zaskočilo. Když to upřesním, tak jedna osoba (neřeknu jaká) mě svým chováním a pozdějším, když to tak řeknu odhalením své pozice v příběhu dost překvapila. A teď k hlavní hrdince. Myslím, že to bylo právě u recenze na Označenou, kde jsem psala, že Zoey je sympatická a je lehké si ji oblíbit, nebo prostě něco v tom smyslu. V tomhle díle bych jí ale sama nejradši uškrtila a roztrhala na kusy a to doslova. Svým chováním mi v tohle díle připomínala takový ten typ holky, která neví co přesně chce. Na začátku mi přišla ještě fajn, ale asi od půlky už mi začala tak nějak lézt na nervy právě svým chováním. Ani se Erikově chování na konci knihy nedivím, ale nic vám nebudu prozrazovat. Na druhou stranu právě Afrodita, která se v prvním díle chovala jako pěkná mrcha (když to tak musím říct), právě v tomhle díle mi přišla fajn a celkem jsem si jí i oblíbila.

Nakonec bych ještě zmínila pár věcí. Místy mi to přišlo, jako by vždycky, když se Zoey dostane do průšvihu nějakým záhadným způsobem jedna část vyřešila díly modlitbě k Nyx. Tohle mi přijde už celkem ohrané a chtělo by to něco nového. Ale to je jen můj názor. Každý se na to dívá z jiného úhlu pohledu a vidí to jinak.

Když to všechno shrnu dohromady, nebylo to zas až tak špatné. Série se mi líbí, to jsem říkala už u Označené. U tohoto dílu mi sice pár věcí tak úplně nesedělo jak by mělo, ale děj zase nebyl ta špatný. Šlo tu spíš víc o city než o nějakou velkou akci, ale nevadí mi to. Pořád se nemůže něco dít. Doufám ale, že se Zoey brzy vzpamatuje a nebude ničit to, i když jí toho už moc nezbylo. Měla by se nad sebou zamyslet a ujasnit si co dělá. Na jednu stranu jí chápu, chce všem pomoct a zbavit se zla, na druhou stranu někdy nemyslí na to, jaké to bude mít následky. Protentokrát to bude trošičku slabší hodnocení.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno DUBEN 2013):

Tento díl mě dost překvapil. Hlavně několik zásadních věcí, které tu nebudu rozepisovat. Pěkně si to hezky přečtěte. Na rozdíl od prvního dílu, kde mi Zoey přišla fajn, ve druhém dílu mě místy dost štvala. Teď budu možná trochu spojlerovat, ale copak jí nestačí jeden kluk? To jich musí mít hned několik? Někdy mi to přišlo, jako by zapomněla, že je s Erikem. Na druhou stranu jí svým způsobem chápu. Bylo toho na ní moc a za takových okolností asi není nejlehčí přemýšlet o jiných věcech (zdá se to jenom mně, nebo jsem to napsala dost chaoticky?).

Dobře, teď se trochu odtrhnu od Zoey a zaměřím se na její mentorku a zároveň velekněžku Neferet. Tahle postava se mi už v prvním díle příliš nezdála a něco mi na jejím chování vadilo a právě ve dvojce jsem přišla na to co. Její chování je takové matoucí a přišlo mi, jako by si se svým okolím pohrávala. Tudíž i se Zoey. V tomhle díle mi do oka celkem padl Heath, Zoey bývalí kluk. Občas byl dost vlezlí, ale oproti prvnímu dílu jako by nabral trochu rozumu. Na druhou stranu byl v pár věcech dost neohleduplný k Zoey a její přeměně.
No a pak je tu záhadný učitel na poloviční úvazek, dospělý upír a oficiální upíří básník Loren Blake. Tenhle chlapík je v knize sem tam, ale má tam svou roli. Je dost záhadný a vlastně ani pořádně nevím, co si o něm mám myslet. Nějak se mi nepodařilo vytvořit si u něj nějaký obrázek, co je vlastně zač. Nezbývá než doufat, že ve trojce o něm zjistím něco víc, než jen to, že básník a fešák. :D

Nakonec bych chtěla pochválit popis prostředí ke konci knihy, kdy se Zoey pokoušela zachránit jednu osobu (neřeknu jakou). Dokázala jsem si celkem živě představit, že to asi nebyl dvakrát příjemný pobyt. Bližší informace si musíte přečíst v samotné knížce.

Stejně jako první díl se mi i tento líbil. Byl možná o něco málo lepší, ale v každým případě rozhodně nelituji, že jsme si ho přečetla. Škola noci se čte vážně skvěle. Jak už jsem psala u prvního dílu je to napínavé, tajemné, čtivé. Možná mi tak trošičku vadilo Zoeyino chování, ale malá nesympatie k hlavní hrdince mi rozhodně nepokazí dojem z celé knihy. Opět u mě vedl Damien, co se týče postav. Myslím, že není třeba se opakovat, vše potřebné jsem napsala už do dojmů, takže se přesunu k hodnocení...

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno BŘEZEN 2013):

Lidé, elfové, trpaslíci, démoni a samozřejmě vlkodlaci... Tyhle všechny bytosti obývají zemi Velwetii.
A právě vlkodlaci jsou pro lidi největším nebezpečím. Žije totiž i druh vlkodlaků, kteří se nazývají Temnovlci. Jsou silnější a zdatnější, než obyčejní vlkodlaci a právě za tohle může jeden jejich předek, který se dohodl s démonem...
Neran mezi Temnovlky nepatří, ale nějakou dobu měl čest být v jejich smečce, i když je jen obyčejný vlkodlak. Vydá se však hledat Étarlininy slzy a společnost mu má dělat elfka Liadel, kterou k smrti nenávidí a nejraději by ji zabil. Postupně však zjišťuje, že její zabití se stává nemožné.

Hned jak jsem zjistila, že je kniha o vlkodlacích, musela jsem jí mít, protože vlkodlaky prostě miluju. Svým způsobem je mám o dost radši než upíry, i když vlastně nemám tušení proč. Celkem legrační co? Ale o to tu nejde. Takže jakmile jsem zjistila, že je kniha o vlkodlacích byla jsem nadšená, ale když jsem zjistila (při čtení) kolik je tam napětí, krve a podobných věcí byla jsem si jistá, že tahle kniha si zaslouží titul: Kniha mě šitá přímo na míru! O žádné knize, kterou jsem doteď přečetla jsem tohle říci nemohla.

Syn pekel je Míšina další povedená kniha. Už do její série Křišťály moci jsem se absolutně zamilovala. Musím přiznat, že od Syna pekl jsem čekala opravdu hodně. Skoro jsem se až bála, že když budu tak moc očekávat, tak pak budu třeba zklamaná, ale víte co? Nebyla jsem. Byla jsem nadšená. Po pár stránkách jsem si tak říkala: ,,Tak tohle je teda nářez.'' Autorka opravdu přitvrdila, to se musí uznat. Syn pekel obsahuje násilí, drsnost, ale i napětí, tajemno a neustálá překvapení, která jsou snad na každé další stránce. Tohle je prostě dílo s velkým D, kniha s velkým K.

Co se týče postav, Neran je prostě frajer, co nesnese pomyšlení na věci jako je láska, city apod. Na druhou stranu jeho hlášky jsou... jak bych to nazvala... neuvěřitelný, srandovní, kouzelný? Každopádně mě často rozesmáli. Tudíš tu máme další střípek toho, co se v knize skrývá, a to humor. Teď se zaměřím na Neranovu společnost, a tím myslím krásnou elfku Liadel, která skrývá spoustu tajemství, stejně jako Neran. V knize mě právě ona překvapila asi nejvíc. Vypadá sice křehce, ale je to bojovnice. Samozřejmě nesmím zapomenout na zákeřnou Aragen, vůdkyni Temnovlků.

Její postava nepatří sice mezi mé nejoblíbenější, ale bez ní by to prostě nešlo. Je to prostě taková ta záporná postava, bez které by kniha neměla tu pravou šťávu.

Možná si myslíte, že tuhle knihu chválím až moc, ale věřte mi, ona si to zaslouží ;) Nemám vůbec co vytknout. Ať hledám co hledám, prostě to nejde. Ten příběh se mi dostal pod kůži a probojoval si cestu až k mému srdci. Tohle prostě z mého pohledu nejde ohodnotit nijak jinak než kladně. Podobnou knihu jsem zatím nikde neviděla a myslím, že jich ani není moc, o kterých by se dalo říct, že jsou podobné téhle. Je to prostě výjimečná kniha od výjimečné spisovatelky. Ať si kdo říká co chce. Její knihy jsou možná spíše pro mladší čtenáře, ale tuhle bych mezi ně rozhodně neřadila. A navíc, komu by vadilo číst knihu pro menší, když je skvělá? Mě rozhodně ne.

Ještě jsem zapomněla uvést jednu, celkem podstatnou věc. Jak jsem se už na začátku zmiňovala o tom, že Michaela Burdová se věnuje i kreslení a své postavy právě takto zpodobňuje a ukazuje nám ostatním, jak je vlastně vymyslela. Takhle kniha je první, ve které jsou její kresby postav otištěny... No, jak se tak na to koukám, rozepsala jsem se dost, takže to tu nebudu zbytečně obkecávat a přejdu rovnou k hodnocení, které zřejmě nebude až tak překvapivé.

29.10.2024

(Z OSOBNÍHO ARCHIVU - přečteno ÚNOR 2013):

Šestnáctiletá studentka z internátu (jejíž jméno není v celé knize ani jedinkrát zmíněno, což je dost zvláštní) si pořídí deník, do kterého si začne zapisovat každodenní události. Na pokoji bydlí se svou nejlepší kamarádkou Lucy Blakeovou a společně s ní a dalšími několika holkami prožívá další rok na dívčí škole. Jednoho dne ale do školy přijede nová žákyně, Ernessa. Je příliš hezká a tajemná. Hlavní hrdinka ji časem začne podezírat z několika nepěkných událostí, které se na škole začínají dít. Její deník, který měl původně sloužit k jiným účelům, je převážně zaplněn věcmi o tajemné Ernesse a jejím kamarádstvím s Lucy a to se hrdince nelíbí. Postupně přichází na Ernessina tajemství a plány...

Kniha je psaná jako deník s daty, kdy byl daný zápis napsán. Vlastně ani moc nevím co o této knize napsat. Abych řekla pravdu, měla jsem od ní velké očekávání a to byla asi chyba. Dost mě totiž zklamala. Anotace mě zaujala hodně. Děj nebyl zase tak špatný, ale místy se to četlo hodně těžko. Příběh je dosti depresivní a některé části s podrobnými popisy by se mohli zdát nepatřičné. Objevují se tam i pasáže, na které může každý reagovat jinak. Při čtení mě chvilkami přišlo, jako by dívky na škole neměli jiné záliby než kouření a drogy. Některé narážky mi také místy přišli až přehnané.

Co se týče postav, jsou to převážně holky, což je jasné, když jde o dívčí školu. K žádné jsem si ale nevytvořila žádný vztah a nijak jsem si ji neoblíbila. Hlavní hrdinka mi někdy přišla jako by sama sebe litovala. Nedokázala se smířit s tím, že její nejlepší kamarádka se začala kamarádit i s někým jiným. Všechno si zapisovala a její deník se zaplňoval hlavně informacemi o vztahu Lucy a nové žákyně Ernessi. Ukazuje se ale, že Ernessa Lucy ubližuje a naše hrdinka se před ní snaží Lucy chránit. Bohužel se jí to nevede dostatečně.

Na druhou stranu se mi kniha líbila originálním pojetím upírů. Nebyla to taková ta klasická upířina, jako je jich kolem nás poslední dobou fůru. Když jsem knihu četla nějak pozdě večer, některé scény byli i trochu strašidelné. Asi právě proto mě kniha při čtení ve dne tolik nebavila, chyběl mi u toho ten adrenalin. Takže jestli se chcete bát, doporučuji číst tuto knihu pozdě večer.

Když to všechno shrnu a zamyslím se, kniha zase nebyla tak špatná. Byly tam hodně rozepsány pocity a to jak hrdinka prožívá celé to dění kolem nové spolužačky. Taky započítám tu originalitu co se týká upírů, kteří ve skutečnosti nejsou tak přátelští jak je v mnoha knihách tohoto tématu popisováno. Taky nějaké to napětí.

Obálka vypadá moc hezky a hodně láká ke knize, která sice není tak dobrá jak se zdá, ale některým by se mohla líbit. Já na tokové depresivní a smutné děje, jako je tento nejsem.

29.10.2024

Cestování není jen o tom, co vidíte, ale i o tom, co cítíte - těmito slovy a nejen jimi začíná druhý cestopis Petry Schovancové, která spolu s přítelem Martinem cestuje po světě a přes písmenka a krásné fotky se dělí o zážitky.

Listopadová romance - jak se čtenář v knize dozví - předchází událostem z cestopisu o Srí Lance. Petra s Martinem stanovili jasný cíl: navštíví tři země během pěti týdnů a vše musí stihnout do blížících se Vánoc, aby svátky oslavili doma s rodinou. Začínají Mallorcou a pokračují přes Maroko k velkému zakončení na Tenerife. Navštíví spoustu krásných míst, ujdou nespočet kilometrů a během cesty se setkají s místními pohostinnými lidmi.

Samotný úvod cestopisu je velmi vtipně pojatý. Asi každý, kdo se někdy balil na dlouhou cestu do menšího zavazadla ví, že to není nic jednoduchého a přípravy na cestu provází nejeden hysterický stav, jestli máte opravdu vše. Zde budete s našimi cestovateli jistě souznít.

Když Petra s Martinem konečně nasednou na letadlo, dobrodružství může začít!

První zastávkou je Mallorca, kde na ně čeká trail po stezce GR 221, následuje návštěva Maroka, kde autorka popisuje své první pocity ze země ve srovnání s pohledem přítele Martina. Celé dobrodružství zakončí další turistikou po Tenerife. Válení se u moře a pobyt v resortu v případě této dvojice rozhodně nečekejte. Tady je to samý pot, dřina a kopce.

Autorčin styl psaní je velmi dostupný každému čtenáři. Jde o zápisky z cest, zážitky, které jsou čtenáři podány jako kamarádovi u šálku dobré kávy. Jsou velmi čtivé. Škoda jen, že jejich plynulost narušují chybičky. Byť v této druhé knize měla být korektura dle mých informací lepší, bohužel tomu tak není. Na prvních stranách je zásah korektora rozhodně znát, ale postupem času se objevuje stále více chyb a kostrbatých vět. Objevuje se i pár vulgárnějších slov, ale nad těmi by se dalo přivřít očko. Často čtenáře spíše pobaví než pohorší.

Cestopisy Petry Schovancové jsou nabité zážitky, osobitým humorem i informacemi z navštívených zemí a míst - což rozhodně považuju za velké plus. Krátké kapitoly napomáhají rychlému čtení a fotografie jakbysmet. Číst ebook v černobílé čtečce není ono a pro pořádné vychutnání fotografií vám rozhodně přijde vhod čtení na mobilu, tabletu či počítači. Snad se jednou Petřiných cestopisů dočkáme i v papírové podobě. Další si nenechám ujít.

14.09.2024

Igor Rendić využívá slovanskou mytologii a hlavního hrdinu svého příběhu pasoval rovnou do role ochránce. Krsnik je něco mezi čarodějem a lovcem monster. Vzpomínáte na Zaklínače? Paul je však na rozdíl od Geralta ve své roli nováčkem.

(...)

Město zvané Řeka je na poli chorvatské fantastiky velmi důležitým kouskem. Stejně jako fantastika česká, bojuje s velkou zahraniční konkurencí - zejména tou západní. V doslovu sepsaném Nevenou Obajdinovou se píše o velkém významu, který pro chorvatskou fantasy Město zvané Řeka má.

(...)

Autorův styl je velmi čtivý, ale plynulost textu může všímavějším čtenářům narušit množství překlepů, chybějících písmen a občas nějaká ta kostrbatější věta nebo souvětí, které při závěrečných korekturách nejspíš utekly pozornosti. Ti, kteří nějaké ty chybky v textu přehlédnou, budou jistě nadšeni z toho, jak se jim stránky otáčejí pod rukama.

(...)

Celá recenze:
https://deti-noci.cz/2024/07/literatura/lit-recenze/igor-rendic-mesto-zvane-reka-2/

24.08.2024

Píše se neděle 2. září roku 2007. Každý školou povinný žák či student vyhlíží další školní rok. Čtrnáctiletý Lukáš Kouřil se vzpamatovává z předešlé noci, ze své první hiphopové akce na které kdy vůbec byl. A ze které odcházel s pocitem, že když může takové mejdany pořádat někdo jiný, proč by nemohl i on? Však to přece nemůže být nic těžkého. Netrvá dlouho a aniž by ho trápila absence občanky či peněž, uspořádá svůj první rapový mejdan.

Bezprostřednost a otevřenost, s jakou Lukáš ve svém Rapovém deníku předává čtenářům zážitky i přešlapy ze svého dosavadního života, jsou až obdivuhodné. Už ve svých čtrnácti letech se s ničím nepáral a šel si za svým snem. V době, kdy většina z nás blbla někde venku a nemyslela nijak dalece do budoucnosti, Lukáš začínal spřádat plán na uspořádání první rapové akce. Samozřejmě, asi by bylo naivní očekávat, že se všechno obešlo bez problémů. Právě naopak!

Lukáš v deníku popisuje svůj život od září 2007 až do nedávného března 2023. Za tu dobu si toho prožil opravdu spoustu. Události zde popsané bych pomyslně rozdělila do takových tří částí. První popisuje hlavně začátky v pořádání mejdanů, trochu toho pubertálního života a přechod ze základní školy na střední. Z téhle části a cca první třetiny knihy jsem cítila asi největší převahu hudby a Lukášovo nadšení pro rap. Prostřední část víc sklouzla do světa nekonečných mejdanů, hulení, chlastání, drog a neustále se opakujících podobných zážitků. Ale hold, i to je život a není na nás kohokoli soudit za to, jak si ten svůj žije. Prostřední část byla díky tomu trochu pomalejší, ale věřím, že kdo někdy žil podobným životním stylem jako Lukáš, možná ho právě tato část deníku osloví nejvíc. Jestli je na knize ale něco opravdu úžasného, je to poslední třetina knihy. Objevuje se tu daleko víc cestování po světě, informací a zážitků a také je v ní krásně vidět Lukášův vývoj od klučiny, kterého nebaví škola, až po dospělého muže, kterému sice spousta věcí nevyšla podle představ, ale jiné věci vyšly dokonale. Z ničeho se nehroutí a bere život tak, jak přichází i s jeho negativy. Zmínka padne i o tornádu na Hodonínsku, které je Lukášovým rodištěm a kde celý jeho příběh začal.

Jestli je něco, co vás upoutá na první dobrou, je to jednoznačně grafika knihy. Obálka perfektně vystihuje to, co se skrývá uvnitř. Jednotlivé kapitoly jsou odděleny černobílými ilustracemi na dvojstránku a krátkými citáty mezi jednotlivými zápisy. Co ovšem dojem i čtení trochu kazí je zarovnání textu k levému okraji a ne do bloku jak bývá zvykem. Text pak před očima hůře plyne. Členění textu na stránce je do dvou sloupců, což je trochu neobvyklé, ale ve výsledku vlastně hrozně fajn. Po jazykové stránce tu najdete spoustu slangových výrazů, vulgarit a hovorové češtiny. Čtete ale Rapový deník! Nelze očekávat češtinu na úrovni profesora bohemistiky. Je zkrátka potřeba s tím počítat.

Autobiografie jsou skvělé tím, že vám nabídnou pohled druhé strany. Rap, hiphop a jim podobné hudební žánry a životní styl jdou úplně mimo mě, ale díky této knize jsem měla možnost nahlédnout do světa těch, kteří si rap zamilovali. Světa nikdy nekončících mejdanů, drog, promotérů a začínajících nebo známějších umělců. Díky za to, že jsem mohla nahlédnout do tvého životního příběhu Lukáši.

16.12.2023